Šimon Marinčák: Viera, Krása a umenie

Autor: Evžen Kindler - Číslo: 2009/1 (Recenze)

Šimon Marinčák (ed.), Viera, Krása a umenie. Analecta Instituti studiis spiritualibus orientalium occidentaliumque provehendis nomine P. Michaelis Lacko appellati, Orientalia et Occidentalia, Volumen 1. Vydala Dobrá kniha v Trnavě pro Centrum spirituality Východ – Západ Michala Lacka v Košicích, vědeckovýzkumné pracoviště Trnavské univerzity, Košice 2007, 332 str., ISBN 978-80-7141-557-2.

Umění, krása i víra by se měly hluboce dotýkat nitra každého, kdo je vnímá. Počínaje rozkladem tradičních struktur uměleckých děl kolem počátku dvacátého století a jejich tvůrčím (a někdy i netvůrčím) nahrazováním strukturami novými, se vztah mezi uměním a krásou pro vnímání mnoha osob zatemnil a vyústil v běžný názor o falešné hudbě, mazanicích na plátně, škatulové architektuře apod., řečeno obecně, „moderní umění postrádá krásu“. Toto zatemnění u mnohých osob jen pozvolna vyprchává a na jeho místo přichází nové porozumění, ale i nové zatemňování, a to i ze strany víry, například když se v druhé polovině dvacátého století začaly nově vnímat liturgické a misijní vlivy a požadavky na onen vztah mezi uměním a krásou. Do toho přistoupilo i rozšířené „přehodnocování“ tradice, které se odlišnými způsoby, ale přece jen hluboce dotklo jak umění a krásy, tak i víry.

Všeobecná pojednání, ať už ze strany teologů, filosofů nebo církevních autorit, v tomto ohledu mnoho nepomáhají, protože jsou formulována příliš obecně a může je kdekdo interpretovat dle svého vlastního pojetí, jež je často v protikladu k pojetí ostatních. Ten, komu je blízké umění, dostává dokonce dojem, že autoři takových pojednání toho moc o kráse a umění nevědí a nahradili právě to niterné vnímání krásy i umění jakýmisi formálními, resp. pseudofilosofickými, představami, ovšem velmi vzdálenými přesným pojmům, takže pojednávají o vztahu víry, krásy a umění jako o nějakém vzdáleném a ne příliš důležitém objektu. Když naopak o uvedeném vztahu pojednávají ti, na jejichž srdce má umění zásadní vliv, dochází často k opačnému extrému, kdy je víra a to, co s ní přímo souvisí, redukováno na pouhou příležitost pro uměleckou tvorbu na ní nezávislou, nebo – v horším případě – pro materiální uchovávání umělecké tradice.

V této situaci je velmi potěšující, že Centrum spirituality Východ – Západ Michala Lacka, které je jednak spjato se slovenskou provincií Tovaryšstva Ježíšova, v jehož košickém domě sídlí, jednak integrováno do Teologické fakulty Trnavské univerzity jako její vědeckovýzkumné pracoviště, uspořádalo mezinárodní konferenci právě na téma Víra, krása a umění. Konference se konala v květnu 2006 a její sborník byl vydán na samém konci roku 2007. Poměrně velké časové rozpětí mezi těmito dvěma událostmi kupodivu celé věci prospělo. Ti účastníci, kteří na konferenci přednesli své příspěvky, mohli totiž po důkladném promýšlení do jejich písemné formy zahrnout i myšlenky podnícené oficiálními i kuloárovými diskusemi. A navíc, delší interval ke čtení sborníku přispěl k tomu, že účastníci konference měli z toho, co si zapamatovali ze samotného poslechu příspěvků, dostatek podnětů k přemýšlení v následujících osmnácti měsících, a při následující „konfrontaci“ své paměti a svých závěrů s tím, co mohou ve sborníku číst, dostávají podněty nové (obrazně lze říci, že jsou obdarováni nejdřív konferencí a pak sborníkem podobně, jako by byli na dvou konferencích). Doplňme, že zdaleka ne všichni přihlášení se na konferenci dostavili, avšak mnozí z nepřítomných svůj písemný příspěvek poslali, což také podtrhuje význam sborníku.

