Mlčení a samota

Autor: Kartuzián - Překlad: Vladimír Petkevič - Číslo: 2009/1 (Články)

Život kartuziánského mnicha

Études, Juillet-Août/2007.

Uvažujeme-li o Kartouze, je zjevný rozdíl mezi tím, co z ní lze zpozorovat zvenčí, a tím, co se prožívá uvnitř; je to rozdíl, který rychle překlenuly obrazy víceméně pravdivé a skutečné. Je to jen vzdálený odraz obdobné vzdálenosti, kterou prožívá sám kartuzián mezi prostotou, ba přímo banalitou své každodennosti, a hlubokým cílem svého hledání – vzdálenosti, jež se dá překlenout pouze vírou.

Hluboké pohnutky kartuziána tkví v Božím povolání a touze následovat Krista; konkretizují se přitažlivostí klášterního života, který je především životem vnitřního naslouchání a společenství, sdílených darů a bratrské pomoci. A také životem církve, vyznačujícím se – a to je důležité – liturgií a svátostným životem, jež zabírají až šest hodin denně a určují životní rytmus kartuziánů.

Klíčovým základem tohoto povolání však zůstává význačná touha po samotě a směřování k vnitřnímu člověku vzhledem k trvalé, niterné bdělosti vůči sobě samému, která se otevírá směrem k osobnímu a intimnímu setkání s Bohem a s Kristem. Jak to stanoví Konstituce: mnich poustevník, „očištěný trpělivostí, živený a posilovaný ustavičnou meditací Písma a uváděný milostí Ducha Svatého do hlubin svého srdce, bude od této chvíle nejen Bohu sloužit, ale i patřit“ (1.3.2.).

V tomto směru jde každý z nás svou cestou, která je velmi osobní a často dokonce skrytá zrakům spolubratří.

A právě zde je pravá samota: zároveň plnost, osobní dovršení a štěstí a ustavičná výzva podrobená vnitřnímu boji se vším, co zahrnuje: protichůdné pocity, případně kroky nazpět a někdy i beznaděj.

Samota nás nevede k vytržení nebo k nějakému zvláštnímu stavu, nýbrž k pokornému přijetí sebe samého, jako vstupní brána k poznání Boha.

Toto poznání zůstává dosud podrobeno světlu víry a naděje, a duše se tak nachází ve stavu očekávání. Očekávání čeho? Aby se mohla naplnit zaslíbení obsažená ve slovech evangelia.

Tato cesta nás nejen nevzdaluje od ostatních lidí, nýbrž nás naopak přivádí do samého středu větší vzájemnosti, která ukazuje, nakolik si jsou lidé podobní – a že lidstvo je jedno.

Něco málo o dějinách

V červnu roku 1084 se náš zakladatel otec Bruno spolu se svými šesti společníky usadil v pustině horského masívu Chartreuse a uskutečnil tak svůj úmysl pevně tkvící v jeho srdci: založit společenství poustevníků žijících pouze pro Boha v kontemplaci. Brunovi, který se narodil v Kolíně nad Rýnem roku 1030, je už padesát let a má za sebou skvělou církevní dráhu jakožto vedoucí dómské školy při remešské katedrále. Byl zároveň činitelem i svědkem kulturního a náboženského zvratu, který zmítá jeho dobou a pro který ho papež Bonifác VII. povolává k obnově in capite et membris.¹

V roce 1090, pouhých šest let po svém příchodu do Dauphiné, se Bruno vypraví do Říma, kde si jej papež Urban II. přeje mít jako svého rádce. Avšak několik měsíců nato se mu podaří přesvědčit papeže o svém kontemplativním povolání. Vrací se tedy do samoty a zakládá novou poustevnu v Kalábrii. Tam také 6. října roku 1101 umírá. Odkáže svým bratřím ducha a příklad svého života, ale nezanechá jim ani pravidla, ani jasný plán založení Řádu, pouze dva dopisy a vyznání víry, velmi klasické a zároveň velmi osobní, neboť do něho otevřeně zařadí svou víru ve skutečnou eucharistickou přítomnost Kristovu, kterou v té době zpochybňuje Béranger z Tours.

