Krize víry a duchovního života ve světle karmelitánské spirituality

Autor: Jan Poříz - Číslo: 2009/3 (Studie)

Některé aspekty „temné noci“ podle svatého Jana od Kříže

V této práci bych se chtěl pokusit nastínit význam, a především způsob prožívání, jedné z etap na cestě duchovního růstu, kterou svatý Jan od Kříže nazývá „temná noc“. Úmyslem je tedy pojednat téma převážně z pastoračního hlediska, které je vlastní i samotnému světci. Hned v úvodu komentáře ke spisu Výstup na horu Karmel uvádí důvod, pro nějž se chopil pera: „Pohnula mě k tomu (…) důvěra, kterou mám k Pánu, že mi pomůže něco o tom povědět, protože to mnoho duší velmi potřebuje. Vydají se na cestu ctnosti a náš Pán je chce uvést do temné noci, aby jí prošly k božskému sjednocení, ale ony nepostupují vpřed; někdy proto, že do ní nechtějí vstoupit nebo se do ní nechat uvést; někdy proto, že si nerozumějí, a že jim chybějí vhodní a bystří vůdcové, kteří by je dovedli až na vrchol.“¹

Jan od Kříže adresuje svou knihu především svým spolubratřím a spolusestrám: „Nemám v úmyslu mluvit ke všem, nýbrž jen k některým osobám z naší prvotní svaté řehole z hory Karmelu, (…) protože mě o to žádali oni, kterým Bůh dává milost, že je staví na cestu této hory. Protože už jsou velmi obnaženi z časných věcí tohoto věku, pochopí lépe nauku o obnažení ducha.“² Jan tedy mluví o zkušenosti putování a noci, prožívané způsobem vlastním především lidem oddaným modlitbě a kontemplativnímu životu. To neznamená, že by jeho dílo nemohlo být přínosem i pro člověka, který nežije karmelitánskou spiritualitu, čemuž nasvědčuje jak skutečnost, že Jan od Kříže byl jmenován učitelem (celé) církve, tak zkušenosti mnohých lidí, kteří, ač ne-karmelitáni, či dokonce ne-řeholníci, byli světcovou naukou hluboce osloveni. Přesto bych se chtěl pokusit tento aspekt – univerzálnost zkušenosti noci – více zdůraznit a přiblížit i dnešnímu člověku. Podobným směrem se snaží jít někteří současní duchovní autoři. Wilfrid Stinissen tvrdí: „Temná noc je nevyhnutelnou etapou na cestě k Bohu. Každý, kdo bere svou víru vážně, musí projít etapou noci.“³

1. Období zkoušek a temná noc v životě sv. Jana od Kříže

Zdrojem inspirace pro svatého Jana od Kříže byla především jeho vlastní mystická zkušenost⁴ a zkušenost mnohých jeho duchovních žáků.⁵

V samotném světcově životě se můžeme setkat s třemi výraznějšími momenty, které bychom mohli označit jako zkoušku, a které výrazně ovlivnily Janovo charisma.

První z nich prožil ještě před zahájením reformy řádu, v době svých studií na univerzitě v Salamance. Důvod této krize není přesně znám,⁶ nešlo však o krizi zanedbatelnou, protože, jak svědčí svatá Terezie, Jan měl v úmyslu opustit karmelitánský řád, čemuž však světice nakonec dokázala zabránit. Sama na toto první setkání s Janem vzpomíná v Knize o zakládání: „Po nějaké době k nám přišel poměrně mladý otec, který skončil studia v Salamance. Jmenoval se otec Jan od Kříže⁷ (…) velice se mi líbil; řekl, že se zabývá myšlenkou vstoupit ke kartuziánům. Svěřila jsem se mu se svými plány⁸ a naléhavě ho prosila, aby počkal, až dá Pán nějaký klášter. Vysvětila jsem mu, že bude lépe snažit se o dokonalost ve vlastním klášteře. Slíbil mi to, jen aby se věc tuze neprotahovala.“⁹

Druhá krize je naprosto zásadní. Jan ji prožil poté, co byl zatčen vlastními spolubratry pro údajný rozkol, který řádu působil, a uvězněn, na více než osm měsíců, v klášterním vězení v Toledu.¹⁰ Zde prožil svou nejvlastnější temnou noc, spojenou s pocitem opuštění nejen od svých spolubratří, ale i od Boha. Zde však prožil i novou hlubokou zkušenost Boží přítomnosti, o níž svědčí některé básně,¹¹ které mají původ právě v toledském vězení.

Třetí vážnější zkouška je spojena opět s pronásledováním ze strany vlastních bratří, tentokrát již bosých karmelitánů. Janovi dokonce hrozilo vyloučení z řádu, na jehož počátku stál.¹² Tato poslední krize však ukazuje, více než co jiného, na Janovu dokonalou vyrovnanost, důvěru v Boha a milosrdnou lásku k chybujícímu člověku. Krásným dokladem pro tuto skutečnost jsou některé světcovy dopisy z tohoto období.¹³ Ve fragmentu z posledního zachovaného Janova dopisu můžeme číst: „… velice milujte ty, kdo se staví proti vám a nemilují vás, protože tak se rozněcuje láska v nitru, kde dosud není, jak činí Bůh s námi, když nás miluje, abychom jej milovali skrze lásku, kterou má k nám.“¹⁴