Sborník obsahuje stručnou předmluvu a 21 příspěvků. Autoři prvních šesti jsou sice zaměřeni na výtvarné umění, avšak jejich myšlenky jdou za jeho hranice (ať už ke kráse, nebo k víře, nebo k obojímu), aniž by porušily „fortel“, kterým znalec výtvarného umění svou profesi a profesionalitu bezděčně projevuje, a nechaly úroveň klesnout na povšechné řeči o kráse či víře. Překročení hranic umění dokumentuje hned první příspěvek, nazvaný Krása sjednotí svět a napsaný P. Richardem Čemusem SJ z Papežského orientálního ústavu. Druhý příspěvek, napsaný P. Milanem Žustem, také členem řádu Tovaryšstva Ježíšova, ale pracovníkem Centra Aletti, je v italštině a nese název Accompagnare all‘esperienza spirituale-religiosa (což lze přeložit jako „Průvodce duchovně-náboženskou zkušeností“). Zabývá se objektivní stránkou toho, co jsme na začátku této recenze zdůraznili jako dotyk umění, krásy a víry nitra toho, kdo je přijímá, a poznatky ilustruje na bohatém reprodukovaném materiálu dvaceti čtyř mozaik dalšího jezuity a autora pátého příspěvku sborníku, P. Marka Ivana Rupnika.

Tyto mozaiky jsou tvůrčí uměleckou syntézou sémantiky ikon a formy „moderního“ umění. K modernímu umění vede další příspěvek, který napsala Maria Giovanna Muzi a dala mu název L’apparenza come trans-parenza (s podtitulem Una situazione esistenziale dell’Homo poeticus). Italskou slovní hříčku v první části názvu bychom snad mohli do češtiny přeložit jako „Vnější vzhled jako cesta do nitra“ a podtitul jako „Existenciální stav tvora druhu Homo poeticus“. Nadpis vtipně naráží na proces, při němž se smyslové (tedy vnějškové) vnímání uměleckého díla v hloubi lidského srdce promítá do poznání toho, co je v díle skryto. Autorka, jejíž pracoviště je podobně jako u prvního autora sborníku Papežský orientální ústav, vychází z umění tradičních epoch, ale rychle se dostává k umění dvacátého století a ilustruje svou analýzu na dílech Kandinského, Chagalla a Matisse. Na její text plavně navazuje český příspěvek polského autora Jaroslava Pastuszaka z Katedry pastorální a spirituální teologie Palackého univerzity v Olomouci, nazvaný Je současné umění krásné? a provázející čtenáře „moderním“ malířstvím od Picassa po dnešního současníka jménem Marek Batorski, aby ukázal vývoj mnohorozměrného a ze srdce vycházejícího hledání pravdy v umění doby, kdy „tradiční“ pravdy malířství upadly v pochybnost.

Výše zmíněný P. Marko Ivan Rupnik SJ se ve svém příspěvku, napsaném v Centru Aletti, zabývá čímsi, co má s předchozím příspěvkem mnoho společného a mnoho odlišného. Studie je napsána v italštině a nazvána La via della bellezza nell’arte contemporanea (tedy „Cesta krásy v současném umění“). Marcel Gajdoš z Centra spirituality Východ – Západ pak doplňuje ve svém slovensky psaném příspěvku Ikony vo vybraných bohoslužebných textoch grécko-slovanských cirkví soubor úryvků z liturgických textů byzantské liturgie explicitně pojednávajících o výtvarném umění, konkrétně o úctě k obrazům (poznamenejme, že jde o texty určené pro neděli ortodoxie, tj. neděli připomínající vítězství nad obrazoborectvím).

