Hudba a zpěv v liturgii

Autor: Michal Černý - Číslo: 2009/2 (Kultura)

Jaký je vztah mezi liturgií, hudbou a zpěvem? Potřebuje vůbec liturgická slavnost, která je v prvé řadě anamnezí Kristovy oběti, nějaké další ozdoby? Vždyť již někteří starověcí filosofové si byli vědomi toho, že hudba působí na city člověka a zakazovali určité melodie a hudební nástroje, neboť dráždí smyslnost a citlivost.¹ Pambo tvrdil, že mniši nevstupovali do samoty, aby pak bučeli jako voli nebo se bavili před Bohem tancováním nebo skládáním a zpíváním hezkých frází.²

Je třeba si uvědomit, že první křesťanské bohoslužby i následovné liturgie pouštních otců byly velice skromné. Zpěv nemá nic společného s mnichem, který chce být opravdu spasený, dodává Pavel Evergetinos.³

Tento postoj se však v dějinách církve ukázal jako nejen silně minoritní, ale především neplodný a liturgicky chybný (což dokazuje vývoj latinské i byzantské liturgie). Našel rozsáhlejší zázemí jen v některých protestantských denominacích. Jiný pohled nám tedy nabízí komplexně vnímaná a žitá tradice církve. Vždyť v samém srdci pravoslavné liturgie je umístěna nádherná Cherubínská píseň, která je zpívána právě ve chvíli, kdy se otvírají carské dveře v ikonostasu, v okamžiku, kdy věřící zahlédnou kněze modlícího se z roztaženýma rukama.⁴ Jedná se o vstupní bránu do centrálního aktu bohoslužby oběti, podobně jako latinský zpěv Sanctus, který je umístěn těsně před samotné proměňování (snad s výjimkou v prvním kánonu).

Zpěv je však spjatý se samou podstatou lidské přirozenosti, je spontánním projevem radosti. Při dialogu s Bohem se probouzejí v člověku ty oblasti jeho existence, které se samy stávají zpěvem.⁵ Po přechodu Rudého moře Izraelity pak kniha Exodus tento jev dosvědčuje: „Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň…“⁶ Hudba je prostředníkem tam, kde lidská slova a úvahy narážejí na samou limitu bytí, jak dosvědčuje Karl Rahner: „Pane, jak bezradný jsem, když mluvím k Tobě o Tobě!“⁷ Proti tomu pak stojí bohatá výrazová i citová paleta svatého Tomáše Akvinského z Adoro te devote, která je plná nádherných obrazů popisujících Boha uměleckým jazykem.⁸ Nebo krásné básnické vyjádření Teilharda de Chardin: „Bůh, osobní, milující Nekonečnost, je pramen, běh a konec vesmíru.“⁹ Ten také zachycuje podstatu umělecké činnosti v tom, že touha člověka není po vědění, nýbrž – najít dobrý konec.¹⁰

Pavel Kopeček pokládá pro liturgický zpěv zcela zásadní otázku: Můžeme říci, že Ježíš zpíval? Jako účastník židovských bohoslužeb zpíval, v Nazaretu vešel do synagogy a četl proroka, takže jeho text zpíval (kantilace). Přijímal pozvání na svatbu a hostiny – i tady se zpívalo. Zpívalo se i při Poslední večeři – zpěv alelujových žalmů.¹¹ Pokud by texty nezpíval, nemohl by je vůbec číst. Chce-li být církev autentická v napodobování Krista, pak musí být církví zpívající. „Kdo zpívá, dvakrát se modlí“ je známý výrok připisovaný svatému Augustinovi. Pokud ho budeme vnímat v kontextu výroku dalšího západního Otce, svatého Jeronýma, „Kdo nezná Písmo, nezná Krista“, dojdeme k závěru, že zpěv (obzvláště biblických textů) je jednou z nejautentičtějších cest k poznání Boha. Hudba a zpěv dokáží odkrýt často více než pouhá slova. Sám Kristus se často modlil žalmy a vysvětloval jejich význam.¹²

Mnichu, kéž duchovní zpěv je v tvých ústech a ulehčuje ti břemeno pokušení, která přicházejí.¹³ Abba Poimén řekl, že pravost mnicha se ukazuje v pokušeních.¹⁴ Liturgie se nesnaží jen předávat kulturu, ale podněcuje účastníky, aby vystoupili z izolace, aby se shromáždili.¹⁵ Navíc je třeba vnímat koncepci současné liturgie, která se stále nedá nazvat „liturgií aktivních věřících“, neboť je stále značný důraz kladen na osobu kněze a několika přisluhujících. Lid tak má během zpěvu jednu z mála příležitostí k aktivní účasti na slavení liturgie. Navíc dlouhou dobu to byl právě jen zpěv, který tuto aktivitu během latinské liturgie často zajišťoval. Je tedy žitým pokladem tradice církve, kulturního prostředí, které je neseno christologickým rozměrem této kultury. Pochopit kulturu v jejím christologickém smyslu je také jediný způsob, jak ji zachránit.¹⁶ Zavrhnout zpěv a hudbu tedy znamená popřít a odvrhnout tradici otců. Jinými slovy, došlo by ke vzniku diskontinuity, která by nutně vedla k zániku místní kultury i církve. Vzpomeňme také na Dostojevského „Krása zachrání svět“.

