Cesty Siónu

Autor: Dominik Opatrný - Číslo: 2009/3 (Články)

Sión – v Písmu bychom stěží hledali jiné místní jméno tak obtěžkané významy, vyvolávající tolik asociací a pronášené s tolika emocemi – a to jak radostnými, tak bolestnými. Sión v synekdoše reprezentuje celé svaté město Jeruzalém, je metaforou jeho obyvatel i celého vyvoleného národa. O Siónu Hospodin vyhlašuje: „Já jsem ustanovil svého krále na Siónu, na své svaté hoře!“ (Žl 2,6), ale také „Tvoji muži, Sióne, padnou mečem a bohatýři v boji“ (Iz 3,25). Zvláštním obrazem je i Siónská dcera objevující se u proroků.¹

Silná emotivní složka významu a časté používání místního jména Sión v přeneseném smyslu mohou vést čtenáře (zvláště křesťanského s menší vazbou na Svatou zemi) k pocitu, že jde o jakési mytické, prostorově přesně neurčené místo. A opravdu, v biblických mapách a atlasech jej většinou nenajdeme. Přesto je jasné, že Sión je jméno místní a že někde tedy ležet musel (případně musí).

Sión se do map nezakresluje jednoduše proto, že tak byla v průběhu času označována různá místa v Jeruzalémě. Cílem tohoto článku je představit archeologické práce na místě, kterému se dnes říká Sión. K tomu je ale potřeba i stručně zmínit, kde ležel původní Sión a jak ke stejnému jménu přišel západní jeruzalémský pahorek, tedy shrnout dějiny „stěhování Siónu“.

Tři posvátné Sióny

Místní název Sión se v průběhu dějin vztahoval na tři místa v Jeruzalémě: nejdříve na původní předizraelské (jebúsejské) opevněné město (1), případně pevnost v severní části tohoto opevnění, později na Chrámovou horu (2) a nakonec i na sousední, Západní pahorek (3).

1. Jak již bylo řečeno, jméno Sión původně nesla předizraelská jebúsejská pevnost, kterou dobyl král David:

„Král šel se svými muži na Jeruzalém proti Jebúsejcům, obyvatelům země. Ti Davidovi řekli: ‚Sem nevstoupíš, leč bys odstranil slepé a kulhavé.‘ Prohlásili: ‚Sem David nevstoupí.‘ Ale David dobyl skalní pevnost Sión, to je Město Davidovo. Onoho dne David řekl: ‚Každý, kdo chce bít Jebúsejce, ať pronikne vodní štolou na ty kulhavé a slepé, které David z duše nenávidí.‘ (…) David se usadil ve skalní pevnosti a nazval ji Město Davidovo.“ (2Sam 5,6-8a.9, par. 1Kron 11,4-7)

V tomto textu se označení Sión² vztahuje na celé město, které později bude nazváno Jeruzalém. Zatím však má rozlohu jen 4–6 hektarů³ a leží ve svahu nad Šíloašským pramenem pod pahorkem, na kterém bude později stát chrám. Osídlení má charakter pevnosti (mecúdá), tedy opevněné osady, která bude nazvána Město Davidovo (ír dávid). Okolní terén znesnadňoval útok na město ze tří stran, pouze ze severu bylo město dobře přístupné. Proto v severním cípu muselo být opevnění nejsilnější, možná zde byla vlastní pevnost.

