Vzácná perla humor

Autor: Marie-Louise Gublerová - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2009/2 (Praxe)

Humor a smích jsou v duchovních dějinách sice sporným, ale obecně lidským jevem. Jako empatická hilaritas patří k základům křesťanské spirituality a mohou se odvolávat na biblické kořeny: např. veselou hru moudrosti nebo osvobozený smích zmrtvýchvstání. V drobné knížečce „Medicína pro dobrou náladu“¹ je psáno: „Humor odpouští, satira pohrdá, vtip je jen intelektuální hrou“, nebo: „Ironie je hrubost intelektuálů“.

Humor je zdravý

Už antická medicína znala terapeutický význam humoru. Humor – latinský výraz pro vlhkost, šťávu – jakoby zavlažuje vyschlý svět a spojuje spolu objekty. Ve středověku vyžadoval „dobrý humor“ vyvážený poměr tělesných šťáv (krev, žluč, sliny) v člověku. Je však také „černý humor“: kousavý sarkasmus, ubližující ostrá ironie z uraženého, zahořklého srdce. Od 16. století označovalo anglické „humour“ náladu, chování odchylné od normy a od 18. století pak veselou, uvolněnou náladu uprostřed všech nedostatků a potíží života.

Poměrně nové bádání o smíchu (gelotologie z řeckého gelos, smích) nezjistilo jen léčivé a osvobozující působení smíchu, nýbrž i jeho ambivalenci: spojující příslušnost těch, kdo se smějí, a vyloučení těch, jichž se to netýká. Podle statistiky se mají dospělí smát či chechtat patnáctkrát za den, děti až čtyřsetkrát. Lidová moudrost „Kdo se směje, žije déle“ je zcela oprávněná. Odbourávání napětí, rovnováha získaná vylučováním hormonů vzbuzujících pocity štěstí, pocit blaha a zmírnění bolesti jsou jen některé z terapeutických účinků. Jedna minuta smíchu je prý tak osvěžující jako 45 minut uvolňovacího cvičení, takže „usmát se k smrti“ se stává „smíchem života“. Smích zvyšuje kreativitu a pracovní výkon přerušením uspořádaných myšlenkových pochodů, jak konstatoval lékařský kongres v Basileji.

V Epidauru, antickém poutním místě boha zdraví Asklépia, ležely vedle jeho chrámu sál pro nemocné (enkoimitria), kruhová stavba s hady (tholos), obrovské divadlo pro obveselení nemocných a stadion pro slavnosti. Lékařství, náboženství, divadlo; lékař Hippokratés a bůh Asklépios spolu stáli ve službě uzdravení (sótéria). Filosofové však toto povzbuzování od bavičů posuzovali kriticky: Platón prohlašoval smích za škodlivý, protože odvádí od důležitých věcí, kdežto pro Aristotela sloužil smích „katartickému odbourávání napětí“. V románu Jméno růže od Umberta Eca vede popření smíchu fanatickým slepým mnichem Jorgem k vraždě a smrti, ke zničení celé knihovny při požáru.

Hilaritas – veselá uvolněnost

Pravý humor předpokládá čestnost a zásadní empatii. Teprve uznání hodnoty protějšku a ochota k sebekritické distanci otevírají jeho emocionální a komunikační potenciál. Nečekaná pointa poznámky, paradoxní slovní hříčka, parodie komiky všedního dne v mimice a gestech, překvapivá originalita myšlenek mohou vyvolat obveselení. Tato veselost, normálně podřízená společenské cenzuře, dává hravě vytušit jiný svět, cestu zpět do dětství. Kdo se usměje na děcko v kočárku, dostane bezpochyby nazpět také úsměv: nejen od dítěte, ale též od matky nebo pyšného otce.

Úsměv jako kontaktní postoj prostý agrese signalizuje přátelství a zve k radosti a spolupráci. Nijak se tím nezrazuje „vážnost života“, ale pozvedá se v radostné distanci vůči vlastní důležitosti a nedostatečnosti. „Hilaritas“ středověké teologie předpokládá ochotu nalít si čistého vína, učit se ze zkušenosti i z protivenství. Odhaluje původní afektivní životnost člověka. Jak praví výše zmíněná knížečka, úsměv je „duhou mezi smíchem a pláčem“.

Hračky Jahveho a tabule paní Moudrosti

Bible je vážná kniha: v této knihovně objímající tisíciletí jde o ohrožení a záchranu, o konflikty a přežití lidu bez domova, o slávu a zánik, vinu a trest. Jahve je zachránce, král a lékař svého lidu. A mezi tím, často skrytě, zaznívají i jiné tóny: prorocké obrazy milence ucházejícího se o svou vyvolenou, něžné matky, ale i překvapivě jiného. Hagiografové líčí Boha, který rozesmává lidi, jako např. bezdětnou Sáru (Gn 18). Jaké osvobození z utrpěné potupy zní ve zvolání Sáry po zrození syna: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ (Gn 21,6) „Izák“, Boží smích v dítěti!

V Božím smíchu nad nepřáteli Izraele se manifestuje jeho suverenita nad nebezpečím: „Ten, který trůní na nebi, se směje.“ (Žl 2,4) V humorném líčení o stavbě babylonské věže zaznívá smích v posměchu: k věži, která sahá „až k nebi“, sestupuje Jahve, aby si věc prohlédl (Gn 11,5). V hymnické chvále stvoření se v moři objevuje drak: „Stvořil jsi Leviatana, aby sis s ním hrál.“ (Žl 104,26) Mocnost chaosu, ohrožující lidi i tvorstvo, je Boží hračkou! Je to humorné vyznání, že Jahve se hravě vypořádá s každým ohrožením života.

