Několik poznámek očima řeholní sestry

Autor: Denisa Červenková - Číslo: 2009/2 (Dokumenty)

Díky pražským jezuitům a vstřícnosti i potřebám pražské akademické farnosti Nejsv. Salvátora smím duchovně doprovázet mladé lidi vysokoškolského (a post-) věku a spolu s dalšími kolegy (nejen jezuity) pro ně pořádat duchovní cvičení v jezuitském exercičním domě v Kolíně. Také většina aktivit našeho pražského řeholního domu je orientována na univerzitní studenty, které u nás ubytováváme a zároveň se jim snažíme nabídnout určitý typ přátelského zázemí.

Nejde o moji první zkušenost s vysokoškolským prostředím, sama jsem absolvovala studium na FFUK a později na teologické fakultě v italské Veroně. První etapa studia, díky kultivované víře přednášejících jako prof. M. Machovec, T. Halík, ale také Alexandr Stich ad. (ač se dva z uvedených ke katolíkům oficiálně nepočítají), mě přivedla do katolické církve. Italské období mi umožnilo, kromě vlastní zahraniční studijní zkušenosti, také práci ve veronském Univerzitním pastoračním centru. Dva empatičtí mladí kněží tu dostali na starost jeden chátrající řeholní dům poblíž univerzity a přibrali si do něj ke společnému bydlení několik mladých mužů (nikoliv adeptů semináře), kteří jim tu pomohli vybudovat místo setkávání i studia pro další studenty. Duchovní jsou především koordinátory nápadů a aktivit samotných studentů: ti si sami volí, kdy chtějí krom studia či slavení eucharistie věnovat čas i duchovnímu rozhovoru s knězem nebo s některou z řeholních sester, které tu jsou jak kvůli naslouchání, tak aby svědčily prostě jen tím, že se setkávají s mladými lidmi v jejich prostředí. Středem setkávání je mimo eucharistii společné polední stolování. Nabízí mj. možnost navazování vztahů mezi studenty různých fakult, kteří by k sobě jinak těžko hledali cestu, a nastolit v neformálním hovoru i ty otázky víry, které jsou pro ně skutečně problematické a k jejichž prodebatování v tomto věku často nenacházejí pro sebe vhodné zázemí. Naprostá většina studentů se tu právě v době vysokoškolských studií konfrontuje s pochybami, které předcházejí stadiu „dospělé víry“, jíž nestačí odpovědi přijaté v hodinách katechismu a náboženství, a paradoxně je často přínosem už samo zjištění, že nejsou osamělými bojovníky a rebely, ale že tyto obtíže s hledáním nové podoby víry sdílí mnoho jejich vrstevníků.

Prostředí severoitalského univerzitního středně velkého města se jistě v lecčems liší od podnětů, které mladým lidem nabízí dnešní Praha. Když jsme spolu se sestrami našeho Karmelu hledaly cestu, jak převzít to dobré, co jsme prožily ve Veroně, ale přitom vyjít vstříc zdejším potřebám, vznikl projekt Koinonie, tedy soužití řeholních sester a studentek pod jednou střechou, ne ve stylu tradiční koleje nebo podnájmu, ale jako určitý experiment po vzoru veronského centra. Řeholní komunita si zachovává specifika života podle karmelitánské spirituality a také studentky žijí svým rytmem: zdravě normální student přirozeně potřebuje svobodu občas přijít domů i v hluboké noci či nad ránem, navštěvovat a být navštěvován, kým uzná za vhodné – jedině tak se totiž dá pěstovat vztah důvěry v dospělost a odpovědnost druhého člověka. Na obou stranách přitom cíleně usilujeme o projevy vzájemné dobré vůle a budování neformálních přátelských vztahů, které mají napomoci individuálnímu i komunitnímu růstu všech obyvatel domu.

V Praze nebydlíme v blízkosti některé z fakult, proto nemá smysl nabízet každodenní pohostinství stolu v takové šíři jako veronské centrum, proto tuto možnost nabízíme jen omezeně. Více se tu snažíme pořádat akce, které by nemnožily už tak rozsáhlou pražskou nabídku přednášek. Zajímá nás to, co vnímáme, že je v této chvíli potřebné doplnit: např. podpořit přirozenou tvořivost mladých lidí, aby se odvážili vyjádřit bohatství svého vnitřního světa, případně aby dokázali najít své kvality i přijmout svůj stín. Důležité podněty obvykle přicházejí od samotných studentů, tak vznikly např. pravidelné autorské večery s tématy jako Píseň písní, Člověk, Samota, Svět ad. Díky mladým lidem v domě můžeme pořádat výstavy, koncerty, rekolekce, cykly pravidelných setkání, jako byla četba Vnitřního hradu Terezie Avilské či semestrální úvod do kontemplativní modlitby. Zdá se nám, že aktivní zapojení, které tyto činnosti vyžadují, dnes provokuje zájem mladých lidí více než aktivity vyžadující jen prosté pasivní naslouchání.

