Být knězem církve v krizi

Autor: Patrick Royannais - Překlad: Klára Jelínková - Číslo: 2009/2 (Studie)

1. Mluvili jste o krizi?

„Získávat formaci v církvi, která je v krizi,“ tak znělo téma zasedání GFU¹ v srpnu 2002. Toto téma neztratilo nic ze své aktuality. Takřka denně jsem s touto krizí konfrontován, ať už při formaci budoucích kněží, nebo v životě kněží, a zvlášť ve svém vlastním.

Samozřejmě je možné zakázat si o mluvit tom, že je církev v krizi. Protože si je jista příslibem věčného života, není tím, kdo je v krizi, ona, ale pouze společnost. Církvi by pak stačilo držet s rozhodností víry kormidlo své lodi a jejím posláním by bylo uklidňovat rozbouřený oceán světa, který ztratil záchytný bod. Můžeme však uvažovat o církvi bez světa a společnosti nebo proti nim? Není její loďka nesena oceánem světa, jehož otřesy otřásají nutně i církví?

Můžeme samozřejmě mluvit o krizi dospívání a dívat se na situaci církve v našich starých křesťanských zemích jen jako na přechodný okamžik, slibující už jinou budoucnost. Ostatně jsou zde i viditelná znamení obrody, jako nárůst počtu katechumenů či věrohodné odhodlání tolika biřmovanců, o kterém svědčí jejich dopisy biskupům. Neodvažujeme se však již položit si otázku, co se děje s touto budoucností církve už pouhý rok od udělení iniciačních svátostí…

Ještě větší váhu má argument, podle něhož je už tak dlouho církev v krizi, že to slovo ani není na místě. To, co žijeme, není krize, ale buď normální způsob života církve, nebo je tento život sám nevyhnutelně krizí, i kdyby tomu tak bylo jen kvůli tomu, že na sobě církev nese světu soud Ukřižovaného. Následující řádky souhlasí s tím, že je to dlouhodobý fenomén, ale nabízejí poněkud odlišná hodnocení.

Nebudu se zde vracet k analýze krize,² které už bylo dávno učiněno zadost. Někteří označují za příčinu této krize 70. léta; jsou to často neo-konzervativci, lidé naladění proti fenoménu šedesátého osmého roku, často plní nevraživosti vůči Druhému vatikánskému koncilu; jiní vidí problém v dlouhých letech odcizení církve a světa, počínaje Syllabem; koncil, stejně jako rok 68, pro ně představuje osvobození, které by mělo pokračovat. Těch, kdo chápou situaci církve podle modelu krize, ať je jejich analýza jakákoli, je tedy mnoho.

Tato krize není dílem statistik či intelektuálních konstrukcí. Nikoli, křesťané a mezi nimi seminaristé i kněží ji zakoušejí dnes a denně. Pro kněze, vzhledem k nasazení celého jejich bytí v těsném vztahu k církevní instituci, nabírá krize existenciální rozměr, snad strašnější než pro ostatní pokřtěné.

2. Několik příkladů

Seminaristé přerušují formaci, což je normální, ovšem nízký počet uchazečů o kněžský úřad tato přerušení občas velmi ztěžuje. Kněží opouštějí svůj úřad. To není nic nového, ovšem v situaci krize působí tyto odchody jako zběhnutí. Nejde o to soudit lidi, ale vyjádřit, co asi cítí ti, na něž to doléhá. Neopouštějí loď, do které teče? Účinek je o to ničivější, jedná-li se o kněze známého svým nasazením a svým mládím, který má na starosti důležité úřady (formaci kněží, práci se studenty atd.). To pak jako by se do lodi hrnula voda ze všech stran.³

„Musí tedy být člověk tradicionalista, aby vytrval?“ – takto odmítavým způsobem komentoval nedávno jeden člověk odchod jednoho kněze. Nesmíme si představovat, že všichni kněží, kteří zůstanou věrní svému povolání, jsou nutně křečovití staří mládenci, teologicky rigidní⁴ atd. Můžeme zde však zaslechnout i bolest, která není až tak špatně vyjádřena.

