Služba dítěti je služba Bohu

Autor: Stefan Orth, Friedrich Schweitzer - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2008/4 (Praxe)

Z rozhovoru s pedagogem náboženství Friedrichem Schweitzerem

Herder Korrespondenz, 8/2007; otázky kladl Stefan Orth.

Pro mnohé současníky je náboženství záležitost komplikovaná, plná speciálních předpokladů. Do jaké míry lze vůbec mluvit o náboženství u malých dětí, které samy ještě nemohou učinit žádné rozhodnutí víry?

Jestliže k religiozitě patří i jazykový výraz, pochopení v kognitivním smyslu, pak malé děti nejsou náboženské. Děti však od počátku života dělají zkušenosti, a to už před narozením. Takové zkušenosti strachu a naděje, bezpečí a opuštěnosti pak později fungují jako rezonanční půda pro všechny výslovné formy náboženství. Takto začíná i náboženský vývoj v nejranějším věku, aniž bychom mohli stanovit počátek religiozity k určitému bodu, třeba v druhém nebo třetím roce.

Jaké jsou první náboženské otázky, které mohou děti formulovat, když se v mateřské škole probudí jejich touha po vědění?

Ani později nejsou otázky tím prvním v náboženském vývoji dítěte. Hlavní doba ptaní začíná přibližně ve čtvrtém roce života. Významnější je, aby se děti účastnily rituálů, třeba modliteb, které rodiče říkají nejprve za ně, později s nimi. I bohoslužby mohou být velmi vědomě vnímány už od druhého roku.

Německá evangelická církev nedávno zveřejnila deset tezí k náboženské dimenzi elementární pedagogiky. V nich se explicitně mluví o tom, že Bůh má stát na horizontu této vzdělávací činnosti. Jak je možné v tomto raném věku mluvit o Bohu tak, aby to děti chápaly?

Způsob, jak přiměřeně dětem přiblížit Boha, je vyprávění. Například biblickými příběhy mají děti možnost dát si něco do souvislosti s tímto pro ně novým pojmem Boha a pochopit, co znamená, když říkáme Bůh. Děti mají rády takové příběhy a zároveň se dotazují, když slyší toto slovo. Chtějí vědět, kdo nebo co je vlastně Bůh. Mnohdy se děti ptají velmi konkrétně: Kde vlastně Bůh bydlí? Jak vypadá? Co dělá, když spíme? Jak je možné, že slyší lidi, když se jich tolik modlí současně? Časté jsou i otázky o smrti a umírání. Co se děje při smrti? Kam odcházíme? Co přijde potom? Takovými otázkami bychom se měli zabývat, i když nám připadají dětské. Dětinské však nejsou. Děti chtějí slyšet od dospělých, jaké představy mají, a ujistit se, že jejich vlastní představy nejsou tak scestné.

Je skoro tragické, že kvůli poklesu příjmů z církevní daně mnohé diecéze nebo zemské církve omezují svou angažovanost v mateřských školách.

Kde toto omezení existuje, jde o špatný vývoj. Péče o děti je přece odvěkou vlastní úlohou církví. Už v Matoušově evangeliu je to řečeno jasně: starost o děti je službou Bohu. Kdo v církvi tuto povinnost zanedbává, proviňuje se. Je to na pováženou i politicky, protože se nalézáme v epochální přelomové situaci, kde se nově rozdělují důrazy a přestavují výhybky pro budoucnost. Právě v této situaci je třeba zesílená angažovanost církví. Je proto potěšitelné, že většina německých církví a diecézí tuto oblast neomezuje.