Následovat Krista

Autor: Benedikt XVI. - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2009/2 (Téma)

Nejznámější naučná kniha křesťanstva, a vedle Bible i nejrozšířenější, má titul Následování Krista. Postupem času byla vytěsněna jinými bestsellery a křesťan, který ji dnes čte, asi uzná, že příliš vyjadřuje ducha minulé epochy, otřesené strachem ze světa, než aby byla s to ukázat úplný obraz křesťanského úkolu – i když nás ve století manažerské nemoci a trvalého shonu může oslovit duch niternosti, ticha a jednoduchosti, který z ní dýchá. Ať je však tomu se slavnou i spornou knihou z konce středověku jakkoli, otázka trvá a je třeba ji nově klást: Co vlastně znamená to „následování Krista“? Je takové následování pro dnešního člověka vůbec reálně existující možností? Nebo není dokonce tou pravou možností stát se a být člověkem, takže křesťan by nejen nemusel s určitou námahou trvat na tom, že i dnes je možné smysluplně žít jako křesťan, ale naopak nabízí opravdu rozhodující možnost lidské existence, v níž se poprvé objeví, čím má být tato záhadná bytost – člověk.

I.

Vraťme se k naší otázce: Co znamená „následování Krista“? Původně mělo toto slovo zcela prostý, neteoretický smysl. Znamenalo – prostě řečeno – že se lidé rozhodli nechat za sebou své povolání, své obchody, svůj dosavadní každodenní život a místo toho jít s Ježíšem. Znamenalo tedy nové povolání – učedníka, jehož životní náplní je chodit s Mistrem, plně se svěřit jeho vedení. „Následování“ je něco zcela vnějšího a zároveň něco zcela vnitřního. Něco vnějšího: skutečné chození s Ježíšem při jeho putování Palestinou; něco vnitřního: nová orientace existence, která už nevidí nasměrování v obchodě, ve vydělávání živobytí, ve vlastním chtění a názorech, nýbrž se svěřuje vůli druhého, takže být s ním a být mu k dispozici se pro něho stane vlastní náplní bytí. Jaké zřeknutí se svého, jaký odvrat od sebe samého to představuje, ukazuje velmi zřetelně malá scéna mezi Ježíšem a Petrem. Krátce po rozmnožení chlebů, které představuje silné znamení ve veřejném působení Pána, oznamuje Ježíš učedníkům poprvé temné tajemství svého utrpení: že nebude zářícím Mesiášem, jak mohli doufat právě při rozmnožení chlebů, kdy se zdálo, že se konečně odhalí jako nový Mojžíš, který dokázal obnovit zázrak s manou. Nikoli, bude zahalen temným stínem kříže, bude mnoho trpět a nakonec bude zabit. „Tu jej vzal Petr stranou a začal mu dělat výčitky,“ vypráví evangelium. Ježíš se však obrátil a pokáral ho: „Pryč ode mne, satane, nemáš na mysli věci Boží, ale lidské“ (Mk 8,32n). Petr se jakoby pokusil odhodit následování a místo toho jít napřed, sám ukazovat směr cesty. Je však neomylně odkázán na své místo: Pryč a za mne! Následovat skutečně znamená jít za, přijmout směr, který je určen, i když tento směr běží přímo proti vlastnímu chtění. Právě proto, že to slovo je řečeno tak doslovně, zasahuje až do nejvnitřnější hloubky člověka.

Z toho lze už trochu pochopit, co znamená, když povolání učedníků a podstata učednictví jsou v evangeliích stereotypně líčeny Ježíšovým slovem Následuj mne! Je to nejprve výzva vzdát se dosavadního povolání, ale v hloubi výzva vzdát se sebe samého a být zde zcela pro toho, kdo zde chtěl být zcela pro Boží slovo, tak silně, že pozdější uvažování dalo jej samotného poznat jako vtělené Boží Slovo.

V průběhu Ježíšova života nabýval tento obsah následování ještě konkrétnější podoby. Jeho poselství, v němž představil lidem celou velikost božského nároku, ale též celou šíři božského smilování, jej přivedlo do konfliktu s oficiálním Izraelem; byl vyloučen ze synagogy a jeho poprava byla hotovou věcí. V této situaci dostává chození s ním další význam. Svůj výraz nalezl ve slovu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mk 8,34). I toto slovo má původně zcela realistický význam: Kdo se připojí k Ježíšovi, přichází do společnosti vyděděnce; musí počítat s tím, že bude odsouzen jako Ježíš a skončí na kříži. Odtud chápalo rané křesťanstvo následování jako martyrium a mučedníka vidělo jako toho, kdo splní smysl následování až do konce: vydá sebe pro svědectví Slovu.

