Práva a povinnosti kněží po 2. vatikánském koncilu

Autor: Ignác Antonín Hrdina - Číslo: 2009/2 (Články)

Úvod

Cílem tohoto článku není ani tak analyzovat normativní text o právech a povinnostech duchovních,¹ jak jej obsahuje pokoncilní Kodex kanonického práva Jana Pavla II.;² spíše chci poukázat na rozdílný úhel pohledu na povinnosti a především práva duchovních (a z nich zejména kněží) v době před a po 2. vatikánském koncilu. A hned na počátku budiž řečeno, že půjde o (subjektivní) práva čili oprávnění stanovená objektivním právem a o právní povinnosti,³ nikoli tedy např. o to, co se označuje jako „morální nárok“ nebo „morální povinnost“. A třebaže se bude mluvit přesněji o právech a povinnostech duchovních, půjde v naprosté většině o práva kněží, protože stav trvalých jáhnů představuje oproti nim výraznou minoritu.

Způsobilost mít práva a povinnosti je výrazem a obsahem tzv. právní subjektivity (capacitas iuridica).⁴ Tuto způsobilost mají jen osoby, a to v první řadě osoby přirozené, fyzické, tedy lidé (právní subjektivita umělých, tj. právnických osob je právní konstrukcí). Podle přirozeného práva mají tuto způsobilost všichni lidé, a to už od narození⁵ a ve stejné míře,⁶ třebaže pozitivní právo (tj. lidmi stanovené právo – ius humanum, ius positum) ji v minulosti upíralo lidem nesvobodným (otrokům) a ostatním lidem ji přiznávalo v různé míře. Na pojem osoby v právním smyslu je tedy třeba nahlížet diferencovaně: podle současné jusnaturalistické koncepce pojem osoby splývá s pojmem člověka, zatímco z juspozitivistického pohledu (a z toho budeme nadále vycházet) je to právě právo, které určuje nejen kdo je osobou (tak dnes jen u sdružení lidí), nýbrž i v jakém rozsahu je způsobilý k právům a ovšem i k povinnostem.

Přibližně od dob amerického Prohlášení nezávislosti a francouzské Deklarace práv člověka a občana se má za to, že všichni lidé jsou si rovni před zákonem, tzn. že všichni mají stejná práva poskytovaná zákonem a stejné povinnosti ukládané zákonem. Rozdíly mohou být dány jen s ohledem na různé postavení v systému dělby práce⁷ (jiná práva a povinnosti mají advokáti, jiná lékaři, jiná vojáci apod.), i zde však platí, že uvnitř těchto sociálních skupin jsou práva a povinnosti zásadně stejné. Bez výjimky to pak platí v právních předpisech vyznačujících se tou nejvyšší mírou obecnosti, kde kritérium dělby práce nepřipadá v úvahu, jako jsou občanské zákoníky, trestní zákoníky apod.

Tato koncepce je ovšem až plodem novověku a jeho lidskoprávních doktrín. Celý starověk a středověk vycházel z odlišného pojetí, a to celkem lhostejno, v které oblasti právní kultury. Společnost byla považována za „přirozeně“ rozvrstvenou na privilegované a neprivilegované. A byly to právě výsady čili privilegia lato sensu, jimiž nositelé veřejné moci (panovníci, papežové…) zvýhodňovali některé osoby, rody, města, duchovenstvo, univerzity apod. oproti ostatním, často si tak „kupujíce“ jejich loajalitu. Tato zvýhodnění měla po dlouhou dobu formu zákona (ať byl v jednotlivých případech označován jakkoliv), ale nikoli zákona v dnešním pojetí, jakožto platného normativního právního aktu, nýbrž zákona „pro soukromé osoby“ – odtud i etymologie slova privilegium: lex privata. Teprve moderní teorie práva (i kanonického) považuje privilegium za individuální (tedy nikoli normativní) právní akt, který konkrétnímu adresátovi či adresátům umožňuje chovat se jinak, než jak stanoví obecně platný zákon. Představují tedy určitou výjimku ze zákona ve prospěch privilegovaného. Na věci to při tom nic nemění.⁸