Ptáme-li se po smyslu a původu hudebních doprovodů či nástrojů v liturgii, které postupně zatlačily do pozadí Gregoriánský chorál, který vyniká krásou, ale současně také vzácností co do výskytu, pak první náznaky musíme hledat právě u těch filosofů, kteří odvrhli některé nástroje a jiné povýšili na nástroj sloužící k hlubšímu vnímání Boha či jeho dokonalejší oslavě. Již v žalmech nacházíme věty: „Prozpěvujte žalmy, bijte v buben, hrejte na líbeznou citaru a harfu, při novoluní zatrubte na polnice, při úplňku v den našeho svátku.“¹⁷ Nebo jinde: „Zpívejte mu novou píseň, hrejte dobře za hlaholu polnic.“¹⁸ Samotné Písmo tedy vypočítává hudební nástroje, které jsou vhodné pro oslavu Boží v dané kulturněhistorické situaci. O hraní je dokonce hovořeno jako o činnosti moudrosti před Boží tváří.¹⁹

Pokud hovoříme o žalmech, je nutné zmínit jejich význam nejen jako nástroje gnóze, ale také jako katarze, přecházející až v osobní exorcismus.²⁰

Žalmy jsou nejčastěji v liturgii užívanou knihou Písma – během každé mše svaté, křtu, pohřbu, svatby i liturgie hodin nemůže chybět žalm. Zpěv žalmů zahání démony, povolává ochranu andělskou a dává nám zbraně proti hrůzám noci.²¹ Druhý vatikánský koncil charakterizuje liturgickou hudbu, respektive bohoslužebný zpěv spojený se slovem, jako nutnou a integrující součást liturgie. Je tak sama liturgií.²² Právě v bohoslužebném zpěvu má prvořadý význam responzoriální žalm, spolu se zpěvy Sanctus a Gloria.

Varhany ve velké míře přicházejí v době barokní, kde symbolizují jednak obraz kulturního prostředí a obliby klávesových nástrojů mezi intelektuální a společenskou elitou, jednak především představu o nebi. Pokud se podíváme na stavbu barokního kostela, není těžké zjistit, že záměrem stavitele bylo vytvořit obraz nebe, čemuž jsou podřízeny jednotlivé architektonické prvky. Do této koncepce barokního člověka se varhany jako důstojný, vážný a současně dostatečně slavnostní (a také hlasitý) nástroj hodily dokonale.

Hudba má při liturgii služebný charakter. Musí se do liturgie začlenit, nikoli ji omezovat a determinovat. Zcela mimořádný je význam kantilace, tedy zpívaného přednesu oficiálních modliteb celebrantových, přímluv, ale i Otčenáše. Kantilace umožňuje hlubší prožitek a větší slavnostnost liturgie.²³ Nebeský sborový zpěv andělů je dokonalým souzvukem, neboť je z něj vyhoštěn starý falešný rušitel nebeské harmonie. I náš chvalozpěv má být mocný, veřejný, vroucí a něžný.²⁴ Hudba je vyjádřením duševních a duchovních skutečností, vede a utváří společenství; tento charakter má i v různých náboženských kultech.²⁵

Je třeba vnímat, že zpěv je úkonem apoštolské obce („Když to vyslechli, chválili Boha“²⁶), hudba bude znít na konci časů („Viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou (…) měli Boží loutny a zpívali píseň“²⁷), a především je to činnost Bohu milá, neboť: „Trubači a zpěváci hráli a zpívali zároveň, aby Hospodinova chvála a oslava zněla jednohlasně; když se začalo hrát na pozouny a cymbály a jiné hudební nástroje, chválili Hospodina, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. I naplnil oblak ten dům, dům Hospodinův, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Boží dům naplnila Hospodinova sláva.“²⁸ Pokud má mít náš život eschatologický a dějinný rozměr současně, pak právě zpěv ke slávě Boží, v hudbě Ducha Božího, by měl být činností, kterou bude církev spolu s věřícími opravdově uskutečňovat v liturgii, kde je její plné a hluboce zakořeněné místo. „Vždyť to je naše úpěnlivá prosba, aby Bůh ráčil skrze Krista Ježíše naše hlasy s andělskými chóry spojiti.“²⁹

Bibliografie: ADOLF ADAM, Liturgika, 1. vyd. Vyšehrad, Praha 2001, 471 s., ISBN 80-7021-420-1. BENEDIKT XVI., Duch liturgie, 1. vyd. Barrister & Principal, Brno 2006, 205 s., ISBN 80-7364-032-5. M. ČERNÝ, Exorcismus jako standardní nástroj duchovního života, Teologické texty, roč. 19, 2008, č. 1, s. 45, ISSN 0862-6944. PAUL DE CLERC, Moudrost liturgie a jak jí porozumět, 1. vyd. KNA, Praha 2002, 179 s., ISBN 80-7192-453-9. PIERRE TEILHARD DE CHARDIN, Slova víry, 1. vyd. Refugium, Velehrad 2001, 61 s., ISBN 80-86045-70-6. NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL, Rozjímání o božské liturgii, 1. vyd. Refugium, Velehrad 1998, 62 s., ISBN 80-901957-7-6. PAVEL KOPEČEK, Fundamentální liturgika, CMTF UP, Olomouc 2002, 143 s. ARNOŠT OLIVA, Mše svatá, Cyrillo-Methodějské tiskárny, Praha 1936, 486 s. Překlad: JIŘÍ PAVLÍK, Apofthegmata I: Výroky a příběhy pouštních otců, 1. vyd. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 2000, 142 s., ISBN 80-902682-2-6. KARL RAHNER, Slova do mlčení, 1. vyd. Trinitas, Svitavy 2004, 81 s., ISBN 80-86036-96-0. TOMÁŠ ŠPIDLÍK, Prameny světla, 1. vyd. Refugium, Velehrad 1999, 470 s., ISBN 80-86715-34-5. TOMÁŠ ŠPIDLÍK, Spiritualita křesťanského Východu: Modlitba, 1. vyd. Refugium, Velehrad 1999, 557 s., ISBN 80-86045-33-1.