V Brunových stopách jeho společníci z Kartouzy, „setrvávajíce ve škole Ducha Svatého a dávajíce se utvářet zkušeností, postupně vypracovávají vlastní způsob poustevnického života“ (Const. 0.1.1). Od roku 1115 vznikají po vzoru Kartouzy další poustevny. Na opakované prosby poustevníků a na žádost svatého Huga – biskupa v Grenoblu, který jim poskytoval už od počátků nedocenitelnou podporu – sepíše Guigo I. popis tohoto způsobu života, nazvaný Zvyklosti (Consuetudines). Roku 1127 jej všichni přijímají a rozhodují se mu podřídit. Tyto Consuetudines prostupuje ovzduší mlčení a samoty, přísnosti a strohosti, pokoje a radosti, v němž žili první kartuziáni.

Dnešní řádová ustanovení si dosud v harmonickém rozvinutí původních základů uchovávají celou duchovní podstatu původních Consuetudines a hlavních observancí.

Roku 1140 se za předsednictví Anthelmova schází ve Velké Kartouze první generální kapitula. Všechny kláštery (je jich deset) jí slibují poslušnost navěky. A až dosud se generální kapitula schází každé dva roky a představuje nejvyšší orgán řádu.

Roku 1145 mnišky z Prébayon v Provenci žádají, aby mohly žít kartuziánským způsobem života. Svatý Anthelm pověřuje blahoslaveného Jana ze Španělska, aby pro ně Consuetudines upravil. Tak vzniká ženská odnož řádu.

Plynou staletí... Po utrpení, jemuž je řád vystaven za Velké francouzské revoluce, se mniši vracejí roku 1816 do kláštera velmi zchátralého. Kartuziánská komunita pak opět odchází do vyhnanství roku 1903 a poté se může podruhé vrátit do Francie až v roce 1940 díky neohroženosti generála řádu Doma Ferdinanda Vidala. Domu Andrému Poissonovi, jeho nástupci, je pak svěřen úkol dovršit aggiornamento, jak to vyžaduje Druhý vatikánský koncil. Je vypracována zcela nová podoba řádových ustanovení, jež umožnila přizpůsobit mnoho dosavadních praktik současnému životu.

Hluboká inspirace povolání

V jednom dopise, který napsal svému příteli Raoulovi Le Verd, remešskému převorovi, nám Bruno zachoval první záblesk svého povolání:

„Vzpomínám na Tvou náklonnost toho dne (...) Chvíli jsme spolu mluvili, myslím, o klamných lákadlech a o pomíjejících statcích tohoto světa a o věčných radostech a věčné slávě. V zápalu božské lásky jsme tehdy složili slib, kterým jsme se rozhodli napříště opustit prchavé stíny světa a vydat se hledat dobra věčná a přijmout mnišský hábit.“

Bruno zde vyznává, že jeho plán žít v samotě tkví především v horlivé touze žít pro Boha a ve zpochybnění důležitosti věcí tohoto světa, byť by to byly záležitosti církevní.

Poté popisuje život, který právě začal žít v kartouzské poustevně jako božská svíce, jako „posvátná vytrvalá hlídka očekávající návrat svého pána, aby mu otevřela, až přijde“. Narážka na evangelium je tu zjevná (srov. Lk 12,35-40). Poustevník je po celou noc a po celý den ve velkém oproštění připraven naslouchat Pánu a přivítat jej. Toto očekávání, třebaže je náročné, není marné; podobá se spíše – a to je další obraz, který byl Brunovi drahý – „poklidnému odpočinku v bezpečí skrytého přístavu“. Setkáváme se zde se slovem quies, jež je v celé mnišské tradici zvláště významné pro popis kontemplativního spočinutí. Několik let nato použije tohoto slova Guigo, který sestavil Consuetudines, aby vyjádřil, že poustevník Velké Kartouzy je povolán žít Christo quietus, pokojný v Kristu. Od té doby lze život poustevníka, zcela určovaný modlitbou, charakterizovat jako „svaté volno“, které však není nečinností, neboť prohlašuje v narážce na jednu slovní hříčku svatého Augustina, že „náš život setrvává ve volnu, aniž by byl někdy zahálčivý“ (List o životě v samotě, č. 4).

