Duchovní doprovázení mladého člověka

Autor: Michal Altrichter - Číslo: 2009/2 (Dokumenty)

Duchovní doprovázení mladého člověka¹ je pilířem pro setkávání doprovázejícího a toho, kdo chce k němu přijít, aby se mohla odhalovat Boží přítomnost ve výkyvech lidského hledání. Výrazem doprovázení² rozumím dvojí: stát pospolu v upřímném hovoru s někým, kdo kráčí za autentickými hodnotami duchovního života, a potom i možnost udílení svátosti smíření, což je leckdy s doprovázením (nejen coby hlubší rozpravou nad hledáním toho, jak si Bůh dotyčného vede) spojeno. Výraz „pilíř“ odkazuje na bázi i důležitost. Tři body bychom tady měli objasnit: místo setkávání, doprovázený a doprovázející.

Místo setkávání

Mohu se podělit o zkušenost z doprovázení mladého člověka v souvislosti s olomouckým vysokoškolským katolickým hnutím (VKH). Kaplanem, jak zní staronový výraz, pro studenty jsem byl ustanoven v roce 1993. Dříve než jsem vstoupil do barokního chrámu (kde se bezesporu rovněž po celá ta staletí nějak „doprovázelo“), prošel jsem si tehdejší vysokoškolské koleje a centrální budovy (sedmi fakult) Palackého univerzity.

Každé místo má bezesporu nějaký genius loci. První faktor: nahlédl jsem do dobových archivů pečlivě pořizovaných a zjistil, že vůbec nejde o pouhou statiku čísel a dat, ani o prezentaci výsledků činností, ale o jemná rozlišování, co se vlastně „formací studenta“ tehdy rozumělo. Například mariánské družiny byly studentské buňky, které vznikaly v místech, kde jezuité vůbec nebyli populární a razítko od císaře jim v tom spíše přitížilo. Museli tedy sázet na osobní setkání a psychologii „kosmopolitismu“: nezůstávat jenom u lokálně praktikované spirituality a nebát se hovoru tváří v tvář. Než jsem přišel do Olomouce, měl jsem osobní kontakt s innsbruckou praxí pro vedení mladého člověka: dnes vnímám, že tamější zkušenost je přetlumočitelná až později; zatímco dříve, v počátcích koncipování specifika formování studenta, tomu bylo pouze omezeně.

Druhým faktorem tehdy byla ještě přetrvávající nálada z let 1989–1990, kdy se na státní univerzitě po nějakou dobu smělo slovo „věřící křesťan / člověk a víra“ vyslovovat bez uzardění. Třetím faktorem byla nezatíženost díky předchozímu nulitnímu stavu: nedědil jsem žádné návyky předchůdců, ale zase jsem musel budovat studentské hnutí z čisté startovací čáry. Rozptýlené studentské iniciativy se pak mohly uspořádat kolem centrálního chrámu u Panny Marie Sněžné.

Chci si nyní všimnout chronologie v otázce místa setkávání studentů:

1. Od konce roku 1989 do počátku roku 1993 lze hovořit o improvizaci života „mezi chrámem svatého Michala a katedrálou svatého Václava“.

2.Od roku 1993–1996 přichází doba intenzivního budování systematizované duchovní správy a liturgického prostředí chrámu, jako i zakládání jednotlivých buněk společenství (jednak v samotném bytě-kaplance Na Hradě 2, a zároveň na jednotlivých fakultách, kde zřetelně dominovala fakulta lékařská). Těchto míst setkávání, s pravidelností a vlastním specifickým programem, bylo přes dvacet. Jedno společenství mělo nejméně pět lidí, nejvíce i přes třicet. Zaměření bylo trojího druhu: a) podle variabilní potřeby (například vybavení příruční knihovny, zařizování klubovny, úprava liturgického prostředí); b) podle příchozích, kteří již měli stanovený program (například četba textů německých teologů, turistika apod.); c) podle modlitebního rázu. Pokud šlo o místo na fakultě, bylo tehdy celouniverzitní organizační vedení obdivuhodně kooperativní: bylo možné i bez pronájmu zaujmout místnosti bývalého SSM. Později bývala společenství na pokojích některých studentů nebo ve společenských místnostech kolejí. Útulek nám leckdy poskytl i nějaký místní kněz, který byl rád, že „mladí-tu-žijí“.

3. Léta 1996–2000 bych definoval jako dobu přerodu a diferencování: nezbytnost institucionalizování VKH jako neziskové organizace a jeho včlenění do pastoračního plánu České biskupské konference.

