Vojtěch Novotný: KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA 1939–1990

Autor: Ignác Antonín Hrdina - Číslo: 2008/4 (Recenze)

Vojtěch Novotný, KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA 1939–1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007, 523 str.

Publikace učitele působícího na Katedře fundamentální a dogmatické teologie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „KTF UK“) Vojtěcha Novotného je rozsáhlou syntézou několikaletého autorova mapování české teologie minulého století. Její součástí je i podstatná část autorovy disertační práce Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století, obhájené v akademickém roce 2006/07 na KTF UK. Autor sám je moderátorem Centra dějin české teologie, jež bylo zřízeno na KTF UK v roce 2006.

Autor svou monografii rozdělil do jedenácti kapitol.

První kapitola, Pražské teologické studium v letech 1939–1945, následující po úvodu, zachycuje katolické teologické studium v období Protektorátu Čechy a Morava. Teologickou fakultu UK sice postihl stejný osud jako ostatní fakulty této univerzity a jako české vysoké školy vůbec, nicméně jsme svědky fenoménu, který tehdy mezi ostatními vědními obory neměl přímou obdobu: studium bez velkých změn (třebaže s velkými obtížemi) pokračovalo jinde (nejprve v „arnoštárně“ na Novém Městě pražském, později na arcibiskupském zámku v Dolních Břežanech (dnes okres Praha-západ), jakoby pod přímou ochranou tamní Brokoffovy Nejsvětější Trojice) a pod jinou „firmou“ (Arcidiecézní bohoslovecké učiliště). Jestliže obsazení budovy dejvického semináře a fakulty nacisty je celkem známo, už málo se ví o tom, že bezprostředně po osvobození tuto budovu zabral československý stát pro ministerstvo pošt a uvolnil ji až v říjnu následujícího roku. Prorocky zněla slova z listu arcibiskupského ordinariátu, že „vláda křivdy neodčiňuje, ale hromadí“.

Druhá kapitola, Stav teologického studia na počátku komunistické diktatury, se zabývá studiem teologie (zejména katolické) v tehdejším Československu v období tzv. limitované demokracie. Nejprve zmiňuje jednotlivé školy (teologické fakulty, diecézní bohoslovecká učiliště a řádová bohoslovecká učiliště), jejich učitele a počty jejich posluchačů, následně analyzuje jejich právní status.

Třetí kapitola, Počátky postupu proti teologickému studiu (1948–1950), je věnována období, kdy proticírkevní likvidační politice komunistického režimu byl dán „právní“ základ tzv. církevními zákony z roku 1949, které podřídily teologické fakulty (i další bohoslovecká učiliště) dozoru Státního úřadu pro věci církevní; jejich vyloučení ze svazku univerzit bylo konsekventní. Současně s tím zanikla všechna řádová bohoslovecká učiliště (v rámci „akce K“ – likvidace klášterů) a také řeckokatolická Vysoká škola bohoslovecká v Prešově (v rámci „akce P“ – likvidace řeckokatolické církve a její násilná agregace k pravoslavné církvi).

Ve čtvrté kapitole, Reorganizace teologického studia (květen–září 1950), se autor věnuje organizačním a právním otázkám, které doprovázely státem prováděnou „reorganizaci“ bohosloveckého studia. Ta byla odstartována vládním nařízením o bohosloveckých fakultách z července roku 1950, které mělo za následek zrušení Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci a všech diecézních učilišť a současně „posvětilo“ zrušení učilišť řeholních. Pro celou českou a moravskou církevní provincii pak bylo tímto nařízením vytvořeno jediné katolické učiliště, a sice Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze (obdobná samostatná bohoslovecká fakulta pro katolíky byla na Slovensku vytvořena v Bratislavě). Od této chvíle jsou dějiny legální výuky katolické teologie v Čechách a na Moravě až do konce sledovaného období prakticky identické s dějinami této bohoslovecké fakulty. Doba studia byla zkrácena na čtyři roky. Autor se dále zabývá problematickým kanonickým statusem této fakulty (i k ní přidruženého kněžského semináře) a nekoordinovaným a váhavým postojem biskupů k ní; co to znamenalo pro kandidáty kněžství a jejich svědomí, si lze představit. Závěrem kapitoly je zmíněno vyčkávavé stanovisko Svatého stolce, představen profesorský sbor a popsán tragikomický nábor na novou bohosloveckou fakultu, prováděný orgány komunistického režimu.

