K diskusi o diakonátu

Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2009/2 (Dialog)

(TT 4/2008 a 1/2009)

Vydáním českého překladu dokumentu Mezinárodní teologické komise Diakonát, vývoj a perspektivy (dokument z 30. září 2002, překlad C. V. Pospíšil, vydalo nakl. Krystal OP, Praha 2008, 115 stran) byl napraven dvojitý závažný nedostatek. Jednak se českému čtenáři dostala do rukou jedna z mála publikací v českém jazyce, jež pojednává o diakonátu, a z druhé strany byl vydáním zpřístupněn další odborně teologický dokument z dílny MTK. Dokumenty MTK sice nespadají mezi magisteriální texty, ale mezi texty odborné, přičemž zaručují aktuálnost teologického myšlení, naukovou bezchybnost a vpravdě vědeckou interpretaci zjevení. Je také pravidlem, že MTK v těchto dokumentech odkazuje na chybné interpretace zjevení, na jejich důsledky a pravé kořeny. Je tedy veskrze nutné, ba prospěšné, se s těmito dokumenty více seznamovat.

Textu námi představovaného dokumentu předchází poznámka z pera překladatele prof. C. V. Pospíšila (s. 5–8), kde upozorňuje na obtíže překladu a zvolený terminologický úzus (diakonát – presbyterát – biskupství/episkopát, s. 6). Samotný text je předložen v sedmi kapitolách.

V kapitole první (Od Kristovy diakonie k diakonii apoštolů, s. 13–15) je logicky představen základ diakonátu, tedy Kristus – jako Diákon – Služebník všech (srov. Řím 1,3; Flp 2,6-8). Následně se hovoří o existenci křesťana: „Křesťanská existence je účastí na té diakonii, kterou sám Bůh vykonal pro lidi.“ (s. 13)

V kapitole druhé (Diakonát v Novém zákoně a v patristické epoše, s. 16–37) MTK předkládá jazykové vymezení pojmu diákonos spolu s citacemi z Nového zákona (synoptici, sv. Pavel, …), kde jsou diákoni zmiňováni jako podřízení episkopů a jako ti, kteří vykonávají určitou službu. V patristické době je pak kladen důraz na odpovědnost diákonů za život církve – skutky lásky vůči vdovám a sirotkům, katechezí a aktivní účastí na liturgii. K upevnění diakonátu dochází ve 3. a 4. století, kdy je „diakonát nahlížen jako esenciální součást hierarchie místní církve“ (s. 26). Jeho důstojnost byla na třetím místě (po episkopátu a presbyterátu) a měl trojí úlohu v místní církvi: „sloužil při liturgii, hlásal evangelium a katechizoval“ (s. 30). Autoři dokumentu zde dodávají, že se diákon také staral o charitu a administrativu. V této kapitole je také předložena problematika diákonek (s. 30–37), o kterých jsou zmínky u sv. Pavla (srov. Řím 16,1; 1Tim 3,11) i v různých patristických textech. Dokument potvrzuje, že služba diákonek opravdu existovala, ale nebyla vnímána jako ženský ekvivalent k mužskému diakonátu. Šlo o určité církevní funkce vykonávané ženami (s. 36).

V následné třetí kapitole (Vymizení trvalého diakonátu, s. 38–45) autoři zvažují hlavní důvod způsobující vymizení trvalého diakonátu v historii církve. Hovoří v této souvislosti o dějinném vývoji a stabilizaci tzv. ministerií v raném středověku, zvláště jejich hierarchické struktury, s inklinací k absorbování nižších funkcí vyššími stupni („co může vykonat diákon, to může (…) vykonat také presbyter“, s. 43). A uzavírá, že diakonát se stal mezistupněm pro kandidáty kněžství, kdy se jeho úloha omezila na liturgické úkoly.

V mnohém stěžejní je čtvrtá kapitola, zabývající se svátostnou povahou diakonátu od 12. století (s. 46–63). Dokument přiznává, že otázka po svátostné povaze diakonátu není z Písma svatého, tradice ani liturgických svědectví zcela jasná. Jako prvního svědka se dokument dovolává pohledu sv. Tomáše Akvinského. Ten vidí diakonát v úzké souvislosti s presbyterátem a eucharistií. Diákoni při ordinaci dostávají moc sloužit presbyterům při udělování svátostí, oproti samotným presbyterům, kteří dostávají moc konsekrovat (s. 47). Tomášova nauka tak zařazuje diakonát ke svátostem a vtiskuje příjemci nezrušitelný charakter. V dalším textu jsou zmíněni i představitelé opačného mínění (např. Durand ze San Porciana, †1334), kteří považují za svátost pouze svěcení na presbytera (s. 48–49). Následně je zmíněn Tridentský koncil. Ten šel v linii dogmatického definování kněžství jako svátosti. Z koncilních textů však neplyne, zda je do dogmatického definování zahrnut i diakonát. V dalších staletích se více přijímalo stanovisko pro svátostnou povahu diakonátu. Druhý vatikánský koncil se navrátil k modelu trvalého diakonátu a mínění o svátostné povaze potvrdil. Tím MTK představuje již 20. století a Druhý vatikánský koncil, kde si zvláště všímá předkoncilních rozprav. Zde podtrhuje, že skutečnost přijímání svátostné povahy trvalého diakonátu byla jedním z hlavních důvodů pro jeho opětovné zavedení. V této věci pak předkládá koncilní texty (LG 29a, AG 16), ale i pokoncilní vývoj (Pavel VI., Codex iuris canonici, Katechismus katolické církve, Ratio fundamentalis). Závěrem této nosné kapitoly dokument předkládá přetrvávající problémy, otázky i různá nebezpečí – např. zúžení problematiky výhradně na otázku pravomocí.

