Křížová cesta s kardinálem Ratzingerem

Autor: Jan-Heiner Tück - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2009/1 (Punctum saliens)

Internationale katholische Zeitschrift Communio, März-April 2006.

Velcí teologové tradice, na jejichž ramenou stojí ti dnešní, nebyli jen učenci, ale též lidé modlitby. Je známo, že Augustin koncipoval své Confessiones jako dramatický dialog s Bohem; ale i tak střízlivý a jasně rozlišující Tomáš Akvinský vytvořil hymny a modlitby, které odhalují afektivní spodní proud jeho teologie. Ve dvacátém století to byli v katolické oblasti především Romano Guardini, Karl Rahner a Hans Urs von Balthasar, kteří – navzdory propastnému rozdílu mezi teologií a svatostí – stále publikovali též duchovní spisy. Věděli, že teologická řeč o Bohu se může snadno stát akademickým žvaněním, nebude-li mít zpětnou vazbu na rozhovor s Bohem.

Také Joseph Ratzinger postavil od počátku po bok svého teologického díla kázání a biblické meditace. Zvláštním svědectvím o jeho spiritualitě mohou být meditace Křížové cesty (Der Kreuzweg unseres Herrn. Meditationen, Herder, Freiburg 2006), kterou vedl tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry v zastoupení těžce nemocného papeže Jana Pavla II. na Velký pátek roku 2005 v římském Koloseu. Jeho eseje o spirituální christologii, publikované 1984 s názvem Schauen auf den Durchbohrten, zde nacházejí konkretizaci v praktické zbožnosti.

Na začátku uvádí Ratzinger základní motiv: Křížová cesta ukazuje Boha, který trpí s lidmi; jeho láska nezůstává nedotčena v daleké výši, nýbrž sestupuje až k smrti na kříži. Pro rozjímajícího je důležité, aby vstoupil do tohoto pohybu lásky a soucitu, aby nechal proměnit své „srdce z kamene“ v „srdce z masa“. Není náhodou, že Ratzinger postavil své meditace pod motto „Nepadne-li pšeničné zrno do země a nezemře, zůstane samo; jestliže však zemře, přinese bohaté plody“ (Jan 12,24).

Existuje ovšem jakási přirozená gravitace vlastního „já“, která se spontánně brání logice sebevydání. Touha po růstu vlastního života, uznání a majetku zatlačuje nouzi bližního do pozadí. Křížová cesta boří tuto sebestřednost, když Ježíšovou ztrýzněnou tváří přináší do zorného pole přehlíženou bolest zneuctívaných. Meditace Umučení zahrnuje odmítnutí mentality přehlížení, apatie a cynismu, ať se tváří jakkoli povzneseně.

Kristova tvář – tvář Boha a tvář zneuctívaných

Již při prvním zastavení ukazuje Ratzinger jasně, že římský místodržící Pontius Pilatus, který Ježíše odsoudil, nebyl špatný, nýbrž zbabělý člověk. Poznal Ježíšovu nevinu, ale nejednal podle tohoto poznání, nýbrž ustoupil nátlaku řvoucího davu. Aby neohrozil své postavení, zradil pravdu a akceptoval smrt nevinného. Analogicky to platí o mnohých, kdo s křikem žádali Ježíšovo ukřižování: nemuseli být veskrze zlí, ale dali se ovládnout davovou psychózou, šli za diktátem vládnoucího mínění, místo aby naslouchali tichému hlasu vlastního svědomí. Jak často jsou insignie moci vládců světa výsměchem pravdě, spravedlnosti a lidské důstojnosti a jak často lidé pošlapávají spravedlnost z lenosti a bázně před druhými. To vše dává Ratzinger k úvaze, aniž by se zdržoval u povšechných moralismů. Naléhá na zkoumání vlastního chování, na zpytování svědomí, které proniká k pravdě tou měrou, nakolik se vystaví Kristově tváři, ponoří se do jeho pohledu: „Pohleď na mne (...). Ať Tvůj pohled nám pronikne do duše a dá správný směr našemu životu.“ Vždy znovu prochází meditacemi tento odkaz na Kristovu tvář, která odhaluje lež a povzbuzuje k pravdě. V Ukřižovaném se však neukazuje pouze „tvář Boha pro nás“ (Unterwegs zu Jesus Christus, St. Ulrich, Augsburg, 3. vyd. 2005, s. 26), ale též důstojnost zneuctívaných – tak, že v očích trpících a pohrdaných se setkáváme se samotným Kristem: „Pomoz nám, abychom v ponižovaných a odstrkovaných na okraj společnosti poznali Tvou tvář.“ A dále: „Snažme se poznat Ježíšovu tvář v těch, kterými bychom chtěli pohrdat.“

