Několik postřehů o duchovní situaci mladých lidí

Autor: Jan Poříz - Číslo: 2009/2 (Dokumenty)

Když jsem byl požádán, abych se pokusil zamyslet nad duchovní situací a duchovními „potřebami“ současných mladých lidí u nás a napsat k tomuto tématu krátký příspěvek, byl jsem poněkud rozpačitý. Měl jsem dojem, že moje znalost postojů a názorů dnešních mladých lidí je nedostatečná, neboť okruh, s nímž mám možnost se setkávat, je poněkud úzký. Jedná se o lidi, které jsem mohl poznat při příležitosti různých duchovních obnov, na jejichž vedení jsem se podílel, dále spolužáky, především ty současné z Katolické teologické fakulty UK, a mladé spolubratry, s nimiž jsem žil ve formačních domech našeho řádu v České republice a v Itálii.

Zkušenosti s ostatní obrovskou většinou mladé populace jsou spíše dílčí, je proto možné, že jim podsouvám hodnoty a postoje, které sami prožívají výrazně odlišně, než se to jeví za klášterní zdí.

Pokusím se předložit několik aspektů křesťanské víry, které se mi zdají být pro dnešní mladé lidi důležité:

Žít naplno

Současná generace touží po životě, životě žitém naplno. Domnívám se proto, že křesťanství má perspektivu tehdy, když bude představováno právě jako možná cesta ke skutečně plnému životu. Mnozí mladí lidé dnes zřejmě neumějí žít „normálně“, alespoň ne ve smyslu, jak tomuto slovu rozuměli mnozí příslušníci předchozích generací. Spíše se hodně naplno odevzdávají jak dobru, tak zlu. To má samozřejmě negativní dopad v obecně známých skutečnostech, jako jsou předčasné sexuální zkušenosti či experimenty s drogami, ale i neschopnost soustředit se na jedinou činnost, potažmo usebrat se a spočinout v Bohu. Na druhou stranu je snad pravděpodobnější než dřív, že ani křesťanský život nebude žit polovičatě.

Zřejmě dnes nemá šanci uspět křesťanství, které bude prezentováno v první řadě jako výchova „slušných lidí“, jako morálka a systém norem, zákazů a příkazů, jejichž zachování nám zajistí blažený život v posmrtném horizontu. Spíše je potřeba pozitivních vzorů a ideálů, které ukazují krásného člověka toužícího po štěstí, kterého je možné se dotknout – byť jen letmo – už teď.

Pamatuji se na několik velmi příznivých reakcí mladých v situacích, kdy jsem měl možnost krátce promluvit o životě sv. Jana od Kříže, světce, který byl tak zaujat „Boží ctí a slávou“, která přebývala na samém vrcholu hory, na kterou směřoval,¹ že byl ochoten na této cestě odložit úplně všechno. V centru jeho zájmu však nebylo toto odkládání, ale setkání s Bohem a jeho slávou.

Věřím, že budoucnost křesťanství závisí i na tom, nakolik je skutečně dokážeme sami prožívat především jako pozitivní volbu a směřování k plnosti života, kterou je svatost. Rovněž i budoucnost seminářů a řeholních institutů podle mého názoru do značné míry závisí na tom, zda budou moci opravdu být vnímány jako místa, kde je živé vědomí, proč vlastně existují, a kde jsou kandidátům takového života opravdu vytvářeny podmínky k cestě ke svatosti, nakolik jen je to možné.

Velkou roli zřejmě budou hrát „živé ideály“, tedy muži a ženy, na nichž je možné spatřovat konkrétní uskutečnění výše řečeného.

Společenství

Domnívám se, že potřeba společenství je tím větší, čím menší je podíl křesťanů ve společnosti, a zvláště čím méně jich mladí křesťané nacházejí mezi svými vrstevníky. Ač jsem v předešlém bodě uvažoval o síle a přitažlivosti ideálu, je třeba realisticky přiznat jako velmi nepravděpodobnou možnost, že by ho mladý člověk dokázal žít sám, bez možnosti sdílet ho s dalšími osobami, a především se svými vrstevníky. Aniž bych chtěl démonizovat hodnoty a způsob života současné mládeže, domnívám se přesto, že člověk zastávající křesťanské hodnoty bude v kontextu jejich (naší) kultury poněkud vyčnívat, což nemusí být pro jednotlivce únosné. Nedomnívám se proto, že by jisté vydělení početnějšího křesťanského společenství, samozřejmě pokud nejde do extrémů a touhy konfrontovat se za každou cenu, bylo nezdravé. Naopak, zřejmě bude pro člověka, který má hlouběji zakusit novost křesťanství, alespoň na nějaký čas nutné.

