Význam teologie pro poznávání světa a člověka

Autor: Miloš V. Lokajíček - Číslo: 2009/1 (Dialog)

V nedávném článku uveřejněném v TT pojednává M. Lobkowicz¹ o důvodech, proč by se měl filosof zabývat teologií. V následujícím se pokusím ukázat, že podobnou výzvu je možno vztáhnout i na přírodovědce, především na fyzika.

Je dobře známo, že úzký vztah mezi teologií a filosofií existoval už v období středověké scholastiky. A jak se v úvodu svého článku zmiňuje Lobkowicz, byl v uplynulém století učiněn pokus o obnovení příslušných filosofických přístupů. Současně však uvádí, že tento pokus o novoscholastiku ztroskotal, protože nebyl v souladu s moderní empirickou vědou. Je ovšem nutno se ptát, kde byla hlavní příčina tohoto ztroskotání. Ve dvou předešlých článcích v TT² bylo totiž ukázáno, že je to právě současná fenomenologická fyzikální věda, která představuje hlavní překážku pro obnovení dřívějších vazeb. Tato věda si sice klade nárok na vědeckou pravdu; ten však může stěží obhájit, když byla opuštěna ontologická základna hmotného světa, k níž zcela jednoznačně dospívá naše smyslové poznání. K této základně se ovšem můžeme vrátit, když budeme sledovat nové výsledky a postupy v oblasti teoretické fyziky, jak bylo námi uvedeno na nedávné mezinárodní konferenci.³ To ovšem neznamená, že je možno přijmout celý scholastický přístup bez jakékoliv změny. Zůstává totiž zcela otevřena otázka, co lze skutečně poznat na základě lidského rozumu, když rozhodující nástroj našeho poznání spočívá v podstatě ve falzifikačním přístupu. Zejména je nutno se ptát, zda lze formulovat určité principy, které by bylo možno označit za jistou pravdu.

V dalším se pokusíme celou situaci podrobněji analyzovat. Bude rovněž učiněn pokus nově formulovat postupy a možnosti vědy, která je zodpovědná za naše poznání světa a člověka v současné době.

Možnosti lidského rozumu v oblasti poznání

Možnost poznávat svět i člověka je zcela spjata se schopností lidského rozumu logicky uvažovat, tj. hledat kauzální vztahy mezi jednotlivými přírodními jevy a událostmi, které se uskutečňují zcela nezávisle na našem myšlení a chtění. Lidské schopnosti však významně omezují metodu našeho poznávání, neboť musejí vycházet ze studia přírody, které může být jediným východiskem našeho rozumového poznání. Poznávací postup spočívá v pozorování přírodního dění, na což navazuje hledání vztahů mezi jednotlivým děním, hledání příčinných souvislostí, případně řetězců předcházejících příčin.

Hlavním nástrojem v tomto směru je postup, který nazýváme logickou indukcí. Jedná se o proces, který je opakem logické dedukce, jež je zpravidla založena na dvouhodnotové logice, k níž na základě určitých vlastností hmotného světa položil základy Aristotelés. Z vlastností logické indukce a dedukce však vyplývá, že proces poznávání nemusí být jednoznačný. Lze zpravidla nalézt větší počet premis, které vedou k danému pozorovanému jevu, avšak mohou vést k rozdílným přídavným důsledkům. Tyto důsledky musí pak rovněž souhlasit s pozorováním přírody. Pokud nesouhlasí, je nutno danou premisu označit za falzifikovanou, a je nutno ji odmítnout (resp. odpovídajícím způsobem modifikovat). Na druhé straně je ovšem nutno označit současně i více premis za plauzibilní, pokud se u žádné z nich přes odpovídající falzifikační úsilí nedospěje ke sporu.