Z tohoto přehledu by se mohlo zdát, že Jan od Kříže spojuje temnou noc především s obdobími, v kterých člověk prožívá nějakou zvenku přicházející, pozorovatelnou obtížnou událost. Takové chápání by však nebylo zcela přesné. Jan rozhodně nepodceňuje vliv vnějších událostí a prostředí na vnitřní život toho, kdo je prožívá. O tom se můžeme přesvědčit například z asketického spisku Čtyři rady řeholníkovi. V něm vnímá celý řeholní život jako způsob očištění a obnovení (neznámého¹⁵) řeholníka, který dostává, mimo jiné, i tuto radu: „Ke konání pokroku (…) v umrtvování, je (…) záhodno, aby si velmi opravdově uložil do srdce tuto pravdu: že do kláštera nepřišel za ničím jiným, než aby ho tam opracovávali a cvičili ve ctnosti, a že je jako kámen, který se musí ohladit a opracovat, než se zasadí do budovy.“¹⁶ Avšak zda pozorovatelné události způsobí efekt noci v nitru člověka, není zcela jisté. Do značné míry totiž záleží na schopnosti každého jednotlivce interpretovat události svého života. Bůh se může skrývat jak za velkými pronásledováními, tak za nejběžnějšími událostmi, které okolí možná chápe jako zcela „normální“.

2. Pokus o systematizaci nauky

Než přejdu k ukazatelům, které dává svatý Jan od Kříže lidem, kteří se ocitli v noci, pokusím se krátce pojednat o podstatě této noci a jejím dělení. V části 2.1. půjde o vystižení Božího působení, které v duši člověka způsobuje efekt temnoty, v části 2.2. o rozlišení fází tohoto bolestného období.

2.1. Symbol a podstata noci

Temná noc, ústřední symbol Janovy teologie, pochází v první řadě z prožívané a reflektované zkušenosti. Podobně jako mnoho jiných, i Jan od Kříže si uvědomoval přítomnost temných chvil v životě lidí, které bychom mohli označit za „spravedlivé“. Avšak Jan si vedle dvou obvyklých způsobů jednání tváří v tvář utrpení, tedy postoje soucitu s trpícím a odevzdanosti do Boží vůle, navíc osvojil přesvědčení, že prožitek temnoty může být řádnou a normální zkušeností, kterou prožívá člověk přibližující se k Bohu.¹⁷ „Temná etapa“ tedy patří do procesu duchovního zrání.

Etapu cesty Boha k člověku a člověka k Bohu, která je poznamenaná bolestnou zkušeností přibližujícího se Boha, je možno přiblížit jedním z oblíbených Janových obrazů: dřeva, které je postupně prostupováno ohněm, až do okamžiku, kdy již oheň a dřevo nejde od sebe oddělit.¹⁸ Na začátku máme dvě odlišné věci, dřevo a oheň. Dřevo však je schopné přijmout oheň, musí se však zbavovat všeho, co je ohni protikladné. Čím více se těchto protikladů zbavuje, tím více se spojuje s ohněm: „Skutečný oheň, když je přiložen ke dřevu, první, co dělá, je, že je začne vysoušet, ven vytrhuje vlhkost a v slzách nechává skapávat vodu, kterou v sobě dřevo má; potom je postupně mění v černé, temné a ošklivé a také páchnoucí, a pomalu, trochu po troše, ho nechává vyprahnout, pomalu z něj vytahuje a odvrhuje pryč všechny ošklivé a temné přídavky, které má a které jsou ohni protikladné; a konečně, když je zvnějšku začíná měnit v plamen a vznítí je, přemění je v sebe a učiní tak krásným, jako je oheň sám (…) Stejným způsobem (…) božský oheň Lásky při kontemplaci, dříve než v sobě duši spojí v jedno a přetvoří v sebe sama, očistí ji nejprve ode všech jejích protikladných případků; dává z ní vyjít ven jejím ošklivostem a nechává ji zčernat a potemnět, takže se zdá být horší než dřív a ošklivější a odpornější než bývala. Neboť (…) dříve nepostřehla, a tudíž nechápala, že má v sobě tolik zlého.“¹⁹ Z tohoto přirovnání Jan od Kříže vyvozuje sedm bodů, z kterých můžeme poznat povahu a některé vlastnosti temné noci a kontemplace: „Za prvé můžeme pochopit, jak samo světlo a láskyplná Moudrost, která se má s duší spojit v jedno a přetvořit ji, je stejná jako ta, která duši na počátku očišťuje a připravuje (…) Za druhé postřehneme, že duše nezakouší tyto útrapy od dané Moudrosti, (…) nýbrž kvůli slabosti a nedokonalosti (kterou má) duše a kvůli tomu, že bez očišťování nemůže přijmout její božské světlo, líbeznou jemnost a milostnost (…) Za třetí odtud můžeme nahlédnout cestu utrpení duší v očistci. Neboť oheň by nad nimi neměl moc, i kdyby jim byl přikládán, pokud by neměli nedokonalosti, kvůli kterým trpí a které jsou látkou, v níž oheň může pobýt; když skončí, není, co by hořelo dál; jako tady, když končí nedokonalosti, končí ztrýznění duše a zůstává radost (…) Za čtvrté z toho vyvodíme, jakým způsobem se duše postupně pročišťuje a očišťuje v tomto ohni lásky, jak se víc a víc plní plameny lásky (…) Ačkoli duše nepociťuje toto planutí lásky vždy, ale jen někdy, když se patření kontemplace nevlamuje s takovou silou, protože tehdy má duše prostor, aby spatřila a také se těšila dílem, které pomalu postupuje, neboť se jí odkrývá (…) Za páté je záhodno vědět, (…) že po úlevě se duše vrací k utrpení intenzivnějšímu a více vysilujícímu než dříve. Neboť po oné ukázce, k níž dochází potom, co jsou očištěny vnější nedokonalosti, oheň lásky se vrací, aby zranil to, co je k dokonání, a dovršil očistu hlouběji v nitru. V tomto je utrpení duše niternější, jemnější a duchovnější, oč v ní slábnou ty nejskrytější, i slabé nedokonalosti ducha, zakořeněné dále v hlubokosti nitra (…) Za šesté odtud také vzchází příčina, proč duši připadá, že pro ni skončilo všechno dobré a že je plná špatností, vždyť v tomto čase ji naplňuje všechno jen samou hořkostí (…) Ale potom, při dalších prohlédnutích podobných prvnímu, se bude radovat niterněji, protože očištění je již provedeno v hlubokosti nitra. Za sedmé vyvozujeme, že duše, třebaže se v těchto přestávkách²⁰ raduje z velké volnosti, tolik, (…) že se jí zdá, že se už (utrpení) nemusí vrátit, přes to všechno, když se už má rychle vrátit, nemůže nezakusit, že zůstává nějaký kořen, který jí nedovoluje mít radost dovršenou, neboť se zdá, že hrozí novým vlomením se; a je-li tomu tak, rychle se vrátí.“²¹