Pokud bychom chtěli čtenáře sborníku podceňovat, mohli bychom napsat, že právě zmíněný příspěvek dá mnoho i tomu, komu o nějaký umělecký prožitek či prožitek krásy nejde. I když je tento příspěvek schopen hluboce potěšit např. toho, kdo je otevřen kráse slova (kromě slovenských překladů jsou uvedeny i originály v církevní slovanštině a v řečtině), může přinést překvapující poznání i umělecky „hluchému“ čtenáři, když ho seznámí s faktem, že o samotném umění se zpívá při liturgii, a s dalším faktem, mimo jiné ilustrujícím i závažnost tradice, že totiž církev vybízela (dokumenty svého Druhého nikájského ekumenického koncilu) a vybízí k uctívání obrazů, tedy k něčemu, o čem není v Novém zákoně ani zmínky a před čím se ve Starém zákoně dokonce varuje.

Uvedený příspěvek je jakýmsi přechodem mezi rozborem na profesionální bázi malířství (tedy statického umění) a rozborem na profesionální bázi liturgické a zejména literární (tedy múzického umění). Další tři příspěvky pokračují v tomto přechodu, a to k liturgii jakožto formě (v nejširším smyslu) samotné. První příspěvek je v italštině, nese název Per una vita della chiesa organica, což přesně znamená „Pro život jednotné (resp. vyvážené, organické, životné) církve“. Italský termín organica velmi výstižně vyjadřuje živou a někdy i uvědomělou spolupráci hierarchicky uspořádaných složek, ať už v živém organismu, v chemickém procesu vzniku organické sloučeniny, nebo v organismu církve, ale jemnosti italštiny nechávají i tušit interpretaci, kterou bychom mohli česky vyjádřit jako „Pro vyvážený (organický, jednotný) život církve“. V článku, jehož autorkou je Maria Campatelli z Centra Aletti, je ukázána hloubka liturgie i jejích složek, jak je vyjádřena v její (jejich) umělecké formě (tedy členění i slovech).

Navazující příspěvek Umenie a slávenie eucharistie od Antona Konečného z Teologické fakulty Katolické univerzity v Ružomberku se zaměřuje zejména na interpretaci oficiálních církevních dokumentů. Následuje příspěvek italského biritualisty (a dalšího autora z Papežského orientálního ústavu) Carmela Giuffridy SJ, nazvaný La belezza nella liturgia bizantina, čili „Krása v byzantské liturgii“. Jde o hluboký rozbor liturgie z hlediska její pravdivosti, jejího bytí, jejího plynutí v čase, jejího vztahu k Bohu na jedné straně a k lidem na straně druhé, a to vše chápáno ve vztahu ke kráse jakožto k něčemu, co by nemělo mít nic negativního, chybějícího a zmatečného. Dvanáct stránek této stati by si měl přečíst každý, kdo chce zasahovat do realizace liturgie – nejen teologové a církevní autority, ale i laici, kteří se angažují v realizaci konkrétních liturgických shromáždění.

Následuje dvojice příspěvků, která má sice úzký vztah k prvním šesti příspěvkům, neboť se týká ikon, ale je zařazena až později. Je totiž jinak tematicky zaměřena. Název prvního příspěvku, Krása stvorenia, ikona a východná ekologická teológia, o odlišném zaměření dostatečně informuje, stejně jako název následujícího příspěvku, Historia vzniku ikonostasu a jeho vývoj so zreteľom na symboliku a význam. První příspěvek napsal Tomáš Majda z Centra spirituality Východ – Západ a zaměřuje se v něm na aspekty víry vztažené ke stvoření a vyjádřené v ikonách. Druhý příspěvek, který napsal Milan Gábor, obsahuje podrobný popis ikonostasu a jeho postupný vývoj, a je doplněn třiatřiceti schématy a (černobílými) reprodukcemi, nejen z oblasti slovanské, ale i řecké.

