Věřím v církev

Autor: Josef Zvěřina - Překlad: Vojtěch Novotný - Číslo: 2009/2 (Punctum saliens)

1. Církev se stala hypostazí. Existuje jako cosi od nás vzdáleného, nad námi, v neposkvrněné svatosti, jednotě a poslání. Zdá se, že se stala mimozemskou abstrakcí.

2. Církev je však Tělo Kristovo, tj. Boží vtělení do lidské skutečnosti. Jako Kristus: Bůh, který byl v něm, netrůnil v nadzemských výšinách, nýbrž byl v hypostatické božsko lidské (teandrické) jednotě – a tak je tomu i s církví. Proto říkáme, že je v ní prvek božský a prvek lidský. Ten lidský známe, ale snažíme se ho ze všech sil skrýt, i když se beztak projevuje – až přespříliš. Ten božský naopak neznáme, ale stále jej zdůrazňujeme – a přece se projevuje tak málo. Není naše teologie a praxe tak trochu mimo?

3. Církev jsme my, církev je v nás. Církev se rodí při každém křtu. S každým křtem je do našeho nejhlubšího já zasazeno Boží sémě, Boží počátek. Účastníme se křtu dětí, jejich druhého zrození v milosti, ale nevíme, že se při tom rodí i církev. Vidíme izolovaně, vidíme jednotlivce, ale nevidíme jeho zasazení do církve.

4. Pokládáme toto zasazení za stav, za cosi, co je dáno jednou provždy, co bude pokračovat samo od sebe. Tak tomu ale s tajemstvím církve není. Obvykle věříme v církev málo. Věřit v reálnou církev znamená především věřit v toto zrození církve v každém pokřtěném.

5. Sémě je pokryto zemí a umírá v ní. Pokládáme dualisticky tuto zemi za cosi negativního, zapomněli jsme, že je Božím dílem a žije z Boha. Terra vergine. Ve skutečnosti je toto Boží dílo zdrojem života. Dává život, roste, není abstraktní, nýbrž právě život. Příliš myslíme na to, že nás tato pozemská hmota rozlišuje a rozděluje jednoho od druhého, zatímco ona nás nejenom rozděluje, ale také spojuje. Boží život se stává skutečností, nikoli nadzemskou abstrakcí. Odstraň ono sémě ze země: co z něj bude? Odstraňte skutečnost nadpřirozeného života z lidské matérie: stane se čistou teologickou idejí.

6. Sémě tedy žije a roste pouze v této zemi. Může jí být i ohrožováno, protože tato země plodí plevel, ale je to právě a pouze plevel, který dusí božský život, nikoli země sama.

7. Nahlížíme zcela abstraktně i růst semene: jako cosi, co musí být oplodněno vnějším prvkem, deštěm. Ale i déšť musí prosáknout zemský humus! Pouze tak proniká do života rostliny.

8. Nahlížíme růst abstraktně jako cosi, co přichází pouze zvenku. Jako Slunce, jehož paprsky dopadají na rostlinu. Ale paprsky jsou pohlceny skrze fotosyntézu a pouze tak dává Slunce růst novému životu!

9. Ke konkrétnímu růstu božského života dochází pouze v růstu života lidského. Tvoří jakousi jednotu. Je třeba je rozlišovat, aby byly inconfuse, impermixte, přesto však jsou pouze v jednotě.

10. Konkrétní lidský růst prochází dětstvím, mládím, dospělostí, pak přichází stáří, jež je – v teologickém pohledu – eschatologickou přípravou na život další, na život nový.

11. Boží život se stává tělem. Stává se nejniternější částí našeho nitra, nejhlubším místem našeho bytí. Zůstává ale vždycky v něm! Růst postupuje k tomu, co je v nás nejzazším základem.

12. Tento základ se v nás může nerozvinout, zůstat v nás skryt a do jisté míry zakrnět. Nemůže ale nikdy umřít. Věčnost, ať pozitivní či negativní, závisí právě na tomto základu v nás.