2.2. Etapy noci

Předešlý oddíl nás přenesl do samého srdce temné noci, do zkušenosti z etapy, kterou svatý Jan od Kříže nazývá pasivní noc ducha. Všechna dřívější trápení, které prožívala „duše“, o níž Jan od Kříže mluví, byla do jisté míry přípravou na „utrpení, které je (tj. osoby, které Pán vede touto ‚úzkou cestou‘) čeká při hrubém a tvrdém očišťování obou stránek duše, stránky duchovní i smyslové, a jedna bez druhé se nikdy dobře neočistí, protože zdravým a silným se pro duši stává očišťování až tehdy, když skutečně začíná očišťování ducha, (…) (neboť) všechny nedokonalosti a nepořádky smyslové stránky mají svou sílu i kořeny v duchu, v němž se opírají všechny dobré i špatné návyky, a tak dokud se neočistí ony, nemohou se dobře očistit ani vzpoury a zvrácenosti smyslů.“²² Jan od Kříže zde poukazuje na důležitou skutečnost, že totiž smyslová a duchovní složka člověka není striktně oddělena a že smyslová ve skutečnosti dochází skutečného a definitivního očištění až tehdy, když je očišťována i stránka duchovní. V této perspektivě je tedy možné v zásadě hovořit o jediné noci.²³ Na druhou stranu Jan od Kříže předpokládá, že než člověk vstoupí, či spíše je ponořen, do této vlastní temné noci, jakési očištění má již za sebou. A v tomto smyslu musíme noc vnímat jako proces, který se postupně zmocňuje různých stránek lidské bytosti, počínaje těmi více „vnějšími“, jako jsou smysly, a směřujíce k nejhlubšímu středu osobnosti.²⁴

Rovněž rozdělení aktivní-pasivní není zcela jednoznačné. Nejde o to, že by čas aktivity byl pouze časem asketického výstupu a čas pasivity totálním otupením lidského úsilí. V obou případech je Bůh prvním jednajícím a v obou případech jde o schopnost člověka adekvátním způsobem odpovědět na pozvání, které mu Bůh adresuje. Federico Ruiz dokonce tvrdí: „Subjekt se účastní pasivní noci s větším úsilím než v noci aktivní. Nazývá se pasivní, protože sám subjekt si nevybírá čas a okolnosti, ani si nemůže zajistit vlastní stavy duše a Boží světlo. Jestliže člověk věrně neodpovídá, není to žádný typ pasivní (trpné) noci.“²⁵

Aktivní i pasivní noc předpokládají, že člověk touží po tomtéž, po čem touží Bůh. Tedy po sjednocení své vůle s Boží vůlí, což je základem i cílem přetvoření. K tomu směřuje lidská askeze, která ve své aktivní dimenzi obnáší upřímnou snahu ve všem následovat Krista. V požadavku následování je Jan velmi radikální: „Milovat znamená zbavovat se a obnažovat se pro Boha od všeho, co není Bůh.“²⁶ Tento postoj pro něj znamená především to, že všechno, co člověk koná, i vše, co užívá, bude zaměřeno k Bohu. Nejde tedy o jakékoliv bizarní asketické kousky. Vzorem a měřítkem zůstává Kristus a jeho život: „Ať se toho zřekne²⁷ a zůstane od toho vyprázdněný z lásky k Ježíši Kristu, který neměl a nechtěl v tomto životě žádné jiné potěšení než konat vůli svého Otce a to nazývá svým jídlem a pokrmem (Jan 4,34).“²⁸

Jakkoli však Jan od Kříže vybízí k aktivitě člověka a k askezi, která může, na první pohled, působit až nelidsky a neuskutečnitelně,²⁹ uvědomuje si zároveň, že problémem mnohých – které nazývá začátečníky³⁰ – je někdy až přílišná nebo, lépe řečeno, nezřízená aktivita. Té si však tito začátečníci nejsou vědomi. Proto musí vstoupit též do pasivní noci smyslů, kdy si své chyby a nedokonalosti postupně uvědomí a budou od nich očištěni. Hlavním jednajícím zde bude Bůh. Zdá se mi, že tato pasivní perspektiva je pro téma této práce, tedy „duchovní krize“, mnohem důležitější. Když totiž je člověk schopen konat „velké věci“ pro Boha, nebo se mu alespoň zdá, že je koná, většinou se o krizi nedá mluvit. A právě doba, kdy Bůh začne člověku odnímat potěšení, které nacházel v cvičeních, která pro Boha konal, nazývá Jan pasivní noc smyslů. Té věnuje první knihu díla Temná noc.³¹

Shrňme tedy to, co bylo řečeno v druhé kapitole: Pokusil jsem se vystihnout, co Jan od Kříže rozumí pojmem temná noc a jak ji dělí. Nejprve jsem naznačil, že o „pravé noci“ můžeme mluvit až tehdy, jedná-li se o noc ducha, v které je definitivně očištěna lidská osoba „od základu“. Citace 2N 10,3–10 se týkala pasivní noci ducha, zatímco aktivní noc ducha nebyla zmíněna. Pojednává totiž především, zjednodušeně řečeno, o teologálních ctnostech jako prostředku sjednocení s Bohem,³² a o nich bude řeč v části věnované životu v noci. Poté jsem zmínil nezbytnost aktivní dispozice ze strany člověka a to, že i tato snaha disponovat se musí být očišťována.