Davidovi útočníci měli do města „proniknout vodním tunelem“, tak se alespoň nejčastěji chápe neobvyklé hebrejské spojení wejigga baccinnór, které ale Septuaginta překládá haptesthó en paraxifidi, „ať se chopí dýky“. Lokalizace tunelu je nejistá. Navrženy byly zatím dva objekty, obě hypotézy se však potýkají se značnými problémy. První přichází v úvahu tzv. Warrenova šachta, kterou v roce 1867 prozkoumával Charles Warren. Ta měla umožňovat obyvatelům Jeruzaléma vytahovat vodu dovedenou z pramene Gíchón. Tuto vertikální šachtu ale stěží zdolají i dnešní vybavení horolezci. Navíc, jak ukázaly novější výzkumy, to je přírodní štěrbina, na kterou narazili v 8. století před Kristem dělníci při prohlubování jebúsejského tunelu.⁴ Jako druhou možnost nabízí izraelská archeoložka Eilat Mazar tunel, který v roce 2008 objevila v severním cípu města pod budovou, kterou považuje za Davidův palác.⁵ Podle nalezených lamp víme, že tato štola byla používána do konce prvního chrámu, pro datování jejího vzniku ale zatím nebyly předloženy spolehlivé důkazy.

Davidovo město bylo chráněno třemi údolími: z východu Cedron, z jihu Hinóm a od západu Tyropoeon (také Centrální údolí či Údolí sýrařů). Největší ohrožení pro město, jak již bylo řečeno, představoval přístup od severu. Na tomto místě patrně postavil David citadelu – vlastní pevnost. V užším slova smyslu pak mohl termín Sión označovat právě tuto pevnost. Po této obranné stavbě se bohužel nepodařilo najít žádné pozůstatky. Je ale pravděpodobné, že tzv. Stupňovitá kamenná stavba (Step Stone Structure) v Davidově městě je opěrnou zdí upravující terén pro prostranství, na kterém stála vlastní pevnost (a podle Mazar i Davidův palác).

Nejasný výrok jebúsejců o slepých a kulhavých snad původně souvisel i s posvátným charakterem města. Pokud bylo opevněné město Sión posvátným územím již v předizraelské době, po obsazení králem Davidem se tento charakter ještě posílil. David totiž do svého města, Siónu, umístil archu úmluvy (2Sam 6). Když ji pak jeho syn, král Šalomoun, přenesl do nově postaveného chrámu na vrcholku nad Davidovým městem (1Král 8,1; par. 2 Kron 5,2), můžeme v tom vidět i jakési první stěhování Siónu.

2. Pahorek nazývaný Chrámová hora, případně hora Mória (podle Gen 22), se tak zároveň začal nazývat hora Sión. Původní význam, spojený s posvátným opevněným místem, se přesouvá na horu, na níž se nalézá nové posvátné místo, pravděpodobně také opevněné. K tomuto území jakožto Novému Siónu se potom váží další biblické výroky, ve kterých Sión vystupuje jako místo, které si Bůh vyvolil, ale také jako metafora pro izraelský národ.

3. Dnes ale jméno Sión nese vrcholek na západ od Chrámové hory. Není zcela jasné, jak a kdy k této záměně došlo, máme jen několik kusých zpráv. Muselo k tomu dojít po zničení chrámu roku 70 po Kristu, přímý doklad máme až z roku 333.

Víme, že Západní pahorek byl osidlován při rozvoji Jeruzaléma od 8. (možná dokonce už od 9.) století před Kristem a že se před útokem Babyloňanů pracovalo na ochranné hradbě.⁶ Když byl roku 586 před Kristem Jeruzalém dobyt Babyloňany, byla zničena i tato část města a obýváno zůstalo opět jen Město Davidovo.

Západní pahorek byl znovu osidlován až od 2. století před Kristem za vlády Hasmoneovců. Usídlily se na něm bohatší vrstvy, zvláště kněží, svůj palác zde vystavěl i Herodes Veliký. Naproti tomu staré Davidovo město obývali chudí.

Josephus Flavius (37 až asi 100 po Kristu) popisuje Jeruzalém následujícím způsobem:

„[Město] bylo postaveno na dvou protilehlých pahorcích, oddělených mezi sebou údolím, ke kterému z obou stran sahají domy. Z těchto dvou kopců je ten, na kterém leží Horní město, mnohem větší a po délce přímější. Proto jej král David nazval Citadela“ (Bell. Jud. 5, 4,1).

Josephus se tedy domníval, že původní Davidova pevnost (což odpovídá Siónu) ležela na Západním pahorku, kde se nacházely paláce bohatých obyvatel. Jako Davidova citadela je proto dnes označován právě Herodův palác.

