Moji učitelé

Číslo: 2009/1 (Osobnosti)

Z dopisu studentky (2008)

Nejprve jsem v Praze poznala prof. Nádeníka, vynikajícího matematika, který přednášel kurz „Geometrie a umění“. Vzpomínám si, jak nám na první hodině rozdal sylaby předmětu, abychom se rozhodli, zda skutečně chceme kurz navštěvovat. Ani jsem se do nich nemusela dívat a bylo mi jasné, že tam rozhodně chodit budu. Už jeho vysoce kultivovaný projev a krystalická průhlednost, která se v průběhu přednášek stále více dostávala na povrch, mne naprosto fascinovaly. Vynikal nejen odbornými znalostmi, ale i všeobecným rozhledem, pedagogickým talentem a především svým opravdově a hluboce prožívaným lidstvím.

Pak jsem na Teologické fakultě v Českých Budějovicích poznala pana doc. Ondoka. Když jsem jej viděla na první přednášce, myslela jsem, že už to vzhledem k jeho zdravotnímu stavu bude zároveň poslední. Velmi zvolna došel ke stolu, s obtížemi za něj usedl a pak velmi potichu začal mluvit. Jeho přednáška se nevyznačovala rétorickým kouzlem, nicméně měl v sobě něco, co nás studenty přitahovalo (teď si troufám mluvit i za ostatní). Vzpomínám si, že jsem tou první přednáškou byla tak nadšena, že jsem pak opakovaně chodila na všechny jeho přednášky. Až do jeho smrti. Ty přednášky byly cenné hlavně pro jeho „životní moudra“, kterými nás zahrnoval (tehdy jsem ne všemu rozuměla – nicméně jsem si všechno zapisovala na okraj sešitu a teprve dneska mi v různých životních situacích dochází, co vlastně chtěl říct). Měl taky večerní bohoslužby v klášterním kostele bratří petrinů. Byly prosty jakékoli pózy a opravdovost z nich přímo sálala. Najednou již tisíckrát omleté pravdy jako by v jeho ústech získávaly nový význam a nabývaly na své věrohodnosti. Vždycky jsem si říkala, že i ateista, náhodně vstoupivší do kostela, by snad musel přitakat tomu, co Ondok říkal, právě pro tu (už zase!) krystalickou průzračnost. Jednou jsem na jeho mši vzala i své nevěřící přátele, kteří studovali v Českých Budějovicích, a oni tam pak začali chodit pravidelně. Jedna z Ondokových hlavních tezí byla, že nelze stavět křesťanství na špatném lidství, a je tedy zapotřebí být nejprve slušným člověkem.

A zatím posledním skutečně velkým učitelem, kterého jsem měla tu čest poznat, je prof. Skalický. Pamatuji si na jeho první přednášku, v pondělí 4. 10. 1999 v 8 hodin v učebně č. 105. Po ní jsem si říkala, že kdyby už nikdy nic neřekl a neudělal, tak tohle stačí pro to, aby si mohl říct, že nežil zbytečně. A všechno další, co jsem s ním dosud mohla prožít, číst a slyšet, beru jako nadstavbu, něco navíc, něco, co jen dále umocňuje ten skvělý intelektuální a emocionální zážitek z první přednášky. Vážím si toho, že jej smím pozorovat v různých životních situacích, a tak se od něj učit nejen odborným věcem, ale i vnímat jeho ryze lidský rozměr. Pokud si dobře vzpomínám, Oto Mádr o něm napsal něco v tom smyslu, že se pere s problémy především kvůli sobě, a pak teprve výsledky svého zápasu nabízí druhým. Takže čtenář nebo posluchač má pocit, že odpovídá na jeho vlastní tázání, na jeho problém, a že tak činí jako nikdo předtím. A pak jeho skvělý přednes, rétorický um, schopnost pohrát si s jazykem! (zase Mádr píše, že díky tomu, že se nevyjadřuje ve strohých formulacích, může pro vědu nadchnout a získat studenty). A samozřejmě přirozený respekt, který budí už pouhou přítomností. Zároveň ze své osobní zkušenosti mohu doložit desítky situací, kdy jsem byla přímo ohromena jeho pokorou, trpělivostí, a především touhou po pravdě. Vím, že to zní jako klišé – ale aspoň namátkou: loni psal do TT recenzi Ratzingerovy knihy o Ježíši. Po recenzním řízení mu byl text vrácen s tím, že jej nezasadil do celku Ratzingerovy christologie. Pamatuji si, jak za mnou přišel, ať mu seženu, co všechno napsal R. o Ježíši, protože „mu to v posudku vytýkají, a tak by to rád napravil“. A to řekl zcela samozřejmě a snad bylo v jeho hlasu cítit i radostné očekávání, že se dozví něco nového. Nemohli se mi nevybavit někteří jeho kolegové, kteří se při nepříznivém posudku rozběsní, že je oponent nepochopil, a není u nich ani známka snahy o námitkách aspoň uvažovat, když už ne je do textu přímo zapracovat.

Vážně jsem měla obrovské štěstí na učitele. A jen u těchto tří výše jmenovaných jsem při svém studiu zažila, že jim jde skutečně o pravdu „padni komu padni“. Vždycky byli ochotni uznat, když se zmýlili, a nebrali to jako hanbu, protože věděli, že se tím poslouží pravdě. Díky nim jsem pochopila, že se pravda nevlastní, nýbrž že se adoruje a jí se slouží. Že ve svém životě – nejen jako jednotlivci, ale i jako lidstvo – spějeme k poznání té poslední pravdy, před kterou se skloníme až na věčnosti. My nevíme, jak jsme v poznání té pravdy daleko a jestli jsme náhodou nezašli do slepé uličky, ale i nějaké to motání má smysl a přibližuje nás k pravdě. A jsou mezi námi géniové, kteří třeba k poznání té pravdy udělají velký krok, větší než celé generace ostatních, a je naší povinností takové osobnosti podporovat, protože tak umožňujeme Božím hřivnám, aby se množily. Náš osobní zájem by měl stát ve prospěch služby této pravdě, protože ti géniové ji koneckonců odkrývají i kvůli nám samotným. A jsem opravdu vděčná, že mi bylo dáno poznat ty tři učitele, díky kterým jsem toto pochopila, či spíše odezírala z jejich života.