K základům současných právních sporů o lidskou důstojnost
Autor: Jiří Baroš - Číslo: 2009/3 (Články)
Protože byli lidé učiněni obrazem a podobou Boha (Gn 1,26), můžeme mluvit o lidské důstojnosti. Myšlenka důstojnosti každého člověka je křesťanská, přesto se jí v současnosti dovolávají nejen křesťané, ale ctí ji celá západní společnost. I v nynějším liberálním myšlení stojí lidská důstojnost na prvním místě. Přesto při rozhodování obtížných právních případů docházejí velice často křesťané a liberálové k odlišným závěrům, i když se dovolávají stejného výchozího bodu – lidské důstojnosti. To samozřejmě představuje výzvu především pro křesťanské filosofy, aby se pokusili ve vzájemném dialogu se svými názorovými oponenty o hlubší propracování vlastní pozice, či (dokonce) o upozornění na nekonzistence pozice opačné.
V tomto krátkém příspěvku bych rád ukázal, jak chápou lidskou důstojnost někteří význační představitelé současného liberálního a přirozenoprávního myšlení. Přestože všichni zastánci teorie přirozeného práva nejsou křesťané, většina přirozenoprávních teoretiků má alespoň ke křesťanství blízko. V tomto článku budu vycházet především z amerických autorů, protože v americké společnosti hraje právní diskurz určující roli, což vedlo k jasné artikulaci obou pozic.1 Ale i v současné Evropě můžeme očekávat, že role práva bude narůstat, resp. že argumenty, které asi nejlépe zformulovali právě právní teoretici, budou používány alespoň v nějaké rozředěnější formě nejen v právu, ale i v politické sféře, což vyžaduje, aby křesťané byli na takovou diskusi připraveni. Je sice otázkou, nakolik Evropa bude imitovat příklad USA, kde jsou složité morální otázky řešeny soudci, ale je velice pravděpodobné, že se názorové rozdíly budou i v evropských společnostech stále více zvětšovat, a tak bude docházet (a už i dochází) ke konfliktu lidí s jinými světonázorovými orientacemi. Právě z těchto důvodů je velice zajímavé sledovat to, jak liberální a přirozenoprávní teoretici pojímají lidskou důstojnost.2 V tomto článku bych rád nastínil tyto dvě pozice, ale nebudu se pouštět do jejich hlubšího hodnocení a konfrontace. Učiním tak nejprve s ohledem na pojem lidské důstojnosti. Následně naznačím i hlubší konflikt, který probíhá mezi židovsko-křesťanskou tradicí a sekularistickou ortodoxií.
1 Ke kritice individualistického diskurzu práv, který v současnosti tak bují v USA, viz především knihu předsedkyně Papežské akademie sociálních věd a profesorky na Harvard University MARY ANN GLENDON, Rights Talk: The Impoverishment of Political Discourse, Free Press, New York 1991.
2 Podíváme-li se do judikatury našeho Ústavního soudu, zjistíme, že se lidské důstojnosti dovolává především místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Ve svém disentu k nálezu Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení zdravotnických poplatků (Pl. ÚS 1/08) Wagnerová mluví o důstojnosti jako o základním veřejném subjektivním právu, které pramení ze samotné lidské podstaty. V jiném disentu, tentokrát ve věci náhrady nemateriální škody při ztrátě blízké osoby (Pl. ÚS 16/04), se pak dovolává judikatury Evropského soudu pro lidská práva a německé ústavní doktríny: lidská důstojnost je objektivní ústavní kategorií a hodnotou nadřazenou ostatním lidským právům a působí jako jejich podhoubí. Jde o nezpochybnitelnou objektivní hodnotu, která je nesouměřitelná s ostatními základními právy. Zajímavé by bylo srovnat tuto koncepci Wagnerové s koncepcí jednoho z nejvýraznějších soudců tzv. prvního Ústavního soudu (1993–2003) Vladimíra Čermáka, který byl zároveň (politickým) filosofem ovlivněným křesťanstvím. Čermák považoval za základ právního řádu kontinuitně podmiňovaný hodnotový a normativní řád, z čehož podle něho vyplývalo i to, že předpis, který by byl v rozporu se základním hodnotovým řádem, soudce vůbec nezavazuje.