Tento text ještě přímo nedokládá přesunutí Siónu. Josephus pouze umístil na Západní pahorek Davidovu citadelu, která je se Siónem ve Starém zákoně spojena. To můžeme vidět jako první krok, který dále vedl k přestěhování celého Siónu na Západní pahorek. Jisté doklady o novém místě Siónu jsou až ze čtvrtého století po Kristu, a to z křesťanských kruhů. K posunu asi přispělo mimo jiné to, že řecky uvažující křesťané četli hebrejské synonymické paralelismy o Siónu a chrámu (srov. popis Poutě národů: Iz 2,3, Mich 4,2; někdy je jako třetí položka ještě přidán Jeruzalém: Jer 26,18; Mich 3,12) jako zprávy o dvou odlišných místech. Protože místo chrámu bylo pevně dané, musela se přesunout hora – na místo, kde ležely hlavní paláce Jeruzaléma.

Křesťané na Siónu

Zprávy o vývoji křesťanské komunity na Siónu máme až ze 4. století. Zde se zmíníme o dvou, přičemž začneme tou mladší, protože ta uvádí i situaci ve 2. století. Je to zpráva Epifania (310/320–403), metropolity v Salamis (Kypr), ale původem z Palestiny:

„A nalezl celé město v rozvalinách a Boží chrám pošlapaný kromě několika domů a malého Božího kostela na místě, na němž vystoupili učedníci do horní místnosti, když se po nanebevstoupení Spasitele vrátili z Olivové hory. Byl postaven tam, totiž na Siónu, který unikl zpustošení, jako i část domů okolo Siónu a sedm synagog, které zůstaly osamocené na Siónu jako chatrče, z nichž jedna přetrvala do doby biskupa Maxima a císaře Konstantina, jako chatrč na vinici, jak říká Písmo (Iz 1,8).“⁷

Zpráva nejprve hovoří o situaci během návštěvy císaře Hadriána roku 130, kdy stálo na Siónu ještě sedm synagog. Konec zprávy se však již týká autorovy současnosti (patrně situace o něco mladší než následující text z r. 333), to už ze synagog zbyla jen jedna. Dozvídáme se čtyři informace: 1. Ve 4. století existovala tradice, podle které se na Siónu nacházela „horní místnost“, ve které se jeruzalémští křesťané modlili před sesláním Ducha Svatého. 2. Na Siónu stál malý kostel. 3. Sión byl při zničení města nejméně postiženou částí. 4. Na Siónu zbyla (v době biskupa Maxima, 335–349) ze sedmi původních synagog jen jedna.

O podobnou tradici historie místa se opírá při svém popisu i blíže neznámý poutník z Bordeaux, který navštívil Jeruzalém roku 333:

„Když tedy vyjdeš z Jeruzaléma, abys vystoupil na Sión, po levé straně a dole je v údolí vedle hradby rybník, který se nazývá Siloe; má čtyřnásobné sloupoví; a jiný velký rybník je u náměstí.

Tento pramen teče šest dní a nocí, ovšem sedmý den je sobota: to neteče celý den a celou noc.

U něho se začíná zvedat Sión a nalézá se [místo], kde byl dům kněze Kaifáše, a tam je také sloup, u kterého Krista bičovali.

Avšak uvnitř za hradbou Siónu se nalézá místo, kde měl svůj palác David.

A sedm synagog, které tam byly, jen jedna z nich zbyla, ostatní jsou však zorány a osívány, jak pravil prorok Izaiáš“ (srov. Mich 3,12, případně Iz 28,24).⁸

Je jasné, že zde poutník popisuje Západní pahorek, na jehož úpatí leží rybník Siloe, v jehož svahu je jedno z tradičních míst domu velekněze Kaifáše a na němž o něco dále leží tzv. Davidova citadela (původně Herodův palác). Paralely v obou textech navíc ukazují, že i Epifanius mínil Siónem Západní pahorek.

