Evropa a dvojznačnost multikulturalismu
Autor: Bat Ye’or - Překlad: František Kopečný - Číslo: 2009/3 (Dokumenty)
Islám sám sebe považuje za původní a jediné pravé náboženství. Za ryzí, neporušené náboženství Adama, prvního člověka. Předcházel před všemi ostatními náboženstvími, včetně židovství a křesťanství. Korán používá biblická jména, jako Adam, Noe, Abrahám, Izák, Mojžíš, David, Šalomoun, Ježíš a další, ale ta reprezentují v Koránu osoby odlišné od těch v Bibli – a všechny tyto osoby jsou považovány za muslimské proroky, kteří zvěstovali islám.
Ježíš je také muslimský prorok, nazývaný Isa, v Koránu obdařený odlišným životem; též přinesl zjevenou knihu, právě tak, jako zjevil knihu Mohamed. Ježíšova kniha je Evangelium, ve kterém kázal islám. Podle některých hadíthů má Isa poslání: na konci času se vrátí, aby zničil křesťanství a nastolil islám jako jediné náboženství na celém světě. Tyto hadíthy, často citované v promluvách, o něm říkají, že zlikviduje vepřové, rozlomí kříž – což v islámské řeči znamená: zničí křesťanství – a válečná kořist bude bez hranic (Sahih Muslim, 1, s. 287; Sunan Abu Dawud, Book of Battles, 37:4310).
Křesťanství je falzifikace islámu a pravdivého poselství Isy, které je stejné jako to, které bylo zjeveno Mohamedovi: islám. Z toho vyplývá, že dobrým křesťanem je muslim. Dobrý křesťan se musí vrátit ke svému původnímu náboženství, což je islám. Pravým křesťanstvím je tedy islám.
Muslimsko-židovské vztahy jsou složitější, ale řídí se podle stejného vzorce. Když Mohamed v roce 622 emigroval z Mekky do Mediny, nalezl tam početné židovské kmeny, dobře organizované, s jejich synagogami a školami. O svých svátcích se Židé shromažďovali a studovali Bibli. Pohanští Arabové si stěžovali – říkali, že jsou negramotní a nevzdělaní, že nemají knihu, jako mají Židé a křesťané, která by je učila rozdílu mezi dobrem a zlem. Z toho důvodu se Mohamed prohlásil za proroka, kterého očekávají Židé, a za proroka Arabů, poslaného se zjevením v arabštině, které dostal od anděla Gabriela; které je stejné jako to, jež bylo zjeveno Židům a křesťanům.
Na nesrovnalosti mezi Koránem a Biblí upozorňovali Židé, kteří jej žádali, aby jim vysvětlil, jak například mohl říci, že Maria, matka Ježíšova, byla Miriam, sestra Mojžíšova. Mohamed odpověděl obviňováním Židů, že zastírají pravdu v Bibli, a výrokem, že jejich Bible je pozdější falzifikací islámského zjevení, daného muslimským prorokům: Abrahámovi, Jákobovi, Mojžíšovi a všem dalším. Pravou Biblí je Korán. Poněvadž námitky Židů narušovaly jeho hlásání, Mohamed se rozhodl Židů z Mediny zbavit. Někteří byli vyhnáni a jejich majetek konfiskován a rozdělen mezi Mohamedem a jeho stoupenci; ostatní – 600 až 900 mužů, podle muslimských pramenů – byli sťati a jejich vdovy a děti vzaty do otroctví.
Zde je počátek islámské nenávisti a obviňování Židů. Jednotlivá Mohamedova rozhodnutí proti Židům v Arábii také formovala teologické džihadistické zákony proti křesťanům a ostatním nemuslimům. To znamená, že v islámu se zachází stejně se Židy jako s křesťany.