II.

Úvaha o pramenech, kterou jsme provedli, může být na první pohled dobrá spíše k tomu, aby nám vzala odvahu, než aby dala účinné nasměrování. Poselství o následování se zdánlivě odsunulo ještě dál, než by bylo i beztoho. Nemáme už totiž možnost vydat se za člověkem Ježíšem a martyrium se nám už nejeví jako normální naplnění křesťanské existence, takže zaměření na ochotu k mučednictví dostává poněkud teoretický charakter, nehledě na všechny další otázky, které se nám v této souvislosti vnucují.

Podíváme-li se však blíže, pak se brzy ukáže, že vnější historické formy, v nichž se zpočátku následování uskutečňovalo, vůbec nejsou tím rozhodujícím. Rozhodující je spíše vnitřní proměna existence, k níž chtějí vést vnější pochody. Tato proměna, jež je vlastním obsahem následování Krista, vyjadřuje zároveň svou trvalou možnost. Viděli jsme, jak už nejranější zprávy vyzařují tento vnitřní pochod; Evangelium svatého Jana a dopisy apoštola Pavla jeho smysl plně přenesly do situace církve po odchodu Pána, do naší situace. Slovo o následování se opět vynořuje v podobenství o dobrém pastýři, kde nacházíme větu: „Když pastýř má všechny své ovce venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas“ (Jan 10,4). Následování zde znamená znát Ježíšův hlas a ve víru hlasů, kterými nás svět obklopuje, jít za tímto hlasem. Ještě zřetelněji řečeno: následovat znamená svěřit se Božímu Slovu, dát je nad zákon peněz a chleba a žít podle něho. Jedním slovem: následovat znamená věřit, avšak věřit ve smyslu základního rozhodnutí mezi dvěma a konečně jen mezi dvěma možnostmi lidského života, mezi chlebem a Slovem: člověk nežije jen z chleba, nýbrž též, vlastně nejprve, ze Slova, Ducha a smyslu. Stále jde o stejné základní rozhodnutí, předložené učedníkům, když jim bylo řečeno: „Pojď za mnou!“; o základní rozhodnutí vsadit na užitek a vydělávání, nebo na pravdu a lásku, o základní rozhodnutí žít jen pro sebe, anebo se vydat.

Tak je zřetelné, co se míní křížem a martyriem. Stačí přečíst větu, která u Marka následuje po slově o nesení kříže, abychom pochopili: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej“ (Mk 8,35). Janovo evangelium vysvětluje tuto větu podobenstvím o pšeničném zrnu, které nemůže přinést plody jinak než tím, že padne do země a zemře (Jan 12,24n). Pouze ztracením sebe může člověk najít sebe; jen tím, že se vydává, dojde k sobě. Toto vlastní, rozhodující martyrium pravého ztracení sebe je a zůstává základní podmínkou následování Krista, a to i v pohodlných časech, kdy křesťanství pod ochranou blahovůle státu mohlo mít sklony zapomínat na stín kříže. Ještě musíme připojit, že takto pojaté následování Krista nevyjadřuje pouze základní zákon vtělení Boha, nýbrž stejně i skutečné zlidštění člověka.

Tím se nám otvírá poslední pohled. Zviditelňuje se bod, v němž se sjednocují víra a láska, které v dějinách nezřídka stály proti sobě. V listu svatého Pavla Efezanům stojí hluboká věta: „Jako milované děti následujte Boží příklad a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť“ (Ef 5,1). Následovat Krista znamená přijmout vnitřní podstatu kříže: radikální lásku, která se tím vyjadřuje, a napodobovat tak samého Boha, který se zjevil na kříži jako ten, kdo se sám vydává. Který se vzdal své slávy, aby tu byl pro nás, který nechce vládnout světu mocí, ale láskou, a který v bezmoci kříže zjevuje svou moc, která pracuje zcela jinak než moc mocných tohoto světa. Tak znamená následování Krista vstoupit do onoho ztracení sebe, které je vlastním jádrem lásky. Následovat Krista znamená stát se milujícím tak, jako miloval Bůh. Proto může Pavel říci něco neslýchaného: následovat Krista znamená napodobovat Boha, vstoupit do základního Božího pohybu. Bůh se stal člověkem, aby se lidé stali podobnými Bohu. Následování Krista nakonec není nic jiného než zlidštění člověka do Božího lidství.

Z autorovy knihy Wer hilft uns leben? Von Gott und Mensch (Herder 2005).