Nyní bych chtěl přejít k několika námětům, které Jan od Kříže adresuje osobám, které vnímají, že se ocitly ve tmě, nebo se jim zdá, že ztrácejí cestu, po které se vydaly.

3. Život v noci

Ve třetí kapitole bych rád nastínil proces „stmívání“, který postupně zasahuje všechny vrstvy lidské existence, a poukázal na adekvátní prostředky, které umožní, aby člověk v noci zcela neztratil orientaci. Jsou jimi teologální ctnosti – víra, naděje a láska.

3.1. Přechod od meditace ke kontemplaci

Již jsem se pokusil naznačit, že Janovo dělení noci na aktivní a pasivní neznamená oddělení těchto dvou aspektů. Ve třinácté kapitole první knihy Výstup na horu Karmel Jan píše, že když bude duše konat všechna tam předepsaná cvičení, úplně to postačí, aby vstoupila do smyslové noci.³³ Ve skutečnosti by toho nikdy nebyla schopna, kdyby nepřišel Boží zásah, kterým je odejmutí potěšení, které obvykle nachází i v těch nejnáročnějších cvičeních, které si sama volí, či je alespoň s radostí přijímá. Toto odejmutí zalíbení může znamenat první vážnější krizi duchovního života, neboť obvyklá reakce člověka v takové chvíli je: „Co dělám špatně, proč jsem ztratil Boha?“ Jan od Kříže neříká, že je vše špatně, nýbrž že i v dobrém je celá řada nedokonalostí. A tyto nedokonalosti chce nyní Bůh, s postupně rostoucím souhlasem a pochopením člověka, překonat. Jde o postupný přechod ze stavu začátečníků, „to je z těch, kteří na duchovní cestě meditují“,³⁴ do stavu pokročilých, „což je již cesta lidí kontemplativních“.³⁵ Vidíme tedy, že přechod ze stavu začátečníků do stavu pokročilých, který může často být vnímán jako noc či, obecněji, krize duchovního života, může být podle Jana od Kříže ztotožněn s přechodem od meditace ke kontemplaci. V tomto schématu se však, podle mého názoru, silně projevuje zkušenost samotného autora, kontemplativního řeholníka, a zkušenost skupiny prvotních adresátů, tedy Janových spolubratří a spolusester. Proto se pokusím – poté, co uvedu některé známky, které mohou podle Jana naznačovat, že člověk začíná vstupovat do této paschální noci – rozšířit perspektivu pojednání, aby byla bližší i těm, kdo nejsou kontemplativními řeholníky.

Kontemplace je zcela svobodný, nevynutitelný a pouhou lidskou aktivitou nezískatelný Boží dar. Obvykle je však potřeba připravit se na něj v čase, v němž se člověk věnuje meditacím a rozvažování, skrze které v sobě nabývá živého obrazu Krista. Toto období trvá často velmi dlouho, mnozí kontemplace nedosáhnou nikdy. Jiné Bůh začíná do tohoto stavu uvádět velmi brzo.³⁶

Zde jsou známky, které Jan od Kříže předkládá, aby bylo možné rozeznat, že člověk se nachází v tomto stavu přechodu od meditace ke kontemplaci³⁷ a že jeho vyprahlost nepochází „z hříchů a nedokonalostí, nebo slabosti a vlažnosti, nebo nějakého špatného ustrojení, nebo tělesné indispozice“:³⁸

„První známkou je, (…) že už nemůže meditovat ani přemítat obrazotvorností ani se z ní těšit jako dříve; ale spíše nalézá vyprahlost v tom, na co dříve upoutával smysly a z čeho měl potěšení. Ale pokud bude mít z toho potěšení a bude moci při meditaci přemítat, nemá ji opouštět, nýbrž až se jeho duše upokojí a zklidní.

Druhou známkou je, když vidí, že nemá žádnou chuť zaměstnávat obrazotvornost a smysly jinými jednotlivostmi, ani vnějšími, ani vnitřními. Neříkám, že netěká sem tam, vždyť bývá i při velkém usebrání takto nespoutaná.³⁹ Neznamená to nutně klid obrazotvornosti (viz také 2V 14,5). Ale už duši netěší úmyslně věnovat obrazotvornost jiným věcem.

Třetí a nejjistější známkou je, když si duše libuje v samotě, s láskyplnou pozorností upřenou na Boha,⁴⁰ bez uvažování o jednotlivostech, ve vnitřním pokoji a klidu a odpočinku, a bez úkonů a cvičení mohutností, paměti, rozumu a vůle – alespoň přemítavých, kterými je přecházení od jednoho k druhému – nýbrž má jen pozornost a všeobecný láskyplný poznatek, jak říkáme, bez jednotlivého poznání a aniž rozumí, oč jde.“⁴¹

Tato znamení jsou rozvedena z jiné perspektivy, převážně pasivní – duši je cosi odnímáno – v první knize Temné noci. Zdůrazňuje se zde, že „tak jako duše nenachází zalíbení ani útěchu ve věcech Božích, tak je nenachází ani v žádné z věcí stvořených“,⁴² neboť Bůh ji už nenechává „mlsat“. Zdůrazněna je také starost duše, že snad ztratila cestu, neslouží Bohu a vrací se zpět…,⁴³ neboť poznatek kontemplace, který Bůh začíná od této chvíle dávat, je „velice jemný a křehký a skoro neznatelný, a (…) protože si duše už zvykla na jiné cvičení meditace, nevidí a skoro ani necítí tuto nesmyslovou novost, která už je čistě duchovní“.⁴⁴