Následuje šest příspěvků založených na umění hudby, či spíše zpěvu. Premonstrát Ambróz M. Štrbák z Katolické univerzity v Ružomberku napsal první z nich a nazval ho Hymnus Gloria laus Theodulfa z Orleáns, s podtitulem Vznik a vplyvy architektúry na jeho formovanie počas historie. Očekávaný obsah, určený velmi konkrétně znějícím titulem, je ovšem v samotném příspěvku velmi obohacen, mimo jiné o popis Theodulfova života (mimochodem velmi bohatého a plodného), o středověký neumový zápis hymnu (odlišný od pozdějších zápisů) a jeho přepis do čtyřlinkové čtvercové notace (logicky odlišný od toho v dnešních graduálech), o slovenský překlad a rozbor textu, a teprve na poslední stránce se zabývá vlivy architektury.

V dalším příspěvku, Význam hudby a jej úloha v náboženstve, probírá jeho autor, kterým je pořadatel sborníku a organizátor konference, Dr. Šimon Marinčák, stručně vztah hudby k náboženství od antiky až po 19. století. Nerozebírá takové problémy jako např., co se mělo, resp. má, zpívat při liturgii, ale věnuje se obecným faktorům, které mohou působit na nitro člověka (mimo jiné dle biblických zmínek a autorů patristické doby). Detailně popisuje dobové názory odborníků na to, jaký postoj vzbuzují jednotlivé tonální systémy.

Následuje stať Sémiotika liturgického zpěvu od autora této recenze, Evžena Kindlera. Sémiotika je věda o znaku a autor se pokouší charakterizovat znaky liturgického zpěvu dle hierarchie požadavků na něj, totiž jednoty ve shromáždění, řádu ve shromáždění, jednoty s celou církví bojující a vítěznou, tajemství a modlitby. Znaky jsou ilustrovány na jedenácti ilustracích, nesoucích úryvky jednoho či několika zpěvů.

Autor dalšího příspěvku, Ján Veľbacký z Katolické univerzity v Ružomberku, popisuje stručně gregoriánský chorál, jeho vznik, vývoj, kontext a dnešní význam, v příspěvku Gregoriánsky chorál – viac ako tisícročný prameň kultúrnosti a duchovnosti v Európe. Následující článek napsala v angličtině pracovnice athénské Univerzity Evangelia Ch. Spyrakou. Jeho název Byzantine Choirs through Rituals („Byzantské sbory podle rituálů“) je hned na začátku doplněn byzantskou definicí pojmu sbor z desátého století, kterou lze přeložit jako „systém zpívajících v kostelích“. Tato dnes tak moderně a přímo technicky znějící definice pokrývá nejen to, čemu my dnes říkáme sbor, ale i zpívající lid a osoby zpívající v presbytáři a – jakožto prvky systému – jejich fyzické i sémantické relace s tím, co my dnes nazýváme sbor nebo schola. Autorka dokládá mnoha referencemi ze středověkých kodexů, co, jak a kdo má kdy v byzantské liturgii zpívat, a to podle toho, o jaký jde právě obřad a jakého je typu (metropolitní, monastický, …).

I další příspěvek je v angličtině a napsala ho Helen Phelan z univerzity v irském Limericku. Příspěvek nese latinský titul Auditorium Tirocinia s dvěma anglickými podtituly The Apprenticeship of Hearers a Music and Contemporary Catholic Initiation Rites in Ireland. Titul je převzat z Órigenova popisu katechumenátu a podtituly bychom mohli přeložit jako „Výuka posluchačů“ a „Hudba a současné katolické iniciační rity v Irsku“. Autorka v příspěvku pojednává spíše z religionistického než z teologického hlediska o názorech některých autorů na to, co shrnuje pod pojem iniciační ritus, totiž křest, biřmování a první svaté přijímání. Hudba je však zmiňována jen okrajově. Je pravda, že jako iniciační funkce uvedené trojice svátostí se od prvních dob křesťanství do novověku dost proměnila a snaha (byť zcela platonická) o dnešní respektování jejího původního stavu může vyústit do prázdna.