Na závěr několik úvah, které vycházejí z mé zkušenosti posledních let duchovního doprovázení a dávání exercicií. Nejprve bych si dovolila připomenout známou starší úvahu jezuity K. Rahnera o potřebě opravdu hluboké zkušenosti Boha, která je budoucností křesťanství (Rahner doslova říká, že „zbožný člověk zítřka buď bude mystik, nebo nebude vůbec“). Touha po autentické zkušenosti Boha, která umožní zakusit ho v jádru naší existence, totiž podle mě pohání vpřed duchovní hledání mnoha dnešních mladých lidí. Občas se mi zdá, že cestu k ní jim nabízíme vlastně jaksi méně, než je třeba, zdráhavě a s mnoha podmínkami. Jako by nám někdy chyběla jejich odvaha: občas mívají dojem, že jim nabízíme řadu rad, ale už méně respektujeme jejich individuální zkušenost a jen velmi zřídka vyložíme na stůl i náš vlastní vztah s Bohem. Ptají se po pravidlech základní orientace v duchovním životě, jak se stát a jak zůstat duchovním člověkem – ale chtějí, abychom jim pomohli staré poučky aplikovat na rytmus a požadavky současnosti.

Souhlasím s jedním současným teologem (C. García), který radí uvádět soustavněji současného člověka do hloubky Božího tajemství nejen skrze liturgii a svátosti, pravidelný kontakt s Písmem a účast na společenství věřících atd., ale i skrze zkušenost hluboké modlitby, která směřuje až k tomu, co je přece základním povoláním každého člověka, ke spojení s Bohem (srov. GS 19). Říká tomu „mystagogická mystika“ a jistě v ní nejde o nabízení laciných mystických vytržení, ale o nabízení křesťanské cesty v celé její pestrosti a hlavně hloubce, tj., řečeno tradičněji, nabízíme-li asketiku, měli bychom nabízet i mystiku. Možná, že pokud oprášíme i tento aspekt pokladu naší tradice, nebudou se současní mladí lidé topit v dojmu, že církev jim nabízí vlastně všecko jiné, jen ne pravou askezi (tj. adaptovanou na současnost, nikoliv zříkající se náročnosti), a hlubokou a život přetvářející modlitbu už nebudou hledat všude jinde, jen ne ve vlastní tradici.

Osobně si i současný zájem o přísně kontemplativní kláštery (ale i o extrémní tradicionalismy v církvi) vysvětluji právě touto přirozenou potřebou radikality křesťanského života u řady mladých lidí. Nemyslím, že jde o negativní jev (u většiny z nich), ale o prosté vyhledávání míst, která by snad ještě mohla nabídnout přístup a doprovázení až do vytoužených hloubek křesťanského zjevení Boha v Kristu. Tato potřeba hlubokého duchovního života přitom podle mého názoru sdružuje tak odlišné tendence, jako je krajní katolický tradicionalismus a vyhledávání duchovních tradic Východu (obojí jsou zastoupeny i v tak zdánlivě jednolitém a „progresivním“ společenství, jako je akademická farnost Nejsv. Salvátora).

Někteří mladí lidé mluví o dojmu malé kompetence duchovních i celého vlastního společenství (farního, kolejního) v některých otázkách, které propojují jejich pracovní život a život víry (klasické téma je např. propojení současné vědy a víry, mnozí neradi slyší hrubá zjednodušení komplexních problémů poznatků jejich oborů). Nevyžadují všeznalost, ale vyjadřují údiv nad disproporcí mezi vysokou profesní kompetencí, která je po nich dnes obecně vyžadována, a jistou improvizací ze strany duchovních osob v přístupu k otázkám přesahujícím rámec KKC. Mnozí se těžko srovnávají s určitým paternalismem (zejm. u mladších kněží), který jakoby už dávno neznal tajemství života, ale pouze odpovědi, jež je třeba aplikovat na život druhých lidí. Velice hledají duchovní osoby, jež by byly schopné Mariina trpělivého naslouchání Bohu, který promlouvá do jejich života. Nehledají bodrou shovívavost, ale lidi schopné doprovázet je i vést k dospělé víře, a samozřejmě i vydržet případné zmatky a pády bez bagatelizování jejich problémů.

Další velkou šancí církve ve světě mladých lidí jsou podle mě nabídky směřující k pochopení dimenze duchovního života jakožto „společenství“. A ještě před tímto krokem i nástroje vedoucí k lepšímu sebepoznání, tj. kdo jsem, jaké jsou mé kvality a slabé stránky, co od sebe mohu v životě čekat a jakým způsobem mohu rozvíjet svou osobnost i po duchovní stránce. Možná by nebylo od věci brát vážně tuto „nedourčenost“ současných mladých lidí a hledat způsoby, jak při duchovním doprovázení propojit spirituální a psychický rozvoj osobnosti. Někteří duchovní učitelé se domnívají, že největší překážkou v duchovním životě dnešního mladého člověka je strach. Patří k němu mj. strach nahlédnout do vlastního nitra – náš život s Bohem bude ale těžko plně vydaný a skutečnou službou Bohu, když se s ním budeme setkávat pouze na rovině našich zbožných myšlenek, bez kontaktu s celkem naší existence. Čím více ovšem poznáváme sebe sama, tím více poznáváme i Boží péči vůči nám, při vší naší křehkosti a slabosti. Možná by tedy stálo za to i tento základní princip duchovního života, jímž je pravdivé sebepoznání, vedoucí k větší lásce k Bohu a k pravé pokoře (jež je podle Terezie Avilské prakticky totožná s poznáním sebe sama), podpořit u těch, kteří právě odhodlaně vstupují do oněch komnat svého vnitřního života, otevřeni pro všechno, co jim dokážeme nabídnout.