K pojmu tolerance u J. H. H. Weilera

Autor: Jiří Baroš - Číslo: 2009/3 (Téma)

Podle běžné mentality dnešní doby jsou křesťané často chápáni jako zpátečničtí a netolerantní lidé, vyznávající nepochopitelná dogmata a přísná morální pravidla. Zvláště nepříjemné se zdá být nekřesťanům na křesťanech to, že chtějí svou koncepci dobrého života vnucovat druhým. Dlužno dodat, že se to křesťanům, kteří se o to pokoušejí, příliš nedaří, takže právě z tohoto důvodu velice často naopak propadají hlubokému pesimismu, frustraci a beznaději, neboť jejich náročnou cestu jako by již nikdo nechtěl sledovat. Je proto velice důležité si uvědomit jeden zásadní fakt o společnosti, ve které žijeme, totiž že na jakýkoli nátlak je dnešní doba velice alergická, protože v samotném základu moderní koncepce člověka je myšlenka autonomie, svobody volby, práva rozhodnout se o nejintimnějších otázkách svého života samostatně, bez manipulativního ovlivňování jinými lidmi. Přesto názor formovaný běžnou mentalitou doby na „podstatu“ křesťanství je nepřijatelný, protože je hrubě nepřesný a zkreslující, neboť křesťanství představuje pravou školu tolerance i svobody. V tomto článku bych rád představil některé stěžejní myšlenky amerického právníka J. H. H. Weilera, v jehož díle najdeme některé z nejzajímavějších úvah o toleranci, které byly v posledních několika letech sepsány.

Americký ortodoxní žid Joseph Weiler, profesor práva a držitel Jean Monnet Chair na newyorské univerzitní School of Law, není jistě neznám českému čtenáři, který sleduje debaty o vhodném uspořádání projektu Evropských společenství, na němž nyní také participujeme. Ve své knižní eseji Křesťanská Evropa¹ (dále jen KE) se Weiler obsáhle věnoval otázce, zda zmínit v preambuli návrhu Ústavy Evropské unie Boha a křesťanské kořeny Evropy.² Kniha nicméně nabízí i množství dalších podnětů pro reflexi,³ přičemž právě rozbor pojmu tolerance patří podle mého názoru k nejzajímavějším. Přesto zůstal, alespoň pokud je mi známo, v českém prostředí nepovšimnut.

Tolerance patří mezi klíčové pojmy evropského politického myšlení a bývá definována jako „dobrovolné rozhodnutí nezakazovat, neomezovat a nezasahovat do jednání, se kterým nesouhlasím, i když mám pro to dostatečnou moc a vědomosti“.⁴ Konceptu tolerance věnoval vždy největší pozornost liberalismus, ostatně nejslavnějším dílem vůbec, které se věnuje otázce tolerance, je drobné dílko Dopis o toleranci jednoho z intelektuálních zakladatelů liberální tradice politického myšlení, Johna Locka.⁵ Právě proto si zaslouží zvláštní pozornost Weilerova tematizace otázky tolerance, neboť myšlenka, že důležité podněty týkající se otázky tolerance lze nalézt v oficiálním učení katolické církve, je velice provokující či přinejmenším překvapující, protože podněty právě z této strany myšlenkového spektra by téměř nikdo nečekal.

Jakožto přední odborník na proces evropské integrace a jeden z hlavních tvůrců orientace současných diskurzů o tomto procesu v rámci světové vědecké komunity zformuloval Weiler tzv. princip ústavní tolerance. Je to právě tento princip, který vyjadřuje originálním způsobem základní normu („Grundnorm“) ústavní konstrukce Evropských společenství.⁶ Příkladem občanské tolerance je skutečnost, že akceptujeme závaznost pravidel, která nevytváříme „my“ jakožto zvláštní lid, ale která vytváří komunita složená z různých politických komunit, složená i z těch, kteří jsou od nás odlišní. Na ústavněprávní úrovni pak můžeme říci, že ústavní hráči z členských států nepřijímají „evropskou ústavní disciplínu“ proto, že by byli jako ve federálních státech podřízeni nějaké vyšší suverénní moci. Přijímají ji naopak skrze dobrovolný akt, který je neustále v čase obnovován, spočívající v podřízení se v přesně vymezených oblastech normě, která je vyjádřením i jiných politických vůlí, politických identit a politických komunit. Právě toto podřízení se je zcela jasným vyjádřením ústavní tolerance, resp. velkým příkladem „opravdové svobody a emancipace od kolektivní sebe-arogance a ústavního fetišismu“.

