Osobnost kněze

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2009/2 (Články)

Od nositele významného společenského pověření se očekává nejen řada nezbytných vědomostí a dovedností, ale i předem dané osobní předpoklady. Básníkem, učitelem, politikem apod. se člověk rodí. To ovšem nevylučuje potřebu dovést talent ke zralosti. Ke kněžství patří, kromě přirozeného minima, předpoklady vyžadované službou pro Boží království v Kristově církvi.

Povolání kněze je přísně výběrové. „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ (Lk 9,62) Ohlížení za sebe – rozuměj váhání, počítání zisku a ztráty pro sebe, odpor k celoživotnímu sebedarování, vlažný postoj k Bohu a lidem – je kontraindikace pro toto náročné povolání. Ostatně, kolik světských povolání klade obdobně vysoké nároky! – stručně řečeno, chce celého člověka.

V množině „zaměstnání“ jsou některá označována jako „povolání“, protože jakoby volají do služby vyšším hodnotám. Ke kněžství volá Kristus sám. V evangeliu čteme, jak některé sám vyzval, jiné zkoumal, ne všechny přijal mezi blízké učedníky. Přijaté vychovával k oddanosti celou bytostí, k osvobozující pokoře, k bratrství, k „pokoji, který nedává svět“, k dokonalosti podle Otce, zviditelňované v jeho Synu. Nezamlčel ani výjimečné obdarování připravené dobrým učedníkům: „(...) stokrát více v tomto životě (...) a v budoucím věku život věčný.“ (Mk 10,30)

Svatost

Apoštolské listy hovoří nejednou o věřících pokřtěných jako o svatých. Co to znamená?

Pojem svatosti se vyskytuje v dějinách lidstva v různých formách odnepaměti. Znamená neobyčejnost v takovém stupni a druhu, že přesahuje přirozené bytí. Náboženství přírodních národů tento tušený nadsvět vyjadřovalo pomocí různých tabu a kultů. V tom smyslu můžeme mluvit o reálné svatosti, o posvátnu (sacrum). Ta se vidí v místech, věcech i osobách, jak to bohatě dokládá Starý zákon, ovšem ve spojení s vírou v jednoho Boha.

Naše křesťanská víra zná maximum posvátnosti ve smyslu reálného spojení s Bohem živým a pravým, a to v Bohočlověku Ježíši Kristu. On je i jediný (vele)kněz Nové smlouvy. Křesťanské kněžství je pouze participací na Kristově kněžství. Právem mluvíme o kněžském svěcení, protože tato svátost zesiluje bytostné spojení s Bohem.

Pečeť kněžského svěcení zůstává i po odchodu ze služby. Sama totiž nezaručuje osobní dokonalost nositele kněžského poslání a zmocnění. Kněz morálně selhávající může plnit „věcné“ úkoly platně, ale pokud jeho život zatemňuje jeho věrohodnost, pracuje spíše proti Božímu království. Tím se nastoluje otázka osobní svatosti, duchovně-morální kvality osobnosti. Mravně vyspělý člověk jedná správně přinejmenším častěji a spolehlivěji než mravní slaboch. Pavel VI. kdysi prohlásil, že dnešní svět nečte jiné evangelium než život křesťanů. Svět se sice pohoršuje nad námi z nepochopení nebo i s úmyslem zbavit se církve a víry, protože mu jdou proti srsti, ale tím více je třeba odpovídat obrazu správného křesťana.

Kněžský ideál

Ztělesněný ideál je sám Ježíš Kristus. V evangeliu pozorujeme, jak se na poušti vymezuje radikálně proti žádosti těla, žádosti očí a honosnému způsobu života (Lk 4,1-13; 1Jan 2,16). Pozitivní rysy své osobnosti ukazuje v nejrůznějších situacích svého života a působení. Pavel výslovně přiznává, že napodobuje/následuje Krista (1Kor 11,1).

Dělali to ostatně všichni věrní křesťané, muži i ženy. Svatí kněží a biskupové, protože žili v různých dobách a situacích a lišili se i povahově, poskytují širokou paletu variant dobrého kněžství.

Dnešní model

V uplynulém století jsme zažili posun od „důstojného pána“ ke „knězi dělníkovi“, řečeno ve zkratce. Od kněze obdivovaného ženami („svatý kněz“) ke knězi sympatickému mužům („jeden z nás“). Duch doby zde zapůsobil správným směrem, v souladu s evangeliem: „Kdo by chtěl být mezi vámi větší, ať je vaším služebníkem.“ (Mt 20,26) Přesto je třeba dát pozor na pokušení „čím světštější, tím lepší“. Známý francouzský kněz pro vyděděnce Guy Gilbert si prý nedávno uvědomil, že oni od něho jako od kněze očekávají hlavně duchovní stravu.

