Co drží naši společnost pohromadě. Tvorba hodnot jako společenská inovace

Autor: Heiner Koch - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2009/3 (Články)

Tvorba hodnot – v tomto výrazu se skrývají dvě otázky. Za prvé: Jak se hodnoty tvoří, jak vznikají, – nebo jsou dány předem? A za druhé: Jak mám vychovávat lidi vzhledem k hodnotám a vést je tak k hodnotnému životu? Odpověď na obě otázky do značné míry souvisí.

V lednu 2004 začal v Düsseldorfu tzv. Proces Mannesmann. Tehdy spoluobžalovaný Joseph Ackermann, předseda představenstva Deutsche Bank, později rovněž podezíraný v aféře Nokia, který navzdory vysokým ziskům propustil tisíce pracovníků a později byl opět oslavován, řekl během procesu: „Německo je jedinou zemí, kde ti, kdo jsou úspěšní a vytvářejí hodnoty, jsou za to postaveni před soud.“ Je nápadné, že Ackermann poukázal na ekonomické hodnoty při procesu, v němž šlo o hodnoty morální.

Existují různé typy hodnot: ekonomické, morální, náboženské, technické, právní, estetické. V osobním životě i ve společenské oblasti si tyto skupiny hodnot konkurují. Nezřídka jsou pak tytéž hodnoty, např. svoboda, obsahově rozdílně chápány a nezřídka se ze stejných základních hodnot vzhledem ke konkrétním věcným rozhodnutím vyvozují téměř protichůdné závěry. Stačí porovnat např. usnesení CDU a SPD týkající se podpory hodnot rodiny. Můžeme myslet i na protichůdné závěry vyplývající z hodnoty lidského života v diskusi o výzkumu kmenových buněk.

Zřejmě není jasné, co je cenné v životě jednotlivce a v životě společnosti, a mnohým lidem připadá řeč o hodnotách v zásadě velmi podezřelá. Ostatně i Hitler a Stalin byli jistě přesvědčeni o hodnotách, stejně jako teroristé, ochotní vyhodit do povětří stovky lidí. Což se v 60. letech nepřidalo mnoho údajně pokrokových lidí k výzvám H. Marcuseho skoncovat definitivně s „represivní společností výkonnosti“, „autoritární rodinou, nepřátelskou k pudům“ a „občanskými sekundárními ctnostmi“ – pořádkem, přesností a čestností, pilností a vůlí k výkonnosti? Nebylo tu podezření, že se hodnoty vytvářejí jen proto, aby se prosadily mocenské nároky? Není proto důsledné následovat utopii banálního, kterou formuloval americký filosof Richard Rorty ve svém ideálu liberální společnosti, v níž neexistují absolutní hodnoty a měřítka? Všechno je relativní, libovolné a proměnné; neexistuje hodnota dobrého a správného. Jaký pokřik vznikl v Německu, když se diskutovalo o možné vedoucí kultuře nebo když ministryně von der Leyen zakládala Svaz pro vzdělávání, aby se ve výchovné oblasti vnímala a podporovala odpovědnost za společné hodnoty. Jak rychle musela tento Svaz pohřbít v nejspodnějším šuplíku! Každý ať si sám stanoví své vlastní hodnoty, a vůbec nikdo se nechce podřizovat hodnotám stanoveným státem nebo církví. A kdo se proviní proti přímo absolutnímu dogmatu nezávislosti a libovolnosti, je rovnou fundamentalista. Pohleďme v této věci na diskusi kardinála Meissnera s Volkerem Beckem o údajné libovolnosti forem lidských vztahů!

Na pozadí tohoto relativismu pak zbývají nanejvýš formální, čistě komunikační hodnoty, které přirozeně mají svou cenu, ale kvůli své bezobsažnosti zůstávají právě jen povrchními hodnotami: každý je jiný, lhostejno zda je muslim, křesťan, buddhista, marxista nebo ateista, lhostejno, zda je homosexuální, bisexuální, heterosexuální, monogamní nebo bigamista; hlavní je tolerance: v žádném případě nedělat žádné hodnocení, vůbec už neužívat slov jako dobré a zlé – to stojí hlasy voličů a sociální mír, a za to nám tyto hodnoty přece nestojí.

To by snad ještě šlo, pokud by si jednotlivec stanovil svůj řád hodnot. Jak ale má vzhledem k takové libovolnosti hodnot vzniknout společnost hodnot? Je třeba Evropa něčím víc než svazkem ekonomických hodnot? Určitě není morální, natož pak náboženskou hodnotovou společností – jak ukázal spor nad zmínkou o Bohu v Ústavě Evropské unie. Stav společných hodnot viditelně klesá, naproti tomu roste rozmanitost životních forem, přesvědčení a hodnotových oceňování. Co potom drží pohromadě naše společenství – a teprve společenství světové? Lidská práva? Ale islám si sestavil svůj katalog lidských práv, který se liší od pojetí Západu a Čína se ptá, zda se ve věci lidských práv nejedná o typicky americko-evropský vynález. Zůstanou pak jako společné hodnoty jen takové, které mocipáni prosadí silou nebo které v demokracii odhlasuje většina voličů, bez ohledu na to, jaký obsah tyto hodnoty mají? Odhlasovat by se jistě dalo např. potlačování menšin. Pak by ovšem neexistovaly žádné hodnoty o sobě, nýbrž jen snadno manipulovatelná většinová mínění, která by stanovovala hodnoty pro určitou dobu. Mezi ty, kdo zastávali toto stanovisko, patřil v evangeliu Pilát (srov. Jan 18,33-40). Nevěděl, zda existuje pravda a co je touto pravdou. Nechtěl ani slyšet Ježíšovu námitku proti svému přesvědčení, ale rychle se obrátil k přítomnému davu a udělal, co tento dav chtěl. Kdo neví, co je pravé a co platí, přenechává většině, aby rozhodovala, jaké hodnoty mají platit, a to i bez nároku na pravdu.