Jsme z toho, co jsme uvedli výše, oprávněni vyvodit nějakou kartuziánskou spiritualitu? Takový výraz není pravděpodobně příliš šťastný. Poustevník totiž nesleduje nějakou předem určenou duchovní cestu nebo zvláštní způsob askeze, ale nechá se utvářet samým životem, který přijal, ve znamení samoty, chudoby a osobitého rytmu, zcela určovaného modlitbou hodinek a liturgickým kalendářem. Mlčení a často dlouhotrvající nedostatek bezprostředních styků s bratřími vedou mnicha k velmi intenzivnímu vztahu k sobě samému, k Bohu a k druhým. V tomto smyslu by se možná dalo hovořit o kartuziánské spiritualitě, ale tak, že ji zbavíme veškerého předem určeného rázu. Jestliže totiž společná řehole přísně formuje jistým způsobem celý kartuziánův život, právě život se svým neustálým a nepředvídatelným vznikáním vede mnicha k jeho vnitřnímu člověku, tam, kde naslouchá hlasu Božímu a kde se utváří nové bytí. Převažuje přítomný okamžik, který má svou plnost v sobě samém a je vždy aktuální a zcela nový.

Čas a Slovo

Lze snadno pochopit, že v tomto životně důležitém procesu dostává faktor „času“ rozhodující význam. Čas není především posouvání hodin na slunečních hodinách, ale mnohem spíše význam, který mu dáváme, a způsob, jak jej využíváme. V životě zasvěceném výhradně hledání Boha ve vnitřním člověku nabývá totiž čas velmi jednotného a jasně zaměřeného odstínu. Pro poustevníka je čas především bdění a douhé čekání, které se nejvýstižněji vyjadřuje v liturgickém rytmu dne s jeho nočními bděními, ranní eucharistií a také večerní modlitbou; je ve svém celku jakýmsi shrnutím všech období.

Nad tímto každodenním časem se klene liturgický rok, který je jako luk napjatý mezi stvořením a návratem Kristovým ve slávě. Každý rok znovu prožíváme celé Boží dějiny s lidstvem. A každý rok se toto obnovení – které vůbec není pouhým opakováním! – projevuje jako něco nového. Právě přítomný okamžik dodává času jeho soudržnost tím, že se odehrává v nejvyšším napětí mezi alfou a omegou, tam, kde Bůh promlouvá hlasem Kristovým.

Jestliže denní činnosti pak nabývají určité vlastní hodnoty – práce, studium, péče o nemocné... –, nenacházejí se tím méně uvnitř výše naznačeného napětí, a mají tedy touž důležitost a touž autonomii pouze v jiném způsobu prožívání času, jako je například ekonomický čas velkých podniků či volný čas rodiny na dovolené u moře.

Konečně je důležité uvažovat o čase z hlediska trvání celého života. Od okamžiku svého vstupu do kláštera až do smrti má mnich před sebou mnoho stadií, jimiž musí projít: jsou to stadia formace, avšak zejména etapy duchovního zrání, jež spočívá v pozvolném proměňování člověka, „toho, co je skryto v srdci“ (1Petr 3,4). Toto proměňování sleduje obecně jistou proměnlivou křivku, kdy se mnich dostává ze stavu radosti v Duchu Svatém do stavu vyprahlosti své vnitřní prázdnoty a pouště. Musí urazit dlouhé vzdálenosti, úseky plné prázdnoty a projít zkouškami, dějišti duchovního zápasu a askeze. Avšak pokud se mnich snaží setrvávat v pokoře, v napětí mezi alfou a omegou, a to i v nejtěžších okamžicích, je na správném místě.

Boží Slovo zaujímá v průběhu našeho času zcela zvláštní místo, neboť vyjevuje v každé chvíli zhuštěnost přítomného okamžiku. Každý den nás učí přijímat život tak, že mu dodává Boží rozměr. Slovo, zpívané a poslouchané při bohoslužbách a rozjímané v cele při lectio divina, se postupně stává matricí života; stává se duchovním a myšlenkovým prostředím mnicha, na jehož základě vše posuzuje. Naše osobní dějiny jsou předjímány v posvátných Dějinách, jež jsou jejich modelem. Právě proto nabývá život poustevníka postupně silné univerzální dimenze; na jejím základě se vše stává příkladným a symbolickým, je to předzvěst obnoveného světa, což vede k paradoxní situaci: na jedné straně je vlastní nepatrnost mnicha a jeho někdy až ponižující omezení, na druhé straně jsou však tyto meze zasazeny do nesmírné otevřenosti.

Z tohoto hlediska se ukazuje, že kniha Žalmů je tou největší knihou líčící a vykládající lidské jednání, zatímco každodenní spojení s evangelii mnicha postupně uvádí do osobní zkušenosti s Ježíšem poslušným Otce.