Vzpomínám si na slova jednoho seminaristy z prvního cyklu: „Ještě že je tu Kristus!“ Byl si vědom náročného vztahu mezi kněžími a laiky, a snad ještě více obtíží se získáváním laiků, stejně jako kněží. Průměrný věk kněží – a zároveň i praktikujících – je o čtyřicet let vyšší než věk seminaristy či právě začínajícího kněze, který se tak v církvi setkává především s generací svých prarodičů! Tváří v tvář úpadku církevní sítě je jediná možnost vložit všechnu naději v Krista. To je na jednu stranu krásné, zároveň však tragicky dvojstranné! Je možné takto oddělovat Krista od jeho církve? Je možné počítat s podporou od Krista jinde než v jeho církvi?

Nedávno jsem mluvil s člověkem pověřeným v diecézi formací seminaristů. Svou největší starost vidí v tom, jak probudit u seminaristů chuť k apoštolátu. Zájem o duchovní život mají a o upřímnosti tohoto zájmu není třeba pochybovat, i když se budou muset naučit většímu realismu, například bude třeba překročit již zmiňovaný protiklad Kristus-církev. Na slavení liturgie a svátostí velmi lpějí a často právě v duchovním životě a v prožívání liturgie objevili touhu po kněžství. Z řízení či organizace křesťanského společenství nemají strach, jsou připraveni převzít zodpovědnost za společenství, pokud ovšem společenství uzná jejich místo kněze, přičemž si mnozí stěžují na to, že tomu tak již není. Dožadují se navštěvování nemocných a zvlášť starých lidí jako nezbytné apoštolské služby, kterou podle nich kněží se svými přeplněnými diáři příliš často zanedbávají.

Ale kam se poděl pohyb, touha, která vede k lásce ke společenství jako Tělu Kristovu, které budou snad jednoho dne pozdvihovat ve svých rukou? Jak je tomu s touto někdy radostnou, často soucitnou láskou ke všem mužům a ženám, kteří žijí na území farnosti, do které jsou vysláni?

Styl předchozích řádků se někomu může zdát tendenční, někomu jinému zase tak přiléhavý, že se mu rovná jen pseudo-evidence jeho vlastního způsobu četby. Ať je tomu jakkoli, konstatování krize církve, včetně takového, které pouze klade vedle sebe příklady, je záhy konfrontováno s určitým postojem, s ideologií těch či oněch, s rozdílnými a někdy přímo protikladnými pojetími role církve v dnešním světě. Ani já se tomu nevyhnu.

S ohledem na tuto skutečnost je třeba vyzdvihnout jeden vůbec ne nepodstatný rozměr krize: rozpory, někdy dokonce ideologické opozice v církvi. „Každé království vnitřně rozdělené…“ Tuto potíž ještě umocňuje relativismus, převládající povšechně ve společnosti, jímž jsou poznamenáni seminaristé, mladí kněží, ale i mnozí další. Na jedné straně si tedy projevy protiřečí, střetávají se, nacházejí oporu v tom či onom biskupovi či římském textu proti tomu, co navrhuje ten či onen biskup či jiná odpovědná osoba. Na druhou stranu, když jde o to vstoupit do diskuse, zdůrazňuje se, že každý má právo na vlastní názor, ale chtít jej prosazovat je příliš diktátorské. Relativismus pustoší i oblasti, o kterých jsme se domnívali, že jsou chráněny silnou dogmatickou vazbou.

Toto rozdělení má často své kořeny ve společenských či politických štěpeních, jejichž roli bychom neměli podceňovat, právě dnes, kdy zohledňovat společenská prostředí při hodnocení pastoračních situací není zrovna v módě. Jako ilustrace se symbolickou platností, určující pro formaci budoucích kněží, nám může snadno posloužit mapa rozmístění seminářů ve Francii. Koncentrace seminářů v některých oblastech a jejich téměř úplná absence v jiných regionech v nás vzbuzuje pocit, že se biskupům nedaří dohodnout se na formaci budoucích kněží a že oni, jejichž posláním je společenství mezi jednotlivými církvemi, se neshodují v zásadních otázkách.⁵

Jsou-li tyto rozpory zjevné i v rámci jednoho episkopátu⁶ a v jednotlivých společenstvích, není divu, že to znejisťuje a ztěžuje přípravu na řeholní život nebo kněžství.