Složitější je otázka, jak vypadal vývoj křesťanského osídlení tohoto nového Siónu. Citovaný Epifanius, ale i poutnice Egeria (psala okolo r. 380)⁹ dosvědčují ve čtvrtém století tradici, že horní místnost ze Sk 2,1 byla právě na hoře Sión. Tato tradice nemůže být potvrzena, přesto působí v porovnání s ostatními podobnými velmi věrohodně. Snad zde sídlila prvotní Jeruzalémská církev, vytvářející společenství majetku, která byla zaštítěna bohatými patrony (na Siónu sídlili bohatší obyvatelé města). Později, po opuštění tohoto modelu soužití, zde mohlo být jakési „správní centrum“.¹⁰

Křesťané se na hoře Sión scházeli i v druhém století, kdy byla shromáždění riskantní, což ukazuje, jaký význam tomuto místu přikládali (patrně již od 1. století).¹¹ „Malý kostel Boží“, o kterém píše Epifanius, je dnes obvykle ztotožňován se synagogou ve zprávě jeho i poutníka z Bordeaux.¹² Kostel byl zřejmě později (někdy v letech 335–348) přebudován na „Horní kostel apoštolů“, o kterém zase píše Cyril Jeruzalémský (Mystagogické katecheze 16,4, PG 33,924).¹³ Ten byl opět na konci 4. století přebudován na kostel Hagia Sión, o sto let později je však již znám jako „Sión, matka všech kostelů/církví“.¹⁴

„Stěhování Siónu“ nakonec dokončili křižáci, kteří na Západní pahorek kromě místa Poslední večeře (ztotožněného s místem seslání Ducha Svatého) umístili i hrob krále Davida. Přitom je známo, že ten se nacházel v Davidově městě (1Král 2,10), tedy v původním Siónu, a byl zničen Římany roku 135/136 po Kristu (patrně společně s Šalomounovým hrobem, jak to popisuje Dio Cassius, Hist. Rom. 69, 14,2).

Archeologické vykopávky na Siónu

Z historického přehledu vyplývá, že archeologické průzkumy Siónu se mohou týkat tří lokalit. Jednak je to staré Davidovo město, na jehož území se však nálezy datují většinou do doby (s možnou výjimkou zmíněné Velké kamenné stavby), kdy se již Sión „přestěhoval“ na Chrámovou horu.

Ta je druhým místem označovaným jako Sión, bohužel však na ní není archeologický výzkum možný. Naopak se zdá, že jsou v tomto prostoru archeologické pozůstatky spíše devastovány.¹⁵

Konečně třetím místem je Západní pahorek, nazývaný též „Křesťanský Sión“ – i když tuto identifikaci Siónu i zdejší tradici Davidova hrobu přejali také židé a muslimové. A právě tomuto místu se budeme nadále věnovat.

Vrcholek hory

Dnes je území na vrcholu Západního pahorku rozděleno mezi židy, benediktýny, luterány a Armény, což samozřejmě ztěžuje archeologické práce. Na konci 19. století zde prováděl výzkumy americký archeolog Frederick Jones Bliss, na začátku století dvacátého tu byl postaven kostel Zesnutí Panny Marie.

V sedmdesátých letech pak obnovil zdejší vykopávky Bargil Pixner, benediktýn ze zdejšího opatství, biblista a archeolog pocházející z jižních Tyrol. Ten na území anglikánsko-luteránského hřbitova pokračoval na místě Blissových prací.¹⁶ Objevil tři prahy bran, které postupně datoval do byzantské doby (rozměry v byzantských stopách a koleje od vozů), do římské doby (podle suti vespodu) a do konce období Druhého chrámu (rozměry v římských stopách). Tuto poslední bránu Bargil identifikoval jako Bránu esénů, která měla podle Josephova popisu být někde v těch místech.¹⁷