Za plauzibilní nelze pak označit žádnou premisu, u níž se dospělo k podstatnému rozporu s pozorováním, anebo soubor premis, jež vedou k nějakému logickému sporu. Nelze však hovořit o verifikaci daných premis, pokud se k žádnému rozporu nedospěje, neboť nikdy nelze vědět, zda byly pomocí logické dedukce odvozeny všechny možné důsledky anebo zda se neobjeví experimentální data, která by mohla vést k falzifikaci. Plauzibilní poznání je tedy spojeno s určitým druhem lidské víry, jež ovšem musí mít určité oprávnění nebo zdůvodnění.

Skutečnost, že lidské poznání spočívá ve falzifikačním postupu, však neznamená, že v poznání pravdy neexistuje vůbec žádná jistota. Tato jistota spočívá totiž v ověřených negativních tvrzeních. S jistotou můžeme poznat to, co není pravda.

Fyzika ve středověku a novověku (současnosti)

Máme-li pojednávat o možnostech rozumového (vědeckého) poznání, musíme nutně začít s oblastí fyziky, jejíž začátky je nutno položit do období starověku. Tehdy se však takové poznání vztahovalo na oblast celé přírody. Její chápání omezené v principu na chování hmotných objektů se ustálilo prakticky na konci středověku a vrcholilo ve dvou velkých osobnostech; G. Galilei a I. Newton vytvořili také podmínky pro cílené využívání matematických modelů ve výzkumu přírodního dění.

Tento základ fyzikální vědy, který vyrostl na principech obecně přijímaných ve středověku, se však začal v novověku vyvíjet jiným směrem. Jak již bylo zmíněno, uplatňovala se ve středověku scholastická filosofie, která vytvořila významné spojení mezi (křesťanskou) teologií a přírodní vědou. Na začátku novověku se však rozumu začal přisuzovat rozhodující význam v poznání, neboť nebyla doceněna důležitost pozorování přírody a nebyla pochopena důležitost falzifikačního postupu v lidském poznání, což bylo explicitně definováno teprve ve 20. století. Tomáš Akvinský si byl sice důležitosti falzifikace v podstatě vědom, avšak zmiňuje se o ní jen v souvislosti se závěry, které poskytovala teodicea a jež měly spíše formu negativních tvrzení (viz např. Störig⁴).

Lze říci, že právě toto nerespektování falzifikačního postupu se uplatnilo v dalším filosofickém vývoji, k němuž došlo v novověku. Různé závěry scholastického studia se na jedné straně chápaly téměř jako dogmata, avšak na druhé straně se ukazovaly některé nesrovnalosti na základě toho, že se v oblasti poznání uplatňovaly i jiné vlivy (viz F. Bacon a jeho idola). Filosofie začala postupně zaujímat některá stanoviska zcela odlišná od dřívějších. Především byla přeceněna schopnost rozumu (R. Descartes), v přírodním dění byla prosazena náhoda proti kauzalitě (D. Hume) a na základě pozitivismu (A. Comte) byla odmítnuta jakákoli metafyzika. A to se stalo také základem novověké fyziky, což trvá až do současnosti.

Fenomenologický a ontologický postup v poznávání přírody

Lze říci, že všechny právě zmíněné vlivy se ve fyzice plně projevily v průběhu 19. století. Přispěl k tomu nepochybně i fyzikální vývoj v oblasti termodynamiky, kdy jednotlivé atomy a molekuly vykazovaly náhodné chování. A zcela nový směr chápání přírodního dění se vyvinul, když se zjistilo, že uzavřené soustavy takto náhodně se pohybujících objektů vykazují některé důležité zákonitosti. Bylo to především zjištění, že určitým způsobem definovaná veličina, zvaná entropie, s časem vždy vzrůstá. Příčinnost se obrátila a místo odvozování celkových charakteristik z chování jednotlivých vzájemně interagujících částic se růst entropie označil za přírodní zákon, který určuje chování celého systému, včetně jednotlivých částic.

Podobný postup zvolil v r. 1913 i N. Bohr, když definoval dva fenomenologické postuláty, které jsou dodnes označovány v podstatě za přírodní zákon, jímž se řídí chování jednotlivých atomů, aniž by se vykazovala snaha vysvětlit dané zákonitosti na základě hmotné struktury, která se o atomu obecně předpokládá. A podobné holistické postuláty se při stanovování přírodních zákonů uplatňují v současnosti i v jiných oblastech přírodního dění.