3. Dva návrhy

Tváří v tvář krizi církve se tedy setkáváme s mnoha různými, i protikladnými názory. Některé strategie, jak z ní vystoupit, se rýsují celkem jasně. Zastavím se u dvou. Samozřejmě si od nich zachovám určitý odstup, protože kritický tón analýzy může snadno sklouznout k souzení.⁷ Chtěl bych zdůraznit, že můj článek nemá zpochybňovat opodstatněnost nových řešení v naší církvi. Svobodné sdružování Božích dětí je vzácná hodnota a jeho dějiny vykazují velké bohatství. Rozmanitost je vždycky příležitostí. Jisté je, že mnozí nacházejí v těchto řešeních autentický způsob, jak být učedníkem. Mám však, jak ještě ukážu, pochybnosti o tom, že by bylo možné vyjít z krize jen novým uspořádáním či proměnou pastorace. Domnívám se naopak, že se momentálně nacházíme v situaci krize proto, že se v současné kultuře – jako možná v každé jiné kultuře, nás zde ale zajímá ta poslední – evangelium a společnost vzájemně uvádějí do krize.

Pro novou evangelizaci a nové komunity je kritika církve ze 70. let v podstatě vyřešená, ovšem hluboce tradiční podklad nabízených řešení, zejména jejich antropologická a teologická udržitelnost, jsou často na pováženou. Připouštím, že našim křesťanským komunitám často chybí bratrský duch. Jak často sedíme ve společenství vedle někoho, o kom nic nevíme a kdo nic neví o nás?

Ano, nové komunity skutečně uspěly v tom, čím jsou: společenstvími.⁸ A to se stává opravdu naléhavým úkolem v době, kdy se sociální vztahy v naší společnosti rozpadají. Našly prostředky, jak pomoci lidem k modlitbě.⁹

Posíleny touto dvojí zkušeností, zkušeností společenství a zkušeností modlitby, s výhodou své novosti shromažďují nové komunity lidi všech věkových kategorií, takže jejich věková pyramida vzbuzuje u leckoho závist. Ale to, v čem jsou úspěšné, není řešení krize, protože důvodem krize není na prvním místě špatná pastorace. K tomu, abychom se dostali z krize, nestačí změnit pastoraci.¹⁰

Pokud jde o evangelizaci, ta je z definice vždy nová.¹¹ S hlásáním evangelia je třeba začínat stále znovu a vychovatel ví, že na tomto díle, které je třeba neustále obnovovat, není nic beznadějného. Novost evangelizace je táž jako provždy neslýchaná novost evangelia. Tato novost je tedy od počátku církve značně stará!¹²

To, co jsem pochopil z nové evangelizace, spočívá v explicitním hlásání evangelia. Ale existovala kdy evangelizace, která nedospěla toho či onoho dne k explicitnímu „ve jménu Ježíše, jediného, skrze něhož máme být spaseni“? Evangelium není záležitost sdělování. Evangelizaci nebrání na prvním místě nedostatek komunikace – to, že by církev selhávala v práci s novými médii –, protože evangelium se ohlašuje jako tajemství lásky. Je třeba milovat, totiž souhlasit s tím, aby druhý byl šťastný z toho, že dává. Jestliže je evangelium opravdu tím nejkrásnějším dárkem, který můžeme dát našim bratřím, může být darováno jedině ve sdílení lásky. Evangelium hlásáme jedině tak, že milujeme. Evangelium Boží, Ježíš Kristus, „milovalo svět až do krajnosti“.

Nejde o reklamní kampaň, která „nadělá z našich bratří křesťany“. Nejde ani o svědectví v dnešním smyslu, už vůbec ne o mučednictví, ale o osobitou výpověď zkušenosti, která bude ztotožněna s přítomností Boží jako dvě a dvě jsou čtyři. Písmo je v tomto ohledu diskrétnější, s Bohem se člověk setkává ve snu nebo si to uvědomuje až zpětně. Setkání s Bohem nikdy není podáno jako reportáž nebo jako popis. Písmo předkládá vyznání víry, nikoli demonstraci síly. Svědectví – vrchol slabosti! – slabost víry či tyranie pocitů a emocí? Neriskujeme, že uděláme z evangelizace reality-show?