Mezitím byl proveden průzkum přímo v prostorách Davidova hrobu. Archeologické práce paradoxně umožnil válečný incident. V roce 1948 v místnosti s hrobem explodoval šrapnel a došlo k jejímu poškození. V bojích se sice Izraelcům podařilo komplex Davidova hrobu získat, ležel ale příliš blízko jordánskému území, a proto nějakou dobu trvalo, než jej vzali pevně do svých rukou ortodoxní židé.¹⁸ V tomto mezičase opravoval škody způsobené válkou izraelský archeolog polského původu Jacob Pinkerfeld. Ten se rozhodl vyhloubit dvě průzkumné jámy. Zjistil, že pod mramorovou podlahou je křižácká podlaha, pod ní pozdně římská či byzantská mozaika s geometrickými motivy a v nejspodnější vrstvě kamenné dláždění nebo též mozaika.¹⁹

Pinkerfeld bohužel stihl připravit jen předběžnou zprávu, než roku 1956 zahynul při teroristickém útoku na shromáždění archeologů u Ráchelina hrobu (Ramat Rachel). Výsledky jeho práce dosud nebyly publikovány celé. Víme však, že mezi nálezy z nejhlubších vrstev byly i části omítky s vyškrábanými řeckými nápisy. I když je jejich překlad sporný, zdá se, že se zmiňují o Ježíšovi a dokazují přítomnost křesťanů.²⁰

Pixner své nálezy interpretuje následovně. Na Siónu žila v období Druhého chrámu esénská komunita. Nedaleké mikve na území řecko-ortodoxního semináře přirovnává k podobným nádržím v Kumránu a podle velikosti (11 × 4 m) je přisuzuje spíš nějaké komunitě než rodině.²¹

S touto esénskou komunitou byl, podle Pixnera, ve styku Ježíš i jeho učedníci.²² Po velikonočních událostech se zde měla utvořit židokřesťanská komunita, která sice za Židovské války odešla do Pelly, ale roku 73 se opět vrátila.²³ Synagogu, o které se zmiňuje poutník z Bordeaux, považuje Pixner za židokřesťanský kostel/synagogu, který také ztotožňuje s Kostelem apoštolů.²⁴ Domnívá se, že kvádry použité při stavbě místnosti u Davidova hrobu (evidentně přinesené z jiné stavby) patřily původně chrámu. Tím také vysvětluje přenesení termínu Sión z Chrámové hory na Západní pahorek, protože se tak přenesla část slávy chrámu. Nika, která je součástí místnosti, má pak být synagogálním výklenkem (Aron Kodeš), který je ovšem místo k chrámu orientován k Božímu hrobu.²⁵ Pixner také zajímavě popisuje další osudy místa a tradic s ním spojených, to již ale není tématem tohoto článku.

Opevnění u citadely a okolí Siónské brány

Výzkumné práce ovšem neprobíhaly jen na samotném vrcholku křesťanského Siónu, archeologové se věnovali i okolí vršku. V 70. letech 20. století (1973–1976) zde proběhla archeologická expedice Mount Zion Archaeological Expedition, vedená Magenem Broshim. Výzkum se týkal dvou míst: opevnění na jih od Citadely a prostoru za jižní hradbou asi 100 m východně od Siónské brány. Ze získaných objevů byla zatím publikována bohužel jen nepatrná část.

Pokud jde o opevnění, Broshi našel v otomanské hradbě (současné hradby tzv. Starého města, postavené v letech 1537–1541)²⁶ pozůstatky dvou dalších zdí. Ty měly tvořit část hradby z období Druhého chrámu, kterou Josephus nazývá první zeď.²⁷ Na několika místech se dochovaly části hradby z období Hasmoneovců a po jejím vnějším obvodu (na západ) ještě jiná zeď, připisovaná podle charakteristických znaků Herodovi. Původní výšku této zdi neznáme, Broshi se ale přiklání k domněnce, že byla jen 1,5 m vysoká a měla krýt základy hasmoneovské zdi, případně ji podpírat, aby unesla zátěž Herodova paláce.²⁸

Druhé místo Broshiho vykopávek leží dnes těsně za hradbami – ty jsou však až z otomanského období, v období Druhého chrámu bylo toto místo hluboko uvnitř města. Vzhledem k uspořádání města se nachází v ose byzantského Cardo. Tyto vykopávky probíhaly jako záchranné, tedy jako archeologický průzkum v místě, kde měl být postaven vjezd do podzemního parkoviště uvnitř Starého města.