Kodex kanonického práva z roku 1917

První úplná a výlučná kodifikace kanonického práva – Kodex kanonického práva vyhlášený papežem Benediktem XV.⁹ o letnicích roku 1917 – sice považuje privilegium v souladu s moderní teorií práva za individuální právní akt,¹⁰ nicméně v textu upravujícím práva a povinnosti duchovních směšuje subjektivní práva s privilegii; dostatečně to demonstruje už sám nadpis příslušného titulu:¹¹ De iuribus et privilegiis clericorum. Obdobně je tomu u řeholníků.¹² To není náhoda nebo dokonce legislativně technický lapsus, nýbrž výraz koncepce, která v duchovním (a obdobně řeholním) stavu spatřuje stav privilegovaný, a v subjektivních právech jeho příslušníků výsady. Historie tohoto pojetí sahá až ke Konstantinovi Velikému, který jako první poskytoval duchovenstvu určitá nezanedbatelná privilegia, jako např. osvobození kleriků od veřejných úřadů a břemen.¹³ Jde o fenomén, který provází dějiny církevního práva v průběhu celé tzv. konstantinovské éry, za jejíž ukončení je považován (teprve) právě 2. vatikánský koncil. Jedním slovem (bez jakéhokoli pejorativního nádechu) ho lze označit jako klerikalismus. Není tedy divu, že se objevuje ještě ve druhé dekádě 20. století v hlavním církevním zákoníku.

Kodex kanonického práva z roku 1917 pojednává o právech (resp. výsadách)¹⁴ a povinnostech kněží spolu s právy a povinnostmi ostatních duchovních. Zde je třeba upozornit na odlišnost v terminologii: zatímco dnes se duchovním (clericus) rozumí osoba, která přijala alespoň jáhenské svěcení,¹⁵ podle předešlé právní úpravy byl považován za duchovního už ten, kdo alespoň přijal první postřižiny (tonsura).¹⁶

Starý kodex vypočítává následující „práva a výsady“ duchovních, jichž se tito nemohou vzdát:

– možnost obdržet moc ze svěcení (potestas ordinis) i moc řídící (potestas jurisdictionis), jakož i obročí (beneficia) a církevní důchody (kán. 118). Nejde ovšem o subjektivní práva stricto sensu, nýbrž spíše o pouhou způsobilost těchto práv nabýt;

– právo na prokazování úcty ze strany věřících (diferencovaně podle stupně svěcení a hodnosti) a na trestněprávní ochranu před fyzickými útoky (realis iniuria) vůči jejich osobě (kán. 119);

– privilegium fori, tj. právo být souzen v záležitostech sporných i trestních před církevním soudem, leda by partikulární právo stanovilo jinak (kán. 120). V době vydání kodexu však bylo toto právo s ohledem na světskou legislativu už téměř nerealizovatelné;

– právo na zproštění závazků od vojenské služby, od služeb a veřejných světských úřadů, které jsou neslučitelné s duchovním stavem (kán. 121);

– právo na zachování služné obživy (honesta sustentatio)¹⁷ v případě exekuce pro dluhy (kán. 122); tato norma však vázala jen církevní soudy.

Povinností, které starý kodex duchovním stanoví, je ovšem podstatně více než práv. Na prvním místě stojí povinnost vést ve srovnání s laiky světější vnitřní i vnější život a dávat jim příklad ctností a dobrými skutky (kán. 124); v následujících dvou kánonech jsou pak vypočítány profilující prostředky k dosažení tohoto cíle. Jde o typicky neprávní normu (tedy o normu morálky „oblečenou“ do normativního roucha), která je navíc po obsahové stránce značně obecná a je v dalším textu rozdělena do řady jednotlivých „prováděcích“ povinností:

– povinnost denně se modlit kanonické hodinky (breviář), z níž jsou vyňati tzv. „minorist铹⁸ (kán. 135); s ohledem na absenci trvalého diakonátu se prakticky týkala jen kněží (a přirozeně biskupů);

– povinnost dodržovat celibát¹⁹ pro týž okruh duchovních (kán. 132 § 1),²⁰ nenavštěvovat podezřelé ženy (de quibus suspicio esse possit) a nebydlet ani s jinými ženami – vyňaty jsou příbuzné a ženy „osvědčené mravní počestnosti, spojené s pokročilejším věkem“ (kán. 133); proto se duchovním doporučuje raději vedení společného způsobu života (kán. 134);²¹

– povinnost nosit slušný církevní šat²² a jednoduchý účes vlasů s vystříhanou tonsurou; zakázáno bylo nošení prstenu, leda jako zákonného práva či výsady (kán. 136);

– povinnost zdržovat se celé řady činností, které se neslučují s duchovním stavem: tak jmenovitě nesmějí provozovat „nepřístojná umění“,²³ hrát hazardní hry o peníze (to je legislativní superfluum), nosit zbraně („leč když se naskýtá pádný důvod k obavě“), „oddávat se honbě“, přičemž vždy je zapovězen parforsní hon, „chodit do hostinců (tabernae) a jiných podobných místností bez potřeby anebo jiného pádného důvodu schváleného místním ordinářem“ (kán. 138) a účastnit se „představení, tanců a zábav, jež se pro ně nesluší nebo při nichž přítomnost duchovních budí pohoršení, zvlášť ve veřejných divadlech“ (kán. 140);

– povinnost zdržovat se výkonu různých (jinak počestných) povolání, jako je „lékařství a chirurgie“ (kán. 139 § 2) i „obchod anebo kupčení“ – ať per se nebo per alios (kán. 142);²⁴

– povinnost zdržovat se všech veřejných úřadů spojených s výkonem veřejné moci nebo správy, jako je úřad písaře a notáře, správce majetku a advokáta (to vše leda v církevních institucích), světských soudců (zvláště v trestních věcech), poslanců (kán. 139 § 3) a vojáků (kán. 141).

Vedle toho, co bylo výše uvedeno, se duchovním a zvláště kněžím ukládá jednak povinnost zvláštní úcty a poslušnosti vůči svému ordináři, zejména pak povinnost přijmout a plnit jakoukoli církevní službu ordinářem jim svěřenou (kán. 127n), jednak povinnost pokračovat ve svém (zvláště teologickém) vzdělání i po přijetí kněžství (kán. 129), s čímž je spojena povinnost kněží podrobit se tzv. triennálním zkouškám (kán. 130) a účastnit se vikariátních konferencí z morálky a liturgiky (kán. 131), jednak konečně tzv. kvazirezidenční povinnost, tj. povinnost neopouštět svou diecézi na delší dobu bez svolení ordináře, třebaže ze svěřeného úřadu nebo beneficia nevyplývá povinnost rezidenční (kán. 143).

Je ovšem třeba vědět, že práva a zejména povinnosti duchovních se tímto katalogem nevyčerpávají a je třeba je hledat i na dalších místech kodexu, zejména těch, která stanoví povinnosti duchovních činných v duchovní správě (jako faráři, kaplani…), a takových je mezi kněžími přirozeně nejvíce.