Sice se u nás přestalo zpívat „Kdo chvíli stál, už stojí opodál“, ale kult nového je tak silný, že zatlačuje přirozenou touhu duše po pravdě, dobru a duchovním světě, který se nedá našimi silami dobýt nebo vytvořit. Proto Druhý vatikánský koncil, když otevřel okna do světa s jeho skutečnými hodnotami, současně trval na kořenech víry, kterou nemáme právo deformovat podle „ducha doby“ a osobních chutí. Jan XXIII. to vyjádřil stručně a závazně: „Zvěstovat staré pravdy novým způsobem.“ Když se kdysi renesanční Řím nechal ovládnout obnovenou pohanskou kulturou, nebezpečně ohrozil církev.

Nikdo nemá právo pohoršovat se nad knězem v džínách a biskupem u táboráku s kytarou, ale jako kdysi platilo, že „kutna nedělá mnicha“, tak dnes nejsou džíny a kytara jediným znakem dobrého kněze pro současnost. Významnější byly, jsou a budou vedle vnějších proměnných, a nad ně, konstanty dané vírou.

Jádro kněžské spirituality

Připomeňme si nejdřív jednu prostou pravdu: Není dobrý křesťan, kdo není dobrý člověk. Teologicky to vyjadřuje známá zásada: „Boží milost předpokládá přirozenost, neničí ji, ale zušlechťuje.“ Do křesťanova duchovního zápasu o dokonalost patří v první řadě úsilí o prosté ctnosti, které ostatně většina lidí přednostně oceňuje i u věřících. Stručně: lidskost. Bez jejího slušného minima je sebeklam cítit se vysoko duchovně či dokonce mysticky. Nepříjemné a často nespravedlivé slovo pokrytectví vezměme za budíček spíše než za urážku.

Na vrstvu přirozené dobroty klademe vrstvu přijatou od Boha: víru, naději a lásku. Smíme a máme vstupovat do rostoucí blízkosti s Nekonečným, s jeho láskou a důvěrností, prostřednictvím jeho Syna a tichým působením jeho Ducha. Aspoň za práh tohoto vztahu, ale bez omezení dalších kroků do jeho nitra nás zvou praví mystikové všech dob, ale paradoxně i tato doba, která při vší děsivé povrchnosti současně pociťuje propastné prázdno. Pavlovo „největší je láska“ nám říká to, co nedávno zkratkou vyjádřil Karl Rahner, že „křesťan budoucnosti bude mystik, nebo nebude“.

Kněz o to víc potřebuje věřícím i světu svou existencí ukazovat, jak velký, silný a šťastný (navzdory všemu) je život plně na zemi a současně v Boží dimenzi. I dnes, v krajním přiblížení lidem, nelze úplně smazat úctu a vážnost vůči nekonečně většímu Bohu, jeho sebesdělení a církvi jeho Krista. V naší reformačně-revoluční době je na kněžích dávat ostatním příklad odpovědnosti za církev a její poslání zdravě vyladěnou poslušností spolu s dialogem nahoru i dolů – místo žehráním nahoru i dolů. Aby církev prošla dneškem do zítřka obnovená, potřebuje organicky, v široké spolupráci, se svobodou Božích dětí i věrností své duchovní rodině nabývat nové podoby bez ztráty své totožnosti. Kněz má za úkol vytvářet svou osobnost jako originál ve smyslu jedné Bohem chtěné varianty pravého Kristova učedníka pro tuto dobu v tomto prostředí.

Závěr – úvod

Teď bych měl rozvinout doširoka dnešní kněžskou spiritualitu. Nemohu, protože přidělený počet řádků končí, to za prvé, ale také proto, že ji za pochodu vytváří především život sám. Prověřuje množství nových duchovních a apoštolských směrů nejen podle přitažlivosti a úspěchů, ale také podle toho, jaké slabiny postupně ukazují. V třicátých letech jsme dostali v semináři knihu s názvem „Rádce bohoslovce“ nebo tak nějak. Už tehdy nám to připadalo poněkud komické, a nejen mně poskytly mnohem větší povzbuzení a duchovní orientaci Pohledy do života bohoslovců a kněží, značně kriticky realistické, nicméně vycházející z upřímné oddanosti církvi. Doufám, že mladý kriticismus a mladá nadšená oddanost dnešních bohoslovců a kněží nakonec spojí síly k dílu, z něhož vyjde model kněze naší církve v naší zemi pro třetí tisíciletí.

Není však třeba stavět na zelené louce. Na koncilu církev požádala kněze, aby „usilovali o stále větší svatost“ (PO 12) a ve dvou dokumentech – O službě a životě kněží (Presbyterorum ordinis) a O výchově ke kněžství (Optatam totius) – je k tomu řečeno mnoho cenného, co má trvalou platnost. Konkrétněji: PO, čl. 12, 15 až 18, a OT, čl. 11, 19, 40, 41. Množství meditační látky pro chvíle zkoumání povolání i revizi života. Některým aktualitám se věnuje monotematické číslo Teologických textů 5/1991. Životy mimořádných kněžských postav, svatých i současných, není nutné doporučovat.

Ze sborníku Kněz strážce majáku? (eds. J. Dolista, P. Lísková), TF JU, České Budějovice 1998.