Broshi zde objevil pozůstatky věže s bránou, kterou ztotožnil s bránou u Nového kostela (Nea Gate). Asi 120 m severovýchodně od ní totiž N. Avigad odkryl pozůstatky tzv. Nového kostela (Nea ekklésia), postaveného Justiniánem I. roku 542.

Kromě věže našel Broshi také dva kusy (třetí byl nalezen o něco dříve) arabského nápisu, který visel nad branou.²⁹ Během jejího krátkého trvání neměl kámen čas příliš zvětrat, proto je nápis i dnes krásně čitelný a umožňuje datovat bránu do roku 1212, kdy al-Malik, Saladinův synovec, obnovil hradby Jeruzaléma, aby je o sedm let později (tedy roku 1219) nechal ze strategických důvodů opět strhnout.³⁰

Poté, co bylo od záměru vybudovat podzemní parkoviště upuštěno, Broshi své vykopávky náhle ukončil. Bohužel ani nepublikoval všechny výsledky svého bádání. Naštěstí se však tohoto úkolu po letech ujal britský archeolog Shimon Gibson, který se tehdejších vykopávek účastnil jako měřič a který nyní zveřejnění výsledků připravuje. Kromě toho společně s Jamesem Taborem (USA) opět obnovil vykopávky. Projekt zahájili krátkými průzkumy v letech 2000 a 2007. Následující rok již proběhly dvě delší sezóny (v březnu a červnu až červenci). Jako „Field Director“se vykopávek účastní Rafi Lewis (z Izraele, Univerzita v Haifě), organizaci („Finds Curator“, „Dig Manager“) zajišťuje Mareike Grosser (z Německa).

Vykopávky jsou jiného charakteru než ty Broshiho, nejsou záchranné, ale akademické. Nelimituje je tolik čas a tlak ze strany stavebního investora. Na rozdíl od jiných projektů, například v Davidově údolí, kde pracují brigádníci z Hebrejské univerzity, se na pracích podílejí dobrovolníci. Ti musejí za účast zaplatit, jde však vlastně o formu studia, protože součástí prací jsou i diskuse nad objevenými artefakty, stavebními strukturami a možnostmi dalšího postupu. Pro dobrovolníky jsou připraveny i přednášky z oblasti biblické archeologie a souvisejících oborů³¹ a výlety.

Právě jako dobrovolník jsem měl možnost se těchto vykopávek dva týdny v červenci 2008 účastnit. Práce jsou zatím ještě v začátcích, takže výsledky jsou jen částečné a dosud nebyly publikovány. Expedice se však může pochlubit řadou drobných zajímavých nálezů, jako jsou mince, amulety, či třeba mušle murex.³²

Vykopávky na hoře Sión jsou naplánovány na deset let. Účelem současných prací je „zodpovědět otázky o historii strat zachovaných na tomto místě, od doby železné až po středověké období“.³³ V příštím roce by se měl výrazně rozrůst počet dobrovolníků, v druhé polovině plánovaného desetiletí se snad bude kopat i na jiných místech na hoře Siónu. Kromě publikování svých objevů mají autoři projektu také v plánu vytvořit v místě nový archeologický park. Můžeme se tedy těšit na zveřejnění nálezů starých i nových a jednou snad i na park zpřístupňující a popisující nejzajímavější objevy.

Článek vychází jako výstup vnitřního grantu CMTF UP č. S 2/08 „Vykopávky z 1. století na hoře Sión – teorie a praxe“. Autor by rád poděkoval své ženě Kateřině a své alma mater, že jej podpořily v záměru zúčastnit se vykopávek na Siónu.