Toto se mi zdá velmi důležité pro pochopení stavu člověka v tomto období. Ten totiž jen velmi těžko dokáže rozeznat jednoznačně, že je právě v této etapě cesty. A i v případě, že je náležitě poučen a začíná chápat, nemusí pro něho být lehké přijmout situaci, která mu do jisté míry bere vlastní život z rukou. Jan od Kříže zdůrazňuje nadpřirozenost této modlitby, a tedy i života, který z ní pramení. Člověk tedy zakouší jisté intermezzo, kdy již nemůže jednat tak, jak se naučil, a používat to, co mu až do té doby sloužilo, avšak do „světa“ nadpřirozené modlitby a sdílení s Bohem ještě – alespoň vědomě a vnímatelně – nevstoupil. Na rovině bezprostřední zkušenosti proto zakouší prázdno, neužitečnost, nicnedělání. Pokud si Jan od Kříže uvědomuje, že něco takového bylo velmi náročné pro řeholníka jeho doby, oč těžší bude taková zkouška dnes, kdy naprostá většina lidí je poznamenána mentalitou „kreativity“ – která je v tomto čase utlumena –, touhou po sebeuplatnění nebo i dobře míněné službě bližnímu, jejíž výsledky však chceme bezprostředně vnímat, i zkušeností, že je možné si téměř všechno koupit a obstarat.

Jan od Kříže dává radu, jak v takové situaci postupovat: „Kdyby se ti (kteří vstupují do této kontemplace) uměli zklidnit v odpočinutí od jakéhokoliv díla vnitřního nebo vnějšího, bez snažného přání v té věci něco dělat, potom v oné bezstarostnosti a nicnedělání by jemně pocítili onu niternou svěžest. Je tak jemná, že obvykle i starost nebo touha zakusit ji způsobí, že ji nezakusí, neboť, jak říkám, toto patření kontemplace se děje v naprosté nečinnosti a v odpočinutí duše; je jako vzduch, který, kdybychom ho chtěli sevřít v hrsti, unikne.“⁴⁵ Myslím, že tento postoj je příkladem, o co z velké části jde v temné noci. Jan nechce nabádat k banální nečinnosti, jde o postoj jakési „aktivní pasivity“. Člověk se musí aktivně vzdát svého naučeného způsobu jednání, aby přenechal místo Bohu. Jistotu, že světec nemluví k lenochům, můžeme získat z některých míst v jeho spisech, kde opakovaně uklidňuje ty, kdo se trápili myšlenkou, že nic nedělají, což není nikdy dobré, a vysvětluje, že v této chvíli je to Bůh, kdo jedná, a pokud by člověk chtěl jednat „na vlastní pěst“, rušil by Boží dílo: „Když chce pracovat svými smysly, odvrátí se od pokojného a klidného dobra, které jí bylo skrytě dáno v duchu, a tak jedno ztratí a druhé nedělá, protože už nedostává dobra prostřednictvím smyslů jako dříve.“⁴⁶ „Duše si musí v tomto klidu uvědomit, že i když pak necítí, že by postupovala nebo něco dělala, postupuje víc, než kdyby šla po svých nohou, protože ji nese Bůh v náručí. A tak, třebaže kráčí krokem Božím, nepociťuje chůzi.“⁴⁷

Hlavní rozdíl mezi naukou svatého Jana od Kříže a pozdějšími návody kvietistů, kteří se na něho často odvolávali,⁴⁸ je, podle mého názoru, v rozpoznání času, kdy je třeba rozjímat, a kdy je možné diskurzivního rozjímání zanechat. Jan od Kříže si je vědom jak nezbytnosti první etapy, na níž se rozjímá, a která u mnohých může trvat celý život, tak i skutečnosti, že i člověk, který již dosáhl stavu kontemplace, může si mnohdy rozjímáním pomáhat.⁴⁹ Naproti tomu hlavní představitel kvietismu, Miguel de Molinos, je přesvědčen, že první etapa – tedy rozjímání – vůbec není nutná. Mluví o dvou cestách. První vede skrze „okliku myšlení“, zatímco druhá se této „okliky“ dobrovolně vzdává: „První cesta začíná delším vzestupem: Skrze myšlení vede až k bodu, kde k další pouti už není žádného myšlení zapotřebí. Druhá cesta se této okliky myšlení vzdává. Ihned začíná odpoutáním a odevzdáním. (…) Člověk se s důvěrou naprosto odevzdává svému Stvořiteli. (…) Tento rozhodný krok se však může zdařit jedině tehdy, jestliže ten, kdo kráčí ke svému cíli, se stále znovu učí vědomé myšlení vylučovat a je ochoten odpoutávat se od všech nápadů a námitek rozumu a veškerého rozjímání.“⁵⁰