Je jasné, že v takovém životě dochází k ustavičné interakci mezi Božím slovem a mlčením; jedno se dovolává druhého a vytváří je. Co je ve slově božského, zaznívá ve skutečnosti pouze v mlčení, zatímco mlčení odhaluje svou hloubku jen v přijímání Slova takového, jaké je: hlas Boží.

Čím se kartuziáni zabývají

Základem a středem naší činnosti je modlitba, a to v našem klášterním kostele nebo v oratoři mnišské cely a v hloubi srdce. Nacházíme se tak v přítomnosti Boží okolo šesti hodin denně a modlíme se jménem církve a celého lidstva. Právě v liturgii – „nejvznešenější součásti našeho života“, jak říkají naše Konstituce – tvoříme skutečně jedno společenství a toto naše společenství se rozprostírá až do končin země.

Tuto liturgickou a meditativní činnost obklopují ostatní naše činnosti – duchovní, duševní a manuální. Děje se tak v cele mnichů poustevníků, přebývajících v samotě nebo uvnitř či v blízkosti domu pro konvrše a obláty.

Veškerou řeholní formaci poskytujeme sami v klášteře, a zde také probíhá studium a příprava budoucích kněží, často však za pomoci externích vyučujících. Snažíme se pracovat ani ne tak s perspektivou získat znalosti a dovednosti, jako spíše prohlubovat svůj život a své zkušenosti křesťanského tajemství. Čteme především Bibli a spisy církevních otců, ale naše knihovna (čítající na 45 000 svazků) nám nabízí i velký výběr ze současných děl. Nemáme sice přístup k informacím o životě církve a světa v tak aktuální podobě, jakou poskytuje televize a rozhlas, ale to podstatné ze života církve a společnosti se k nám dostane dostatečně rychle prostřednictvím několika periodik.

Jako mateřský klášter našeho řádu se zde v Kartouze zabýváme důležitou správní a vydavatelskou činností: vydáváme liturgické i jiné texty. Dva bratři zajišťují jedinou činnost, jež našemu společenství přináší nějaký zisk: z rostlin připravují náš likér.

Společně s ostatními úkoly, jež naše společenství plní (péče o nemocné, údržba kláštera, zpracování dřeva, tiskařské a knihařské práce), jsme zaměstnáni spíše více než méně a vždy se musíme vypořádávat s pokušením upadnout do jisté činorodosti.

Život ve společenství a osobní život

Čtenář jistě již pochopil, že třebaže základem našeho klášterního života je samota, velmi důležitý je i život ve společenství; neustále se nacházíme ve vzájemném spojení a jsme spolu konfrontováni, a to se všemi nároky, které takový život klade, ale rovněž s povzbuzením a vzájemnou podporou. Klášter je mikrosvět, který bychom měli podle Guigových slov opravdu považovat za „kartuziánskou církev“ (srov. Const. 1.3.6). Je v něm vše ze všeobecné církve i z lidského společenství, jen v menším měřítku.

Aby člověk mohl opravdu vstoupit do toho, co se nám nabízí, je k tomu zapotřebí mnoho let. Přípravné období trvá přibližně osm let, než se adept natrvalo zaváže slavnými sliby. U některých může osobní uzpůsobení k povolání vyžadovat ještě víc času. Celý život mnicha je ostatně neustálým vývojem k poznání, jež se prohlubuje s tím, jak postupuje jeho duchovní a lidská zkušenost. Tady nám velice pomáhají spisy pouštních otců, neboť v nich nacházíme vyšlapanou cestu života s jejími významnými momenty, pokušeními a úskalími, které jsou předobrazem toho, čím procházíme i dnes.

Jak se v kartuziánském klášteře konkrétněji projevuje osobní život a život ve společenství? Abychom jeho projevy dobře vystihli, je vhodné vyjít z mlčení, které je nejnosnějším prvkem naší volby a vyjadřuje její základ nejzjevnějším způsobem. Mlčení především vtiskuje svou pečeť naší vlastní osobě tak, že – jak říkají naše Konstituce – „postupně se v nás z našeho mlčení rodí cosi, co nás přitahuje k ještě většímu mlčení“ (1.4.3). Nejde zde už o nějaké jednoduché asketické cvičení, nýbrž o prostředí, do něhož jsme ponořeni.