Existuje tu však i hořká Jobova výčitka, že si Bůh „dělá posměch ze zoufalství nevinných“ (Job 9,23); k osvobozujícímu poznání „Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však spatřil jsem tě vlastním okem“ (Job 42,5) je ještě dlouhá cesta.

V době po exilu je v popředí zvládnutí každodenních obtíží. Mudroslovná literatura se dívá zaostřeným pohledem na drobné věci: „Mírné srdce je tělu k životu (…) Radostným srdcem zkrásní tvář.“ (Př 14,30; 15,13) Moudrost je srovnávána se sladkým medem (Př 24,13), starost s červem a molem (Př 25,20). V obrazu laskavé paní Moudrosti, která zve na ulicích a u bran ke své hostině (Př 8), je zachycena blízkost Boha, přátelského k lidem: hra při stvoření a radost z tvorstva. Pohyblivost a něha moudrosti jsou zrcadlem Boží moci, a kdo ji hledá, najde ji bez námahy u svých dveří (Mdr 6,12-14). Pobývat s ní nepůsobí trpkost a spolužití s ní není trápením, ale potěchou a radostí (Mdr 8,16).

Ježíš – úsměv Boha

Evangelia vypravují o Ježíšově pláči nad zkázou Jeruzaléma (Lk 19,41) a nad smrtí přítele Lazara (Jan 11,35). Smál se však Ježíš také? Svědectví Nového zákona nabízí obraz člověka mimořádně pozorného a s láskou obráceného k životu. Jako starozákonní moudrost zve na ulicích, tak i Ježíšova podobenství jsou plná překvapení: beze strachu se nechá pozvat ke stolu a jí se zbožnými farizeji i pohrdanými celníky a hříšníky; s láskou objímá děti, které poslouchají jeho příběhy, trpící a nemocní u něho nalézají utěšující a osvobozující příchylnost.

Ježíšův tichý humor, vycházející ze srdce, zaznívá v paradoxních obrazech, které vyzývají k zamyšlení: velbloud procházející uchem jehly (od vykladačů zmírňován jako lodní lano nebo úzká brána); jasně zpozorovaná tříska v oku bližního a velkoryse přehlížené břevno před vlastní hlavou; svatba, na kterou nechce nikdo přijít (Lk14,15-24). Ježíšova podobenství pohnou lidmi, a přece dovolí naslouchajícím zachovat si tvář. Jako „dítě moudrosti“ nastavuje Ježíš současníkům zrcadlo: jsou jako děti, které si nechtějí hrát ani na svatbu, ani na pohřeb, nadávají na Křtitele jako na „posedlého“ a jeho samého označují za „žrouta a pijáka“ (Lk 7,31-35). Srovnání mužské práce s činností ptáků a námahy žen s květem polních květin je humorným podnětem k zamyšlení pro ustarané učedníky a učednice (Mt 6,25-34). Ježíšovo radostné poselství o blízkém Božím světě obsahuje rebelský rys. Ježíšova uzdravení o sobotách jsou osvobozujícím překročením hranic ve prospěch života, a jeho noční rozhovory s Bohem, milovaným Otcem, jsou pramenem nezničitelné radosti, navzdory všem neúspěchům.

Synové a dcery Zmrtvýchvstání

„Ten, kdo přichází ve jménu Páně, se snadno stane sebespravedlivým bez humoru,“ komentuje Kurt Marti² uraženou reakci proroka Elíši, který proklel děti posmívající se mu jako plešounovi a nechal je roztrhat od medvědic (2Král 2,24). Toto poučení z Bible je dotazem i pro dnešní církev. Tak jako Davidova hra na loutnu rozpouštěla zlost krále Saula, potřebuje církev v pastoraci odstranit mnoho zahořklosti, rezignace a cynismu.

Radost z Boha, „přítele života“ (Mdr 11,26), učinila mnoho světců humornými svědky evangelia. Výrok Dona Boska „Být veselý, konat dobro a nechat ptáky zpívat“, klauniády Filipa Neriho, zdravý realismus a šarm Terezy z Avily („Bůh mne chraň před tak duchovními lidmi, kteří chtějí ze všeho udělat dokonalé nazírání“), anekdota o andělovi, který pomáhal usnout Janu XXIII. slovy: „Jendo, nepovažuj se za tak důležitého“ – to vše potvrzuje slova Paula Claudela: „Kde panuje radost, tam se obvykle najde i pravda.“

V posledních dopisech z vězení hovoří Dietrich Bonhoeffer nápadně často o hilaritas jako o „smělosti a výzvě světu (…) a vznešené sebejistotě“ (9. 3. 1944). Píše: „Poslední vážnost nikdy není bez dávky humoru“ (28. 7. 1944).³ Humor tváří v tvář smrti (Tomáš Morus, Alfred Delp) je silným svědectvím vůči všem totalitárním mocenským nárokům. Staletá tradice smíchu o Velikonocích (risus paschalis) byla protestem proti konečnému vítězství smrti.

Odvalený hrobový kámen velikonočních zpráv demonstruje již otevřený hrob a adresátkami Zmrtvýchvstání byly ženy bez legitimního práva svědčit: právě z neočekávaného překvapivě roste velikonoční tvář církve. Na Blízkém východě byli křesťané již záhy nazýváni „syny a dcerami Zmrtvýchvstání“. Je to překrásný titul, který zavazuje.