Dokumenty Druhého vatikánského koncilu

Tak jako v mnoha jiných oblastech, i v pojetí práv a povinností kněží a duchovních vůbec znamenal Druhý vatikánský koncil nezanedbatelný předěl. A byla to právě dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium ze dne 12. 11. 1964, která představuje koncilovou „magnu chartu“ nejen rovnoprávnosti (tj. rovnosti před zákonem) všech křesťanů, nýbrž i rovné důstojnosti (vera ... aequalitas quoad dignitatem) založené křtem: „Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a činnosti společně všem věřícím při budování Kristova těla.“²⁵ A kde je takováto rovnost, tam nemají místo stavovská privilegia. Proto i dekret o výchově ke kněžství Optatam totius z 28. 10. 1965, který mluví – tak jako i ostatní koncilové dokumenty – zásadně a raději nikoli o úřadu (officium), nýbrž o službě (munus) kněží, žádá, aby bohoslovci byli připravováni na to být „služebníky všech“:²⁶ „Bohoslovci ať naprosto jasně pochopí, že nejsou určeni k vládnutí nebo k poctám, ale že se mají zcela věnovat službě Bohu a pastýřské službě. Se zvláštní péčí ať jsou vedeni ke kněžské poslušnosti, k chudému způsobu života a k duchu odříkání, aby si zvykli ochotně si odříkat i ty věci, které jsou sice dovolené, ale neprospívají, a připodobňovat se Kristu ukřižovanému.“²⁷

Z této koncepce vychází také – pro naše téma klíčový a chronologicky poslední – koncilový dokument, a to dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis ze dne 7. 12. 1965. Dokument se zabývá většinou práv a povinností obsažených v Kodexu kanonického práva z roku 1917, ale z poněkud odlišného aspektu: rozdílnost v právech a povinnostech kněží oproti laikům není založena prima facie jejich stavovskou příslušností k ordo, nýbrž jejich odlišným úkolem (munus) při účasti na budování Božího lidu: „Kněží Nového zákona jsou sice v důsledku svého povolání a svěcení jistým způsobem odlišeni uvnitř Božího lidu, ne však aby byli odloučeni od něho nebo od kteréhokoli člověka, nýbrž aby byli zcela zasvěceni dílu, pro něž je Pán povolal.“²⁸

Dokumenty Druhého vatikánského koncilu mají (z kanonickoprávního hlediska) ne zcela jednoznačnou povahu. Obecně mají výrazně pastorálně teologický charakter a nelze je už proto bez dalšího považovat za církevní zákony, jako tomu bylo např. u tridentských dekretů de reformatione. Nicméně na druhé straně byly vyhlašovány (promulgovány) zcela stejným způsobem jako církevní zákony, tj. uveřejněním v oficiálním publikačním médiu Apoštolského stolce Acta Apostolicae Sedis, a není důvodu pochybovat o tom, že jejich normativní pasáže, tj. úseky regulující chování křesťanů v církvi, mají (minimálně)²⁹ stejnou formální právní závaznost jako církevní zákony. Fakticky se ovšem těší maximální závaznosti, nakolik bylo mezi odborníky i uvnitř hierarchie obecně přijímáno, že připravovaný nový zákoník Západní katolické církve má věrně vycházet ze závěrů tohoto koncilu. V tomto duchu se také později papež Jan Pavel II. vyjádřil o Kodexu kanonického práva z roku 1983 cum grano salis jako o posledním dokumentu Druhého vatikánského koncilu. Je tedy zcela pochopitelné, že i v otázce práv a povinností kněží, resp. duchovních vůbec, vycházel nový kodex z koncilových dokumentů, především pak z výše zmiňovaného dekretu o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis.

Kodex kanonického práva z roku 1983

Nový zákoník latinské katolické církve³⁰ rozděluje, se smyslem pro systematičnost uspořádání normativního textu, práva a povinnosti adresátů kanonického práva na práva a povinnosti, jež jsou společné pro všechny³¹ křesťany (kán. 208–223, Povinnosti a práva všech křesťanů), dále na práva a povinnosti svědčící jen duchovním – a především ta nás budou v dané souvislosti zajímat (kán. 273–289, Povinnosti a práva duchovních) – a konečně ta, jež jejichž destinatáři jsou jen laici (kán. 224–231). Tento výčet je skutečně vyčerpávající, taxativní: v kánonech 662–672 je sice podán katalog povinností a práv řeholních společností a jejich členů, nicméně tito (členové) nepředstavují v církvi žádný (z hlediska členění křesťanů na duchovní a laiky) samostatný kanonický stav, nýbrž „rekrutují“ se jak z řad duchovních, tak z řad laiků.³² Ostatně, jak bylo výše řečeno, různé povinnosti a různá práva jsou v kodexu spojena také s jednotlivými církevními úřady, jejichž nositeli jsou především duchovní (a z nich zejména kněží), protože zásadně jen ti jsou podle platného práva způsobilí zastávat řídící čili jurisdikční moc.³³