V krátkosti: Co bylo Židům a křesťanům ponecháno? Pravou Biblí je Korán, svatá Písma Židů a křesťanů jsou jen falzifikace a všechny biblické postavy jsou jen muslimští proroci, kteří hlásali islám. Jaké to má v praxi důsledky? Biblická vyprávění o Svaté zemi jsou muslimskými dějinami, Židé ani křesťané nemají žádné dějiny, protože přišli po islámu. Jejich dějiny a jejich svatá Písma jsou v Koránu. To motivuje muslimskou opozici proti legitimitě státu Izrael, protože Bible je považována za parodii muslimských dějin. Protože židovství a křesťanství pocházejí z jednoho jediného kmene, kterým je islám, tato dvě náboženství nemají vzájemný vztah. Je nepravdivé tvrdit, že křesťanství se vyvinulo ze židovství. Kulturní a mediální boj v Evropě za zrušení legitimity Izraele tak úředně schvaluje přesvědčení muslimů, že Židé, a proto také křesťané, nemají žádné historické kořeny ve Svaté zemi.
Nyní se podívejme na politický kontext. Protože Mohamed byl prorok, zákonodárce a vojevůdce, legislativa a politika jsou spojeny ve službě náboženské expanzi a nadvládě islámu. Konečným cílem je zavést islámskou nadvládu nad celým světem. Islámští vůdcové to říkají celou dobu, oni to neskrývají. A v této perspektivě muslimská politická doktrína rozděluje svět ve dva věčné nepřátele: zemi islámu (dar al-Islam) a zemi války (dar al-harb), obydlenou nevěřícími, kteří musejí – nakonec – být podrobeni islámem. Mezi těmi zeměmi není možný žádný mír, jen dočasná příměří v případě, že muslimové jsou příliš slabí na to, aby dobyli zemi nevěřících. Ale příměří musí být využita muslimy k tomu, aby se posílili a nakonec dobyli všechny dar al-harb. Toto je doktrína džihádu, která je uceleným zákonným systémem války založené na teologii, která řídí všechny aspekty muslimského chování vůči nemuslimům. Džihád je náboženská povinnost, spočívající na muslimech individuálně i kolektivně, a je regulérně hlásána v kázáních imámů na celém světě.
Džihád zahrnuje více polí: válečné akce, terorismus, únosy, vymáhání výpalného, otroctví a podmínky příměří. Ale existuje také jiný džihád proti nevěřícím, duchovní džihád, který je veden mírumilovně: džihád vedený perem, propagandou a obracením na víru (da´wa = proselytismus). Existuje také další džihád, džihád srdcí, a tím je korupce: korupce nevěřících ve vysokém postavení, aby byli ovlivněni k tomu, že budou považovat islám za dobrý a pomáhat jeho rozvoji ve svých vlastních zemích, a v konečném důsledku usnadní jeho vítězství. Džihád byl veden po třináct století, byly dobyty obrovské zeměpisné oblasti a jejich obyvatelstvo podmaněno (chráněno = protektorát), zotročeno, deportováno nebo zmasakrováno. Nemuslimskému obyvatelstvu, na které je zaměřen džihád, je dáno na výběr: konverze k islámu, nebo platba výpalného muslimské zákonné moci a uznání její vlády nad svou zemí. To je mír a bezpečnost pro křesťany, pokud muslimské moci postoupí svoji vlastní zemi a přijmou její islamizaci. Jestliže obojí odmítnou, čelili by válce.
Poté, co země byla dobyta a její obyvatelstvo akceptuje, že se podrobí a bude platit tribut (vysokou daň) za svoji bezpečnost, toto obyvatelstvo se stává lidmi dhimmi. Je „chráněno“ smlouvou o poddanství, nazývanou dhimma. Můžete se ptát: Chráněno před čím? Před útokem džihádu. Protože muslimové uznávají pouze dva typy vztahu s nemuslimy: buď válka, nebo to, co nazývám dhimmituda – podrobení nemuslimů islámské vládě. Nemuslimští dhimmové jsou chráněni, pouze dokud platí tribut, což je daň z hlavy, a podrobují se skutečně despotickým a diskriminačním nařízením práva šaría.
Islámské právo zahrnuje práva a závazky dhimmů velmi podrobně. To bylo po dlouhá léta předmětem mého zkoumání. Dhimmituda je islámský systém ovládání nemuslimského obyvatelstva podrobeného džihádem. Je, stejně jako džihád, teologickou, politickou a právní institucí. Dhimmituda je mírové pokračování džihádu. Zničila masivní nemuslimské většiny, které byly dobyty a podrobeny.
