Lectio divina – pramen křesťanské spirituality

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2009/2 (Praxe)

Dokumenty Druhého vatikánského koncilu přinesly mimo jiné také návrat k Božímu slovu jako hlavnímu prameni pro křesťanskou spiritualitu. Konstituce Dei verbum vybízí všechny křesťany k návratu k Písmu: „Tak tedy čtením a studiem posvátných knih ‚ať se šíří slovo Páně a ať je přijímáno s úctou‘ (2Sol 3,1) a poklad zjevení církvi svěřený ať stále více naplňuje lidská srdce. Jako z vytrvalé účasti na eucharistickém tajemství vzrůstá život církve, tak smíme doufat v nový podnět v duchovním životě ze zvýšené úcty k Božímu slovu, které ‚trvá na věky‘ (Iz 40,8; srov. Petr 1,23-25).“¹

Obdobně liturgická reforma koncilu soustředila první část slavení tajemství spásy na naslouchání Božímu slovu, homilii i chvíle ztišení a meditace. Přestože se v dokumentech koncilu nemluví přímo o meditativní metodě čtení Písma zvané lectio divina, Papežská biblická komise následně vydala dokument o výkladu Bible v církvi, kde již v závěrečné kapitole krátce uvádí, jak používat Bibli touto metodou: „Lectio divina je individuální nebo společná četba kratšího či delšího úryvku z Písma, vnímaného jako Boží slovo a rozvíjeného působením Ducha svatého v rozjímání, modlitbě a kontemplaci.“²

Následující text ve stručnosti představí zmiňovanou metodu lectio divina, přičemž se dotkne přístupu k Bibli v době patristiky, postpatristického a středověkého období, aby závěrečná kapitola představila některé současné přístupy vycházející z oprávněné „renesance“ návratu Písma do středu osobní i komunitní spirituality.

1. Role Písma v životě patristických otců

První teologové církve svůj duchovní život živili především Božím slovem, přičemž teologie, duchovní život i mystika byly vzájemně těsně provázány. Veškeré teologické bádání vycházelo z kontaktu s Písmem, které přivádělo k osobnímu setkání se vzkříšeným Kristem. Duchovní život byl v praktické rovině utvářen tak, aby vytvořil ty nejvhodnější podmínky pro naslouchání a meditaci Bible.

Pavel Evdokimov popisuje přístup patristických otců těmito slovy: „Pro Origena se četba nepřidává k životu jako prosté cvičení, ale tvoří organickou část duchovního života a přetváří každodenní žití v živé čtení Slova, v místo, kde Slovo promlouvá neustále. Četba řídí boj a pokroky duše a díky ní se duše mění v ‚duši církevní‘ (anima ecclesiastica), a člověk se podle Klementa Alexandrijského stává ‚teodidaktem‘. V Řeholi svatého Pachomia sytí Písmo ducha mnichů po celý den. Během hodin práce zpívají a recitují Písma, večer se pak všichni sejdou a naslouchají výkladům. Recitace Písem zpaměti byla běžnou praxí.“³ Boží slovo bylo skálou, na které mniši vybudovali svoje pravidla pro život. Václav Ventura k tomu poznamenává: „Bible byla pro otce tím prvořadým, ano jediným, co vykládali a co formovalo jejich život. A o mniších to platí zvlášť výrazně. Stačí si vzít například Řehole Basileiovy: vidíme, že otázky a odpovědi týkající se života mnichů jsou exegezí Písma. Co jiného jsou Cassianovy Konference než výklad Bible?“⁴

Pro patristické otce Písmo v sobě zahrnuje i aspekt vtělení – eucharistický rozměr. Olivier Clément při studiu patristiky vyvodil tento zajímavý závěr: „Písmo vtěluje Slovo a vtělení Slova zdokonaluje proměnění v Eucharistii nasloucháním nebo čtením Slova.“⁵ Kapitolu, kde Clément pojednává o roli Písma v patristice, nazval příznačně: Písmo – první svátost.⁶ Výklad Bible není podle Clémenta otázka gnóze, které porozumí jen „vyvolení“, ale je pro všechny, hovoří ke každému a do každé situace.