Pátá kapitola, Počátky Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty (1950–1954), zachycuje existenci jediné teologické fakulty v Čechách a na Moravě od počátku její činnosti v akademickém roce 1950/51 do jejího nuceného vysídlení do „okresu na severu“ – do Litoměřic –, jež bylo iniciováno tehdejším ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou. Na fakultě byly založeny odbočky Revolučního odborového hnutí (ROH), Československého svazu mládeže (ČSM) a Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP), vyučovaly se tam „společenské vědy“ (rozuměj: marxismus-leninismus), byli přijímáni uchazeči i bez maturity, bohoslovci měli být podle statutu vychováváni „v řádné občany lidově demokratického zřízení“ apod. Na druhé straně na fakultě vedené poněkud problematickými děkany Šandou a po něm Hronkem nadále působili někteří vynikající učitelé, a také v semináři až do roku 1952 dělal spirituála pozdější pražský světící biskup Jan Lebeda. A sami bohoslovci nebyli ve své většině zdaleka tak tvárným materiálem, jak si tehdejší státní správa představovala a jak by si to přála; to se ukázalo zvláště v následujících obdobích, jmenovitě za tzv. normalizace.

Šestá kapitola, V mezích možného (1954–1967), mapuje pražsko-litoměřickou bohosloveckou fakultu od roku 1954, kdy po zesnulém Hronkovi nastoupil jako nový děkan profesor Merell, až do „předjaří“ Pražského jara. A byla to právě jeho osobnost, která formovala fakultu v období tak výstižně označeném v názvu, v níž se jeho smysl pro realitu snoubil s neúnavnou snahou o povznesení fakulty. V té době se opět prodloužilo studium na pět let a konsolidovaly se vztahy fakulty s Posvátnou kongregací pro semináře a univerzity. Povzbuzením pro učitele i studenty byl tehdy probíhající II. vatikánský koncil. Ministerstvu školství a kultury byl děkanem Merellem předložen „výhledový plán práce CMBF v nejbližší budoucnosti“, který měl fakultu po všech stránkách pozvednout – její společenskou prestiž i vědeckou a pedagogickou úroveň; výsledky však byly – zejména s ohledem na následující vývoj – velmi hubené. Fakulta také přes veškeré jeho úsilí zůstala nadále v Litoměřicích.

Nadpis sedmé kapitoly, Naděje a zklamání (1968–1974), dobře ilustruje atmosféru, která byla tehdy charakteristická nejen pro fakultu a seminář, nýbrž pro celou společnost. Na počátku sledované etapy stojí období tzv. Pražského jara, které i ve vývoji fakulty přineslo nadějná pozitiva.Tím nejvýznamnějším zřejmě bylo přechodné otevření pobočky litoměřické fakulty v Olomouci, jemuž autor věnuje samostatnou osmou kapitolu. Zmínit je třeba i přechodné zrušení „směrných čísel“ pro přijímání na fakultu (ve skutečnosti šlo o numerus clausus) a stejně přechodné svěření přijímacího řízení fakultě – bez ingerence státní správy. Po invazi vojsk Varšavského paktu v srpnu roku 1968 ještě nějaký čas doznívá určité uvolnění ve vztahu státu a církve, které nezůstalo bez vlivu ani na bohosloveckou fakultu, nicméně hned v následujícím období bylo v rámci tzv. normalizace krok za krokem likvidováno i to málo, čeho bylo předtím dosaženo, zejména když se na Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury vrátil Karel Hrůza. Fakultu museli opustit ti učitelé, kteří na ni byli po své soudní rehabilitaci povoláni (Bouše, Mádr, Zvěřina). Uchazeči o studium bohosloví jsou opět přísně kádrování. V roce 1974 končí – u příležitosti dosažení sedmdesátky – svůj úřad děkana Jan Merell a ve funkci je vystřídán Ladislavem Pokorným. Autor nazývá toto období „protonormalizačním“, v němž ještě opatření normalizační povahy přicházejí zvenčí, tj. od orgánů státní správy.