Pátá kapitola (Obnova trvalého diakonátu na II. vatikánském koncilu, s. 64–74) dokumentu MTK si opět všímá Druhého vatikánského koncilu. Nejprve zaostřuje svůj pohled na původní myšlenku znovuzavedení, obnovení či navrácení se k instituci diakonátu. „To, co se ustanovuje, jsou principy fungování trvalého diakonátu, a nikoli hledání nějaké specifické podoby, již měl diakonát v minulosti.“ (s. 73) Vpředvečer koncilu byla tato otázka v návaznosti na nově promýšlenou ekleziologii velmi živá, zvláště „v určitých význačných částech církve“ (s. 65). V dalším textu dokument shrnuje důvody pro znovuzavedení trvalého diakonátu do třech bodů: 1. jde o vlastní stupeň hierarchie a tím dovoluje uznat konstitutivní prvky posvátné hierarchie, tak jak ji chce Bůh; 2. jde o odpověď komunitám, kde scházejí presbyteři; 3. jde o posilu, utvrzení a těsnější začlenění do služby církve těch, kteří diakonální službu církve již fakticky vykonávali. V dalším autoři souhrnně představují podobu trvalého diakonátu podle textů Druhého vatikánského koncilu (LG, AG, DV, SC, OE, ChD).

V předposlední, šesté kapitole (Skutečnost trvalého diakonátu dnes, s. 75–83) se dokument zamýšlí nad dnešní situací. Předkládá zde celosvětové statistiky a podtrhuje, že trvalý diakonát se rozrostl zvláště na severní polokouli, nikoliv, jak bylo koncilem předpokládáno, na misijních územích mladých církví (Afrika, Asie). Dále se dokument ptá po správné charakteristice trvalého diákona a upřednostňuje bytí oproti funkci („Charakteristika diakonátu spočívá spíše v samotném esse diákona. (…) To, čím jsou, představuje originalitu toho, co konají“, s. 82).

V závěrečné, sedmé kapitole (Teologický přístup k diakonátu v linii II. vatikánského koncilu, s. 84–113) je načrtnuta teologie diakonátu. Po textech magisteria předkládá několik implikací vzešlých ze svátostnosti diakonátu (1. „Zaštípení“ diakonátu do Krista; 2. Svátostný „charakter“ diakonátu a jeho „připodobnění“ Kristu; 3. Působení diákona „in persona Christi [Capitis]“ /v osobě Krista-Hlavy/; 4. „In persona Christi Servi“ /v osobě Krista Služebníka/ jako specificita diakonátu?; 5. Specifické diakonální „funkce“?, s. 86–95). Dále dokument hledí na diakonát z pohledu episkopátu, jako plnosti svátosti kněžství. Zde vystihuje ordinaci diákona, tj. vkládání rukou nikoliv ke kněžství, nýbrž ke službě biskupovi (zvláště s. 99–106), a zároveň podtrhuje diakonát jako zprostředkující funkci mezi hierarchií a lidem (s. 106–108). Tečku za kapitolou i za celým dokumentem představuje předložení diakonátu v rámci ekleziologie společenství. Ta „upřesňuje význam církve jako univerzální svátosti spásy (srov. LG, čl. 1. 9), to vše pak má zdroj ve společenství trojičního Boha, jež je zároveň paradigmatem pro veškerou aktivitu církve směřující ke spáse. Diakonie představuje historickou realizaci zmíněného ideálu“ (s. 108). Z četby koncilních a pokoncilních magisteriálních textů autoři dokumentu předkládají základní osnovu pro výčet funkcí diakonátu: úřad učení – munus docendi, úřad posvěcování – munus sanctificandi a úřad řízení – munus regendi.

Na úplný závěr dokument předkládá sumarizaci výše zmíněných faktů, odpovědí i stávajících otázek (s. 113–115). Zmiňme podtržení oprávněnosti trvalého diakonátu, vždyť diákon „je v církvi živoucí ikonou Krista Služebníka“ (s. 114). Přítomnost této služby v životě církve je „připomínkou Kristova příkladu, která vyvolává jasnější vědomí hodnoty služby pro křesťanský život“ (s. 115). Na závěr našeho příspěvku dodáváme, že pokud si dnes ještě plně neuvědomujeme pravý, tedy ikonický charakter trvalého diakonátu, je tomu možná proto, že jsme dobře neporozuměli Kristu jako Služebníku, ani Kristově službě, a dostatečně tak nevnímáme hodnotu služby jako takové.

Text byl do redakce zaslán jako recenze.