Mlčení a ticho je pak vlastním jazykem vnitřního člověka, který se staví před tvář svého Boha; toto mlčení nese niternou modlitbu a adoraci, ale i naslouchání a očekávání. Mlčení zachycuje to, co se říká za mlčením, je to „ono místo, kde Bůh a jeho služebník spolu často rozmlouvají jako mezi přáteli“ (tamtéž, 1.4.1). Mlčení uschopňuje člověka k tomu, aby dokázal být citlivý k naslouchání vnitřnímu hlasu, a vytváří prostor přítomnosti v Přítomnosti. Tím, že přijímá přítomný okamžik jako plnost života, se člověk co nejvíce přibližuje Bohu, a to jak v jednotě své přirozenosti – která nezná žádné před ani potom, ani žádnou změnu –, tak v trojiční lásce Otce, Syna a Ducha Svatého; na tomto místě vzniká sklon k mlčení a výzva k samotě, které se tematizovaly v životě kartuziánů.

Mlčení je konečně také to hlavní v jazyce, kterým spolu komunikujeme. Denodenně spojujeme své hlasy a svá srdce během dlouhých chvil, abychom vespolek zpívali božské chvály; a i když spolu přímo nemluvíme, rozmlouváme spolu v hloubi duše. Mlčení mezi námi je slovo, slovo po většinu času pokojné a důvěryplné; občas je to rovněž slovo napjaté – při nějaké zkoušce, nepochopení, utrpení –, které se tedy dožaduje přímého slovního vyjádření, než se znovu objeví na svém správném místě: v hloubi duše.

Odsud se může začít rýsovat jakási „ikona“ samotáře. Člověk sám před Bohem, který se zjevuje jednou jako stravující oheň, jednou jako něco sladce přitažlivého; Bohem, který mluví, ale který také mlčí; který se dává poznat, ale který se zároveň vymaňuje z každého vlivu; který vše naplňuje, leč tak, že tím nejúplnějším způsobem člověka oprošťuje. Nicméně člověk sám se pokouší držet zpříma, unášen neochvějnou jistotou, hrdostí, předtuchou nesmírného štěstí a zároveň otřesen obrovskou zranitelností při pohledu na své slabosti.

V této situaci se nachází i před svými bratry, jimž se odváží vystavit, aniž by pomyslel na obranu nebo ochranu, v důvěře, že jej posiluje Bůh.²

Mlčením si mnich uvědomuje, že podstata života jej přesahuje. Jeho pravda se nachází mimo něj. Pouze touha mu umožňuje k ní přistoupit. Mlčení a samota, modlitba a naslouchání Slovu, zdrženlivost ve všem a pomoc otce spirituála jsou nejjistější prostředky, jak konat a uskutečňovat pravdu v sobě samém a přistoupit k čistotě touhy po Bohu, bez výhrad. Vytvářejí v srdci tři základní postoje, jež charakterizují a utvářejí člověka samoty, pouště, totiž spočinutí duše, ustavičnou bdělost a odevzdanost sebe samého do Otcových rukou. Připravují na setkání s Bohem, které je už dáno a které se prožívá svátostně v každodenní eucharistii a v blízkosti bratří.

Jelikož my všichni jdeme touž cestou, ale každý svým specifickým, zcela osobním způsobem, přináší s sebou život ve vzájemných vztazích ve společenství každodenní cvičení v přesahování sebe samého a v prověřování lásky. Je to škola pravdy v pravém slova smyslu, jež nedovoluje činit si iluze o vlastních citech a úmyslech.

Pod vnějškem rutinní jednotvárnosti a rytmu života, který se každým dnem, každým rokem mění jen velice málo, lze tušit přítomnost mocných hlubinných pohybů, které udržují mnicha poustevníka v bdělosti, často jím otřásají a někdy hrozí, že nad ním nabudou vrchu.

Všichni nosíme týž hábit, všichni vykonáváme tytéž základní činnosti, všichni hledáme totéž a všichni skládáme stejné sliby. A přece: jak velké rozdíly mezi námi jsou; kolik je různých tajemství v našich srdcích; kolik toho o sobě navzájem nevíme – a přitom to vůbec není na újmu naší jednoty!

Je to život opravdu ve společenství, ale zároveň i život krajně osobní.

