Jíří Beneš, DESÍTKA

Autor: Josef Hřebík - Číslo: 2009/2 (Recenze)

Jíří Beneš, DESÍTKA. Desatero aneb deset slov o Bohu a člověku. Návrat domů, Praha 2008, 218 str., ISBN 978-80-7255-177-4.

Nakladatelství Návrat domů vydalo pod titulem Desítka pozoruhodnou studii evangelického biblisty Jiřího Beneše, současného vedoucího katedry biblistiky na Husitské teologické fakultě UK v Praze, o Desateru. Autor je žákem nedávno zemřelého prof. Hellera a ve své práci nezapře charakteristické vlastnosti svého učitele, zejména velkou pečlivost a důkladnost, počínaje filologickou a sémantickou analýzou, ale i schopnost vyhmátnout z biblického textu jeho stále aktuální duchovní poselství.

Studie s podtitulem Desatero aneb deset slov o Bohu a člověku se snaží představit tento stěžejní biblický text na základě jeho hebrejského znění v Tóře jako svého druhu vyznavačskou výpověď, která je primárně teologického a teprve následně antropologického rázu. Základem Desatera je preambule (Ex 20,2; Dt 5,6) či „první přikázání“, sebezjevující výrok, kterým Hospodin zároveň deklaruje vysvobození Izraele z otroctví. Všechna další přikázání či „slova“ nejsou pak podle Beneše ničím jiným než konstatováním zcela samozřejmých důsledků, které pro Izrael z této dvojí formule sebezjevení a vysvobození vyplývají. Beneš proto chápe následujících devět „slov“ ne jako příkazy a zákazy, nýbrž jako prosté pojmenování toho, co Hospodinem vysvobozený Izraelita dělá a nedělá. V Benešově pojetí tedy není Desatero textem zákonodárné ani etické povahy, nestanoví ani pozitivní, ani negativní normy chování, nýbrž je (navýsost důležitým) textem, který „pouze“ ozřejmuje, kdo je Hospodin, jak jedná s Izraelem a v jaké situaci se díky Hospodinu Izrael nachází.

Této koncepci odpovídá struktura celé práce. Po úvodních kapitolách o Desateru, jeho adresátech, označení, různých způsobech dělení a formě, i o kontextu, do něhož je v Tóře zasazeno (zde je nemalá pozornost právem věnována spojitosti Desatera s neméně významným textem Dt 6,4-9), následuje hlavní oddíl, zabývající se detailním rozborem Desatera. Autor probírá jednotlivá přikázání, přičemž si kromě jejich hebrejského znění všímá vesměs také jejich ohlasů jednak v Tóře, jednak mimo Tóru (u prvních pěti „slov“ jsou těmto ohlasům věnovány dokonce samostatné podkapitoly); jako křesťan také neopomene poukázat na paralely novozákonní, jako znalec judaismu neponechává stranou vztahy židovské náboženské praxe k Desateru. Centrální postavení tady pochopitelně zaujímá zmíněné první „slovo“, u něhož autor kromě řady přímých citací bere navíc v úvahu jeho volnější reflexe v dalších biblických textech. Jako čtvrtá kapitola je připojen rozbor tzv. Kultického dekalogu, tj. Ex 34,10-28, a jeho mnohostranných vazeb s Desaterem.

V celé práci je třeba vysoko ocenit přesnost autorových úsudků, založenou na zevrubné znalosti textu nejen Desatera (které svým osobitým způsobem překládá), ale celého Tenaku, schopnost vytěžit z každého studovaného slova opravdu maximum smyslu, což rozhodně slouží oživení a obohacení víry postavené na Božím slovu, schopnost zachycení širších intertextuálních souvislostí, která mu umožňuje neztrácet kvůli detailu ze zřetele celek, a v neposlední řadě i obdivuhodnou stylistickou obratnost, místy až virtuozitu. Ve své argumentaci je přesvědčivý, logicky důsledný, systematický a dokáže bezezbytku využít všeho, co se na podporu jeho stanoviska nabízí.

Přesto se nad Desítkou Jiřího Beneše vznášejí pro mě dva otazníky. Především se tu vtírá otázka, jaký je poměr jeho výkladu či spíše vyznavačského postoje k Desateru a výkladů tradičních, které v Desateru vidí základní text etické povahy. Autor jmenuje v Úvodu několik významnějších prací na toto téma, které vyšly v posledních více než dvaceti letech v češtině. Ty však podle jeho názoru nereflektují podobu Desatera v hebrejském znění Tóry (že by to platilo i o přístupu J. Hellera?). A tak místo aby opakoval známá etická „vykladačská klišé“, chce zaplnit mezeru výkladem originálního znění. To by bylo jistě možné uvítat. Jenže kdo se do jeho studie začte, brzy zjistí, že on své pojetí přikázání jako pouhých konstatování faktického stavu (gramaticky vyjádřených indikativem) považuje vlastně za jediné správné a při každé příležitosti znovu zdůrazní, že chápat je jako mravní normy (tj. imperativy) je zásadní omyl. Znamená to tedy, že všechny výklady etického typu je třeba odhodit a s dotyčnou tradicí se úplně rozejít? Anebo je v komplexním pochopení Desatera spíše místo pro obojí, protože jedno nemusí nutně vylučovat druhé?

