Dobro a bytí

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2009/4 (Punctum saliens)

Bytí samo o sobě je eticky neutrální a tvárné: lze z něj dobro zcela vyloučit, nebo naopak ho dobrem prosytit. Že vůbec něco je, nelze ovšem vysvětlit z ničeho menšího než z Boží lásky, a v tomto prazákladním smyslu je bytí dobré. Avšak mnohoznačný prvek lidské svobody, působící v bytí jak konstruktivně, tak i destruktivně, zákonitě odnímá Božímu stvoření tuto počáteční jednoznačnost. Následně možné vědomí vlastní viny – reflektující mimo jiné i tu zásadní skutečnost, že destruktivní užívání svobody ohrožuje nakonec i svobodu samu – obrací pozornost člověka právě k tomu, že dobro má svůj absolutní zdroj nikoli v bytí, ale v Bohu. Lidské umění být dobrý je tedy uměním být s Bohem a uměním narovnávat v sobě cesty k prolínání dobra do bytí. Dobro je základem svobodné univerzality vztahů. Pokud je bytí těmito vztahy znovu připojeno k dobru, přestává být bezduchým samoúčelem a stává se umožňujícím prostředím dialogu. (…)

Zápas o dobro v prostoru bytí vytváří dějiny – tajemný a živý proces, který nikdy není možno systematizovat a uzavřít, protože je nesen lidskou a Boží svobodou. Dějinám je proto možno rozumět i jako komplexnímu životnímu dialogu celého lidstva s Bohem o smyslu lidského a Božího tvoření a o skutečné svobodě a dokonalosti. Dějiny jako neopakovatelné a otevřené dění jednotlivých a jedinečných událostí jsou lidským zápasem o dobro před tváří Boha, který nezůstává nečinný – ve svém vstupování do lidského světa však respektuje lidskou svobodu.

Naděje spjatá s důvěrou v Boží lásku umožňuje doufat, že lidské dějiny přese všechno nejsou oním „příběhem vyprávěným bláznem“ a že jejich cílem není ani pouhá explikace lidské transcendentality, ani směřování k nějakému lidsky definovatelnému, utopickému stavu světa, ale že mají smysl jako předem neznámé dění spásy, v němž rozhodující slovo má Bůh jako dárce a obnovitel dobra. Jeho dialogický postoj vůči člověku činí z každé lidské osoby partnera, který si může (a nemusí) toto dobro bytostně zvolit, a dalším životem pak svou volbu dosvědčuje a stvrzuje. Lidské zastávání těch či oněch hodnot, lidská etická lhostejnost nebo angažovanost – to všechno je součást dialogu, jímž jsou tvořeny dějiny a jímž je s respektem k lidské svobodné volbě utvářen osud vykoupení (nebo zatracení) každé jednotlivé lidské osoby.

Dějiny jsou tedy obrovskou šancí pro lidskou svobodu, ale nikoli pro lidskou destruktivní moc. Boží absolutní převaha je zárukou, že jakékoli zneužití jeho darů nikdy není definitivní, že nikdy nemůže ohrozit jednoznačnost dobra, které sám garantuje. Dějiny jsou především pozitivní příležitostí k zastávání dobra v prostoru bytí. Jakkoli se může zdát, že v tomto prostoru vítězí většinou lež a nenávist, přesto ani sebemenší čin pravdivé lásky se v dialogu s Bohem nemůže ztratit. Lze dokonce předpokládat, že hodnota takového činu v Božích očích roste s jeho faktickou marností; tehdy se totiž lidský čin opírá jen o Boží podporu a člověk jím nemůže získat „nic víc“ než Boží solidaritu. Snad právě tehdy začíná být dialog člověka s Bohem tím nejpravějším setkáváním.

Dějiny jsou příležitostí naučit se Bohu rozumět a přistoupit na jeho rozlišující kritéria. Proto jsou důležité všechny tradice, které – Starým zákonem počínaje – uchovávají a rozmnožují interpretace dějin vedené tímto zřetelem.

Člověk otevřený dialogu s Bohem nemůže být žádným historickým děním definitivně zklamán, protože nebere měřítka absolutního dobra do svých rukou. Jeho vztah k Bohu proto vždycky překračuje všechna selhávání realizace i nejlepších vlastních představ; je hledáním ne své, ale Boží vůle, a objevováním ne své, ale Boží neomylnosti. Orientuje se podle řádu hodnot darovaného Bohem jako opora růstu lidské svobody a jako otevření pravdivého průhledu ke skutečnosti. Pak jsou dějiny pro člověka příležitostí ne k růstu sebezajištění, ale k růstu vnímavosti pro dobro a nasazení pro ně.

Z knihy Dialog s Bohem a filosofie (Prolegomena k dialogické filosofické teologii), nakl. Ježek, 1999.