Nyní je již možné ukázat, jaké způsobilosti jsou nejdůležitější pro to, aby bylo možné přijmout toto povolání za své. Neexistuje nějaký předem stanovený model „dobrého kartuziána“; každý – muž i žena – se může cítit povolán. Nicméně mezi nejnosnější vlastnosti takového povolání ochotně doporučíme jednak vskutku velkou úctu k Bohu a k jeho tajemství – což už samo sebou zahrnuje hluboce souhlasnou poslušnost jeho Slovu a hledání jeho Vůle, jednak – a zde navážeme na požadavky a potřeby pravdy zmíněné výše – jasný a vyrovnaný úsudek. Jak to říkají naše Konstituce: „Mezi vlastnostmi, jež se požadují od kandidáta života v samotě, jsou skutečně prvořadé tyto: vyrovnanost a zdravý úsudek“ (1.8.2).

Hledat Boha ve vnitřním člověku, podrobit se a odevzdat nesmírnosti Božího tajemství, umět objevit a správně a střízlivě interpretovat stopy jeho Přítomnosti v každodennosti života a zároveň být stále pokorně otevřený před Ním a ve vztahu k bratřím – to jsou ty nejjistější základy šťastného evangelijního rozvoje, ať jsou jinak lidské vlastnosti a nedostatky kandidáta jakékoli.

Kartuziáni a jejich vztah ke světu

Náš vztah ke světu tvoří především vzájemnost ve sdílení společného osudu. Výsadním způsobem se projevuje ve svobodné volbě života v chudobě podle řehole. V ní je kartuzián odpovědný za všechny ty, kteří znají nejistotu existence, ať je to kdekoli, zakoušejí její lákadla a někdy i násilí. Zatímco společnost se pyšní objektivitou svého vědění a účinností své techniky, samota pouště zahání člověka hlavně do sebe samého, ovšem nikoli do sobecké uzavřenosti, nýbrž do procesu objevování, který odhaluje pravdu a život.

Ač je mnich osamocen, není izolovaný, ale shromažďuje. Za svých dlouhých nočních meditací, kolébán zpěvem Žalmů a pozorným nasloucháním Božímu slovu, k sobě přivádí, nakolik je toho schopen, celé spektrum lidských zkušeností a dějinných událostí, a rovněž přání, touhy a naděje, jež naplňují srdce člověka, aby všechno zahrnul do energie smíření, která vyzařuje z Kristova kříže.

Poněvadž mnich je sám předmětem odpuštění, učí se odpouštět druhým, a je tak formován soucitem. Jelikož žije v usebranosti, shromažďuje v sobě veškeré jsoucno, aby je znovu založil v jeho Počátku, který je totožný s Koncem: v Bohu, kterého díky zjevení Ježíše Krista může každý nazývat Otcem. Jak řekl papež Jan Pavel II.: „Mimo milordenství Boží nemá člověk žádný jiný pramen naděje“ – ono milosrdenství, k němuž jsme všichni povoláni, aby utvářelo náš život.

Vzhledem ke své nepatrné, ale podstatné úloze je kartuzián přívodem života, velice drobnou tepnou, která však dokáže rozlévat duchovní energii božské milosti po celé zemi a do celého stvoření.

Ve svém Listu u příležitosti 900. výročí smrti sv. Bruna (14. května 2001) napsal týž papež kartuziánům:

„V ústraní klášterů a v samotě cel kartuziáni trpělivě a v mlčení tkají svatební šaty církve, ‚krásné jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha‘ (Sk 21,2); každý den předkládají svět Bohu a shromažďují celé lidstvo ke slavnosti svatby Beránkovy“ (§ 2).

Na konci této stručné charakteristiky tíží naše srdce jedna otázka: Jsme skutečně pro své současníky ještě dostatečně odleskem Boží přítomnosti ve světě a Kristovy blízkosti lidem? Náš způsob života a zejména náš odchod ze společnosti do ústraní, který někteří pociťují jako něco zastaralého, – není to jen jakási ochranná zástěna? Avšak abychom došli až na samý konec povolání vstoupit do zkušenosti pouště, jež zbavuje člověka veškerých jeho nabytých zkušeností a jistot, když se postaví ve své nahotě před Stvořitele, musí naše poušť zůstat skutečnou samotou, jinak by se z ní stal podvod. V posynodní apoštolské exhortaci Vita consecrata papež Jan Pavel II. prohlásil, že „ještě než se poslání začne vyznačovat vnějšími činy, spočívá ve zpřítomnění Krista samého osobním svědectvím“ (čl. 72). Odvažujeme se skromně doufat, že se nacházíme v jádru této dynamiky.