Václav Renč – křesťanský vyznavač a básnický prorok

Autor: Karel Vrána - Číslo: 2009/3 (Osobnosti)

Václav Renč se narodil 28. listopadu 1911 ve Vodochodech u Roudnice. Klasická a filosofická studia vykonal v Praze, kde roku 1936 promoval na Karlově univerzitě. Ve své básnické tvorbě se nejen orientoval dílem Otakara Březiny, ale ve svém uměleckém růstu se zejména opíral o pražské německé spisovatele Rilkeho, Kafku a Werfela. Některá jejich díla převedl do češtiny. V prvním období, které končí násilným umlčením po únoru 1948, Renč vydal už roku 1933 básně Jitření; pak následovaly lyrické sbírky Sedmihradská zem (1937), Vinný lis (1938) a Trojzpěvy (1940). Válečná léta, protektorátní těžké poměry a převratné události, jimiž procházel národ a Evropa, přivedly Renče k dramatické tvorbě. Roku 1942 bylo uvedeno s úspěchem jeho drama Marnotratný syn a roku 1944 Císařův mim; a po válce r. 1947 Barbara Celská (v přepracovaném vydání byl název změněn na Černý milenec).

Renče umělce lákal a přitahoval svět dětství, nevinnosti a jitřního patření. Napsal několik divadelních her pro mládež: Komedie kornoutu (1944), Perníková chaloupka (1944), Medvěd Fůňa (1949) – a Ostrov strýce Artura (1967).

Únorové události roku 1948 znamenaly i pro Renče, jako pro většinu křesťanských básníků a spisovatelů, začátek dlouhé křížové a pro mnohého tragické cesty. Václav Renč byl v padesátých letech odsouzen na 25 let odnětí svobody a vrátil se z vězení s podlomeným zdravím po 11 letech teprve až roku 1962. Později byl soudně rehabilitován. Od roku 1963 se začíná jeho jméno opět vyskytovat v českém literárním světě. Můžeme i o Renčovi říci, že nevíme, zda mu chyběla česká literatura tehdejší doby. Je však jisté, že on chyběl jí. Roku 1967 dokončil a vydal knižně ve svém přepracování nedokončený fragment rozhlasové hry Miloše Rejnuše Urhamlet s názvem Královské vraždění. Roku 1969 bylo uvedeno v Brně poslední drama Hoře z návratu, s podtitulem Marco se vrací. Renč zemřel v Brně 1. května 1973.

* * *

I Václav Renč se vrátil z temných a hrůzných vězeňských světů nejen do země dýchající opět nadějí a odhodlané svobodněji žít. Vrátil se, aby nám sdělil vše, k čemu se probolel a co přetavil ve svém básnickém nitru v dlouhých letech žalářování. A není toho málo. V kratičké době, která se měří na měsíce, vydal verše Setkání s Minotaurem (1969), Skřivaní věž (1969) a Popelka nazaretská (1969). V Renčově literární pozůstalosti se zachovalo dost básnických textů. Podstatná část těchto básnicky vyspělých, lidsky plných a ve víře zakotvených veršů vznikla ve vězení, ve „vzduchu hrobky“, do níž byl básník zazděný. O svém vězeňském osamocení Renč napsal: „Zde dal mi Bůh, jenž jediný mě slyší, / mých dnů, mých snů nahmatat kořeny“ (List nenapsaný). Sražen utrpením na dno duše, zcela sám – „až sebe sama zapomenu, tak vzdálen ode všech, že vidím k vám, duchové světla“ (Tak sám a vzdálen) –, obýval naze krutý, hladomorný a úzkostný čas „v nejtemnější hloubi“ existence svou vírou a přetavoval syrově bolestnou zkušenost svým básnickým slovem v modlitbu díků.

„Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu,

jež v srdci jásá, i když ústy sténá!

Dík za ramena křížem obtížená!

Všechno je dar.“

(Tak sám a vzdálen)

Z této existenciálně nejzazší situace, kde byl „u kořenů tak sevřen“, že se dotýkal jádra života i smrti, vyslovoval svou křesťanskou víru a vírou projasňoval svou bolest, přetvořoval své srdce a posvěcoval své básnické slovo. Klíčem k pochopení Renčovy náboženské lyriky nám mohou být jeho vlastní verše:

„Dokud si ústa neosvěžíš

hojivou rosou jména Ježíš,

nedotýkej se slov.“

– –

„Dokud jsi oči z nočních stínů

nepozved k čelu Mariinu,

i vzpomínek se chraň.“

(Jitřní)

Václav Renč pozvedal oči, srdce i slovo k čelu Mariinu i za nás a pro nás. Jeho Popelka nazaretská a Sluncem oděná patří k nejvzácnější mariánské poezii nejen v prostoru české literatury, ale i ve světě světového básnictví. Maria, Matka vtěleného Slova, provázela Renče v jeho lidském a básnickém putování, stála i vedle jeho kříže a dovedla ho až k účasti na události velikonočního rána a k dnům věčných Letnic.

Z doslovu editora exilového vydání Renčovy sbírky Sluncem oděná, Křesťanská akademie, Řím 1979.