Podle Weilera existuje v dnešní Evropě křesťanské ghetto. Křesťanské myšlení žádným významnějším způsobem nevstupuje do debaty týkající se evropské integrace. Hranice mezi těmito dvěma světy jsou nebezpečné, protože zkreslují naše pohledy. Weiler proto ve svém díle akcentuje dvě styčné plochy mezi Evropou a křesťanským světem: (1) je možno jednak vytvořit křesťanskou historiografii evropské integrace, pokusit se připsat holým skutečnostem význam, pochopit a interpretovat to, co znamenají (KE: 117). Pro praktikující křesťany to představuje pozvání k celistvějšímu způsobu vidění svého osobního příběhu, příběhu dějin a politiky pod zorným úhlem náboženské perspektivy. V tomto smyslu je možno říci, že u samotného zrodu evropské integrace stál především ideál míru, přičemž prostředky zvolené pro jeho dosažení byly ekonomické. Tento vznešený ideál míru evokuje zcela zřetelně diskurz o křesťanské lásce a milosti s jeho specifickými představami a hodnotami (KE: 121). Druhá styčná plocha není historiografická, ale (2) konceptuální. Velkým úkolem je pochopit implicitní cíle evropské integrace, jež mají enormní vliv na konkrétní ústavní volby, instituční architekturu a konkrétní politiky Evropské unie. Co v těchto debatách chybí, je právě křesťanské myšlení, a proto se Weilerovi jeví jako vhodné mluvit dokonce o „křesťanském deficitu“. Jeho absence ochuzuje všechny (KE: 122), protože některé elementy křesťanského učení mají zvláštní relevanci pro evropskou debatu o hodnotách. Zvláštní pozornost věnuje Weiler papežské encyklice Redemptoris missio. Specifickým předmětem zájmu této encykliky je poslání k evangelizaci, tj. misionářské poslání, které je církvi svěřeno. Toto úsilí samozřejmě velice rychle vyvolává resentiment a averzi, mj. i z toho důvodu, že v naší společnosti není příliš běžné obětovat se pro nějaký ideál, který nesouvisí se světem práce. Především je však tato snaha církve vnímána jako vpád do soukromé sféry,⁷ jako manifestace intolerance, která je v ostrém kontrastu s novými způsoby chování a pravidly multikulturní společnosti. Zvyky a mravy multikulturní společnosti jsou totiž založeny na vzájemném respektu a na pravidlu „Žij a nech žít“ (KE: 126). Z tohoto úhlu pohledu se může zdát, že je nejlepší „nechat křesťany mimo evropský projekt, protože to, co chtějí, je udělat z nás všech křesťany“ (KE: 128). Encyklika se proto jeví jako náboženská verze evropského kolonialismu, jako příklad arogance a pýchy těch, kteří si myslí, že našli pravdu a všichni ostatní jsou v omylu. Přesto Weiler navrhuje pečlivější promyšlení encykliky Redemptoris missio, neboť je v hlubokém souladu s cílem evropské integrace. Evropská integrace usiluje o ideál, v jehož jádru leží redefinice způsobu, jak každá naše národní společnost vstupuje do vztahu s Jinými, tj. s jinými národy, se kterými se pokoušíme zformovat náš společný osud (KE: 132). Zcela analogicky jsou obsahem encykliky Redemptoris missio také vztahy, které má jedna komunita s komunitami ostatními. Podle Weilera jde o učení se hlubokému respektu pro sebe samotné i pro jiné, opravdovou a vlastní disciplínu tolerance a trpělivosti (KE: 133n).