Povšimněme si nyní – kánon po kánonu – těch práv a povinností, jež svědčí pouze duchovním, tj. nyní už nejen kněžím (a biskupům), nýbrž i trvalým jáhnům – třebaže těm s určitými úlevami, pokud jde o povinnosti³⁴ – a v případě odchylek srovnejme tento katalog s tím, který je obsažen v piánsko-benediktinském kodexu z roku 1917. Nový kodex už ovšem nevypočítává nejprve práva a pak povinnosti, nýbrž o obojím pojednává v určité (z hlediska systematiky ne úplně dokonalé) směsici; někdy ostatně přiznané právo je současně stanovenou povinností a naopak.

– Hned první kánon (273) stanoví duchovním „zvláštní povinnost úcty a poslušnosti vůči papeži a svému ordináři“. Z hlediska systematického výkladu jde o poněkud zarážející zařazení této normy na první místo: jako by hlavní povinností duchovních byla poslušnost církevní vrchnosti – ta se přece jako esenciální prvek duchovního života vyžaduje od řeholníků. Ani starý kodex nekladl povinnost této poslušnosti na počátek katalogu práv a povinností duchovních: naopak na první místo stavěl právo duchovních na úctu vůči jejich stavu (to z nového kodexu zmizelo zcela) a na trestněprávní ochranu před fyzickými útoky – ta je dnes v absolutní podobě vyhrazena pouze papeži a biskupům, zatímco ostatním duchovním a řeholníkům jen „na potupu církve, církevní moci nebo služby“.³⁵ Jako by koncilem nepochybně zamýšlená „deklerikalizace“ církve byla nahrazena určitou její „episkopalizací“. Navíc úctu nelze (na rozdíl od poslušnosti) vynutit: tu si musí příslušný ordinář získat vahou své osobnosti.

– Kán. 274 § 1 představuje (alespoň v této podobě) s ohledem na zmiňovaný kán. 129 určité legislativní superfluum; odpovídá mu kán. 118 CIC/1917 a stejně jako on vybočuje z označení hlavy 3 (Povinnosti a práva duchovních), protože nestanoví ani právo, ani povinnost, nýbrž pouze způsobilost k zastávání určitých úřadů. § 2 tohoto kánonu by ze systematického hlediska patřil spíše ke kánonu předchozímu (srov. kán. 127n CIC/1917).

– Kán. 276 (jemuž ve starém kodexu odpovídá kán. 124nn) je neprávní normou – usilování o svatost života je interní záležitostí každého křesťana i duchovního, a už od dob římského práva přece platí, že de internis non iudicat praetor. Prostředky tomu sloužící jsou obdobné jako v CIC/1917 (kán. 125–126, 135), s úlevou co do rozsahu modlitby breviáře v případě trvalých jáhnů.

– Kán. 277 potvrzuje povinnost celibátu³⁶ pro svěcence v západní církvi, aniž by z ní vyňal – jak by se rozumně dalo předpokládat – trvalé ženaté jáhny. V případě jejich ovdovění se dispens automaticky uděluje a věc se stává záležitostí poštovních doručovatelů. Oproti poněkud „misogynsky“ vyznívajícímu kán. 133 CIC/1917 se v druhém paragrafu kán. 277 CIC/1983 mluví už jen o „osobách“ (nikoli o „ženách“ – ostatně proti povinnosti celibátu se kněz nemusí prohřešit jen s ženou). Snad by se dalo myslet na to, že nový kodex už nevidí v ženě především potenciální svůdkyni duchovních ad delictum contra sextum Decalogi, jak to nemohl zapřít starý kodex.