To vše byl vlastně přímý důsledek toho, že se vyloučila metafyzika a veškeré ontologické uvažování. Fyzikální přístup byl zcela založen na matematickém popisu fyzikálních veličin, jak byly získány měřením za určitých podmínek. Přitom se často zcela opomíjela existence logických a matematických nedostatků daného matematického popisu, ač v řadě případů byly v literatuře uváděny a byla vykazována (v podstatě neúspěšná) snaha je nějakým způsobem odstranit. Ač se to v principu týká celé současné fyziky, nejvíce takových diskusí se týkalo kodaňské kvantové mechaniky, která byla přijímána jako obecně platná teorie mikroskopických procesů; příslušné nedostatky byly bagatelizovány a nebrány v úvahu. Hlavním důvodem nepochybně bylo, že až donedávna nebylo zřejmé, jakým matematickým modelem by bylo možno dosavadní kodaňský model nahradit. To bylo vlastně poprvé uvedeno v již citované práci.³ Byly v ní jednak shrnuty čtyři rozporné charakteristiky (logické i experimentální), jednak uvedeny argumenty, proč je nutno kodaňskou alternativu nahradit tzv. „teorií se skrytými parametry“, jak to od r. 1935 požadoval A. Einstein, avšak bez úspěchu.

Instrumentalistický a realistický přístup

V nedávné stati popisuje D. Papineau dva rozdílné přístupy vědeckého poznání: instrumentalistický a realistický.⁵ Shrnuje možný přínos obou, ač v podstatě upřednostňuje druhý z nich. Pokud jde o první z nich, je založen na modelech, jež jsme označili jako fenomenologické. Cílem je podle Papineaua unifikace, vysvětlení a predikce. Často se v nich ovšem objevují předpoklady o existenci objektů, které lze stěží pokládat za ověřené a v mnoha případech vlastně za možné v našem reálném světě. Realistický přístup pak žádá, aby se fyzikální teorie opíraly o objekty, jejichž existence je nějakým způsobem ověřena. A my bychom dodali: anebo alespoň z ontologického hlediska možná.

Vraťme se však k výše uvedeným cílům instrumentalistického přístupu. Požadavek unifikace je možno označit za neodpovídající, neboť v současné fyzice vede někdy k tomu, že se za realitu označují matematické artefakty (viz např. logické paradoxy kodaňské kvantové mechaniky). Pokud jde o druhý cíl, dosti často se za vysvětlení označuje i pouhý popis získaný pomocí fenomenologického modelu, i když vlastně žádné vysvětlení neposkytuje. A poněkud zkreslený cíl představuje i predikce, neboť u fenomenologických modelů je v podstatě omezena na pouhou interpolaci mezi měřenými daty. Pokusy o extrapolaci mimo měřenou oblast končí zpravidla rozhodným nezdarem, což především na základě svých zkušeností z doby, kdy jsem pracoval jako radiologický fyzik v oblasti léčby zářením, mohu doložit zcela konkrétními případy.

Pokud jde o další tvrzení, že každá teorie může mít svoji alternativu, neboť množství dat používaných pro testování je vždy omezené, je to v souladu s důsledky falzifikačního postupu. Každá nefalzifikovaná teorie může být označena pouze za plauzibilní; a pouze další experimenty musí rozhodnout v případě většího počtu plauzibilních teorií.

Mohlo by se pak zdát, že vlastně neexistuje žádná možnost rozhodnout mezi instrumentalismem a realismem. To by však znamenalo určité zkreslení podstaty vědeckého poznávání. Vždyť se nikdy nesmíme dostat do sporu s poznáním, které nám poskytují naše smysly, což se stalo, když byla ve fyzikální vědě odmítnuta metafyzika a odpovídající ontologická základna našeho poznání. Nepřekonatelná propast mezi mikrosvětem a makrosvětem vznikla v okamžiku, kdy za hlavní teorii mikrosvěta byla přijata kodaňská kvantová mechanika. Tuto propast je možno odstranit, když se kodaňská alternativa nahradí teorií se skrytými parametry, čímž se celá fyzika dostává opět na společný ontologický základ; viz ³.