Napadá mne model rodiny, jejíž členové žijí spolu v harmonických, přímo ideálních vztazích, a tyto vztahy se jeví jako něco úplně samozřejmého, takže zdánlivě není vůbec třeba nikomu v takové rodině připomínat, co má a co nemá pro rozvíjení těchto vztahů dělat; rodinná atmosféra jako by ho sama nesla. Ovšem rodina se neskládá z loutek, kterým by chyběla možnost opačné volby, a nežije ve vzduchoprázdnu, nýbrž ve světě, kde reálně existují nejrůznější pokušení, jak zmíněné vztahy narušit, či dokonce přervat. Bolestná zkušenost, kdy k něčemu takovému došlo, kdy některý člen rodiny pokušení podlehl, svědčí o tom, že varování (ve formě příkazů a zákazů) před těmito pastmi je namístě.

K ideálním vztahům takovéhoto rodinného svazku osvobodil Hospodin Izraele, svého prvorozeného syna, když ho vyvedl z otroctví. Beneš má zcela pravdu, když pokládá toto osvobození za naprosto určující pro život Izraelitů: veškeré jejich jednání má v něm svůj zdroj. Nelze také popřít, že tento prvořadý a konstitutivní aspekt Desatera byl ve výkladech často opomíjen. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout ani fakt, že svoboda nezbavila Izraelity smutné, ale zcela reálné možnosti odvratu, který může mít celou řadu forem a k němuž jak právě opuštěné prostředí Egypta, tak i vytoužené prostředí Kenaánu velmi rafinovaně svádí. Hospodin to neztrácí ze zřetele ani na okamžik a události, které vzápětí následují, to bohužel potvrzují. Proto jde ruku v ruce s teologickou a antropologickou rovinou (či spíše z ní vyplývá) rovina etická a výklad Desatera v tomto smyslu má nepochybně své oprávnění. I apoštol Pavel přece křesťanům neustále připomíná, že jsou Kristem vykoupeni a patří Pánu, že jsou mrtví hříchu a žijí Bohu, ale zároveň považuje za nutné je vybízet, jak mají v konkrétních záležitostech jednat a čeho se vyvarovat.

Imperfektum hebrejských sloves se záporkou je opravdu indikativ: tak se i překládá a je samozřejmě možné ho jako pouhé konstatování (i přítomného stavu) chápat. Nemá-li však hebrejština zvláštní tvar záporného imperativu, je přece zřejmé, že vetitiv vyjadřuje pomocí indikativu se záporkou, takže činit si zde nárok na výlučnost pojetí je značně sporné. Ostatně i v češtině záporný indikativ typu: „Nepůjdeš tam!“ představuje zákaz, a to dokonce kategoričtější než pouhé: „Nechoď…!“ Pro chápání záporných indikativů v Desateru jako zákazů (bereme-li v úvahu koherenci 2.–10. „slova“) hovoří i skutečnost, že dvě kladná „slova“ („Pamatuj“ a „Cti“) mají v hebrejském znění gramatickou formu identifikovatelnou buď jako infinitiv, nebo jako imperativ (přičemž i infinitiv může být strohým rozkazem – viz české: „Mlčet!“).

Druhý otazník nad Benešovou knížkou se týká její přístupnosti a okruhu čtenářů, kterým je určena. Autor sice v Úvodu vyslovuje přání, aby jeho studie byla přístupná co nejširší čtenářské obci, tedy nezamýšlí ji jako akademickou monografii. Přestože bych mu co nejpočetnější čtenářstvo srdečně přál, dovolím si o tom poněkud zapochybovat. Předně, četba Desítky, jakkoli se autor o přístupnost snaží, klade na čtenáře značné nároky pro komplikovanost vyjadřování (viz bezpočtu vsuvek v závorkách, které někdy narušují srozumitelnost věty) a zejména odbornou terminologii, převážně z oblasti gramatiky. Autor, který je ve světě biblických textů skutečně doma, by měl brát trochu větší ohled na běžné čtenáře, kterým tato suverénní orientace do jisté míry chybí. Kromě toho, nahrazení poznámek pod čarou pasážemi v hlavním textu, vytištěnými menším typem písma, má své nevýhody: tou hlavní je menší přehlednost a plynulost textu.

Přes uvedené výhrady je však Desítka Jiřího Beneše na poli české biblické literatury knihou rozhodně zajímavou, svým nevšedním pohledem na známý text obohacující a její přínos pro dokonalejší poznání Božího slova nelze popřít.