– Sdružovací právo světských³⁷ duchovních je tématem kán. 278. Zákaz zakládání a členství platí pro ty konsociace, jejichž cíl nebo činnost je neslučitelná s povinnostmi duchovních³⁸ nebo jim může být na překážku církví svěřených úkolů.

– Povinnosti dalšího („postgraduálního“) studia kněží (o jáhnech zde kupodivu není řeč) je věnován následující kán. 279. Vedle obligatorního studia „posvátných věd“ (studia sacra) formou pastoračních i jiných přednášek, teologických setkání nebo konferencí žádá kodex získávání poznatků i z jiných věd, zejména spojených s teologií.

– Kán. 280, doporučující duchovním „některý způsob společného života“, jemuž odpovídá kán. 134 CIC/1917, je tzv. doporučující normou, jejíž dispozice per definitionem není vynutitelná sankcí, jak je tomu obvykle u norem preceptivních; nelze ji proto považovat za právní povinnost.

– Závažné právo relativní povahy³⁹ zakotvuje pro duchovní kán. 281: jde o právo na odměňování a na sociální zabezpečení⁴⁰ v případě nemoci, invalidity a stáří. Přirozenou podmínkou realizace tohoto práva je, že se duchovní skutečně věnují duchovní službě.⁴¹ Norma se týká i ženatých jáhnů (s výjimkou těch, kteří pobírají odměnu ze světského zaměstnání). Obdobnou normu v CIC/1917 nenalezneme, nicméně její obsah suplovala ustanovení o tzv. titulu ke svěcení, který měl duchovního celoživotně dostatečně materiálně zajistit;⁴² ta se zase neobjevují v kodexu stávajícím.

– Velmi závažnou povinnost, která ovšem předpokládá širokou míru rozumného uvážení u svých adresátů, stanoví duchovním kán. 282 (obdobně jako kán. 276, lex imperfecta), a sice vést prostý život a varovat se všeho, co by zavánělo marnivostí. Opačné chování by sotva znamenalo něco jiného než „antiapoštolát“.

– Kvazirezidenční povinnost duchovních (k pojmu ut supra) je stanovena v kán. 283. Jeho § 2 pak přiznává duchovním právo na „náležitou a dostatečnou dobu dovolené“ podle obecného či partikulárního práva; z povahy věci by výkon tohoto práva neměl být podmíněn povinností zajistit si ve farnosti (či na jiném místě působení) zástup – to je věcí nadřízeného.

– Povinnost nosit slušný církevní oděv podle předpisů biskupské konference⁴³ a zákonných místních zvyklostí stanoví stručný kán. 284.

– Prohibitivně formulované kánony 285–287 a 289 nejprve ve dvou větách (kán. 285 § 1 a 2) žádají duchovní, aby se vyhýbali všemu, co se nesrovnává s jejich stavem, i kdyby šlo o něco, co je jinak v mezích slušnosti, a následně obsahuje pro duchovní určité „Berufsverboty“; ty zakazují duchovním bez dovolení ordináře:

– přijímat veřejné úřady, jejichž obsahem je účast na výkonu veřejné moci (§ 3), tedy jak v oblasti zákonodárství (poslanci, senátoři), tak státní správy, tak (státního) soudnictví, jakož i světské úřady, s nimiž je spojena povinnost vyúčtování (§ 4); při udržování pořádku ve společnosti (ordo publicus) je světská veřejná moc občas nucena sáhnout k opatřením, která by se jen těžko srovnávala s duchovním stavem, už vůbec nehledě k tomu, že od výkonu světské moci jsou přirozeně orgány světské moci;

– přijímat správu majetku, který nepatří duchovním osobám, bez projednání s vlastním ordinářem ručit (i když se ručení týká jejich vlastního majetku) a podpisovat směnky (syngrapha); správa majetku vyžaduje čas, který mají kněží investovat do kněžské služby;