Encyklika je jednak bezvýhradným přitakáním zcela určité Pravdě, na druhou stranu je vyjádřením toho, jak má tato Pravda být chápána a předávána. Církev totiž nabízí, a nic nevnucuje; respektuje osoby i kultury a zastavuje se před svědomím, které je pro ni posvátné. Přitakání pravdě je bez kompromisů: být křesťanem znamená věřit, že spása může přijít jen skrze Ježíše Krista. Právě toto vyjadřuje, kdo jako křesťan jsem, a tak toto stojí v samotném jádru křesťanské identity. Jinak řečeno, existuje důležitý přechod mezi pravdou a identitou. Zároveň platí, že mohu pochopit sám sebe, jedinečnost své identity, jen tím, že vytyčím hranice mezi sebou a Tebou. Někdo jiný, než jsem já, je nezbytný k tomu, abych existoval já. Pokud neexistuje někdo jiný, nemohu být ve své odlišnosti ani já. Nekompromisní přitakání pravdě, i když se to může zdát pro druhé urážlivé, je nezbytné pro jedinečnost mé identity. Ve stejné chvíli totiž přitakávám jinakosti jiného, přičemž jen toto přitakání jeho jinakosti je projevem hlubokého respektu vůči němu. Weiler uvádí i jeden zajímavý příklad: podle jeho názoru není projevem hlubokého respektu, pokud křesťané říkají, že křesťané, muslimové a židé jsou všichni stejní, neboť věří ve stejného Boha; zlehčuje to vzájemné rozdíly. Přece křesťané na rozdíl od muslimů a židů věří, že spása může přijít jen skrze Ježíše Krista. „Jestliže nerespektuješ svou vlastní identitu, jak můžeš mít respekt pro tu mou?“ (KE: 136)

Podle Weilera je na encyklice Redemptoris missio velice fascinující to, že představuje setkání, způsob, jak vejít do vztahu s někým Jiným, a je to právě tento Jiný, kdo pro mne představuje největší výzvu, protože jinakost Jiného může představovat negaci toho, co je centrální pro mou vlastní identitu. Jako možné řešení se v dnešní době vnucuje epistemologický skepticismus a relativizace pravdy,⁸ tak typické pro postmodernu: „Neexistuje autentická pravda, každý má svou. A tak žijme všichni společně v lásce a ve shodě.“ (KE: 137) Weiler proti tomu namítá, že to, že budeme žít ve shodě a v lásce, není pravděpodobnější, když neguji Jiného tím, že neguji jedinečnost jeho identity i jeho (ale i svou) schopnost vlastnit pravdu. Cílem encykliky je naopak snaha zajistit respekt pro identitu samotnou, pro jedinečnost mého Já i pro jedinečnost toho, který je jiný, než jsem já. Protože církev nabízí, ale nic nevnucuje, vzdává se při vykonávání své misie jakéhokoli nátlaku. Z toho vyplývá také zvláštní vztah mezi pravdou a svobodou: člověk je svobodný a může říci Bohu Ne. Právě tato svoboda říci Ne dává význam našemu Ano (KE: 139). Tak je možnost naší svobody říci Ne, která dává význam našemu Ano, integrální součástí samotné pravdy. Negace jakékoli z těchto dvou alternativ zbavuje tu druhou jejího významu.

Encyklika Redemptoris missio není pouze jednoduchým uznáním náboženské svobody, ale opravdovou disciplínou tolerance (KE: 140). Jsem tolerantní tehdy, když odolám pokušení vnucovat svá přesvědčení ostatním. Ctnost tolerance dává smysl jen tehdy, pokud mám nějaká přesvědčení, protože když nemám žádná přesvědčení, nepotřebuji tuto ctnost. Redemptoris missio začíná proklamací absolutní zjevené pravdy, ale obsahuje i zcela jasný příkaz pro křesťany, aby odolávali pokušení vnucovat svou pravdu ostatním. Použití slova disciplína je zcela namístě, neboť věřící, aby se vyhnul tomuto pokušení, se může snažit vyhýbat se ostatním, kteří jsou výzvou pro jeho identitu, což ale nepředstavuje řešení. Encyklika je naopak voláním k tomu, abychom se konfrontovali s jinými, abychom přitakali své vlastní identitě, ale také identitě ostatních, abychom je uznali v jejich jinakosti. Encyklika je uznáním (a obsahuje tak pravdu o pravdě) toho, že je člověk svobodný v tom, aby pravdu, že spása přichází jen skrze Ježíše Krista, neuznal, přičemž vynucování této pravdy znamená ji negovat. Křesťan musí nejen uznat jinakost Jiného, ale musí též přijmout a interiorizovat nezbytnou svobodu Jiného říci Ne (KE: 142). Právě z tohoto důvodu je zcela legitimní mluvit o této papežově encyklice jako o opravdové škole tolerance a svobody.