K vidění je i druhá, ne nutně protichůdná strategie: strategie zanoření se do vlastní identity. Je pochopitelná čistě sociologickými nástroji a není třeba se u ní dlouho zdržovat.¹³

To, že někdo může vidět původ krize v tom, že křesťané sami dali stranou evangelium, vychází ze soudu, který nemá žádnou úctu ke generacím křesťanů, které musely hledat nové způsoby, jak být křesťany. Jistěže se svými omezenostmi, ale i tyto pokusy byly zastávkami ve štafetě předávání evangelia.

V obou případech je jako bolestivé a problematické vnímáno minoritní postavení církve.¹⁴ Když jsou ve třídě na gymnáziu jenom dva věřící, není jednoduché žít z víry. Pomůžeme těmto mladým křesťanům výše popsanými reakcemi, aby zůstali učedníky Krista, nebo dokonce aby mohli uvažovat o povolání v církvi?

4. … a třetí

Zkrátka, utvrzování křesťanského dogmatu a zviditelňování křesťanské identity nejsou řešení pro krizi církve, jestliže, jak ještě jednou zdůrazňuji, krize není na prvním místě spojena s určitým typem pastorace, ale se stavem vzájemné krize, kterou u sebe vzájemně vyvolává současná společnost a evangelium. Jestliže je naše společnost čím dál bohatší a nechává zbytek planety čím dál tím chudší, pak evangelijní nemožnost, aby velbloud prošel uchem jehly, nikdy neplatila tolik jako dnes.

Evangelium je společností uváděno do krize, protože v našem světě zakoušíme, že lidé mohou žít velmi dobře bez Boha. Mezi našimi přáteli, mezi těmi, které máme rádi, v našich rodinách žijí mnozí dobře i bez Krista.¹⁵ Nemůžeme je již nálepkovat jako nepřátele pravdy, lidi, kteří žijí v omylu nebo nepoctivě.

Společnost je uváděna do krize evangeliem, což je pro ně bezpochyby paradoxní příležitostí.

Evangelium se zdá být vydáno své nemístnosti.¹⁶ Christianizace společnosti mohla vyvolat dojem, že evangeliu se jednou provždy podařilo proniknout celou kulturu. Byla to iluze. Hříšná iluze – protože jak bychom si mohli myslet, že evangelium zůstává ještě samo sebou, jestliže už nevyvolává krizi? Je Kristus ještě Pánem, není-li „scandalon“,¹⁷ „kámen úrazu a skála pádu“, „kámen, který stavitelé zavrhli“? Jistěže je také „kamenem nárožním“, ale kamenem Království, které neustále přichází.

Můžeme si představit formaci budoucích kněží a kněžský život jinak než v nových komunitách – které, jak se zdá, zatím nepřebírají úřad diecézních kněží – nebo jinak než uzavření se do vlastní identity?¹⁸

Jak žít dobře život kněze, diecézního kněze, v této církvi, která žije na pozadí smrti? A jak, což je ještě podstatnější, žít v této církvi jako křesťané? Například knihy A. Roueta otevírají určité cesty. La chance d’un christianisme fragile (Výhoda křehkého křesťanství) není příležitostný spis, který by měl za úkol uklidnit krásnými slovy, ale znovuuvedení do jádra víry a její křehkosti.¹⁹ Slabost je podmínkou možnosti evangelia, protože je tím, co si Bůh vyvolil (srov. 1Kor 1,27). Jakkoli jsme odhodlaní hlásat vzkříšení, není možné obejít se bez kříže.

Domnívám se, že celý úkol formace budoucích kněží, všechna práce kněží v křesťanských společenstvích, práce všech, kdo pracují v církvi na tom, aby posílili víru svých bratří nebo aby víru nabídli, spočívá v nezbytnosti lásky k této slabé církvi. Jak se naučit milovat tuto slabou církev, aniž bychom sklouzli k miserabilismu? Jak obdivovat krásu slabosti, aniž bychom padli do rány nietzschovské kritice proměny hodnot?²⁰ Jak objevit to, co nás život neustále učí: že právě tehdy, když jsme slabí, jsme silní?