Představení autoři svorně dokládají centrálnost Písma v duchovním životě církve prvních století, které bylo zdrojem a východiskem pro každé další teologicko-mystické reflexe a duchovní rozvoj jednotlivce i společenství.

2. Přístupy a výklady Písma v postpatristické době a středověku

Přestože se přímá četba Bible v latinské teologické tradici stále více uzavírala zástupům věřících a scholastická teologie využívala krátkých citací Písma především k obhajobě svých převážně teologicko-filosofických dedukcí, stále doznívá bohatství „zlatého věku“ patristiky s obrovskou produkcí kazatelských a spisovatelských knih.

Jaké tedy byly duchovní metody čtení Písma přelomu prvního tisíciletí křesťanství? Mario Masini⁷ a Alister E. McGrath⁸ shodně shrnují následně uvedené základní přístupy k Písmu ve sledovaném období. Jde o smysl doslovný, alegorický, tropologický a anagogický. Jednotlivé pohledy dávají věřícímu pochopit, jak odhalit „skryté pravdy“ Bible. Doslovný smysl Písma přivádí k prvotnímu porozumění textu četbou, tedy k porozumění „litery“, respektive porozumění literárním druhům, ve kterých by odhalení skryté symboliky a metafor mělo čtenáře přivádět k hlubšímu duchovnímu smyslu. Alegorický smysl rozpoznává působení Ducha Svatého ve čteném úryvku a nechává se tímto Duchem vtáhnout do děje – pod povrhem historických událostí „oči duše“ rozpoznávají události dějin spásy v Kristu. Z tropologického smyslu se vyvozují etické postoje pro život, a to jak přirozené, následováním Krista, tak teologické, obohacené alegorickou exegezí, a i mystické, kdy během meditace dojde k láskyplnému snubnímu spojení mezi člověkem a Boží Trojicí. Konečně anagogický smysl vede pohled k eschatologickým skutečnostem, kdy v událostech „předposledních“ jsou intuitivně rozpoznávány zárodky věcí budoucích.

To, že také v období středověku bylo plodné hledání a nalézání autentické křesťanské spirituality v kontextu četby Písma, dokládá „klenot“ středověké duchovní literatury, kterým je dopis z roku 1150 tehdy mladého kartuziána Guiga II. zvaný Stupně k ráji neboli Scala paradisi. V dopise Guigo II. popisuje fáze četby Písma, které jsou přímo úměrně vztažené k duchovnímu rozvoji jednotlivce. Guigo II. píše: „A náhle se mi v duchu vybavily čtyři duchovní stupně, totiž četba, rozjímání (meditace), modlitba a nazírání (kontemplace). To je žebřík mnichů, po kterém vystupují ze země do nebe,“ a dodává: „Čtení je horlivý a soustředěný pohled do Písma. Rozjímání je snaha mysli vypátrat pod vedením rozumu význam skryté pravdy. Modlitba je oddané zaměření srdce k Bohu, aby se odstranilo zlo nebo dosáhlo dobro. Nazírání je jakési povznesení mysli ponořené do Boha, nad sebe, tam, kde zakouší radosti věčné slasti.“⁹

Křesťan podle Guiga II. má Boží slovo „žvýkat“, aby vstoupil pod povrch, rozjímáním poznal moudrost, modlitbou hledal Boží tvář a nazíráním kontemploval Ducha Svatého ve své duši.

3. Nové pohledy na lectio divina

Jak již bylo uvedeno, návrat k Bibli jakožto primárnímu prameni křesťanské spirituality, který přišel s Druhým vatikánským koncilem, znamenal obrovský zájem o „nové“ hledání role Božího slova pro osobní i komunitní spiritualitu. Někteří pokoncilní teologové a duchovní autoři reflektovali přístupy patristických otců k Bibli a potom nabízeli nové možnosti využití metody lectio divina, kterou rozebíral Guigo II. ve Scala paradisi. Za všechny uveďme alespoň dva pohledy, které předkládají Enzo Bianchi a Jesús Castellano.

