Syndrom vyhoření

Autor: Myron D. Rush - Číslo: 2009/2 (Praxe)

Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím dvakrát více světla. Svíčka však zároveň dvakrát rychleji vyhoří. Tímto obrazem je možno věrně ilustrovat proces směřující k vyhoření. Lidé, kteří jím procházejí, zjišťují, že veškerá jejich duševní, emocionální a fyzická energie je vypotřebována. Jejich síly jsou vyčerpané a ztrácejí vůli vytrvat.

Stav vyhoření lze definovat jako druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky.

Aby náš život plynul hladce, musí být vyvážený. Vyhoření je důsledkem toho, že náš život takovou rovnováhu ztratí. Stav vyhoření nás pak nutí pozastavit naše činnosti a plnění každodenních povinností na tak dlouho, než svůj život přehodnotíme, stanovíme si nové a správné cíle a priority a své aktivity vyvážíme natolik, abychom mohli být opět produktivní.

Názorný příklad z Bible

[Mojžíš] vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? (…) Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“

Věřili byste, jaká změna se s Mojžíšem od příhody se zlatým teletem, popsané v 32. kapitole Exodu, odehrála? Tehdy byl ochoten přehlédnout u svého lidu modlářské uctívání, když tak došlo k porušení jednoho z desatera přikázání, jež podléhalo trestu smrti. Nyní však Boha prosí, aby ho zabil, protože lid požádal o maso. To je klasický příklad syndromu vyhoření!

K vyhoření mají sklon lidé, kteří rádi pomáhají druhým (Ex 2,11-14). Vyhoření riskují lidé vysoce výkonní a cílevědomí (Ex 18,13-18). Vyhořením daného člověka trpí řada dalších lidí. Pokud stav vyhoření nastane, jeho oběti už nejsou schopné dál jednat s lidmi ani zvládat každodenní problémy (Nm 11,14-15). Vyhořením obvykle trpí i vztah dotyčného člověka s Bohem (Nm 11,11). Vyhořelí lidé často ztrácejí chuť do života (Nm 11,15).

Jak se z duchovního vyhoření zotavit

Svých lidských mezí si byl vědom a bral je v úvahu i Ježíš Kristus. Všimněte si následujících veršů: „Když pak propustil zástupy, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. A když přišel večer, byl tam sám.“ (Mt 14,23) – „Když pak odtud Ježíš odešel, přišel ke Galilejskému moři, vystoupil na horu a posadil se tam.“ (Mt 15,29) – „Tehdy jim řekl: ‚Pojďte jen vy sami stranou na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.‘ Těch, kdo k nim přicházeli a zase odcházeli, bylo totiž tolik, že neměli ani chvilku na jídlo.“ (Mk 6,31)

Pán Ježíš byl velmi zaneprázdněný. Pociťoval obrovský tlak ze všech stran. Nesl na svých ramenou tíhu celého světa. Neustále po něm někdo chtěl, aby uzdravoval nemocné, sytil hladové, těšil sklíčené a jednal s politickými a duchovními vůdci oné doby. Přesto si pravidelně dělal ve svém nabitém rozvrhu čas na to, aby si odpočinul a byl sám, protože si byl vědom svých fyzických a emocionálních omezení. Pokud Ježíš Kristus uznával, že je při práci důležité brát ohled na fyzické a emocionální omezení, neměli bychom dělat totéž?

Není možné udržovat v životě rovnováhu, aniž byste měli osobní vztah s Ježíšem Kristem. Jsme duchovní bytosti, a pokud nebudeme počítat s Bohem, bude náš život nevyvážený. Když říkám, že byste měli svůj vztah s Bohem postavit na první místo, nemám tím na mysli, že svůj den zaplníte větším množstvím náboženských aktivit. Chci tím říci, že vaší prioritou se místo snahy dělat něco pro Boha má stát váš osobní vztah s ním a ochota nechat ho dosáhnout vaším prostřednictvím jeho plánů.

Pokud bychom byli více s Bohem, měli bychom také více času na sebe. Bůh si přeje, aby byl život každého z nás vyvážený. Ježíš nikdy nebyl zaneprázdněný natolik, aby si neudělal čas na modlitby. V Lukášově evangeliu 5,15-16 vidíme, jak byl pro něj jeho vztah s Otcem důležitý. „Řeč o něm se však šířila stále více a lidé se scházeli ve velikých zástupech, aby ho slyšeli a byli od něj uzdravováni ze svých nemocí. On pak odcházel do pustin a modlil se.“ Čím byl Ježíš zaměstnanější, tím více času trávil s Bohem. Všimněte si, že podle Písma odcházel do pustin, aby se tam modlil. Mohl se modlit v posteli před spaním nebo v synagoze, ale raději odcházel do pustých míst, aby si mohl odpočinout a smysluplně strávit čas se svým Otcem.

Náboženská aktivita není totéž co duchovní zralost. Duchovně zralý člověk ví, že každý den je čas na to sejít se s Bohem a prosit ho o pomoc, sílu a vedení. Pokud to neudělá, výsledkem je duchovní podvýživa, která v konečném důsledku vede k fyzické a emocionální vyčerpanosti. Nikdy nesmíme zapomenout na to, že potřebujeme mít v životě rovnováhu mezi duchovní, fyzickou a emocionální silou, abychom pro Boha něčeho dosáhli. Nechceme-li se dočkat vyhoření, nemůžeme se na žádné z těchto rovin nepřetržitě vyčerpávat, aniž bychom pravidelně doplňovali energii.

Z autorovy knihy Syndrom vyhoření (Návrat domů 2003).