Boží evangelium je dobrá zpráva pro tento svět, ne jako úspěch americké nadprodukce, ale jako krása přátelství, lásky. Pozvání, to znamená povolání, k určité evangelijní radikalitě nebo přinejmenším k přilnutí k evangeliu proti úspěšným modelům světa. Rozumějte dobře, nejde o to klást proti sobě evangelium a svět. Jde o to odhalit, co ideál všemocného úspěchu staví jako smysl člověka a civilizace. Jde o to zpochybnit model úspěšnosti, který zasahuje i náš křesťanský život.²¹ Je třeba odhalit tuto iluzi, vyhlásit válku modlám. Nietzsche by se pak možná nenacházel na té straně barikády, kde bychom čekali.

Mnoho seminaristů, pocházejících z nezávislých prostředí, má představu úspěšnosti formovanou prostředím, z něhož vzešlo. V tomto kontextu nemá kněžství patřičnou vážnost. Když jsem tyto své postřehy sděloval paní Balmary, pověděla mi následující anekdotu. „No to excell is forbidden,“ dočetl se Jean Vanier na jednom kanadském college, kam přijel přednášet. Co na to mohl říct, on, který strávil celý svůj život s lidmi, kteří nemohli excelovat?

„Když člověk vyroste, má tendenci číst jako vy nebo já knihy jako: Jak si získat přátele, Uspět v životě či Překonat ostych. (…) Mnoho lidí si dnes myslí, že našlo smysl svého života (nebo aspoň udržují tuto iluzi), ale když se jich zeptám, většinou mi nejsou schopní přesně vysvětlit, jaký smysl je míněn.²² (…) Musím se opravit. Říci, že chybí smysl života, neznamená, že život nemá smysl. Ale na otázku, jaký je smysl života, nenacházíme odpověď. Můžu jak chci hledat po kapsách, nemám u sebe žádný papír, který by dokazoval smysl mého života. Možná s výjimkou studené noci zapomnění. Zmrzlé papíry.“²³

Již jsem zmínil, že mluvit o slabosti evangelia a církve neznamená stavět proti sobě Krista a církev. Existují ovšem způsoby, v tomto ohledu úplně protikladné, jak prožívat eucharistii bez církve, která je zde přitom přítomna ve shromážděném společenství. Otec Jourjon zachytil komentář děkana Jouassarda k de Lubacově knize Corpus mysticum: „Teď už nemohu po přijímání vzdávat díky se zavřenýma očima a tváří skrytou v dlaních.“ Tělem Kristovým je také společenství, v němž sloužím mši. Jestliže je slavení eucharistie zdrojem křesťanského života a jeho vrcholem, pak tato poznámka není nikterak okrajová. Láska k církvi v její slabosti prochází také napravením určitých druhů eucharistické zbožnosti.

Podobně jako ostatní věci, ani vlna eucharistických adorací nepřinese řešení, protože nejde o projekt, v němž bychom měli uspět, ať už jde o život nebo obrácení národů, ale o to projít bytím – opportet transire, jak říkal Mistr Eckhart. Spíš je to poslání, které nás střeží, než že bychom my byli jeho strážci. Často, aniž by si toho byli vědomi, jsou to lidé, kdo nás udržuje ve věrnosti Kristu. Není Krista bez jeho těla.

Jak pomoci objevit tuto lásku ke společenství, tuto lásku k církvi, slabé v její službě lidskému společenství? Když dojde na prostředky, ukazuje se nemožnost – protože jak naučit milovat? Žádný úspěch není zaručen, a je to úplně normální, protože jde o lásku, o lásku ke Kristu, o lásku k církvi. Dobře víme, že uvedení do apoštolské práce nestačí, protože může mít za následek opačné reakce, které oddělují, nebo dokonce staví proti sobě Krista a církev. Bylo by zapotřebí historické práce, která by zpracovala misijní činnost v naší zemi za poslední století, abychom mohli pochopit, k čemu došlo. Ale ani to nestačí. Ostatně, neučíme se milovat tak, že milujeme?

Takže jeden z úkolů, který dnes stojí před těmi, kdo mají na starosti formaci seminaristů – stejně jako kněží a vůbec všech křesťanů – je nadchnout pro lásku k církvi. Milovat církev, která je nám daná, tak jak je, s jejími omezenostmi, zraněními, ale také s její krásou. Naučit se v ní vidět na prvním místě milost. Jako dospělí, to znamená bez chvastounství a bez zoufalství.