Pokud se podíváme na panoráma současného přirozenoprávního myšlení, asi nejznámější jsou představitelé tzv. „nové teorie přirozeného práva“ (New Natural Law Theory): profesor oxfordské univerzity John Finnis,3 katolický teolog Germain Grisez, profesor na univerzitě v Torontu Joseph Boyle a profesor na Princetonu Robert P. George. Další význačná škola přirozeného práva se odvozuje od francouzského právního filosofa Michela Villeyho, jehož kurzy o zrodu moderního právního myšlení, které vedl od 60. let na univerzitě Paříž II-Panthéon Assas, měly velký vliv na několik generací francouzských právníků.4 Mezi jeho žáky můžeme zařadit profesory Stéphana Rialse,5 Marie-France Renoux-Zagamého6 či Michela Bastita.7 Dalším význačným představitelem přirozeného práva ve Francii je Jean-Marc Trigeaud.8 Ve Španělsku můžeme zmínit profesora na prestižní Navarrské univerzitě (patřící Opus Dei) Javiera Hervadu,9 v Itálii pak Sergio Cottu.
3 Nejslavnější knihou přirozenoprávního myšlení 20. století je jistě FINNISOVO Natural Law and Natural Rights, Clarendon Press, Oxford 1980.
4 MICHEL VILLEY, La formation de la pensée juridique moderne, Presses Universitaires de France, Paris 2006. Villey byl velkým kritikem moderní koncepce lidských práv, v čemž se radikálně odlišoval od Jacqua Maritaina. Podle Alaina Sériauxe byla Villeyho interpretace sv. Tomáše Akvinského velice „aristotelská“. Akvinský pohlížel na právo pouze jako na věc (res). Právní řád byl podle něho vepsaný v řádu samotného univerza. Klasický realismus, jehož je Villey obhájcem, pohlíží na právo jako na vztah mezi částmi v sociálním celku, jako na harmonické rozdělení věcí mezi členy společnosti (suum cuique tribuere). Srov. MICHEL VILLEY, Le droit et les droits de l’homme, Presses Universitaires de France, Paris 2008 a ALAIN SÉRIAUX, Loi naturelle, droit naturel, droit positif, Raisons politiques, 4/2001, s. 147–155.
5 RIALS je, kromě mnoha prací z ústavního práva, autorem drobné knihy uvádějící do myšlení Michela Villeyho, nazvané Villey et les Idoles, Presses Universitaires de France, Paris 2000.
6 Nejdůležitějším dílem MARIE-FRANCE RENOUX-ZAGAMÉ je kniha Du droit de Dieu au droit de l’homme, Presses Universitaires de France, Paris 2003.
7 Hlavním dílem MICHELA BASTITA je Naissance de la loi moderne, Preses Universitaires de France, Paris 1990.
8 JEAN-MARC TRIGEAUD, profesor na univerzitě v Bordeaux, je autorem mnoha právně-filosofických knih. Ty vycházejí především v nakladatelství Bière, které vydává i další publikace z oblasti přirozeného práva. Právní filosofie je v Triegeaudově případě velice otevřená vůči metafyzickým otázkám a teologii.
9 JAVIER HERVADA je autorem mnoha knih věnujících se přirozenému právu ve španělštině. Do angličtiny byl přeložen jeho Critical Introduction to Natural Law, Wilson & Lafleur, Montreal 2006.
V této práci samozřejmě není místo pro komplexní pohled na pojem lidské důstojnosti u jednotlivých přirozenoprávních autorů. Vyjdu proto z názorů Roberta P. George, který je velice angažovaný v různých debatách týkajících se otázek ochrany nenarozeného života či eutanazie. Georgův pohled10 dám do kontrastu s pohledem současných nejvýznamnějších amerických liberálních myslitelů Ronalda Dworkina, Johna Rawlse, Judith Jarvis-Thomsonové, Roberta Nozicka, T. M. Scanlona a Thomase Nagela, kteří své názory na „asistovanou sebevraždu“ vyjádřili ve společném podání nezúčastněné strany (brief), adresovaném americkému Nejvyššímu soudu.11
10 Vycházím z článků ROBERTA P. GEORGE: A Clash of Orthodoxies, First Things, August / September 1999; Secret Reason, First Things, January 2006; Private Acts, Public Interests, First Things, February 2006, a z rozhovorů s Georgem: Always to Care, Never to Kill, National Review, March 21, 2005; Natural law and human rights, in: BARBARA BARNETT – ELIZABETH BUCAR (eds.), Does Human Rights Need God? Eerdmans Publishing 2005.
