Vlado Hlôška a kol., ZAMLČOVANÁ PRAVDA O TISOVI A SLOVENSKOM ŠTÁTE
Autor: Daniel Feranc - Číslo: 2009/2 (Recenze)
Vlado Hlôška a kol., ZAMLČOVANÁ PRAVDA O TISOVI A SLOVENSKOM ŠTÁTE: Kam viedli Tiso a jeho vláda Slovákov v rokoch 1939–1945? Eko-konzult, Bratislava 2007, 136 str., ISBN 978-80-8079-068-4.
Historické zpracovávání dějin církve dvacátého století v Československu se od revoluce zaměřovalo především na období útisku církve v době komunistického režimu. Ojediněle se objevily pokusy, studie, které si za svůj předmět vzaly období předcházející. Většinou se však jednalo o studie skupinky nadšenců, kteří se tomuto období věnovali z nějakých osobních důvodů. Navíc v době komunismu bylo období okupace jistým způsobem tabu a o tomto období bylo možné psát jenom způsobem, který vyhovoval tehdejším politickým a mocenským představám. Tím na Slovensku vznikl hlad po poznání skutečných osudů Slováků v období druhé světové války, který sytily práce zainteresovaných amatérů nebo historiků, kteří až příliš tendenčně některé čelné politické představitele obhajovali. Proto se na skutečně odborné a vyvážené historické zpracování nadále jen čeká.
Vcelku zajímavým pokusem o vyvážené historické zkoumání dějin Slovenska a církve na Slovensku se zdá být rozsahem nepatrná, ale obsahem zásadnější publikace prof. Vlada Hlôška, dr. Milana Buroše, ing. Karla Gronského, dr. Miloše Krna, dr. Miroslava Jána Lička a ing. Karla Zvrškovce, která vyšla v roce 1997 pod názvem Naše stanovisko, nyní se jedná o druhé přepracované vydání. Záměrem autorů je předložit čtenářům dílo, které se opírá o „profesionální přístup a velice potřebný širší nadhled“. Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol: (1) Nebol to demokratický stát; (2) Čo je fašizmus a nacizmus?; (3) Ústava Slovenského štátu; (4) Lži proti Slovenskému národnému povstaniu; (5) Vo svetle historických faktov; (6) Nacistický rasimus a Slovania; (7) Čo bol Generalplan Ost; (8) Gesamtplanung Ost – holokaust Slovanov; (9) Počiatok likvidácie Slovanov; (10) Čo by bylo so Slovenskom?; (11) Ako to teda v skutočnosti bolo?
Díky tomu, že autoři použili styl konfrontace faktů s tvrzeními některých historiků v několika vybraných tématech, můžeme v knize nalézt čtyři samostatné celky. Do první části takto rozdělené knihy by patřily kapitoly 1, 2 a 3. V těchto kapitolách se totiž autoři snaží o hodnocení politického systému na Slovensku za druhé světové války. Proti tvrzení některých historiků, že Slovensko až na některé jednotlivé nacisticky orientované členy slovenské vlády (Tuka, Mach apod.) bylo demokratickým státem, kladou jako fakt či skutečnost, že na Slovensku lze stěží spatřovat prvky demokracie. Autoři to dokládají prostřednictvím základního zákona, Ústavy Slovenského státu, a základního znaku demokracie, svobodných voleb. Na Slovensku se totiž po roce 1939 nikdy svobodné demokratické volby nekonaly a v případě uprázdnění místa člena zákonodárného sboru, Sněmu, byly na tato místa dosazované osoby jmenovány prezidentem republiky. Standardní soutěž politických stran byla v podstatě znemožněna samotnou ústavou, kterou se Hlinkova Slovenská ľudová strana stala ústavní institucí. Slovensko tak mělo blíže k fašismu s jistými prvky nacismu než k demokratickému systému.
Druhou část knihy by tvořily kapitoly 4 a 5. Předmětem těchto kapitol je snaha o uchopení politického charakteru samotného prezidenta Jozefa Tisa. Proti téměř kultickým představám o jeho hrdinství, či dokonce mučednickém sebeobětování pro záchranu Slovenska, kladou obraz člověka, který v době pro Slovensko nejkritičtější zcela selhal. Místem selhání Jozefa Tisa by mělo být Slovenské národní povstání. Podle autorů totiž Tiso zcela nepochopil geopolitickou realitu a ve chvíli, kdy mohl Slovensko vymanit z Hitlerových spárů, a přesto, že mu to jeho generálové navrhovali „uvolněním cesty Rudé armádě“, zůstal tvrdošíjně stát jako spojenec po boku poráženého Německa, a tím Slovensko položil na oltář vedle osudu Hitlera.