Enzo Bianchi jako první úkon před vlastní četbou Písma doporučuje vzývat Ducha Svatého slovy: „Bože náš, Otče světla, tys poslal na svět svého Syna, Slovo učiněné tělem, aby ses ukázal nám lidem. Pošli mi nyní svého Ducha, abych v tom Slově, které přichází od tebe, mohl potkat Ježíše Krista, abych ho hlouběji poznal a díky tomuto poznání ho vroucněji miloval, a tak dospěl k blaženosti Království. Amen.“¹⁰ Text Bible by měl být čten pozorně a naslouchání v tichém soustředění má být přijímáno celým srdcem, celým rozumem, celou bytostí. K rozjímání doporučuje i četbu výkladů patristických otců, přičemž v osvícení rozumu slovem se člověk nechává proměňovat Kristem. Oslovení Slovem si žádá odpověď v modlitbě formou chval, díků a přímluv. Ve chvílích zakoušení slova člověk nahlédne sledovaný text očima Boha a meditující, pln pokoje, zakusí dotyk Boží lásky. Přijaté slovo potom člověk, jako Maria, uchovává celý den ve svém srdci, aby z tohoto naslouchání vzešlo rozpoznání konkrétního povolání a poslání mezi lidmi a v člověku se rozhojnily dary Ducha.¹¹

Jesús Castellano také rozvádí jednotlivé fáze lectio divina, tedy lectio, meditatio, oratio, contemplatio. V první etapě doporučuje vzít si úryvek z Bible a sledovat, jak v ní Bůh mluví do konkrétní situace vlastního života. Skrze čtenou pasáž sestupuje Duch Svatý ukrytý v Písmu do srdce meditujícího, který tím nahlédne pravý význam textu a v jeho srdci může kontemplované slovo osvobodit uvězněnou energii světla, inteligence, vnitřní síly a vést k obrácení. Osvícené srdce pak na Boží oslovení odpovídá modlitbou, kdy zpytuje, chválí, adoruje a přimlouvá se. Kontemplace je jako osvícení Božím tajemstvím, ve kterém se Boží vůle stává programem vlastního života.¹²

Oba zmínění autoři se snažili aktualizovat a zpřítomnit metodu lectio divina pro současný život církve, aby mohla nést plody mezi širokým zástupem věřících, kteří se individuálně či společně zastavují při četbě a naslouchání Božímu slovu.

Závěr

V době hledání autentické křesťanské spirituality je přístup k naslouchání Božímu slovu u křesťanů patristické, postpatristické i středověké doby velmi inspirativní a tvoří nárožní kvádr, který není možné více zavrhnout. V Božím slově se nacházejí paprsky Ducha Svatého, který čtenáře vede k osobnímu setkání s Kristem, aby, s ním ztotožněn, obracel své srdce k Bohu Otci. Skrze meditaci Bible tak věřící vrůstá do tajemství Boží Trojice.

Lectio divina, tedy četba, meditace, modlitba, kontemplace a akce, je z tradice církve nabízenou metodou, jež může být plodně využita v pastorační praxi. Křesťanská společenství mohou ve společné meditaci vrůstat do tajemství spásy a společně rozpoznávat „znamení časů“ pro tento i přicházející svět.

Na úplný závěr ocitujme nádherná slova Řehoře Velikého, která svědčí o duchovní hloubce společného naslouchání Božímu slovu. Osvícený papež velmi upřímně říká: „Vím ze zkušenosti, že mnoho věcí, které jsem z Božího slova nemohl pochopit sám, mohl jsem pochopit, když jsem stál před bratřími. Tak se stává, že z Božího daru vzrůstá porozumění Písmu, když se vaším prostřednictvím učím tomu, čemu vyučuji. A přiznávám, že často poslouchám s vámi to, co vám říkám.“¹³