Vědomí vztahovosti jako základní kategorie spirituality

Autor: Tomáš Cyril Havel - Číslo: 2009/2 (Dokumenty)

Je pro mě zajímavé, když mám příležitost společně s druhými zejména mladými lidmi přemýšlet o závažných otázkách života a o jejich konfrontaci s vírou v Boha.

Nedávno jsme při jednom setkání hovořili o vztahu k rodičům – o tématu živém a naléhavém. Jeden mladík byl aktivní, horlivě se zapojoval do diskuse a zdálo se, že nemá problém, protože s jistotou znal tu „správnou“ křesťanskou odpověď. Podle čtvrtého přikázání je třeba své rodiče zahrnovat ctí, láskou a vděčností, a podobným způsobem je také třeba jednat se šéfem v práci, protože je to nadřízený a zaměstnavatel. Je to jasné. Bůh si to přeje a jemu se to zatím vždycky vyplatilo. Ve stejné skupině byl shodou okolností i jiný mladý muž. Nezapojoval se do rozhovoru zdaleka tak intenzivně, a když promluvil, měl potřebu se omlouvat. Krátce popsal, co právě prožívá ve vztahu k rodičům, a konstatoval, že porozumět si s nimi není vůbec lehké. Byl ale rozhodnut to nevzdávat a hledat k nim stále nové a nové cesty.

Byla to dvě různá sdělení vypovídající o tomtéž naprosto jiným způsobem a mně se v této souvislosti vybavily jiné situace a jiná setkání, kdy na jedné straně zaznělo „vzorové řešení“ jako vystřižené z katechismu a na druhé straně rozpačitá a nejednoznačná osobní výpověď. Který z těchto dvou způsobů uvažování svědčí o hlubším pochopení životní situace? Který z nich vypovídá o vyzrálejším vztahu k Bohu? Který z těchto dvou mladíků byl „více“ duchovní, „více“ spirituální? Ten první, který mluvil o Bohu, ale ne o sobě, nebo ten druhý, který mluvil o sobě, ale ne o Bohu, nebo snad oba? Co to vůbec znamená být spirituální?

Existuje celá řada studií a výzkumů, které zachycují a analyzují fenomén spirituality a odborná diskuse se vede jak v německy mluvících zemích, tak v anglosaské jazykové oblasti. Slovo „spiritualita“ v současné odborné diskusi už dávno neoznačuje jen určitou spiritualitu, například řeholního společenství, a lidé, kteří se tímto jevem zabývají, už dávno nejsou jen teologové. Fenoménem spirituality se zabývají psychologové, sociologové, etnografové i náboženští pedagogové.

Pro anglického biologa Alistera Hardyho je každý člověk přirozeně spirituální.¹ Spiritualita je podle něj základní antropologickou konstantou, podobně jako dýchání, vnímání nebo přijímání potravy. Tato antropologická konstanta je charakteristická tím, že má konkrétní podobu dynamického nasměrování člověka na smysl, který poznává v tom, co prožívá, a který vědomě vyjadřuje formou jemu vlastní. Z tohoto úhlu pohledu překračuje spiritualita hranice konkrétního náboženského systému. Na rozdíl od spirituality vyjadřované určitým náboženstvím nebo konfesí a vázané na určitý druh zbožnosti je dnes spiritualita chápána jako obecný rozměr života. Náboženství samotná pak nezastupitelným způsobem poskytují k promýšlení této antropologické konstanty slovník a tradici. Že to tak je, potvrdilo nezávisle na sobě mnoho dílčích výzkumů. V souvislosti s událostí popsanou v úvodu se podrobněji zmíním o jednom z nich.

Anglický biolog David Hay uskutečnil spolu se svou kolegyní psycholožkou Rebeccou Nye výzkum, ve kterém se snažili zachytit konkrétní podobu spirituality dětí.² V rámci svého výzkumu uskutečnili rozhovory s třiceti osmi dětmi různých náboženských vyznání i s dětmi z nevěřícího prostředí ve věku šest až jedenáct let. Jednou částí rozhovoru bylo prohlížení fotografií, na kterých bylo například dítě dívající se na hvězdy, chlapec sedící u ohně nebo fotografie mrtvého ptáčka v kleci. Na základě fotografií pak děti dostaly prostor hovořit o vlastní zkušenosti. Z analýzy rozhovorů vyplynulo, že spirituální zážitek není něco, co je třeba dětem dlouze popisovat a vysvětlovat. Je to něco, co si nesou v sobě a co umí samy intuitivně odkrýt a pojmenovat. Na počátku výzkumu byl předpoklad, že „každý z nás má sílu, schopnost mít hluboké vědomí o sobě samém a o svém vztahu ke všemu, co není on sám“.³ Na konci bylo konstatování, že děti pojmenovávají vztahy k sobě, ke světu, k druhým, případně k Bohu často s velikým osobním zaujetím a intenzitou.

Hay a Nye si položili otázku, co mají tyto výpovědi dětí o tom, co je pro ně „nepojmenovatelné“, „nevysvětlitelné“ a „přesahující“, společného. Docházejí k závěru, že v každé výpovědi bez výjimky jde o vědomé reflektování vztahu. Tuto skutečnost pak označují termínem „vědomí vztahovosti“ a nazývají ji jádrem spirituality. Současně navrhují, co je třeba ve výchově zohlednit, aby se toto „vědomí vztahovosti“ náležitě rozvíjelo.

Byl to snad právě tento rozměr, který postrádalo sdělení onoho prvního mladého muže? Byl to důvod, proč mi jeho výpověď připadala povrchní, bez vztahu k životu a bez hlubšího pochopení? A protože je tento způsob řeči mezi mladými křesťany – zejména mezi různými aktivisty a animátory farních společenství – poměrně rozšířený, vyvolal ve mně další řadu otázek: Co je to za fenomén? Proč někteří mladí lidé hlásící se ke křesťanství mluví řečí pouček a tezí bez jakéhokoli náznaku vztahu, tedy podle výše uvedené studie je jejich „vědomí vztahovosti“ k Bohu méně kultivované, než když o Bohu přirozeně hovoří zkoumané desetileté děti? Kde je příčina? Mládí plné ideálů? Nezkušenost? Osobnostní dispozice? Rodinné prostředí? Od každého trochu?

Na druhou stranu – čím více nad tím přemýšlím, tím více jsem si jistý, že mladí křesťané jsou vnitřně hlubocí lidé, prožívající bohaté a rozmanité vztahy. A napadá mě: Co když je tento „bezvztahový způsob vyjadřování antropologické spirituální konstanty“ jen důsledkem „duchovní formace“, kterou s mládím a ideály prošli? Jako knězi mi z této mé osobní zkušenosti, nezlobte se, že to říkám, běhá mráz po zádech.