Píseň o Bernadettě 2008

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2009/1 (Kultura)

Literární skvost Franze Werfla mě fascinoval už od mého mládí. Od prvního čtení, když mi bylo patnáct, uplynulo už mnoho let, a když dnes knížku znovu otevřu, připadá mi, že ji čtu poprvé, tak mě přitahuje a obšťastňuje, i když postavy a děje jsou mi už důvěrně známé a vím, co na další stránce a v další kapitole bude následovat. Zpočátku mě okouzlovalo spíš literární mistrovství autora a epický tok děje, později, postupně, jsem objevoval teologickou hloubku ukrytou v prostých větách tohoto podivuhodného příběhu o dívence z Lurd a její „Paní“, a toto pronikání do hlubin pokračuje stále, až do dnešních dnů, a nezdá se, že by dno bylo na dohled. I když kniha sama o sobě je nevyčerpatelným pramenem radosti i poznání, přece jenom dotknout se oněch posvátných míst a uvidět je na vlastní oči zůstalo po dlouhá, dlouhá léta pouhou skrytou touhou, jejíž naplnění zůstávalo v době „železné opony“ jen v rovině bláhového a veskrze neuskutečnitelného snu. Ale léta ubíhala, až došlo k tomu, že „čas oponou trhnul“, jak píše Jan Neruda, a mně bylo po mnoha letech dopřáno neskutečné. A to právě v jubilejním roce, kdy církev slaví stopadesáté výročí této události. Oněch míst jsem se dotkl svýma rukama, objal je svýma očima a vnímal všemi smysly a celou duší. Když jsem se pak z Lurd vrátil, napadlo mě, že bych si své pocity neměl nechat jenom pro sebe, že bych se měl o ně rozdělit. Jenže něco napsat není vůbec snadné, protože dojmy jsou příliš silné. A tak první věta, kterou bych chtěl vyslovit, je asi tato: Máte-li těžkosti se svou vírou, potácíte-li se v nejistotě, nevíte-li, jak dál, a všechno je zastřeno v mlhách, zajeďte do Lurd, tam naleznete na své obtíže lék. Ale já vím, ono to tak jednoduché není a snadná řešení nejsou obvykle ta nejsprávnější a nejtrvalejší. Jenže…

A o to právě jde: jenže tentokrát na tom asi přece jenom něco bude. Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že v jihofrancouzských Lurdech sestoupilo nebe na zem a rozlévá se v proudech každému, kdo je ochoten otevřít srdce a nastavit dlaň. A tam s úžasem a mrazením zažije skutečnost, která v provinčním českém prostředí je silně zastřená – totiž univerzalitu církve.

„Ať přicházejí v procesích!“ Když při večerním světelném průvodu při modlitbě růžence padesátitisícového zástupu poutníků z celého světa slyšíme andělské pozdravení, pronášené lidmi v nejexotičtějších úborech a v nejrůznějších jazycích, prokládané lurdským refrénem „Ave, ave, ave Maria“, kdy se ze světelného moře jako jiskry požáru vznášejí do výše tisíce hořících svící k pozdravu „naší Paní“, je ten dojem úchvatný. Tady, v Babylonu jazyků a směsici národností, je možno na vlastní kůži pocítit, co to vlastně je katolická, tedy všeobecná, všeobjímající, všezahrnující církev. Nikoliv vyhraněná vůči někomu nebo něčemu, ale naopak – církev vstřícná, zvoucí, církev s otevřenou náručí. A také jásající, plná radosti. Zde si snad každý z přítomných připomene, jak se zde přímo biblicky naplňuje prorocký příslib z Magnificat: „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“

Vzpomněl jsem si při tom, jak v době zjevení odpověděla Bernadetta na dotaz pana Estradeho, zdali se ta její Paní dívala jenom na ni, na Bernadettu: „Vůbec ne, dívala se na všechny přítomné, a na některých její pohled spočinul, dívala se s láskou, jako se dívá matka na své děti.“ Nemůže se něco takového opakovat i dnes… při tomto procesí…?