Právě proto, že si Jan od Kříže uvědomuje na jedné straně nebezpečí omylu, na druhé straně až přehnanou úzkostlivost mnohých, kteří vstupují do kontemplace, obrací se na duchovní vůdce, kteří v tomto období hrají nezastupitelnou roli, avšak jejich kompetence a zkušenost je často pochybná: „Sotva se najde duchovní učitel, který by nezpůsobil škodu v duších, které začíná Bůh uvádět do tohoto způsobu kontemplace.“⁵¹ „A tak ať věnují (tj. duchovní vůdcové) všechnu péči ne tomu, aby je přizpůsobili podle svého vlastního způsobu a stavu, ale ať se snaží zjistit, jakou cestou je vede Bůh, a nevědí-li to, ať je nechají být a nematou je. A podle toho, jakou cestou a v jakém duchu je Bůh vede, ať se snaží zaměřovat je ke stále větší samotě a svobodě a klidu ducha, ať je uvolní, aby nepřipoutaly tělesný ani duchovní smysl k ničemu jednotlivému, ať už vnitřnímu či vnějšímu, když je Bůh vede touto samotou, a netrápily se ani nebyly ustarané domněnkou, že se nic nedělá. Třebaže tehdy duše nekoná, koná v ní Bůh.“⁵² „Tito duchovní otcové nechtějí, aby duše odpočívala a měla klid, nýbrž aby stále pracovala a něco dělala a neponechala prostor Bohu, aby mohl působit, a aby to, co on udělá, bylo zmařeno a vymazáno činností duše. Jsou to ‚lištičky, které plení kvetoucí vinici duše‘ (srov. Pís 2,15), a proto si na ně Pán prostřednictvím Izaiáše stěžuje: ‚Vy jste spásli mou vinici‘ (3,14).“⁵³

Před dalším dílčím shrnutím bych chtěl alespoň několika slovy rozšířit perspektivu Jana od Kříže, zaměřenou na modlitbu, i do jiných oblastí života, aby byla více zdůrazněna možnost prožívat vlastní temnou noc i v odlišném prostředí a životním stavu. Domnívám se, že přechod od stavu meditace ke stavu kontemplace, jak jej popisuje Jan od Kříže, můžeme chápat také jako přechod od převážně vlastní aktivity pro Boha k Boží aktivitě v nás. Přechod od realizace vlastních plánů na duchovní cestě k objevení a přijetí Boží vůle. Podobným způsobem může Bůh vstupovat do nejrůznějších životních situací a aktivit, zpravidla však tam, kde se sami nejvíce realizujeme, kde nacházíme „svůj život“, který je třeba ztratit, odevzdat, aby nám mohl být vrácen, abychom ho mohli znovu, hlouběji, uchopit v Bohu. I „nekontemplativní“ povolání pak může být prožíváno „kontemplativním“ způsobem, tj. ve vědomí, že Bůh jedná skrze nás. Jacques Maritain, vycházeje z poznámek v deníku své ženy Raisy, píše: „Mezi těmi, kteří se vydali svobodě Božího Ducha, jsou duše, jejichž životní styl je aktivní. Budou mít milost kontemplace, ale nejčastěji kontemplace zastřené, nezjevné. Možná budou pouze schopné modlit se růženec a vnitřní modlitba jim způsobí jen bolest hlavy nebo ospalost. Tajemná kontemplace nebude v jejich modlitbě, ale možná v jemnosti jejich rukou, ve způsobu chůze nebo v pohledu, jímž se budou dívat na chudého nebo na utrpení.“⁵⁴ Avšak často, než dojdou k takovému postoji, budou muset, podobně jako „kontemplativní lidé v kontemplativním povolání“, projít ztrátou cesty a pochybností, která otevře prostor pro Boží jednání.

Opět shrňme tuto část třetí kapitoly, v níž jsem se pokusil naznačit přechod ze stavu začátečníků do stavu pokročilých, od meditace ke kontemplaci. Tato začínající kontemplace má dvojí „okruh“ působení: Očišťuje a oprošťuje – především proto, že zpočátku bere zalíbení ve všem, především ve věcech týkajících se duchovního života. Právě proto může být prožívána jako krize víry či duchovního života. Osvěcuje – neboť otevírá člověka pro hlubší sdělování Boží, které se děje v kontemplaci. Člověk je skrze ni uváděn hlouběji do Božích tajemství, terminologií Jana od Kříže: stává se pokročilým či prospívajícím.⁵⁵

3.2. Noc ducha

Nyní bych ještě chtěl něco říci o životě v druhé fázi noci, která obvykle následuje po delším či kratším čase relativního klidu a vyrovnanosti,⁵⁶ tedy v noci ducha.

Poté, co Jan od Kříže dokončí první knihu Noci, v jejíž druhé části pojednával o prvním náročném období očišťování, navrací se v druhé kapitole druhé knihy k pojednání o nedokonalostech prospívajících. I ty musí být očištěny, stejně tak, jako byly očištěny nedokonalosti smyslové stránky, vždyť „očišťování smyslů je pro očišťování ducha pouze branou a počátkem kontemplace a slouží spíše pro přizpůsobení smyslů duchu než k sjednocení ducha s Bohem (…) (prospívající) mají hebetudinem mentis (tupost mysli) a hrubost přirozenosti, kterou si každý člověk přivodí hříchem, a také rozptýlenost a vnějškovost ducha; a proto je vhodné, aby v utrpení a tísni oné noci byl osvícen, projasněn a usebrán“.⁵⁷