Osmá kapitola, Pobočka v Olomouci (1968–1974), má charakter exkurzu. Studium teologie v Olomouci se podařilo obnovit v roce 1968 se souhlasem tehdejšího vedení Sekretariátu pro věci církevní (Erika Kadlecová) od akademického roku 1968/69, a to s nemalými obtížemi a provizorně, jen jako pobočku litoměřické fakulty. Jestliže však ordináři a profesoři i studenti olomoucké teologie považovali toto provizorium za předstupeň pro zřízení samostatné teologické fakulty v Olomouci a její případné začlenění do olomoucké univerzity, postupně normalizovaná státní správa v duchu tehdejší proticírkevní politiky rozhodla, že toto provizorium má být ukončeno likvidací školy. K ní také skutečně došlo, a to přes dvě memoranda ordinářů vládě, takže olomoucká pobočka litoměřické bohoslovecké fakulty byla postupně nucena uzavírat nižší ročníky, až celá její činnost skončila spolu s koncem akademického roku 1973/74.

Jestliže období husákovské normalizace přibližně do konce Merellova děkanování v roce 1974 označuje autor za „protonormalizaci“, pak etapu fakulty popsanou v deváté kapitole, Čas samototality (1974–1989), považuje za „deuteronormalizaci“, kdy se státní správě podařilo vytvořit „normalizující“ mechanismy přímo na fakultě, což umožnilo minimalizovat zásahy zvenčí a navenek mohlo dokonce budit dojem určité autonomie fakulty. Ani novému děkanovi, Ladislavu Pokornému, nelze upřít upřímnou snahu o povznesení fakulty a zvláště o reformu předkoncilního studijního plánu, nicméně výsledky této snahy byly z mnoha důvodů více než hubené a cena, která za to měla být zaplacena (tj. zejména vtažení prorežimní kněžské konsociace Pacem in terris na fakultu), příliš vysoká; ale pro pasivní rezistenci bohoslovců se žádná taková „buňka“ na fakultě nevytvořila, takže ono „Sdružení katolického duchovenstva“ na ní mohlo vykonávat svou činnost jen prostřednictvím svých členů – učitelů fakulty. Skladba profesorského sboru byla také, krátce po Pokorného nástupu do funkce, nuceně obměněna a hlavním kritériem pro přijetí se místo odbornosti stalo právě členství v onom výše zmíněném sdružení. Nepříliš utěšený stav na fakultě trval i za nového děkana, Františka Vymětala, jehož snaha o povznesení litoměřického teologického studia nebyla oproti jeho předchůdcům příliš patrná. Na druhé straně už sama zvýšená aktivita tehdejšího pražského apoštolského administrátora a pozdějšího arcibiskupa Františka Tomáška směrem k fakultě a semináři od počátku osmdesátých let, třebaže tehdy nepřinesla viditelné plody, nebyla pro fakultu bez významu, stejně jako změna vatikánské „východní“ politiky v souvislosti s nástupem polského papeže na Petrův stolec. Svůj vliv na dění na fakultě v druhé polovině osmdesátých let mělo přirozeně i celkové uvolnění ovzduší a aktivizace českého katolicismu, což bylo důsledkem Gorbačovovy sovětské „perestrojky“; nejvýrazněji se to projevilo na podstatném zmírnění kádrovací praxe uchazečů o studium ze strany Sekretariátu pro věci církevní koncem osmdesátých let. Situaci k počátku roku 1989 autor stručně vystihl, když napsal: „Režim sice do jisté míry ustupoval z rigidních pozic, ale činil tak velice pomalu a neochotně. Vedení fakulty zcela pozbylo na významu a o fakultu se takřka nestaralo.“

Stručná desátá kapitola, Epilog roku 1989–1990, je věnována „polistopadovým“ událostem na fakultě: obměně profesorského sboru a reinkorporaci bohoslovecké fakulty (jako Katolické teologické fakulty) do svazku Univerzity Karlovy zákonem o bohosloveckých fakultách, který nabyl účinnosti v květnu roku 1990. Nicméně start fakulty do období plné svobody nebyl nejšťastnější a ani po personální stránce optimální: v profesorském sboru se např. neobjevila jména, která by se očekávala (Zvěřina, Mádr...). Ale to už je konstatování na samém závěru práce, která nejde za akademický rok 1989/90.