5. Dvě teologie kněžské služby

Zdá se mi také, že je třeba rozvíjet teologii a křesťanskou praxi svátostného rozměru církve. Ani úspěšnost, ani efektivita totiž nemohou být tím, oč v evangelizaci jde, stejně jako také pochopitelně nejde o vyhledávání neefektivnosti jako důkazu evangelijního charakteru misie. Měli bychom opustit kauzalistickou teologii a obrátit se k teologii a praxi svátostí.

Evangelium není ani nezbytné, ani zbytné. To naše technicistní inteligence nechce pochopit. Binární systematizace informatiky nám to neumožňuje myslet. Evangelium nepřichází na konci našeho života jako jeho završení. Ještě jednou zdůrazňuji, můžeme být úplně klidně člověkem a prostě nevěřit. Evangelium nezavršuje naše bytí tak, že by dalo smysl všem otázkám, které zůstaly bez odpovědi. Evangelium nemá vlastní slova, nemá ani vlastní gramatiku. Půjčuje si slova z běžného života. Je třeba, aby naše životy, včetně absence smyslu zla a absurdity, měly smysl, aby v našich životech mohl najít vyjádření jiný život.

Evangelium je celé podobenstvím. Tedy ani historický popis, ani pouhá alegorie. Jeho obsahem je originální skutečnost, kterou popis neumí zachytit a jíž nemůže stačit alegorie. Evangelium je vyznání víry, proto mluví v podobenstvích. Podmínkou hlásání evangelia Ukřižovaného je uznat tento pravdivý status: status vyznání víry, nikoli popis uchopitelný jako důkaz, ani účinek smyslu jako v mýtu či pohádce. Nevím, jestli je toto hlásání poklidné; ale Golgota určitě nebyla místem odpočinku, ani pro ty, kdo spali. Ale „vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit“.

Poslední koncil vyzdvihuje výsostnou důstojnost křestního kněžství a ukazuje, že ke svatosti není nutné být knězem. To již bylo řečeno dříve: během staletí se v církvi proměnily modely svatosti: po mučedníkovi a řeholníkovi, od 16. století do Druhého vatikánského koncilu, je nejčastější figurou svatosti kněžství. Že tomu tak již nemůže nadále být, je dnes tak zřejmé, že se již těžko hledá, k čemu je být knězem, chybí tu nová teologie kněžství. Je jasné, že krize církve se zdá být dvojnásobná pro kněze a pro ty, kdo se na kněžství připravují.

Ve světle koncilních textů můžeme kněžství chápat jako tři munera: vést, učit, posvěcovat.²⁴ Takto se kněží jeví jako pastýři, hlavy společenství. Mohli bychom na jednu stranu poznamenat, že jakkoli tato funkcionalistická definice poslání kněží udržuje určitý odstup k jejich konkrétním činnostem, přece zůstává spojena s určitou představou výkonnosti, která je vposledku málo svátostná. Kromě toho představit povolání kněze jako pastýře s sebou nese mnoho otázek.²⁵ Měli bychom si připomenout, že ani v biblické tradici, ani u církevních otců nebyli kněží nikdy nazýváni pastýři. Zdá se, že Nový zákon dělá vše pro to, aby vyhradil pojem pastýře pro Krista, a u církevních otců jsou pastýři biskupové.

Je pravda, že Petrovi Ježíš říká: „Pas mé ovce.“ Chápeme, že jde o metaforu. Máme ji chápat jako metaforu odpovědnosti organizačního typu či instituční autoritu? To není tak jisté. Za prvé Petr není nikdy nazván pastýřem,²⁶ za druhé je zřejmé, že je učedníkem stejně jako ostatní: povolaný k tomu, aby poznával „hlas dobrého pastýře“. Nevidím ani nic, co by opravňovalo vyhradit tento text pro jednu kategorii křesťanů, totiž vysvěcených kněží. Není udržitelné, aby některé verše byly jakoby vyhrazeny pro určité křesťany. Kromě toho: není model kněze jako šéfa společenství svázán s určitým do konkrétní doby zasazeným životním stylem konkrétní církve, který možná přestává být aktuální? Zkušenost kněží z různých hnutí alespoň ukazuje, že je možné žít kněžství jinak než jako šéf či představený společenství.