13. Ke konkrétnímu růstu dochází dle lidských kategorií. V rodině, v přátelství, v lásce, v sexualitě. Když jsou přátelé pospolu, dospějí někdy k poznání, že přátelství je tak velká skutečnost, že se v ní konkrétně odhaluje božský základ, a to je přátelství v plnosti. V láskyplném odevzdání, v darování vlastního těla tělu druhého, zakouší člověk maximální fyzickou libost, jíž je schopen. Okamžitě se mu ale ukazuje částečnost tohoto okamžiku. Přichází zklamání. I ono je součástí růstu. Je podmínkou touhy po nové možnosti, ještě nezakusené a nevyčerpatelné. Člověk si je jist, že fyzické spojení je i na erotické rovině silně ochuzeno, není-li prožíváno uvnitř duchovního společenství. Ani to ale člověku nestačí a hledá. Může jít dál? Ano, přichází okamžik, kdy se i erotická zkušenost ukazuje být prázdnou a člověk hledá společenství plnější, jednotu těla a ducha. Tato jednota otevírá možnost další: ukazuje se mu veliká Boží láska jako základ, závratnější než všechny předchozí. Nic z dříve dosažených úrovní není zrušeno, dostávají ale jednotu, hloubku a nevyslovitelný pocit přijetí, sebedarování v nejvyšší lidské míře – a právě to je rozhodující kvalita lidské existence. Už nejde o hledání, ale o prohlubování, o nevyslovitelné trvání bez konce, o nevyčerpatelnou plnost. Dosáhli jsme vrcholu lidského štěstí, vychutnáváme si neuvěřitelný pohled. Sémě vyrašilo v květ a uzrálo v plod.

14. Úrovně, o nichž jsme hovořili, události, které jsme postupně vyjmenovali, nemusí mít nutně tuto časovou posloupnost. Člověk, který díky víře zná tajemství života, lásky a společenství, postupuje dokonce naopak. Zvnitřku ven, z podstatného k dílčímu.

15. Věřit v církev znamená věřit, že se církev děje v lásce a přátelství, ve sjednocení těla a duše. Církev se děje i v sexuálním spojení muže a ženy. Chápeme-li toto, přestává být církev divnou institucí, která pedantsky zasahuje do nejintimnějších lidských vztahů!

16. Věříme-li takto v církev, jeví se nám církev jakožto instituce, autorita a právo ve zcela jiném světle. Základními institucemi živé církve jsou rodina, přátelství, řehole: a řád církve bude něco, co je žádoucí z vnitřní nutnosti, stane se čímsi závažným, důležitým, vyhledávaným, nezbytným. Bude plodem lásky. Bude slupkou chránící tento plod. Bude jedním z reálných pout jednoty. Vnější instituce bude službou tomuto tajemnému vnitřnímu dynamismu, který je podstatou církve. Cítíme, že budeme svou láskou odzbrojeni. Naše zdravá subjektivita hledá objektivitu. Biskup již není hierarcha, ale otec, který s námi žije v jednotě a lásce. Budeme episkopát chtít, budeme chtít být budováni na základě apoštolů, na stolci Petrově. Věřit v církev bude pro nás znamenat i přijetí obrazu pevné struktury, jež není vystavěna na písku a jíž jsme všichni bez výjimky živými kameny.

17. Církev je svatá, protože je Boží základ v nás. Jeho svatost prostupuje vše: polibky zamilovaných, fyzické spojení manželů. Jednota církve se bude dít v těchto a mnoha dalších úkonech lásky. Nebude jen jednotou vnější, viditelnou. A ta vnitřní nebude tak nadzemská, aby nám činilo potíže věřit v ní zde na zemi.

18. Poslání, svatost a jednota církve jsou tedy pojmy a roviny, které postupují zezdola nahoru. V každém jejím údu existuje svatost, poslání, jednota. Ty pak zesilují ve vztazích mezi osobami. Ve funkcích, v autoritě, v kněžství a ve vedení může mít hierarchie pouze kvalitativně jinou úroveň: charisma, povolání, které se uskutečňuje v poslání, svatosti a jednotě.

23. října 1988

Z autorovy knihy La gioia di essere Chiesa, Bologna 1990, s. 32–35. – Přeložil Vojtěch Novotný (český text nebyl zatím nalezen).