11 JOHN RAWLS – JUDITH JARVIS THOMSON – ROBERT NOZICK – RONALD DWORKIN – T. M. SCANLON – THOMAS NAGEL, Assisted Sucide: The Philosophers’ Brief, The New York Review of Books, Vol. 44, Number 5, March 27, 1997. Velice liberální bylo v Americe rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci ROE v. WADE (410 U.S. 113, 1973). Nejvyšší soud se v tomto případě odmítl zabývat tím, zda život již začíná početím, protože když se na tom lékaři, filosofové a teologové neshodnou, pak není na soudnictví, aby vymyslelo odpověď na tuto otázku. V jádru argumentace Nejvyššího soudu stojí právo na soukromí, které zahrnuje i právo ženy rozhodnout se, zda ukončí či neukončí své těhotenství. Toto právo nicméně není absolutní a určitá státní regulace je přiměřená. Argumentace tak obsahuje ve svém jádru pojem práva (ženy) na vlastní rozhodnutí, což odkazuje na pojem lidské důstojnosti (ženy). Lidská důstojnost totiž podle liberální koncepce spočívá v možnosti svobodně utvářet vlastní identitu, tj. jde o autonomii vůle, svobodu volby. Pokud bychom ženě toto právo na rozhodnutí ve věci ukončení těhotenství nepřiznali, mohli bychom jí způsobit značnou škodu, neštěstí a bídný život.
Argumentace liberálních myslitelů stojí na obecném morálním a ústavním principu, že každá způsobilá osoba má právo činit významná osobní rozhodnutí. Tato rozhodnutí vycházejí ze základních náboženských a filosofických přesvědčení o hodnotě lidského života. Jen v případech, že by některá osoba učinila toto rozhodnutí impulzivně nebo pod vlivem deprese, má stát pravomoc překročit toto právo. Je to kvůli tomu, aby chránil své občany před mylnými a nenávratnými rozhodnutími, která mohou vést k sebezáhubě. Liberální filosofové zmiňují jako jedno z východisek své argumentace rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, který ve věci Planned Parenthood v. Casey, 505 U.S. 833 (1992) v klíčové právní větě zmínil pojem (lidská) důstojnost. Podle Nejvyššího soudu existuje „právo lidí rozhodovat se samostatně o záležitostech týkajících se nejintimnějších osobních voleb v životě člověka, voleb, které jsou centrální pro osobní důstojnost a autonomii“. Existují některá rozhodnutí, která zcela zásadním způsobem ovlivňují charakter života, který člověk vede. Patří mezi ně otázky náboženské víry, politických a morálních postojů, manželství, plození dětí či smrti. Jak vidíme, mezi tato rozhodnutí je nutné zařadit i rozhodnutí o konci života, neboť i ono spadá pod právo činit samostatně nejintimnější a osobní volby. Volba mezi životem a smrtí je bezpochyby jedním z nejhlubších osobních rozhodnutí. Má tak být podle liberálů v zásadě ponecháno na každém z nás.
V jádru lidské důstojnosti tak stojí podle liberálů svoboda volby a autonomie vůle. V základu svobody je právo definovat si vlastní koncepci existence, smyslu, univerza a tajemství lidského života.12 Z těchto koncepcí pak vyplývají rozhodnutí o nejintimnějších a osobních volbách, které jsou v lidském životě zásadní. Člověk tak sám určuje to, co je v jeho životě důležité; má právo na sebeurčení. Paternalistické zájmy obvykle nemohou převýšit lidskou svobodu, na které spočívá lidská důstojnost. Podle Roberta P. George je pro lidskou důstojnost a lidská práva zásadní něco trochu jiného než jen schopnost svobody volby, a to přirozené lidské schopnosti rozumu a svobody. George je na rozdíl od liberálů daleko ambicióznější, neboť pracuje s pojmy rozumu i přirozenosti a snaží se definovat základní lidská dobra.
12 Srov. PLANNED PARENTHOOD V. CASEY, 505 U.S. 851 (1992).
Základní dobra lidské přirozenosti jsou dobra (člověka jakožto) racionálního stvoření. Stvoření, které přirozeně vyvíjí a využívá své schopnosti pro deliberaci, soud a volbu. Některé cíle, které člověk volí, nejsou jen instrumentální důvody pro činnost, ale mají vnitřní hodnotu. Jsou samy o sobě hodnotné (např. přátelství, vědění, ctnost, estetický prožitek atd.). Stojí za to si je zvolit, jsou cíli o sobě. Přesto mnozí lidé tyto cíle nevolí, protože nejsme plně racionální bytosti. Nicméně právě tato základní lidská dobra nás vedou k celkovému lidskému naplnění. Nejobecnější principy praktického rozumu (základní principy morality) nás zaměřují k těmto základním lidským dobrům. Existují však také principy odpovědnosti, které specifikují, co znamená jednat slučitelně s vůlí po celkovém naplnění všech lidských bytostí. Lidská práva existují v situaci, kdy máme takovéto principy praktického rozumu, které nás vedou k tomu, abychom respektovali blaho a důstojnost druhých osob. Abychom s nimi jednali jako s cíli, a nikdy jen jako s prostředky.