Zdá se, že v Janově pojetí znamená noc ducha především krizi prožitku víry, chybějící zakoušení, nebo dokonce zakoušení zdánlivého Božího odporu. „Duše“, která jí prochází, prožívá „nesmírnou bolest pokračujícího utrpení a velikou nejistotu, kterou má o své záchraně – vždyť si myslí, jak zde říká prorok, že to zlé kolem ní snad ani nikdy neskončí, a zdá se jí, jak říká David (srov. Žl 143,3-4), že ji Bůh ‚vsadil do temnot jako dávno mrtvé, její duch je proto sevřen úzkostmi a srdce jí v nitru usedá‘; a k tomu má velkou bolest a zármutek. Vždyť k tomu se přidává, způsobeno samotou a bezútěšností této noci, že nenachází útěchu ani oporu v žádném učení, ani u žádného duchovního učitele; protože i kdyby jí svědčily mnohé cesty o důvodech k útěše, kterou může nabýt vzhledem k dobru, jež vzejde z těchto utrpení, nemůže tomu věřit. (…) Připadá jí, že není žádného léku na její špatnost, a je tomu opravdu tak. Neboť dokud Pán neskončí s jejím očišťováním, tak jak on to chce udělat, žádný prostředek ani lék jí neposlouží ani nezabere na její bolest, tím spíše ne, že zde duše zmůže tak málo, stejně jako ten, koho mají ve vězení a nějaké temné kobce⁵⁸ spoutaného na rukou i na nohou, bez možnosti se pohnout, vidět nebo zakusit nějakou pomoc shůry i zdola, dokud duch nezpokorní, nestane se povolným a neočistí se a nestane se tak jemným, prostým a bystrým, aby se mohl spojit s Duchem Božím.“⁵⁹ Zatímco tedy v noci smyslu měl vjem temnoty a bezútěšnosti v modlitbě člověka nasměrovat, aby, veden zkušeným duchovním vůdcem, se postupně zklidnil a nalezl v sobě pramen života, jímž je kontemplace, nyní se zdá, jako by člověk nebyl veden dál nikým a nikam. Veškeré jeho snažení a hledání se setkává s neúspěchem, Jan dokonce neváhá říci, že „nenachází útěchu a oporu u žádného učitele“. Zajímavé však je, že sám přesto píše, aby dal alespoň nějaké světlo těm, kteří touto náročnou cestou procházejí. Z toho je patrné, že je napadána zkušenost člověka, kterému však zůstává víra a naděje, ač velmi temná. A právě tuto víru a naději, lze snad říci naději proti vší naději, touží Jan posílit. Bez ní by nebylo možno kráčet dál, možná by nebylo možno ani žít dál.

Jan od Kříže dále zdůrazňuje, že temná noc je i cestou k radikální pokoře: „(Noc trvá) dokud zde duch nezpokorní, nestane se povolným a neočistí se.“ Snad právě v prožitku této naprosté neschopnosti vykonat něco dobrého, či spíše uvědomit si, že se v nás cosi velikého a dobrého odehrává, se rodí přesvědčení svaté Terezie od Dítěte Ježíše, že „všechno je milost“. Temná noc může být také školou lásky a soucitu k trpícímu a hříšnému člověku, přiblížení se hrozné skutečnosti života bez Boha. Pěkně poznamenává Joseph Ratzinger: „Slovo peklo získalo v dějinách svatých, hlavně v posledních staletích, u Jana od Kříže, ve zbožnosti Karmelu a obzvlášť opět u Terezie z Lisieux, zcela nový význam a zcela novou formu. Není pro ně ani tak hrozbou, kterou vysílají proti ostatním, ale spíše výzvou protrpět společenství s Kristem v temné noci víry právě jako společenství s temnotou jeho sestupu do noci; přiblížit se tak k Pánovu světlu, aby sdíleli jeho temnotu a sloužili spáse světa tak, že zanechávají svou spásu pro jiné.“⁶⁰

Na tomto místě bych se chtěl vrátit k tématu víry a ostatních teologálních ctností, které mají pro život v období noci zvláštní význam a o kterých jsem v předešlých kapitolách vědomě nemluvil. Především bych chtěl pojednat o ctnosti víry jako jediném adekvátním prostředku, který vede skrze temnotu ke společenství s Bohem.⁶¹

Jan od Kříže pochopitelně zná a uznává všechny prostředky, které jsou svěřeny církvi, aby pomáhaly člověku na jeho cestě za Bohem. Na druhou stranu velmi často varuje před záměnou těchto prostředků za cíl.⁶² Federico Ruiz dokonce tvrdí: „Slabá stránka téměř všech prostředků je, že se vkládají mezi dva subjekty, a tak odvádějí od bezprostředního kontaktu: na jednu stranu sice pomáhají, avšak tím, že se stávají částečnými cíli, zároveň odnímají část energie určenou pro konečný cíl.“⁶³ Teologální ctnosti naopak mají přímý božský původ, „nakolik je to sám Bůh, který je nadpřirozeně vlévá společně s životem milosti“.⁶⁴ Jan od Kříže proto neváhá do jisté míry ztotožnit víru s viděním Boha, které je cílem našeho života a údělem blažených. Dokumentuje to i biblickými obrazy: „Obraz toho máme také v Gedeonově vojsku, o němž se říká, že všichni vojáci měli v rukou pochodně a nebylo je vidět, protože je měli ukryté v nádobách. Když je rozbili, ukázalo se světlo (Sd 7,16). A tak víra, která je znázorněna těmito nádobami, obsahuje v sobě božské světlo. Až bude nádoba odstraněna a rozbita rozbřeskem a koncem tohoto smrtelného života, potom se objeví sláva a světlo Božství, jež v ní bylo ukryto.“⁶⁵ Víra je tedy světlem od Boha, které je nám dáno, abychom k Bohu došli, zároveň však platí, že ve víře jsme již dosáhli sjednocení. Avšak od sjednocení, které čeká blažené v nebi, se toto liší. Zaprvé tím, že není možné si ho aktuálně stále být vědom a zadruhé tím, že zatímco blažení již neprožívají pochybnost a temnotu, víra je pro duši v tomto životě „temnou nocí“,⁶⁶ neboť dává světlo o skutečnostech, které ji naprosto přesahují: „Teologové říkají, že víra je jistý a temný habitus duše. A je temným habitem proto, že vede k víře v pravdy zjevené samotným Bohem, a ty jsou nad všechno přirozené světlo a přesahují všechen lidský rozum a nemají s ním žádnou úměrnost. Z toho plyne, že pro duši je toto přílišné světlo, které jí dává víra, temnou mrákotou, protože to, co je více, odejme a překoná to, co je méně (…) Tak i světlo víry překoná svou přemírou světlo rozumu, které se samo od sebe vztahuje pouze na přirozené poznání, třebaže má schopnost i pro nadpřirozené, kdyby od něj Pán žádal nadpřirozený úkon.“⁶⁷ Putovat ve víře tedy znamená také odkládat vlastní nedostatečné úsudky o Bohu a přijímat to, čemu nás učí víra (aktivní aspekt – aktivní „noc“), ale znamená to také setkání s Boží transcendencí, jejíž plány a jednání se nám mohou mnohdy (alespoň načas – dokud trvá „noc“) zdát nepochopitelné, nebo dokonce nepřijatelné (pasivní aspekt – pasivní „noc“). Čím více však člověk vstoupí do víry a tím i do temnoty, tím více jde v bezpečí, neboť je to sám Bůh, ukrytý ve víře, který ho vede k bodu, kdy se temnota víry promění ve světlo: „Tato běloskvoucí víra vedla duši k východu z temné noci, kde chodila v temnotách a ve sklíčenosti nitra, bez úlevy světla, které dává rozum, i shůry, vždyť nebe se jí zdálo být zavřené a Bůh skrytý, i zdola, protože ti, kteří ji vzdělávali, ji neuspokojovali, a tak trpěla neustále a vytrvale, a bez umdlení a neomylně prošla oněmi strázněmi k Milovanému; ten v trampotách a protivenstvích zkouší víru své nevěsty, tak aby ona potom mohla říci ono slovo Davidovo (srov. Žl 17,4), a sice: Pro slova tvých rtů jsem zachovala cesty pevné.“⁶⁸

