Za pět minut dvanáct?

Autor: Matyáš Zrno - Číslo: 2009/3 (Dokumenty)

Konference o boji proti islamizaci Evropy, která se uskutečnila 18.–19. 10. 2007 v Bruselu, byla asi nejzvláštnější, jaké jsem se kdy zúčastnil. Okolnosti jejího konání byly ale spíše varující. Místo akce bylo do posledního okamžiku utajováno. Účastníci se přihlašovali šifrovanými e-maily a někteří z nich ani během jednání nezveřejnili svá skutečná jména. Samotná konference proběhla v utajení, a kdo nepatřil mezi zasvěcené, nemohl se o ní vůbec dozvědět. Místo konání bylo přitom nakonec v samotném Evropském parlamentu – ovšem pod neutrálním označením jakéhosi školení.

Do Bruselu přitom na konferenci „Counterjihad 2007“ nepřijeli nějací radikálové či extrémisté. Profesor Patrick Sookhdeo je například poradcem britské vlády a mužem, který školí britské vojáky nasazené v Iráku či Afghánistánu. Nebo David Littman, historik a muž, který zasvětil život obhajobě lidských práv v zemích Blízkého východu, je stálým zástupcem při Spojených národech. Robert Spencer je zase autorem úspěšného internetového projektu Jihadwatch. A takhle by se dalo pokračovat dále.

Tlak politické korektnosti a přehnaná obava, aby někdo náhodou neřekl něco, co by se mohlo trochu dotknout muslimů, vede v řadě zemí západní Evropy k tomu, že veřejná diskuse o určitých tématech je prakticky vyloučena (nebo se omezuje jen na debatu v restauracích nižší kategorie, kde si ještě lidé dovolí říct to, co si myslí). Konference tak byla pro řadu účastníků z Belgie, Holandska, Norska či Švédska jako oáza svobody.

Bohužel, většina příspěvků se nesla spíše v pesimistickém duchu. Velmi působivá prezentace profesora Sookhdea například ukázala, jak některá města ve Velké Británii postupně získávají většinu muslimů, jak se nemuslimové raději stěhují pryč a jak se muslimská populace pod vlivem radikálních duchovních (financovaných vesměs ze Saudské Arábie) stále radikalizuje a vzdaluje původním přistěhovalcům, kteří v 60. a 70. letech většinou ani zdaleka nepatřili mezi islámské fanatiky. Jejich cílem tehdy bylo najít slušnou práci ve slušné zemi, nikoli zakládat v západní Evropě islámský kalifát.

Profesor Sookhdeo ví, o čem mluví: sám je totiž rodilý muslim, který konvertoval ke křesťanství. Britská vláda si podle něj tyto problémy uvědomuje, v osobním rozhovoru ale vysocí vládní činitelé přiznávají, že si s tím zkrátka neví rady. Co udělají, až za 20 let bude třeba v Birminghamu většina muslimů a ti se demokraticky rozhodnou, že na území města nebudou platit britské zákony, ale islámské právo šaría? Nic, zněla odpověď. Britská vláda si prostě v dnešním liberálně-demokratickém řádu nedovolí kvůli něčemu takovému poslat do Birminghamu armádu. Předáci radikálních muslimů to vědí, a proto cílevědomě pracují na ovládnutí muslimské populace a na tom, aby získala většinu v určitých oblastech země.

Podobně zněly i příspěvky z Francie, Holandska, Belgie, Norska či Švédska. Tedy ze zemí, kde v řadě městských čtvrtí mají už muslimové většinu populace, kde dochází k nepokojům a kam se policie bojí vcházet.

Muslimové jsou tak přesvědčeni o své pravdě, že je ani nenapadne, že by někdo mohl mít upřímně jiný názor. Je to trochu jako v Sovětském svazu, kde zavírali disidenty do blázince, protože přece žádný rozumný člověk nemůže protestovat proti komunismu.

Pokud si tak někdo dovolí vystoupit proti islámu (či jeho radikální verzi), většina muslimů věří, že to dělá pro peníze či ze zlé vůle. Sám Robert Spencer dostává denně desítky dopisů, které se nesou ve stejném duchu: „Vždyť přece víš, kde je pravda, tak proč jsi proti nám? Kdo tě platí...?“

Výňatky z článku, RC Monitor, 19/2007.