Domnívám se, že nyní žijeme v období znovu aktivovaného džihádu a dhimmitudy. Ti z vás, kteří pracovali v Jižním Súdánu a v Dárfúru a kteří tam viděli krutosti a zvěrstva, rozpozná v nich zákonné taktiky džihádu popsané v mých knihách nebo v jakýchkoliv muslimských textech týkajících se džihádu. To, co se děje v Súdánu, Dárfúru, Iráku a dalších místech, např. v Indonésii, evokuje události v 8. století v Mezopotámii, popsané syrsko-křesťanským klerikem Pseudo-Dionýsiem z Tell Mahre, kterého velmi často cituji ve své studii The Decline of Eastern Christianity, která byla vydána také v německé verzi. Tyto události jsou potvrzeny v témže období arménskými kronikami, Židy ve Svaté zemi a egyptskými kněžími, popisujícími muslimské vnitřní sváry a krutosti vůči dhimmům. Těmi byli křesťané a Židé. S postupujícími stoletími vidíme tento proces v rámci stejného vzorce v kronice jakobitského patriarchy Antiochie Michaela Syrského, který zahrnuje období do konce 12. století. Máme početné výkazy o devastaci způsobené Araby a Turky v Anatolii, balkánských oblastech a podél celého evropského středozemního pobřeží a na ostrovech. A vidíme touž válku, tytéž taktiky džihádu, opakované nyní proti Židům a křesťanům na různých místech světa.
Dnes, stejně jako v minulosti, je džihadistický teror veden nejen proti Izraeli, což znamená proti židovství, ale také proti Západu, tj. proti křesťanství. Džihád se dnes představuje ve všech svých tradičních projevech: vojenské a ekonomické vedení války, teror, únosy a korupce západních politiků a médií za účelem ovládat média, univerzity a veřejné mínění – což je kulturní džihád.
To je výzva, před kterou jsou nyní křesťané postaveni: nejen vojenský džihád, ale také duchovní či kulturní džihád, islamizace kořenů křesťanské teologie. Popsala jsem ve své poslední knize Eurabia – která bude publikována také v Německu – příčiny, které uvedly do pohybu dhimmitudu v Evropě. Evropská taktika symbiózy s arabským muslimským světem uvedla do chodu rozsáhlou euroarabskou imigraci a multikulturalismus, zahrnující demografickou, politickou, ekonomickou a kulturní oblast. Naši evropští vůdci, aby integrovali muslimské obyvatelstvo, se rozhodli souhlasit s tím, že Evropa nemá žádné židovsko-křesťanské kořeny.
Zatímco Evropané považují džihád za barbarskou válku způsobující obrovské masakry, zotročení a genocidu – pro muslimy džihád znamená mírumilovné rozšiřování islámu. A nyní dokonce delegát z Pákistánu – velvyslanec Masún Khan – nedávno na Radě OSN pro lidská práva prohlásil, že Evropa musí bojovat proti islamofobii. Postavil se proti papežově citaci z byzantského císaře z 15. století, konstatujícího, že islám se rozšířil mečem; řekl, že muslimové vědí, že islám se rozšířil mírovou cestou. Oni neakceptují, že džihád byl ve skutečnosti násilnickou válkou proti nemuslimům. Můžeme považovat dhimmitudu za odlišťující systém, ale pro muslimy je to šlechetná tolerance nabídnutá nemuslimům. Kulturní džihád – se svými antisemitskými, protiamerickými a protizápadními charakteristikami – se rozvíjí v kontextu multikulturalismu, který se tak stává nástrojem pro rozvrácení západního myšlení.
Jestliže chceme, aby zvítězil mír, muslimský svět musí opustit džihadistickou ideologii a musí uznat, že Židé a křesťané jsou odlišní; nesmí je vidět jako odpadlé muslimy, kteří se musejí vrátit k islámu. Toho můžeme dosáhnout, jestliže budeme mluvit pravdu, jestliže budeme učit o džihádu a dhimmitudě. Masy mírumilovných muslimů, osvobozených od džihadistické ideologie a nenávisti – které mnozí oponují nebo ji ignorují – se k nám s radostí připojí, abychom spolu vytvářeli mír. Ale mírumilovným muslimům nemůžeme pomoci, jestliže nemůžeme pomoci dokonce ani sami sobě.
Z přednášky pro organizaci Christian Solidarity International v roce 2007. Převzato z bulletinu Křesťanská mezinárodní solidarita, 6/2007–1/2008.