4. Od r. 2000 až po současnost lze hovořit o plynulém chodu farnosti. Je zde výrazný akcent „náctiletých“ a zároveň četná diferenciace proudů. Pomocí hlubší teologické reflexe by se dalo hovořit o posunu z dřívějších dominujících charizmatických tendencí ke konzervativnějšímu přístupu (zvláště u konvertitů).

Kde docházelo k onomu (námi sledovanému) doprovázení? Lze vyjmenovat: kaplanka, chrám a jakékoli místo, jež bylo k dispozici. Nebyly úřední hodiny: studenti proto přicházeli po předchozí domluvě s doprovázejícím, nebo často i jim nejvlastnějším způsobem: „zkusmo“. Přicházelo tehdy i 200 studentů měsíčně, kteří naslouchali duchovním impulzům. K doprovázení rovněž patřily víkendové obnovy (i od kněží různých spiritualit) a exercicie (ignaciánské i jiné).

Dá se rovněž uvést, že zpočátku šlo o větší vázanost na kněze, přičemž místo setkávání ustupovalo do pozadí, nehrálo takovou roli. Ročně přijímalo iniciační svátosti církve přes 30 studentů, kteří procházeli roční katechezí. Vztah s olomouckým kněžským seminářem byl zpočátku bezprostředně dobrý, pak již více diferencovaný (ne každý bohoslovec byl jakostní); s arcibiskupstvím byl vztah korektní (například téma podávání přijímání do rukou, dávno ještě před oněmi „věhlasnými“ spory, byl dovolen souhlasem arcibiskupa). Studenti rovněž rádi přicházeli se zájmem o hlubší teologické problémy.

Doprovázený

Studentská farnost čítala zpočátku na 450 studentů, později se číslo ustálilo na přibližně 350ti. „Ztráty“ dneška jsou obecného sociologického rázu: jako se umenšuje počet povolání v semináři, rovněž klesá počet tzv. „věřících studentů“. Přibyl rovněž fenomén vlastní formace studentů při Teologické fakultě (tzv. laici-teologové mají svého kněze), anebo také začala vznikat malá seskupení, která si jdou vlastní cestou (například pět až deset studentů chodívá k dominikánům na „latinskou mši“). Dá se předpokládat, že první či druhé číslo je asi polovina těch, kdo vůbec coby studenti na UNI žijí z víry. Mnozí tedy (mimo oněch 450 nebo oněch 350) se nikdy nezkontaktovali s farností. Do farnosti postupně přicházejí rovněž veteráni ex-studenti (příkladně lékaři, kteří se již nyní angažují ve své profesi; nebo ti, kteří jsou například t. č. vyučujícími na některé z fakult či vyučují „v terénu“). Celkový počet olomouckých studentů na UNI činí 15 000 a na jednotlivých vyšších odborných školách asi 3000.

Polovina studentů přichází z rodin či farností, kde se drama víry žije souvisleji: slovo „tradiční víra“ se ovšem ukazuje jako nepřesné (za tradiční větu považuji klišé: je to tam „tradiční“). Protože rodina věřících nemusí být vůbec standardní (rozvedení, sociálně slabší, cizinci ve svých výkyvech); čtvrtina jich je pak konvertitů a čtvrtina těch, kdo se ke konverzi nějak blíží.

Doprovázení je právě fenomén, který ukazuje, že nelze jednat tuctově a paušálně: je nutné individuální rozlišování toho, kdo právě přichází. Ze strany kněze (anebo toho, kdo je doprovázením pověřen – například student jezuita, který je na takzvané pastorační praxi) se nejedná o rekrutování, ale ani o pasivní postoj vyčkávání na toho, kdo snad na dveře fary jednou zatluče. Doprovázení odpovídá vztahům, které vyrůstají ze samotného terénu: z přednášek, besed, slyšené a prožité (oslovující) liturgie. Ukazuje se, že mnohem více přitahuje mladého člověka solidně zakoušená liturgie než přednášky (to je jedno ze specifik vzhledem k obecné pastoraci mládeže: student na UNI je, řekněme, „přepřednáškován“: informační přesycenost). Ukazuje se požadavek hloubky a nárok jednoznačné upřímnosti ze strany doprovázejícího. Proto lze mluvit o pilíři celého hnutí VKH nebo farnosti u Panny Marie Sněžné: příchozí chce poznávat, jak v něm Hospodin působí. Byla-li řeč o tom, že měsíčně přicházelo za knězem přibližně 200 studentů, znamenalo to vést se studenty denně několikahodinové hovory (aniž by se tak dělo na úkor rozumného prožívání času).