Jiným způsobem, který se od předešlého výslovně liší, můžeme chápat kněžství jako Boží volbu.²⁷ Je to Boží volba, nikoli funkce, co ze mě dělá kněze, zdarma dané povolání. Přidržím se nefunkcionalistického rázu této teologie kněžské služby, ale ve dvou bodech bych byl zdrženlivější. Na jedné straně taková teologie umožňuje oproti poslednímu koncilu nově myslet kněze jako jednotlivce, a ne jen kněze jakožto presbyterium. Na druhé straně se domnívám, že Bůh má na práci jiné věci než volat mě ke kněžství, že Bůh má na práci jiné věci než organizovat svou církev. Církev je organizovaná ve věrnosti svému Pánu k tomu, aby byla věrná svému Pánu nikoli v lineárním vývoji, a uvažujeme-li o otázce kněžství, nemůžeme obejít její roli prostředníka.²⁸ Teologie Boží volby obchází prostřednictví církve a riskuje arbitrárnost milosti: umožňuje založit oprávněnost oddělení Krista a církve.

Mohla by nás zarazit inflace teologie subjektivního povolání, k níž dochází i u biskupů, zatímco ještě Pius XI. hájil objektivní povolání.²⁹ Vidím zde čím dál silnější kontaminaci teologie a spirituality současným individualismem, který přitom tíž preláti tolik pranýřují.

6. Kněžská služba není nezbytná

Kdyby bylo na mně, abych navrhl řešení, vrátil bych se ke svému staršímu článku.³⁰ Je třeba překročit úvahy o nezbytnosti kněží, otázky typu: „K čemu je kněz dobrý?“ Abychom z nich rozhodně vystoupili, mám vždycky chuť odpovědět: „K ničemu!“ Neexistují snad křesťané, kteří žijí svou víru věrohodně bez kněží? Význam kněžské služby je sakramentální. Ani nezbytný, ani fakultativní. V církevním společenství jsou muži (prozatím výhradně), kteří nejsou k ničemu. Všichni mohou dělat to, co dělají.³¹ A právě tím, že nejsou nezbytní, vyjadřují něco naprosto neodmyslitelného: církev je odpovědí na svolání Pánem.

Samozřejmě to dávno víme, stejně jako víme, že nás Bůh miluje, ale nebrání to tomu, aby to bylo prohlášeno při křtu, a tato proklamace dokonce uskutečňuje, co říká, tak jako láska, kterou si vyjadřují manželé, buduje jejich lásku. Kněžská služba vyjadřuje církev jako svolané společenství a umožňuje jí to žít, i když to tam či onde může být prožíváno jinak.

V kněžství je obsaženo to, že svým způsobem není nezbytné vzhledem k tomu, jak je chápána efektivita v moderním světě, čehož obětí jsou i křesťané se svými přeplněnými diáři. Stejně jako ostatní jsou i oni nespokojení ze svého převráceného týdne a pořádají i svůj víkend podle frenetického rytmu týdne, a podobně vychovávají i své děti. Z tohoto hlediska se mi přeplněné kalendáře kněží zdají být špatným svědectvím. Všichni křesťané mohou svědčit o této zbytnosti. Kněžství ji vepisuje do samotného ustavení církve, která takto není cestou k úspěšnosti v tom smyslu, v jakém jsem naznačil výše.³²

Měli bychom říci Ano nedostatku, i když je to bolestné, i když to není v módě. Nebýt vším a nemoci se z toho uzdravit, především žádným osobním rozvojem, protože to, o co jde, nejsou drobné radosti světa, první či poslední doušek piva, hedonismus zúžený na to, jak omezené jsou možnosti. Souhlasit s žitím na dluh, být dlužníkem. Odpusť nám naše dluhy, ne proto, abychom si s tebou byli kvit, aby se na to už nemusela přivést řeč, ale proto, abychom mohli žít na dluh, aniž by nás to zdrtilo, aby život na dluh byl naším pozvednutím. Nekonečnost či možná jen nevyjádřitelnost touhy otevírá nedostatek a určuje jeho rozměry a jeho bolest. Nemusíme ani říkat, že zde nachází své opodstatnění kněžský celibát, ačkoli církevní praxe zná a uznává také možnost kněžského sňatku a založení rodiny.³³

Právě toto by měl být skutečně úspěšný život. Souhlasit s Prozřetelností. Přijmout, že Bůh dává, znamená vztáhnout ruce jako žebrák, ať je den jak chce těžký, aniž bychom si dělali starost o zítřek, ne z lehkomyslnosti, ale protože mana se uchovává jedině na sabat. Prozřetelnost, která nás osvobozuje od starosti o to, zda je náš život úspěšný, ale vyzývá nás k tomu, abychom se vydávali v tom, co přichází, protože v jejích očích v žádném případě není nic ztraceno.

