Milost víry můžeme předpokládat u každého člověka

Autor: Michal Kaplánek - Číslo: 2009/2 (Dokumenty)

Podle dokumentů koncilu můžeme u každého člověka předpokládat milost víry pocházející od Boha, která předchází hlásání ze strany církve. To neznamená, že by se každý považoval za věřícího a byl ochotný víru církve přijmout. Existuje totiž řada důvodů, které tomu brání. Přesto lze tuto milost předpokládat i u mnoha nekřesťanů, ba i u těch, kdo se deklarují jako nevěřící.

Platí-li tento předpoklad, musí úsilí „získat“ někoho pro víru nebo ji „předat“ navazovat na Boží dar, který našemu hlásání předchází. Zřetelně vnímáme tu Boží milost u člověka, který hledá smysl života a ptá se po Bohu, i když o něm má zkreslenou představu. Nejde nám o „předělávání“ jeho osobnosti, o jeho formování dle našeho obrazu. Spíš mu pomáháme objevit, že křesťanská víra je dovršením víry, ke které už došel. (…)

Kromě „ateistické“ a katolické tradice působí na mladé lidi i to, že žijí v pluralitní společnosti, která považuje všechna náboženství a světové názory za rovnocenné. To není způsobeno jen pouhou prostupností kultur a množstvím světonázorových interpretací na stejném území, ale i postmoderní skepsí vůči rozumu. Jestliže střední a starší generace křesťanů formulovala svůj postoj víry jako pevné přesvědčení, které kontrastovalo s názorem většinové společnosti, současní mladí lidé formulují svou víru spíše jako výsledek procesu uvěření. Jejich víra obyčejně nemá znaky nezměnitelného přesvědčení. Je otevřena revizi a krizi, vnitřní proměně i osobnímu růstu. (…)

Mladí u dospělých očekávají jasné etické postoje (i když to na první pohled tak nevypadá). Rodiče, pedagogové i pastorační pracovníci nemohou tedy zastávat ani předstírat indiferentní postoj vůči názorům a jednání mladých lidí, pokud jsou v rozporu s hodnotami evangelia. Nemohou se vyhýbat ani explicitnímu svědectví vlastní víry, přestože primárním svědectvím je spíše svědectví života. (…)

Motivem pastorace mládeže a náboženské výchovy je láska – touha po dobru pro milovaného člověka. V našem úsilí vycházíme ze situace, v níž se mladí nacházejí, a taky z otázek, které si kladou. Nechceme indoktrinovat, ale nabízet. Protože žijeme v době, která klade vysoké nároky na schopnost vlastní volby, snažíme se, abychom v práci s mládeží vytvářeli prostředí, v němž mladí naslouchají sobě navzájem, společnosti i Bohu a učí se reflektovat svůj život.

Perspektivy, 1/2009

Poznámka: Titulek doplněn při umístění na web.