Po dvaceti letech

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2009/3 (Punctum saliens)

Kdybychom měli opravdu realisticky bilancovat dění v české katolické církvi v uplynulém dvacetiletí, museli bychom nejprve s určitou dávkou sebekritiky reflektovat i některé méně lichotivé aspekty tohoto mnohoznačného vývoje. Je totiž známo, že první léta znovunabyté svobody se v naší církvi vyznačovala událostmi obdobně bouřlivými a leckdy pro civilizovaný svět stejně nepochopitelnými jako dění v celé české společnosti, která v nové situaci intenzivně a překotně hledala – eticky často i dost krizovými způsoby – své nové uspořádání.

Téměř celá 90. léta byla poznamenána dramatickými vnitrocírkevními zápasy. Hlavní terč útoků – s dlouhodobými (až k dnešním státoprávním sporům a obnovovaným národním mýtům sahajícími) diskreditujícími následky pro celou církev – byl přitom překvapivě totožný s ústředním předmětem předchozího komunistického pronásledování: byla jím univerzální „instituční struktura“ se svým provokujícím posláním jedinečně a nezastupitelně spojovat vertikálně svátostný a horizontálně inkulturovaný charakter církve. Její náhle už nikým nelikvidovaná autentická existence – se svou tradiční magisteriální autoritou – byla pro některé spíše privátně se během totality zařizující církevní pospolitosti a vůdčí osobnosti už jako taková (tj. nezávisle na tom, jak si v náročných polistopadových podmínkách počínala) předem nepřijatelná. Z důvodů formulovaných někdy jako „ekumenické“ vyvolávala u některých postkomunistických katolíků takřka revoluční odpor. Zároveň je táž „autoritativní“ církev „zklamala“ svou politickou slabostí – tím, že nevyužila svou údajnou šanci k tzv. „duchovnímu vedení národa“. Uprázdněné místo ideového hegemona a množství zkompromitovaných občanů, kteří potřebovali rychle „převléknout kabáty“, bylo podle některých katolických publicistů příležitostí, kterou Kristova církev neměla propásnout. Nejbizarnější agrese a spory – do nichž je nutno zahrnout i totalitním myšlením silně poznamenané konflikty mezi liberály a konzervativci – se z větší části vyčerpaly teprve po přelomu nového tisíciletí.

Byly marginalizovány konstruktivním vývojem, k němuž přispěli bez velkých gest všichni ti mnozí, kteří se od počátku nové politické svobody – zároveň však ve vnitřní svobodě Ducha, navzdory všem obtížím, turbulencím a falešným výzvám – s každodenní vytrvalostí a invencí věnovali rozsáhlé duchovní i materiální regeneraci skutečného života církve. Společná obnova tvořivé, věcně dialogické spolupráce laiků, kněží, biskupů a řeholních i jiných společenství na všech úrovních církevního organismu a ve všech směrech jeho působení dospěla během let k novému rozvinutí řady oblastí vnitřního církevního života, a z jeho zázemí i účinné služby církevní „menšiny“ národu a světu. (Připomeňme alespoň českou veřejností snad nejvíce vyhledávanou a pro budoucnost nosnou oblast církevního školství i širší práce s mládeží nebo elitní charitativní péči o zdravotně a sociálně potřebné osoby, veřejně prospěšné aktivity mnoha farností, řeholních společenství a zájmových sdružení, v mezinárodním srovnání pak neobvykle bohatou křesťanskou vydavatelskou činnost, nadějně se rozvíjející teologické a historické vzdělávání a bádání, široce oslovující obory umělecké činnosti – a s tím vším nepostradatelně spjatou pracovní, studijní a vydatně pomáhající komunikaci českých katolíků s takřka celým světem.) Není třeba uvádět úplný seznam oblastí, do nichž se díky tisícům „obyčejných“ modlících se a pracujících katolických křesťanů znovu vlil život a v nichž se obnovují rozbité vztahy. Je evidentní, že u nás postupně vyrůstá a proměňuje svět nová, duchovně otevřená, pokojněji přemýšlející, kreativní a ve své církvi doma se cítící generace.

Času dnešní vnější svobody je určitě třeba si vážit. V nynějším nábožensky neklidném a demograficky pohyblivém světě už pro křesťany v mnoha zemích (zejména Asie a Afriky) radikálně skončil. Lze předpokládat, že také výhonky našeho současného jara mohou ve fázi své zralosti padnout za oběť budoucím – v demograficky, a tím i nábožensky a politicky už výrazně proměněné Evropě probíhajícím – zápasům o samo elementární udržení vlastního svobodně dosvědčujícího vztahu k živé Pravdě. V Kristově církvi má ovšem právě to vrcholný význam: krajní pronásledování umožňuje vyjádřit lásku v úplnosti.

Letošní výročí „sametové revoluce“ nám však zatím poskytuje jedinečnou příležitost sdílet s mnoha ostatními lidmi dobré vůle především radost z toho, že české církvi je po půlstoletí těžkých zkoušek už celých dvacet let dopřáno zhluboka se nadechnout.