– provozovat živnost nebo obchod (ať per se nebo per alios, ať ve vlastní nebo cizí prospěch) – ut supra;

– aktivně se účastnit činnosti politických stran a vedení odborových sdružení (kán. 287 § 2); argumentem a contrario se dospívá k závěru, že pasivní účast, tj. prosté členství v takových organizacích, není zakázáno. V našich poměrech jde nejčastěji o členství duchovních v KDU – ČSL;

– nastupovat dobrovolně vojenskou službu, protože ta je méně vhodná (minus congrua) pro duchovní stav (kán. 289 § 1).⁴⁴ To se přirozeně netýká kněží vykonávajících v armádě duchovní službu, která je upravena zvláštním zákonem;⁴⁵

– vůbec přijímat výkon úkolů a veřejných světských úřadů, není-li to nutné (§ 2) – proto mají duchovní využívat výjimek plynoucích pro ně ze světského práva: ze zákonů, z normativních smluv či z právních obyčejů.

– Poněkud nesystematicky je zařazen kán. 287 § 1, požadující po duchovních maximální podporu míru a svornosti mezi lidmi, opírající se o spravedlnost; jde rovněž o klasickou imperfektní (tj. právem nevynutitelnou) normu.

Pasáž o právech a povinnostech duchovních je zakončena kánonem 288, který z určitých povinností činí úlevy ve prospěch trvalých jáhnů.

Závěr

Či spíše místo závěru zamyšlení kněze, od jehož ordinace uplynulo už přes třicet let. Po Druhém vatikánském koncilu nelze o žádných kněžských stavovských privilegiích mluvit, nakolik se jim duchovní vůbec v které zemi ještě těšili nebo mohli těšit.⁴⁶ Připojí-li se k tomu – alespoň v Čechách – neobvykle nízká společenská prestiž kněžského povolání (podle anket se pohybuje na samém spodku společenského žebříčku, mezi podomními obchodníky a uklizečkami), není divu, že do seminářů není nával – nejen na tzv. Západě, ale už ani u nás. Místo faráře (a to je daleko nejčastější pracovní zařazení kněží) už není ani oním sice skromně honorovaným, ale jinak celkem váženým povoláním, v němž kněz může – nedopustí-li se nějaké nepředloženosti – v relativním klidu dožít do důchodu. Časté překládání kněží, které se někdy v rozporu s duchem obecného kanonického práva⁴⁷ považuje téměř za ekleziologickou nutnost, ale které nutí kněze žít v ustavičném provizoriu, jistě popularitu kněžského povolání nezvyšuje. Avšak nejvíce demotivující při úvahách mladých mužů o kněžské dráze patrně bude obecná ztráta vědomí výjimečné důstojnosti kněžské služby (jak o ní v hyperbolách mluvili svatí Otcové⁴⁸ a konečně i Římský katechismus⁴⁹), související na druhé straně s někdy až křečovitým zdůrazňováním role laiků v životě církve. Snad jde o druhý extrém oproti tomu prvnímu, reprezentovanému středověkým papežem Bonifácem VIII., který ve své bule Clericis laicos z roku 1296 prohlásil laiky za největší nebezpečí pro duchovenstvo…⁵⁰

Stavovská privilegia kleriků se vyvíjela a existovala po dlouhá staletí, a přes zcela změněné poměry dneška je i někteří mladí duchovní, kteří je ve skutečnosti nikdy nezažili, mají jakoby „v genech“ (přirozeně zvláště v zemích či regionech s tzv. tradičním katolicismem a vysokou religiozitou). Zbavovat se jich znamená oproštění se od více „živnostenského“ pohledu na kněžské povolání a dobrovolnou akceptaci kněžství Ježíše Krista jako služby⁵¹ – vždyť ani on nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sám sloužil (Mt 20,28); a kněz má přece být alter Christus. Takovýto přerod smýšlení bude ovšem patrně „během na dlouhou trať“, na němž bude zvláště platit, že sice verba movent, sed exempla trahunt.