Třetí a pravděpodobně stěžejní částí knihy by byly kapitoly 6, 7, 8 a 9. Tyto kapitoly čtenáři poodhalují nejzrůdnější nacistické rasové teorie, a tím i pravděpodobný osud Slovanů. Autoři tím zdůrazňují protiklad Tisova setrvání na straně Hitlera, v němž spatřoval ochránce Slovenska před bolševismem, vzhledem k reálnému riziku zlikvidování celého národa samotným Hitlerem, kdyby vyhrál válku. Teorie o rasách byla principem pro Hitlerův plán na vytvoření životního prostoru pro německou rasu. Lidé německé rasy patřili do skupiny tzv. nadlidí, všechny ostatní rasy musely ustoupit zájmům rasy německé. Dělily se na podlidi a lidské parazity. Podlidé byli buď přesným lékařským vyšetřením fyziologicky akceptovatelní jako způsobilí pro poněmčení, nebo mohli existovat jako novodobí lidští otroci vyšší německé rasy, popř. neměli vůbec právo na existenci a byli odsouzeni k okamžitému zlikvidování jako lidští paraziti. Vytvořením plánu byl pověřen Říšský komisariát pro upevňování Němectva, později spadala tvorba plánu pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad a modifikovala se v závislosti na vývoji vojenských úspěchů Wehrmachtu. Po roce 1939, kdy bylo obsazeno Polsko, se objevil první zárodek těchto plánů ve formě dokumentu „Nakládání s obyvatelstvem na bývalém polském území“. Po mírném rozvinutí a hlavně po schválení nacistickými špičkami i samotným Hitlerem se tomuto dokumentu začalo říkat „Generalplan Ost“. Do konce roku 1941 se zaměřoval téměř výhradně na obsazenou část polského území. Cílem tohoto plánu bylo po deportaci půl milionu Židů (lidských parazitů) vyrovnat poměr polských a německých obyvatel a následně část Poláků odsunout do Generalgovermentu, kde by byli izolováni od Třetí říše. Od roku 1942, vzhledem k výrazným úspěchům vojenské strategie a velikosti získaného území, bylo nutné přepracovat i plán životního prostoru pro Němce. Přepracování, v takzvaném „Gesamtplan Ost“, se netýkalo tolik způsobů realizace, jako spíše rozsahu území, na kterých se měl plán v budoucnosti realizovat. V ohrožení deportacemi a likvidací nebyli již jen Poláci, ale nově všechny národy, které se nacházely od hranic Třetí říše na východ až po Ural. Celé toto území spadalo do plánů germanizace. Slovo germanizace v rasových teoriích Adolfa Hitlera nabylo nového zvráceného obsahu. V tomto období přistoupili nacisté i k prvním krokům realizace plánu likvidování lidských parazitů. Ve vyhlazovacích táborech byly zlikvidovány statisíce mužů a žen jenom na základě toho, že se podle Hitlera narodili jako paraziti, v nejnižší lidské rase, vzniklé v důsledku chybného antropologického vývoje. Realizace se nedočkal pouze plán eliminace lidských parazitů; prokazatelně minimálně v jednom případě došlo k realizaci i dalších částí plánu, poněmčování území. Místem realizace se stalo polské město Zamošč, které bylo v roce 1942 vyhlášeno německou osidlovací oblastí; poté bylo z tého oblasti vysídleno 41 00 Poláků a po vyhodnocení byli tito určeni buď k poněmčení, nebo byli nasazeni jako pracovní síla v Třetí říši, nebo byli posláni přímo do plynových komor.
Závěrečnou částí knihy jsou zbylé dvě kapitoly (10 a 11). Obsahem těchto kapitol je stručné shrnutí faktů, které v předchozích devíti kapitolách autoři uvedli, a domyšlení možného osudu slovenského národa, kdyby náhodou Hitler válku vyhrál. Čtenáře autoři nenechávají na pochybách, že by Slovensko neuniklo stejnému osudu jako Zamošč. Pro Hitlera byly slovanské národy rození otroci, kteří zoufale volají po svém pánu, proto nacisté považovali „samostatnost“ Slovenska jen za dočasnou. Podle některých lékařů v nacistických službách bylo pouze 15 % obyvatel Slovenska schopných poněmčení. Zbytek by tímto byl odsouzen buď k otrocké práci, nebo k vyhlazení. Podle autorů je toto hlavní argument pro vinu prezidenta Tisa, odsuzují proto nekritické a nesmyslné glorifikační snahy. Tímto postojem autorů kniha končí.
V úvodu jsem řekl, že kniha je rozsahem malá, obsahem je však velká. Autoři si předsevzali velmi ctihodný cíl. Myslím, že přes drobné nedostatky se jim to podařilo. Na velmi malém prostoru dokázali i pro laického čtenáře osvětlit běžně tabuizované téma dějin Slovenska. Doufám, že tato kniha je pouze první vlaštovkou na tomto poli a že budou následovat další profesionálně zpracovaná díla. Existují zde totiž mnohé mýty a legendy, které se daří jen těžko objasňovat. Příkladem je mýtus o údajné exhumaci Tisova těla v noci po popravě a jeho zpopelnění někde v Brně. Tento mýtus byl vyvrácen nalezením ostatků muže odpovídajícího věku, s předměty, které byly s ostatky Jozefa Tisa uloženy v den jeho pohřbu, při exhumaci jeho hrobu na Mariánském hřbitově v Bratislavě. Exhumace se konala 25. března 2007 z iniciativy Spoločnosti Andreja Hlinku. Další seriózní výzkum je ulehčen i vydáním Tisových projevů a článků Historickým ústavem Slovenské akademie věd (Jozef Tiso, Prejavy a články I. 1938–1944, Bratislava 2002; II. 1938–1944, Bratislava 2007).