„Paní“ si přála kapli. Bernadetta upřesnila: „Jenom docela malou.“ Dnes kromě tří monumentálních architektonických skvostů, vklíněných do sebe geniální invencí architektů, ani podzemní bazilika Pia X. pro pětadvacet tisíc návštěvníků nestačila a byl postaven nejnovější supermoderní kostel sv. Bernadetty pro další tisíce poutníků. A všude v útulcích a domovech pro nemocné jsou kaple i stánky určené k tiché adoraci. K jubilejnímu 150. výročí zjevení je stanovena poutnická trasa, začínající v nynějším kostele Sacré coeur, s křtitelnicí, kde byla Bernadetta pokřtěna, pokračuje návštěvou Cachotu, kde rodina Soubirousova tenkrát bydlela, přes samotnou jeskyni zjevení, a končí v kapli hospice, kde Bernadetta poprvé přijala Tělo Páně. Křtem tato trasa začíná a eucharistií končí.

A tak slavné mariánské poutní místo je stejně tak i místem eucharistickým a liturgickým, což lze pozorovat na každém kroku. Jsme zde svědky toho, jak mariánská úcta přechází téměř neznatelně v úctu eucharistickou a naopak, nevíme vlastně, kde jedna končí a druhá začíná, která je kterou inspirována. Jsou tak propojeny, tak organicky provázány a sjednoceny, že nám připadají jako jediná pulzující oslava Boží, která se přelévá z jednoho břehu na druhý, ve stále silnějších a mohutnějších vlnách.

Nejsvětější oběť je přinášena téměř neustále, v chrámech, kaplích i před jeskyní zjevení. Christologický charakter místa je zdůrazněn dvěma křížovými cestami, jednou monumentální, s litinovými sochami v nadživotní velikosti na pahorku Espelugues, druhou méně náročnou, pro nemocné, na louce na pravém břehu řeky Gavy. Úžasným dojmem působí odpolední procesí s žehnáním nemocných Nejsvětější svátostí uvnitř podzemní baziliky sv. Pia X. Tady na nás dolehne velké tajemství autentického křesťanství – tajemství kříže, mysterium crucis. Zde je vidět pravá velikost, tak odlišná od té, za jakou ji zaměňují lidé světa se všemi svými institucemi a parlamenty nebo hvězdami filmového či sportovního nebe: velikost lidského utrpení povzneseného a posvěceného utrpením našeho Pána. Na mysl mi přicházejí verše Charlese Péguyho: „Naše utrpení je téhož druhu, téhož rodu jako utrpení Ježíše Krista. Je sestrou, je dcerou utrpení Ježíše Krista, je stejné jako utrpení Ježíše Krista.“ Jak silně a pravdivě znějí tato slova právě tady, v místech, kde je tolik lidí poznamenaných Kristovým křížem a odkud tak mnozí odcházejí potěšeni a povzbuzeni. A je charakteristické, že největší počet nevysvětlitelných uzdravení je zaznamenán právě po tomto svátostném požehnání. Těch, kteří zde nalezli úlevu a uzdravení, se počítá na tisíce, zázračně uzdravených, které za takové uznala církev, je několik desítek. Jejich fotografie s lékařskou anamnézou je možno uvidět v 1. poschodí Bureau médical, kde se též nachází bohatá lékařská literatura ke každému případu.

Voda – připomínka křtu. „Napijte se a umyjte se!“ Nebyl jsem v koupelích, ale moje dvě spolupoutnice ano. Jejich zážitek byl ohromující: jako by silná očistná moc pronikla celým tělem a celou bytostí. A zástupy lidí pijících z pramene milosti – společenství lidí toužících po očistě těla i duše – jaké je to znamení pravého pokání, oné biblické metanoia! Pramen, který přivádí k očistě srdce i svědomí: „Bože, ty miluješ nevinnost a znovu ji dáváš těm, kteří se k tobě kajícně navracejí.“ Odkud přicházejí ty lidské praménky, spojující se v jedinou mohutnou světelnou řeku, oslavující svou Královnu? Co přinášejí, čím přetéká jejich srdce při průvodu se svícemi? Vždyť pro mnohé je tato pouť splněním jejich snu, vyvrcholením životní cesty, setkáním s nebem. Toto vyzařování nelze nepocítit, nelze projít těmito posvátnými místy, aniž bychom se dali vtáhnout do centra dění a nepoložili na obětní misku sami sebe, vše, co jsme a máme…

Zvláštní kouzlo nás obestře při návštěvě místního hřbitova. „Cimetière de l´Égalité“ nás zavede do minulých časů, do doby, kdy se všechno událo. Kromě místa posledního odpočinku rodiny Soubirousovy nalezneme mnoho náhrobků se jmény osob nám tak důvěrně známých, němých svědků dějů z hlediska historie poměrně nedávných a protokolárně pečlivě zdokumentovaných, které nám takřka před našima očima oživí onu podivuhodnou historii od prvních počátků až po dnešní slavnou přítomnost.