Proti tomu bych chtěl zastávat tezi, že existují pravé hodnoty, že jsou poznatelné a že mohou být určující pro naše jednání, takže můžeme vést lidi v této společnosti k vědomí hodnot a k hodnotnému jednání. Nalézání a tvorba hodnot vyžadují podle mne následující kroky:

Při tvorbě hodnot nestojíme ahistoricky v bodě nula. Spíše si vzpomínáme na zdařilé a nezdařené pokusy lidí utvářet hodnotně vlastní život. Tvorba hodnot pak znamená vzpomínku na prožívané hodnoty v konfrontaci s životními příběhy, v nichž lidé pro své hodnoty žili a trpěli a v jejich životě bylo zřejmé, že hodnotný život má cenu, takže byli ochotni platit za pravdu i vlastním životem. Zde ostatně leží i důležitá hodnota studia životopisů svatých v naší křesťanské tradici.

Hodnoty udávají něco, co máme před sebou jako cíl a čeho chceme dosáhnout. Ostatně v němčině mají slova hodnota (Wert) a vpředu (Vor-wärts) stejný kmen. Zda je hodnota rozumná nebo nerozumná, záleží na tom, zda odpovídá poslednímu cíli člověka. Co však je cílem lidského života, je věcí víry. Zde je každý člověk bez výjimky věřící. Pouze ve víře může rozhodnout o cíli svého života. Jeden věří, že cílem jeho života je smrt, jiný věří, že za vším je Bůh, který na nás čeká. Je-li tedy odpověď na otázku posledního cíle otázkou víry, je třeba rozhodovat o hodnotách na pozadí víry. Otázka hodnot je tedy otázkou náboženskou a tvorba hodnot je nezbytně náboženským vzděláváním. Z toho také plyne právo lidí, zvláště dětí a mládeže, na náboženství. Hodnoty vyžadují rozhodnutí pro určité hodnoty a proti jiným možným. Hodnotný život je rozhodný život. Bez rozhodnutí nenajdu žádné mne zavazující hodnoty. Proto je vždy tvorba hodnot tvorbou silných osobností, schopných rozhodování.

Tvorba hodnot se děje zkušeností. Spolehnu se na hodnoty, v životě s těmito hodnotami zjišťuji, jak cenným činí tyto hodnoty můj život a jak se může zdařit hodnotný život. Platí to i tehdy, když se držím hodnoty, jejíž preference mi v konkurenci s různými požitky nepřináší žádnou radost. Tvorba hodnot dodává tedy odvahu proti všem tendencím banality v naší společnosti sbírat cenné zkušenosti. Proto je tvorba hodnot vynikající cestou, která lidem dodává odvahu, umožňuje jim převzít odpovědnost a žít angažovaně a reflektovaně hodnotně.

Jedno africké přísloví říká: „K výchově dítěte v dospělého je třeba celé vesnice.“ Tím spíš to platí pro vytváření hodnot. Hodnotové vědomí lidí dnes ovlivňuje mnoho osob a institucí. Pro děti a mladistvé ovlivňují hodnoty především rodiče a rodina, dále pak vzdělávací instituce, mateřské školky a škola. Vedoucím médiem a morální instancí se stala televize a internet. Morální vědomí lidí velmi hluboce ovlivňují seriály, zábavné pořady a tzv. „reality show“, bořící dosavadní tabu. Do této vesnické společnosti, o níž mluvilo africké přísloví a která ovlivňuje lidi a jejich hodnoty, se musí znovu odebírat církev a křesťané. Hodnoty se zprostředkují především ve vztazích a skrze příklady. Jak se však mají lidem přiblížit křesťansky fundované hodnoty, jestliže křesťané nežijí jasně profilovaně, zvoucím a motivujícím způsobem!

Ve skutečně humánní společnosti s jejími různými světovými názory, od křesťanství přes islám až k relativismu a ateismu, není jiná cesta k nalezení společných závazných hodnot než cesta intelektuálního diskurzu, v němž jedinec přináší do dialogu své úvahy, svá rozhodnutí víry, vzpomínky, zkušenosti a svou charakteristiku. Křesťanská nauka, především u svatého Pavla, praví, že pravda je otevřená pro rozumné poznání a dialog, jak opakovaně zdůrazňuje papež Benedikt XVI. „Mluvil bych proto o nezbytné korelační schopnosti rozumu a víry, rozumu a náboženství, jež jsou povolány k vzájemnému očišťování a léčení, jež se vzájemně potřebují a musejí se vzájemně uznávat.“ (Joseph Ratzinger, Werte in Zeiten des Umbruchs, Freiburg i. B. 2005, s. 41) Křesťanská víra se nemusí obávat intelektuální diskuse. Vytváření hodnot proto znamená povzbudit a uschopnit lidi k rozumovému proniknutí jejich hodnotového rozhodování a k rozumnému dialogu s ostatními.

Tvorba hodnot ve smyslu nalezení společných hodnot a ve smyslu přivedení lidí k hodnotnému životu nemůže být podle mého názoru jednoduchá. Tvorba hodnot něco stojí, ale zaplatit tuto cenu je nezbytné, aby lidé rozvíjeli svou osobnost navzdory všem zplošťujícím tendencím a společnost se mohla rozvíjet pravdivě a humánně.

Pastoralblatt (Aachen aj.), 6/2008.