Moje milé TTexty!

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2009/3 (Dialog)

Druhé číslo TT se svými několika články věnujícími se pastoraci vysokoškolské mládeže mě přivedlo k porovnání současné situace s tou, které jsme byli svědky a účastníky v době našich studií v padesátých letech. Zní mi to dnes jako pohádka z jiného světa, když se píše o „vysokoškolském katolickém hnutí“, „kaplanu pro studenty“, „duchovním doprovázení“, nebo o počtu studentů tvořících tzv. studentskou farnost. Úplně mě fascinovalo, když jsem četl, kolik studentů přichází měsíčně k duchovním rozhovorům! Škoda, že neexistuje nějaké „video“, na kterém by současní adepti vědění mohli sledovat, jak po olomouckých univerzitních chodbách důstojným krokem kráčeli profesoři se Stalinovými tezemi o jazykovědě pod paží, nebo jak Engelsovy spisy a Marxův Kapitál nahrazovaly Písmo svaté. Myslím, že pak by si teprve dokázali náležitě vážit dnešních poměrů, kdy mohou o víře diskutovat, kdy se jim dostane přepychu duchovního doprovázení, nebo kdy se mohou zúčastňovat duchovních cvičení, dokonce v exercičních domech! Tenkrát naše důkladně zakonspirovaná útlá skupinka věřících studentů byla odkázána na docela jiné zdroje a podněty, odkud čerpala povzbuzení. Byla to například už v té době jenom bývalá existence dominikánského kláštera, komunistickým režimem přeměněného na hudební školu. Tam jsme chodívali „nadýchat se“ onoho posvátného prostředí, vyzařujícího dosud atmosféru dominikánského řádu, tedy jakoby „informovat se“, na který nástroj je možno se přihlásit a jaké jsou podmínky přijetí, jenom proto, abychom zhlédli vnitřní klenuté prostory, kde býval refektář nebo kde se nacházely cely mnichů. Ty jsme mohli porovnat s obrázky z brožurek s názvem „Co je to dominikán?“ a do místností s klavírem a notovými stojany jsme si v duchu umisťovali bratry v bílém. Jejich jména, jako Silvestr Braito, Reginald Dacík, Metoděj Habáň a jiná, jsme znali z čísel časopisu Na hlubinu z dominikánské edice Krystal, která se nám jakýmisi podivuhodnými cestami dostala do rukou.

Nositelé těchto jmen už byli někde ve sběrných táborech nebo ve vězení, ale jejich duch byl v řádovém dominikánském kostele i v přeměněném a uzurpovaném klášteře přítomen přímo hmatatelně. Naším „exercičním domem“ bylo přítmí zpovědnic, ať už u dominikánů nebo kapucínů, tam jsme dostávali rady a poučení, jak se stavět k „vědeckému ateismu“, tam se uskutečňovalo naše „duchovní doprovázení“, sice mimo akademickou půdu, ale zato v samém „srdci církve“. Tam jsme zažili, co to znamená setkání s charismatickou kněžskou osobností, z níž milost přímo tryskala na povrch; vždyť taková zkušenost byla obdarováním na celý život i dostatečnou obrannou hrází proti mnohým pozdějším zklamáním a rozčarováním, jichž jsme, jak už to v životě chodí, nebyli ušetřeni.

Když večer v 21 hodin slýchávám, že se večerní chvály budeme modlit se studenty vysokých škol, mám velice zvláštní pocit, a nejsem si jist, zdali si ti studenti uvědomují, čeho jsou svědky, jaké doby, a co všechno a za jakou cenu se muselo změnit. Kolika oběťmi, jakým utrpením ta cesta od kenoze padesátých let k dnešnímu resurrectio byla vykoupena!

Zavítám-li někdy do Olomouce, postojím před dominikánským kostelem s přilehlým klášterem, svou někdejší milovanou studánkou, a sleduji, jak samozřejmě z něho vycházejí „bílí bratři“ a jak dovnitř vstupují mladí lidé, zcela uvolněně, aniž by se ohlíželi, nejsou-li někým pozorováni. Nemám odvahu vstoupit dovnitř, vždyť co bych řekl, a porozuměl by mi vůbec někdo? O tom, co bylo před padesáti lety, je možno dočíst se už jenom v knihách. Je to minulost, a na ni se tak snadno zapomíná!

Ale ona existuje v „paměti bytí“, a i když pamětníci odejdou a knihy budou v archivech pokryty prachem, na věci se nic nezmění. Statečnost vyznavačů a krev mučedníků z každé doby zůstane trvalým svědectvím. A tak mě po přečtení těch nádherných povzbudivých statí z minulého čísla skromně napadá, že to známé „sanguis martyrum – semen novorum christianorum“ z prvokřesťanských dob platí vlastně neustále.