Teologie jako součást postupu při poznávání světa

Lze doufat, že odmítnutí kodaňské kvantové mechaniky s její vírou v platnost logických paradoxů umožní opět plný návrat k metafyzice a ontologickému uvažování, jak to probíhalo ve vrcholném středověku. Není ovšem možno pokračovat v těchto úvahách bez jakékoliv změny ve filosofickém přístupu, neboť je nutno vzít v úvahu všechny nové fyzikální poznatky a také význam falzifikačního postupu.

Je však nutno si uvědomit, že pod označení filosofie se zahrnují v podstatě dvě rozdílné oblasti uvažování, jež jsou založeny na různých postupech a které je možno označit jako metafyziku a teologickou filosofii. Prvá z nich využívá postupů zcela obdobných jako v oblasti fyzikálního poznání. Je založena na vytváření různých premis (anebo hypotéz) na základě všech dřívějších poznatků z oblasti fyziky i metafyziky. To se děje jednak s pomocí logické indukce, avšak také intuice, která nemusí být vždy vázána na přesnější logické úvahy. V zásadě totiž platí, že můžeme vyslovit jakékoliv hypotetické tvrzení (neboli premisu); je ovšem nutno odvodit z něho všechny možné důsledky pomocí logické dedukce, které musejí odpovídat pozorované skutečnosti. Pokud nedospějeme k rozporu s experimentálními daty anebo s dalšími plauzibilními důsledky, můžeme danou premisu označit též jako plauzibilní.

To ovšem otvírá novou možnost pro účast teologie na poznávacích postupech. Z teologických tvrzení a příslušných dedukcí vychází totiž teologická filosofie, která se liší od metafyziky tím, že je v principu deduktivní vědou. Formuluje různá tvrzení, která vyplývají z teologie a týkají se také světa, člověka a celé lidské společnosti. Tím se dospívá k tvrzením, která lze srovnávat s plauzibilními tvrzeními odvozenými v rámci metafyziky. Z hlediska metafyziky a fyziky je tedy můžeme pokládat za nové hypotézy, které je nutno podrobit příslušnému falzifikačnímu postupu.

Znamená to tedy, že teologie může být podnětná nejen pro vlastní filosofické uvažování, nýbrž i pro celý poznávací proces. V případě, že se dospěje k falzifikaci, je nutno to plně reflektovat a iniciovat odpovídající změny v příslušných logických řetězcích. V případě, že se k falzifikaci nedospěje, je ovšem nutno označit příslušný logický řetězec za plauzibilní stejně, jak se to uskutečňuje v oblasti fyziky.

Závěr

Při poznávání světa a člověka je nezbytné vycházet z poznání veškerého přírodního a také společenského dění, pokud je člověk součástí tohoto poznání. V takovém případě nelze opominout ani druhý zdroj, za nějž je nutno označit křesťanské zjevení. Jen ono totiž uplatňuje nárok na poznání, které vychází z jiného zdroje, než je pozorování světa a dělání závěrů pomocí lidského rozumu. Na teologická tvrzení navazuje teologická filosofie, jež je založena v podstatě na deduktivních závěrech, různými tvrzeními týkajícími se člověka a hmotného světa.

Všechny tyto závěry mohou být pak chápány jako hypotetická tvrzení v rámci metafyziky a přírodní vědy, která podléhají odpovídajícímu falzifikačnímu procesu. Pokud se dospěje k falzifikaci, musí být celý logický řetězec podrobně prověřen, aby se falzifikace odstranila. V opačném případě se jedná o plauzibilní tvrzení, která mohou být předmětem oprávněné lidské víry.