Proto se mi zdá nesmírně důležitý také lidský rozměr takového společenství. Pro ty, kteří se již hlouběji rozhodli pro křesťanský život, bude společenství stejně smýšlejících potřebné zvláště ve chvílích, kdy si uvědomí, že pro ně třeba není dobré pokračovat ve vztazích a aktivitách, které do té doby považovali za důležité a normální.

Pro jiné, kteří se ke společenství připojí a třeba ještě nemají zcela ujasněnou otázku své křesťanské identity, může být právě rozměr přátelství a zdravých mezilidských vztahů momentálně důležitější než vlastní vztah k Bohu. Snad to není špatné, pokud nebude chybět opravdové hledání náboženského rozměru. Společenství může být vhodným prostředím k jeho objevení a prohloubení.

Možnost vnějšího vyjádření a předávání víry

Jistě je určitým nebezpečím předávat něco, co je ještě ne-doprožito nebo hlouběji nereflektováno. Větším nebezpečím se mi ale zdá být, pokud je víra žita jen uvnitř společenství, pokud se postupně nestává něčím, o co se mladý člověk touží dělit, co neváhá i jasným vnějším způsobem vyznávat. Apoštolát v nejširším slova smyslu jistě bude znamenat podnět pro růst vlastní víry a pro její prohlubování, například i v konfrontaci s námitkami těch, kdo víru zatím nepřijímají.

Doprovázení ve chvílích těžkostí a krizí

Když jsem o něco výše zmiňoval postavu sv. Jana od Kříže, nemohu než se k němu vrátit i v této chvíli. Opět si vzpomínám na reakce několika mladých lidí, s nimiž jsem mluvil o Janově zkušenosti temné noci jako o čemsi vposledku pozitivním, jako o situaci, v níž se zjevuje a daruje Boží láska.

Mladým lidem by se nemělo zamlčovat, že na cestě duchovního zrání je nejspíš potkají i těžké chvíle a zpochybnění dosavadních jistot. Tyto zkoušky budou zřejmě pro mladého člověka tím těžší, čím více se mu do té doby křesťanství předávalo jako příliš laciný recept na štěstí.

Především by proto v církvi neměly chybět osoby, které budou v takové chvíli mladému člověku nablízku. Důležité bude zřejmě svědectví člověka, který na své cestě podobnou zkušeností – byť velmi dílčí – již prošel. Může být pro ostatní mladé znamením, že křesťanství nelze žít přehnaně triumfalisticky a že neznamená ani laciný a rychlý recept na radost, která se zde nabízí levněji než jinde.

Intelektuální a duchovní prohlubování

Při několika setkáních a rozhovorech s mladými mě zaujal jakýsi dvojí extrém. Na jedné straně – dobře míněné – tíhnutí k určitému rigorismu a velmi úzkému porozumění církevní nauce a disciplíně. Na druhé straně až podivuhodná přezíravost k témuž, která budila dojem, jako by dotyčný některé základní body věrouky a morálky vůbec neznal nebo minimálně naprosto nebral v potaz.

V prvním případě jsem někdy měl dojem, že jde o určitou fixaci na osobní uchopení křesťanské nauky a života ze strany nějaké charismatické osobnosti stojící za formací těchto mladých lidí.

V druhém případě snad šlo o upřílišněný individualismus a nedostatečné vnímání významu církevního společenství, podmíněný stavem společnosti. Někdy snad šlo též o reakci na právě jmenovaný úzký pohled, který byl pro dotyčného nepřijatelný.

Myslím, že v obou případech by mohlo přispět k větší zralosti a nalezení vlastního osobitého způsobu prožívání katolicismu alespoň trochu hlubší poznání šířky katolické tradice s jejím teologickým i duchovním bohatstvím.

Tématu DUCHOVNÍ ŽIVOT MLADÉ GENERACE se před letošními prázdninami věnuje nejen tato rubrika TT 2, ale – díky zprostředkující iniciativě šéfredaktora Katolického týdeníku Antonína Randy – i speciální příloha KT 22 (vychází 26. května) a obdobně zaměřený pořad Českého rozhlasu, prozatím plánovaný na červen.