Vepsat tuto zkušenost do samotné struktury církve, ze stejného titulu jako službu diakonátu a biskupské otcovství, právě to může načrtnout rysy jedné teologie kněžství.

Je-li tomu tak, je krize církve pro kněze a budoucí kněze tvrdá: jsou povolání ke slabosti, neslouží ničemu… pokud ovšem nevěří v účinnost svátostí, která uskutečňuje to, co slaví. Tato chudoba vzhledem k nezbytnosti je neodmyslitelným bohatstvím života církve.

Je rozumné chtít vysvětlit smysl kněžské služby a klást takový důraz na to, že „nejsou k ničemu“? Tento výrok je samozřejmě hyperbolický, jde mi jen o to, vyjít z logiky nutnosti, ukázat její marnost. Zároveň jej chci podržet jako výraz slabosti evangelia a církve, zdroje kněžství.

Myslím na přeplněné diáře kněží, které nemohu nechápat jako důkaz užitečnosti. Myslím na jejich humanitární štědrost, která má rovněž sloužit tomu, aby se jejich služba ukázala jako společensky užitečná, jako psychologická pomoc atd. Ne, pro slabost evangelia a církve neukazuje nic význam kněžské služby, i když ji samozřejmě umožňuje žít mnoho aktivit. Ačkoli nám i lidské úspěchy umožňují žít, evangelizace by se neměla směšovat s humanistickým projektem, ačkoli nemůžeme evangelizovat, aniž bychom humanizovali.³⁴

Avšak tváří v tvář lidskému neúspěchu – nemoci, smrti, hříchu a nenávisti – je tak často nemožné dostat se z toho, najít řešení, uspět. Lidský život má tak málokdy happy end, a ani vzkříšení nelze chápat jako tento typ šťastného konce. Prázdný hrob je antipodem holywoodských komedií. Nemá kněžská služba dost smyslu pro to, aby jí člověk věnoval život, právě ve své bezmocnosti a právě skrze ni, ve jménu křehkosti evangelia a církve, která nalézá své vyjádření jedině jako podobenství ve slabosti lidského života?

Ze společenství církve, shromáždění silnějšího než rozptýlení hříchu a smrti, společenství svolaného ke spáse, a ze služby tomuto společenství je třeba kněžskou službu chápat. Svátost svolání, nijak užitečná, pouze svátost.

Proč nemluvit o tom, že je kněžská služba zdarma daná, a klást takový důraz na to, že není nutná? Jistě ze studu. Kdo z nás kněží, kdo z nás může veřejně napsat, svěřit jinak než jako důvěrnost, čemu se odevzdává bez nároku na odměnu? Jak neklopýtnout o hřích, který protiřečí tomu, co chceme žít? Výraz „zdarma dané“ nadto patří do zbožného slovníku, k němuž nemám důvěru, protože tento slovník nic nevysvětluje. Příliš často se domníváme, že jsme něco vysvětlili, a přitom jen označujeme to, co se nedá vysvětlit. To se může snadno stát slovem zakrývajícím bídu. Myslím, že jsem dal přednost tomuto „nebýt užitečným“ jako ozvěně evangelia, které mluví ke všem učedníkům, ale také k těm, kteří jsou kněžími, jako o „služebnících neužitečných“.³⁵ Tato zbytnost, zbytnost milosti,³⁶ je nepostradatelná a zaslouží, aby jí bylo slouženo v kněžství.

Konečně, nenařizuje nám tento důraz na prvenství svátostí radikalitu slabosti proto, abychom i přes historické konstatování u kořene odřízli zneužívání moci klérem, který tvrdí, že ví, a proto může řídit církev bez svých bratří a někdy i proti nim?

Bulletin ET (časopis Evropské společnosti pro katolickou teologii), 2/2006.