Nyní bych chtěl ještě krátce zmínit úlohu dvou dalších teologálních ctností, tedy naděje a lásky, neboť platí, že když roste jedna z těchto ctností, nemohou ostatní stagnovat, nýbrž rozvíjejí se všechny.⁶⁹ Proto si duše na „bílou tuniku⁷⁰ víry obléká druhou barvu, což je zelená kamizola, kterou se značí ctnost naděje; tou především se duše osvobozuje a chrání před druhým nepřítelem, kterým je svět. Neboť tato zeleň naděje, živé v Bohu, dává duši takovou životnost a smělost a povznesení k věcem věčného života, že ve srovnání s tím, v co doufá, všechno ze světa se jí zdá být, a opravdu takové je, vyprahlé a povadlé a mrtvé, bez ceny.“⁷¹ V tomto případě však takto prožívaná naděje nepřináší radost z Boha, neboť vše se odehrává během temné noci, kdy je přirozené světlo již ztemněno a Bůh ještě nedává zakoušet svou přítomnost. Proto Jan říká, že duše jde „temnou a tajemnou nocí (…) a je tak prázdná, bez všeho vlastnictví a opory, že nespočine očima na jiné věci, ani nemá starost o nic než o Boha, svá ústa pokládá do prachu, snad ještě naděje zbývá (srov. Pláč 3,29)“.⁷²

Schopnost putovat a žít v takovém obnažení a prázdnotě dává láska k Bohu, která je již živá, ač ani ona není ještě zakoušená. Láska „dává půvab nejen oběma jiným barvám, ale pozdvihuje duši do takové vysokosti, že ji klade do Boží blízkosti, tak krásnou a milou, že se duše odvažuje říci: ‚Snědá jsem, krásná, dcery jeruzalémské; a proto si mne zamiloval král a uvedl mne do svého lože‘ (srov. Pís 1,5).“⁷³ Láska navíc poráží „tělo“, které Jan ztotožňuje se sebeláskou: „Tam, kde je opravdová láska k Bohu, nevstoupí sebeláska ani její zájmy.“⁷⁴

Jan od Kříže sám shrnuje úlohu teologálních ctností jako prostředků očištění a nasměrování duše k Bohu takto: „A tak tyto ctnosti, protože mají uloženo zprostit duši všeho, co je méně než Bůh, následně ji pak mají s Bohem spojit.“⁷⁵

Závěr

Jak již bylo řečeno, symbol temné noci stojí v centru nauky svatého Jana od Kříže. Ve svých dílech se k němu opakovaně vrací a promýšlí jej z nejrůznějších úhlů. Proto není možné, aby těchto několik stran podalo vyčerpávající přehled Janova uvažování o tom, co můžeme považovat za mystickou formu krize duchovního růstu, identity a podobně.

V širší perspektivě se dnes, v návaznosti na zkušenost otce reformovaného Karmelu, hovoří rovněž o temné noci určité epochy, kultury, komunity, temné noci kněžského povolání.⁷⁶ To vše ukazuje na to, že symbol a zkušenost temné noci je něčím, co se hluboce dotýká mnoha dnešních lidí, kteří touží po živém vztahu s Bohem a prožívají mystické i nemystické varianty krizí víry, modlitby a duchovního života. Věřím, že Janova nauka je živá, otevřená pro další promýšlení, a zároveň trvalá připomínka vznešenosti povolání, kterého se člověku dostalo.

Summary

According to St. John of the Cross, the phase in which a spiritual life moves into crisis can be an opportunity for it to deepen. As a person who spent a long time in apparent isolation from God, he is trying to help those who are going through similar experiences. He shows how to avoid weakening, how to get through the night, and in this way reach a deeper unification with God.

The thesis points out the characteristics of this dark night, which is caused by God’s blinding light. In the beginning, the human eye is not ready for this light. It also points out two phases of the dark night. The first phase is the night of senses. This means conversion from meditation to contemplation. The second phase is the night of spirit. This means the crucial cleansing of all human skills and strengths. This cleansing brings us to a point of deep unification with God. Finally, the thesis points out the theological virtues, the basic means which enable a man to weather the night and pass through it.