Radim Palouš, HERETICKÁ ŠKOLA
Autor: Zuzana Svobodová - Číslo: 2009/2 (Recenze)
Radim Palouš, HERETICKÁ ŠKOLA. O filosofii výchovy ve světověku a Patočkově pedagogice čili filipika proti upadlé škole. OIKOYMENH, Praha 2008, 95 str., ISBN 978-80-7298-302-5.
Studie Radima Palouše je – slovy autora – kritickým pohledem na drama zvané svět. Proměnu evropského světa od antické kolébky ke „světověku“ zkoumá v oblasti, kde se tradičně předávají hodnoty společnosti: v oblasti výchovy a vzdělávání (a tedy také ve škole). Filosofie výchovy mu však není jen cestou, ale v jistém smyslu i cílem; není nástrojem, ale prostředím, do něhož studie uvádí.
Školský vývoj charakterizuje autor jako „zdroj povýšené namyšlenosti, a tedy klauzury lidského nitra“ (s. 8). Coby Patočkův žák chce proto orientovat filosofii k výchově a výchovu k filosofii, k otevřené duši.1 A to nikoli jako k nějakému nadstandardu, z nějakého rozmaru, nýbrž proto, že výchova a škola jako jádro a tepna evropských kořenů jsou v krizi. „Evropská sebereflexe“ je zapotřebí. Paloušovu práci je tedy možné vnímat právě jako způsob této sebe-reflexe, v níž postupně přicházejí ke slovu velké filosofické a pedagogické osobnosti se svými „atributy“: Sókratés a jeho dialog, J. A. Komenský a principium cognoscendi, E. Fink a šest výchovných antinomií, E. Lévinas a exotismus, P. Ricoeur a re-prezentace, K. Schaller a pedagogika komunikace, aby pak – po rozboru vztahu učitele a žáka a otázky tolerance – dříve než bude čtenář směrován k otevřené duši a J. Patočkovi, promluvilo ještě jednou Sókratovo daimonion. Radim Palouš tak při studii filosofie výchovy vede dialog s náročnými mysliteli z různých dob i míst působení. Přesto se mu podařilo udržet v celé knize jasnou hlavní linii tázání a návaznost jednotlivých kapitol je propracována. I když kniha čítá pouze 95 stran, každý odstavec tu má svou váhu a v určitém smyslu je publikace ohlédnutím za dosavadní badatelskou činností autora. Od své habilitační práce Škola moderního věku,2 obhájené v roce 1967, k současné publikaci Heretická škola nese autor kritické otázky, které tříbí v „rozhovoru“ zejména (ale nejen) s výše uvedenými mysliteli. Celá studie je pak orámována metaforou „vysokosti“ (Horská metafora – 1. kapitola, Filipika proti školství a „horská“ výchova – 13. kapitola). Tento rámec však nemá značit návrat a potvrzení, ale je spíše obrazem vyznání: „(…) vychovatel vychovávaje žije jako ten, kdo nikdy není se svou vlastní výchovou hotov“ (s. 27). Tedy zdánlivě návrat, ale v jiné úrovni.
1 Srov. s. 22: „Otevřenost duše je přece povolaností obhlížet širší horizonty, odpovídat za celky a celky celků.“
2 Škola moderního věku – rukopis byl připraven ve Státním pedagogickém nakladatelství, vysázen ve sloupcové vazbě, ale v roce 1969 byl z politických důvodů zničen.
Čtenář obeznámený s dílem Radima Palouše3 bude při čtení Heretické školy překvapen novou intenzitou otázek, která přesvědčuje o jejich skutečně aktuálně prožívané naléhavosti. Zároveň se znovu setká s již typickým prvkem Paloušova filosofování, který je možné nazvat vřelou péčí o jazyk, jež se projevuje případnými odkazy na sémantická pole pojmů a poukazováním na jejich původ, aby tak byl ke slovu přiváděn pravý smysl. Krása a bohatost mateřštiny tak promlouvá například ve výrocích „úspěch bývá uspěchaný“ nebo „poznat zklamání je někdy osvobozením z klamu“ (s. 94).
3 Radim Palouš publikoval více než 300 prací, mezi nejznámější knižní tituly patří: Škola stáří, Čas výchovy, Světověk a Časování, Dopisy kmotřenci, K filosofii výchovy, Komenského Boží svět, Osobnost a komunikace, Česká zkušenost, Rokování o roku, Totalismus a holismus, Ars docendi, O globalizaci, Dobrodružství pobytu vezdejšího.
Autor doprovází své čtenáře, aniž by jim bral možnost účastenství na objevování; odpověď či odpovědi na otázku, proč je dnešní školství heretické, bludařské, jsou vetkány do celého spisu takovým způsobem, že je zapotřebí být při díle – řecky en-ergo – energicky. Tato energie ostatně provází každou skutečnou výchovu, edukaci, vzdělání horské, vysoké, které nepovyšuje, ale „hledá a staví lávky přes propasti, a to neustále, nikdy nezajištěno“ (s. 92). Pro tuto schopnost znovu-navazování, pro toto vytváření vazeb nazývá autor skutečné vzdělavatele a vychovatele religionisty (latinské religāre značí přivázat, uvázat). Avšak výchovu a vzdělávání nedoprovází pouze tato (tvůrčí) energie. Paloušova studie ukazuje na ještě hlubší pramen výchovy: Vychovatelova zbožnost, jako podstata jeho činnosti, je přivedena na jeviště dramatu svět, a to od Sókrata až k heroldům světověku.
S péčí věnovanou textu kontrastuje jen vypravení zadní předsádky: Ve třech krátkých odstavcích, kde je autor a jeho publikace představena, se vyskytuje chyba v názvu habilitační práce Radima Palouše (mylně je uvedeno „Škola technického věku“ namísto „Škola moderního věku“) a v podtitulu studie se vyskytuje překlep (namísto „Patočkově“ je uvedeno „Patočkové“). Poctivý obsah knihy Heretická škola lze doporučit jak adeptům vychovatelského a vzdělavatelského povolání v nejširším slova smyslu, tak i všem zájemcům o příběh naší evropské vzdělanosti.