Jeden pocit z návštěvy tohoto místa však převažuje nade všemi ostatními: zjevila se nám mateřská tvář našeho Boha, plná laskavosti, něhy a dobroty. A běloskvoucí, zářivé čistoty, ne té nadnesené a odsuzující, ale té, která se sklání a je plná milosrdenství. Zde bylo potvrzeno ústy samotné nositelky velkého vyznamenání nejněžnější, nejpůvabnější Mariino tajemství: její neposkvrněné početí. Na postavě nebeské Královny můžeme zřetelně poznat, „co Bůh připravil těm, kteří ho milují“ a jak „povýšil ponížené“. Je to škola křesťanské pokory, radostné důvěry a povzbuzení k novým začátkům – pro každého křesťana i pro celou církev.

Příběh o Bernadettě a její Paní je jednoduchý, a proto čitelný pro všechny, pro lidi učené i obyčejné. Ale ten hlavní proud – troufám si odhadnout – tvoří dnes jako kdysi právě ti bezejmenní, ti první, kteří uvěřili a přes počáteční odmítání a nedůvěru světských i církevních úřadů nesli tuto pevnou víru jako pochodeň navzdory úsměškům a opovržení mocných. Patří mezi ně v prvé řadě i svatá Bernadetta, dítě z nejchudších.

Jsme-li vnímaví, brzo nás překvapí, jak prostota všeho toho na pohled zmateného dění kolem nás, nekonečných zástupů poutníků zdravých i těch na vozíčcích s jejich ošetřovateli, v sobě skrývá hluboký teologický smysl, jak v obyčejných věcech je ukryta jako vzácná perla velká pravda o Božím lidu a všeobecném i služebném kněžství i o síle modlitby a nesení kříže. Modlitbou toto místo přímo dýchá. A není divu, jsme zde přece ve škole Mariině – stačí si vzít za své to, co dělala sama: „…Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51).

Poselství Lurd se stalo proto tak pronikavým a oslovujícím miliony přicházejících, že je nanejvýš zřejmé, průzračné, a proto neodolatelné. Křesťané sice nemají povinnost putování a jakékoliv soukromé zjevení, včetně toho lurdského, není článkem víry, přesto však toto místo přitahuje nesčetné zástupy lidí ze všech kontinentů. Že se nejedná o místo ledajaké, o tom svědčí i osobní přítomnost Jana Pavla II. v letech 1983 a 2004, i návštěva současného Svatého otce Benedikta XVI. na podzim jubilejního roku.

Lurdy – místo modliteb, místo tichého usebrání i manifestace živé víry – je i výkřikem současnému světu, všem temným prorokům ateismu, sekularismu, relativismu a všem ismům a neismům dnešních dnů. Je důkazem existence evangelijního poselství v jeho ryzosti a čistotě a pramenem naděje a síly pro všechny.

Když se po návratu z těchto míst porozhlédneme a padne na nás všechna zloba, ubohost, bolest a bída všedních dnů, všeho, co se děje ve světě vzdáleném i blízkém a co nám svírá srdce a vhání slzy do očí, tu si s láskou a odevzdaností připomeneme nápis na jedné z mozaik pod rampou vedoucí ke chrámu se slovy, která byla řečena Bernadettě jako jedna z prvních – „Je ne vous promets pas de vous rendre heureuse dans ce monde… Neslibuji, že vás učiním šťastnou na tomto světě, ale na onom“ – a necháme se vést tam, kde je nám nejbezpečněji: do nejjistějšího útočiště a místa pokoje a smíření – do prostoru naděje, protože právě „Spe salvi facti sumus – nadějí jsme spaseni“.

Zatoužíte-li někdy uslyšet, jak zní Píseň o Bernadettě tam, kde byla povolána k životu, a pocítit její rezonanci ve vlastním nitru, zajeďte do Lurd, nebudete zklamáni. A zaslechnete-li názor, že se jedná o pouhou kapku v celosvětovém moři lhostejnosti, nevadí; vždyť i jediná kapka zázračného léku může vyléčit miliony.