Při výkladu Ježíšova pádu pod křížem Ratzinger zdůrazňuje, že Bůh se přiblížil zachraňujícím způsobem lidské slabosti. Ježíš ležící na zemi ukazuje padlého člověka, který je „karikaturou sebe a posměchem Tvůrci“. Tento pád nastává ve vzpouře proti pravdě, v hybridním pokusu zaujmout místo Boha, v opovážlivosti chtít se stát svým vlastním tvůrcem a soudcem. Člověk, který povyšuje sám sebe, potkává v Ukřižovaném Boha, který se sám ponižuje, který chce padlého pozdvihnout. To je vlastní vrchol dramatu mezi Bohem a člověkem. Klasický motiv lidské superbia, která se ruší záchranou skrze humilitas Ukřižovaného, doplňuje Ratzinger kritickou poznámkou o civilizaci. „Pýcha, že sami můžeme vytvořit člověka, nás přivedla až k tomu, že lidé se stali zbožím, že jsou kupováni a prodáváni, že jsou zásobárnou náhradních dílů pro konání, jímž doufáme překonat smrt, a přitom stále víc snižujeme důstojnost člověka.“ Zda biopolitická hybris může být zkrocena rozjímáním o Ukřižovaném, je nejisté. „Technologie zmrtvýchvstání“, která ničí jeden život, aby se prodloužil život jiný, není jen pseudomorfózou víry v život, který už nezná žádnou smrt, nýbrž též indicií pro úděsnou ztrátu Boha u dnešního člověka.

Nepohodlné pravdy

Také věřící jsou konfrontováni s nepohodlnými pravdami. Třetí Ježíšův pád pod křížem vztahuje Ratzinger k selháním církve. Vytýká bezmyšlenkovité zacházení s Eucharistií stejně jako sklon k sebepředvádění a výklad evangelia podle dobového vkusu. „Neměli bychom také myslet na to, jak musí Kristus trpět ve své církvi? Kolikrát je Nejsvětější svátost Jeho přítomnosti zneužívána, do jaké prázdnoty a zloby srdce leckdy vstupuje? Jak často slavíme sami sebe a Jeho vůbec nevnímáme? Jak často je Jeho slovo překrucováno a zneužíváno? Jak málo víry je v mnohých teoriích? Kolik špíny je v církvi, a zvláště u těch, kteří mají v kněžském úřadě zcela patřit Kristu? Kolik pýchy a nadutosti?“ Ani zde nezůstává Ratzinger u laciných nářků, ale vyzývá modlícího se ke kritické revizi sebe – která nemusí nakonec vést k zoufalství, poněvadž může vsadit na záchrannou pomoc Spasitele.

Všechna zastavení ukazují, že kráčet Křížovou cestou znamená zanechat sentimentální zbožnost, hledající jen afektovanost, bez cesty k obrácení. Kříž je školou víry, která se chce v následování stát praktickou. Nastavuje rozjímajícímu zrcadlo, do něhož nechce, ale musí pohlédnout, aby dospěl k pravdě o sobě a druhých. „Na utrpení Syna vidíme, jak vážný je hřích, jak musí být protrpěn, aby mohl být překonán. Před postavou trpícího Pána končí banalizace zla.“ S ní končí i velmi rozšířený přelud nevinnosti. Končí i pochybné umění omlouvat sebe, vedoucí vždy k obviňování druhých. Vlastní vinu však lze vydržet jen tehdy, když existuje prostor pro odpuštění.

Soteriologické jádro Ratzingerových meditací lze shrnout následovně: na kříži vyhledal sám Bůh bezbožnost padlého člověka, aby nesl jeho tíži a pozdvihl jej. V daru Eucharistie dostává homo viator posilu pro svou cestu; pšeničné zrno, které zemřelo, přináší bohaté plody tím, že se stává chlebem života, který pomáhá překonat hřích a smrt. Proto mají připomínka utrpení a eucharistické communio záchrannou a vykupující sílu. Ten, kdo se nechá vykoupit, je osvobozen od nutnosti zachraňovat se sám.