Po sérii statí víceméně založených na hudbě následují čtyři příspěvky, které ukončují sborník a jsou zaměřeny každý na jinou oblast umění. Článek Môže byť divadlo reakčné? Petra Himiče z Institutu estetiky, věd o umění a kulturologie Filosofické fakulty Prešovské univerzity má podtitul Pár poznámok ku vzťahu jezuitského a protestantského školského divadla. Název je jasnou informací o tom, že půjde o polemiku s oficiálními názory doby mezi roky 1948 a 1989, které ovšem vznikaly už dávno předtím, v devatenáctém století, a které u různých dnešních „intelektuálů“ přetrvávají dodnes. Autor sám však mnoho polemických výroků nepotřebuje – jeho příspěvek je totiž plný konkrétních informací o tom, jak jezuitský řád aplikoval ve svých školách dramatické umění v aktivní i pasivní formě nejen na výuku náboženství, ale i na výchovu v humanistických disciplínách, a jak tato tvorba jezuitů posunula divadlo v jeho vývoji.

Další příspěvek je zaměřen na kinematografii. Jeho autor, Róbert Sarka z Katolické univerzity v Ružomberku, se ve svém příspěvku, nazvaném Dreyerova teológia v pohyblivom obraze, zaměřuje na pro mnohé těžko pochopitelnou osobnost Carla Theodora Dreyera, dánského režiséra, hledajícího ve svém díle hlubší pravdu, než mu mohlo dát povrchní státní luteránské náboženství Dánského království, v němž byl vychován. Dreyerovo bolestné a důsledné hledání jde někdy tak do hloubky, že šokuje ty, kdo si na standardní filmové happyendy příliš zvykli.

Autorka dalšího příspěvku, Helena Köverová, doktorandka Centra spirituality Východ – Západ, se na konferenci vtipně uvedla ve smyslu, že jako žena musí mít příspěvek o textilu. Nazvala ho Odev – znak úcty a probrala v něm jednak biblické texty týkající se oděvu, jednak některá paramenta a jejich vývoj.

Sborník je zakončen statí Reforma sv. Jozafáta Kunceviča, kterou napsal Jozef Podhájecký z Centra spirituality Východ – Západ. Stručný životopis tohoto mučedníka Unie ústí do výčtu 48 bodů, jimiž sv. Josafat uspořádal svou diecézi.

Sborník tedy obsahuje 5 příspěvků v italštině, 2 v angličtině, 11 ve slovenštině a 3 v češtině. Tři příspěvky byly napsány v Papežském orientálním ústavu, další 3 v římském Centru Aletti, 5 v košickém Centru spirituality Východ – Západ, 4 na Katolické univerzitě v Ružomberku, 2 na dalších pracovištích na Slovensku, 2 v České republice a po jednom v Řecku a v Irsku.

Každá recenze s sebou nese nebezpečí, že povrchní čtenář si ji přečte a dostane dojem, že už zná recenzované dílo tak, jako kdyby je celé prostudoval. Takové nebezpečí nelze vyloučit ani u této recenze, a proto ji zakončíme jednak doporučením přečíst si sborník tak, jak je vytištěn (čtenář bude překvapen, co vše se za tím, co zde bylo naznačeno, skrývá), jednak výrokem Svatého otce Benedikta XVI. z doby, kdy byl ještě kardinálem (výrok je uveden ve sborníku ve slovenštině na str. 238): „Teolog, který nemiluje umění, poezii, hudbu a přírodu, může být nebezpečný. Slepota a hluchota vůči kráse – to není něco vedlejšího nebo druhořadého. To se nevyhnutelně odráží i v jeho teologii.“