Konečně závěrečná rozsáhlá jedenáctá kapitola, Učitelé teologické fakulty v letech 1950–1989, jednak a nejprve přibližuje vývoj personálního obsazení jednotlivých teologických oborů (odděleně pro Prahu-Litoměřice a pro Olomouc), jednak a následně podává heslovité a abecedně řazené portréty jednotlivých učitelů teologické fakulty (celkem úctyhodných 79 „medailonů“) ve sledovaném období.

Následují přílohy: přehledy, tabulky grafy apod., tedy všechno, co může čtenáři přiblížit kvantifikovatelné vědomosti o vyučovaných disciplínách, o studentech, učitelích, o doktorských řízeních a dozoru Státní bezpečnosti nad fakultou. Připojeny jsou také vzpomínky dvou funkcionářů fakulty: dlouholetého děkana Jana Merella a proděkana Gustava Čejky.

Z publikace Vojtěcha Novotného na nás dýchne chlad minulé doby. Pro fakultu to nebyla žádná idylická léta – někdy šlo o holé přežití. Neustálý tlak státní správy a její (ve vztahu k teologickému studiu restriktivní) politika konaly své. Jednou se při přednáškách (snad v roce 1974) profesor Pokorný vyjádřil asi tak, že „v našich poměrech nelze dělat žádnou vědu“; a v tom bylo nutno dát mu zapravdu: absence teologické literatury (zahraniční stejně jako domácí) – k dispozici byla jen skripta, a to jen z některých disciplín; izolace fakulty ve vztahu k zahraničí – žádné kongresy, konference apod., žádné styky se zahraničními teology. Nelze s ním ale souhlasit v přirovnání fakulty k „vyššímu ministrantskému kurzu“ (s. 274). Vždyť fakulta (spolu se seminářem) dala tehdy naší církvi řadu vynikajících kněží. Kdo chtěl, mohl si i nějakou zahraniční literaturu opatřit (ze St. Benno Verlagu v tehdejší Německé demokratické republice, anebo z Polska). Kdo nechtěl, zůstal u skript (některá z nich byla ostatně velmi dobré úrovně). Kdo se chtěl něco naučit (a měl na to), ten se naučil; kdo nechtěl (anebo na to neměl), zůstal polovzdělancem; a tím zůstane za každého režimu.

Autor si zvolil „prominentní“ a (alespoň v našich poměrech) poněkud choulostivé téma: katolickou teologickou fakultu. Vždyť církevním fakultám – a takovou pražská teologická fakulta byla a je – podle apoštolské konstituce Sapientia christiana církev „především svěřila závažný úkol připravovat vlastní studenty s obzvláštní péčí pro kněžskou službu“, a proto tyto fakulty „mají být chápány jako cenná hodnota pro celé církevní společenství“ (předmluva, III; IV). A protože v české a moravské církevní provincii po celé sledované období byla pražská (resp. litoměřická) teologická fakulta jedinou katolickou fakultou, z povahy věci byla centrem zájmu nejen ze strany informovaných církevních autorit, nýbrž i ze strany onoho výše uvedeného „celého církevního společenství“, které už vždycky tak dobře informováno nebylo. A právě tento deficit informací dal vznik některým nepřesnostem až pověrám kolem teologického studia té doby. Autor publikace je s perfektní znalostí věci uvádí na pravou míru a zaplňuje tak fundovaně jedno z „bílých míst“ novodobých dějin české církve.

Recenze na publikaci není totéž co laudatio autora. Nechť je mi nicméně prominuto, že zde obojí poněkud splývá, a sotva lze jinak. Vědecká akribie, objektivnost pohledu, ohleduplnost vůči protagonistům děje, precizní vyjadřování – to jsou hlavní rysy recenzované publikace. Psát sine ira je jak (patrně nutným) předpokladem vědecké práce, tak projevem lidské slušnosti; ale psát i sine studio tam, kde autor je osobně angažován (aby bylo jasno: na „líše“ teologického studia v naší zemi), a umět si při tom podržet patřičný odstup, to už je zralý vědecký přístup, který u stále ještě mladého autora zaslouží zvláštní ocenění.