Nutné je rozlišovat pastoraci „mládeže“ a „studentů“. Zvlášť po roce 1989 se výrazu „mládež“ rozumělo v linii dědictví komsomolů. Méně citlivá gesta některých zodpovědných ze stran Sekce pro mládež při ČBK nebyla vždy adekvátní odpovědí na to, co student očekával. Kněz pro pastoraci studentů ovšem musí dbát o zprostředkování, ne o konfrontování. Žádný student sebe nechápe jako „privilegovaného akademika“, ale přeje si, aby mu bylo individuálně nasloucháno. Jeho mnohdy komplikovaný duchovní zápas nelze odkázat do roviny „strojařského inženýrství“. To není výchova k nespolečnému sdílení víry, ale spíše k prohloubení těch darů, které se postupně stávají obohacením společenství. Cílem formace studenta VKH bylo, aby vystupoval především jako solidní a zralý člověk, který teprve poté dokáže – z roviny individuálního specifika – uplatnit své hřivny ve prospěch celku, třeba ve farním společenství. Myslím si, že jeden z důvodů, proč mizí mezi studenty výrazné osobnosti, je právě zestejnění obou typů pastorace. Názor, že by měla spiritualita (potažmo teologie) odpovídat spíše modelu technicky uvažujících studentů, je stejně redukující jako postoj toho, kdo by (naopak) v duchu pestré plurality humanitní kultury si přál nabízet subtilní distinkce tomu, kdo má vnímání hodnot ustáleno (zatím?) jen podle jednoduchých vzorečků: to, co je údajně praktické, teoretické; co je ihned pochopitelné, co „vždy zbytečné“. Je vhodné poukázat, že existují studenti, kteří se zaobírají i hutnějšími teologickými tématy. Zkušenost doprovázejícího studenty z technických směrů by se měla rozlišovat od legitimních potřeb doprovázejícího studenty směrů humanitních.

Doprovázející

Pokud byla zmínka o ne-knězi, lze hovořit o tom, kdo doprovází v modlitbě, v soukromém setkávání nad některými specifickými otázkami (intimita manželů, psychologie krizí, postavení křesťana v politické pluralitě dneška apod.). A převažuje-li přesto nadále doprovázení nabízené spíše knězem, ještě ani tímto není řečeno, že jde toliko o poskytování svátostného rozhřešení apod. Určitě tady vyvstává otázka zkušenosti, autority, či vůbec prvního viditelného signálu proto toho, kdo hledá „tajemství víry“; velice rozhoduje: zasažení hloubkou, vůči které kněz sám je služebníkem (snad ne pouze „podle popisu práce“).

Je ideální, je-li ve farností více kněží – například „kněz tramp do každého počasí“ i „kněz akademik zvoucí pod kůži prožívaných otázek“. Formace doprovázejícího musí být nejen psychologicko-teologicky věrohodná, ale měla by rovněž odpovídat osobnostně vyváženému postoji nehrané harmoničnosti. Nutná je kooperace s jinými vysokoškolskými centry (Brno, Praha, Bratislava, Vídeň). Vhodný je právě onen element řeholní: propojení se zkušenostmi nadregionální pastorace a plodný zdroj vyvážené polarity mezi diecézí a řeholním charizmatem.

Shrnutí

1. Doprovázení (vedení) mladého člověka by se mělo rozlišovat individuálně: „mládež“ ještě nepředstavuje „studenta“, a naopak: duchovní servis by měl adekvátně kooperovat s klimatem místní církve, nemůže vytvářet izolovanou pastoraci.

2. Účinná je preference řeholníka, jenž „kosmopolitními“ přesahy není vázán na strukturu klasické farnosti, což zároveň činí nárok na jeho jakostní komunikaci v těchto církevních strukturách.

3. Důležitá je jak intelektuální profilace, tak vlastní duchovní zralost. Případné selhání kněze v etické rovině (například i nesprávný příklon při politickém uspořádávání hodnot) má u kritického studenta (kritičtějšího, než je obecně „mládež“) tíživější následky.

4. Student žádá více solidně zakoušenou liturgii než pouhé organizování akademických přednášek.

5. Důležitá je výměna zkušeností s jinými studentskými centry: v místní církvi i v zahraničí. Osvědčená metodologie doprovázení také používá výdobytků ze setkání studentů podle typu studijních oborů, napříč jednotlivými fakultami v ČR a ve světě.