Podle Roberta P. George je dnes velkým nebezpečím sekularistická ideologie, protože vede k nerozumným interpretacím pojmu lidské důstojnosti. V jádru této ideologie stojí právo na autonomii a radikální individualismus, ospravedlňující volby a jednání, které poškozují druhé a škodí i obecnému dobru.13 Podle George dnes dochází k velkému střetu uvnitř západní civilizace samotné. Na jedné straně stojí ti, kteří vycházejí z židovsko-křesťanské tradice, a na druhé straně zastánci sekulární ortodoxie (multikulturalisté, bojovníci za práva homosexuálů, feministky a liberálové vůbec). Ve svých knihách a článcích se George snaží ukázat, že křesťanský morální pohled je nejen racionálně obhajitelný, ale že je také racionálně nadřazený morálním názorům sekularistické ortodoxie.
13 George zmiňuje příklad pornografie. I podle slavného obhájce morálního práva na pornografii Ronalda Dworkina existují veřejné zájmy, které jsou tímto právem poškozovány. Právo na pornografii totiž omezuje schopnosti jednotlivců vědomě a reflexivně ovlivňovat podmínky svého vlastního rozvoje i rozvoje svých dětí. Kvalita kulturní struktury společnosti je pod vlivem pornografie narušena. Takto narušená struktura pak do značné míry formuje zkušenosti, kvalitu života i dostupné volby lidí. A to samozřejmě v záležitostech, které mají velký morální význam. Děti jsou kvůli působení pornografie zbavovány práva na zdravou sexualitu.
Ke střetu mezi těmito dvěma ortodoxiemi dochází především 1. v otázkách života a smrti, 2. v chápání manželství a 3. ve věci postavení náboženství ve veřejném prostoru. Ti, kdo vycházejí z židovsko-křesťanské tradice, tvrdí, že lidský život je sám o sobě dobrý a morálně neporušitelný, zatímco ortodoxní sekularisté si myslí, že tělesný život je jenom instrumentálním dobrem. Vycházejí přitom z pozice filosofického dualismu, který odděluje duši od těla, zatímco podle židovsko-křesťanského pohledu existuje dynamická jednota těla, mysli a ducha. Podstatné jsou také odlišnosti v oblasti sexuální morálky, protože sekularisté si myslí, že manželství je jen sociální a právní dohoda, která slouží emocionálním vazbám mezi osobami. V židovsko-křesťanské tradici představuje manželství základní lidské dobro vyjadřující jednotu dvou sobě se odevzdávajících lidí. Co se týče náboženství, má podle sekularistů vládnout nejen striktní oddělení mezi církví a státem, ale také mezi vírou a veřejným životem. Sekularisté jdou mnohem dál za běžný pohled, podle kterého by nikomu nemělo být násilně zasahováno do jeho náboženské víry a uctívání Boha. Podle nich by náboženství mělo být absolutně soukromé a náboženstvím ovlivněné morální soudy by neměly mít žádnou roli ve veřejných záležitostech a ve veřejném životě. Proti tomu lidé jako George namítají, že náboženská víra a náboženstvím ovlivněné morální soudy mohou být založeny a bráněny odkazem na veřejně dostupné důvody. Právě tyto důvody se snaží formulovat křesťanští představitelé tradice přirozeného práva.
V díle profesora Princetonské univerzity Roberta P. George můžeme vidět velice ambiciózní pokus ukázat, že židovsko-křesťanská tradice je intelektuálně nadřazena sekulární ortodoxii. Ta podle něho představuje sektářskou doktrínu s vlastními předpoklady a základy, které jsou s židovsko-křesťanskou tradicí často v rozporu. V tomto článku jsem se pokusil naznačit, jaké jsou základní konfliktní linie mezi židovsko-křesťanským myšlením a sekularistickou ortodoxií. V centru pozornosti stál rozdíl mezi liberálním a přirozenoprávním pohledem na lidskou důstojnost. Doufám, že tento článek napomůže veřejným debatám o těchto otázkách, neboť v našem prostoru víceméně chybějí, byť můžeme být vděčni, že se tu a tam o ně někteří křesťané pokoušejí.
