Předávání víry mladé generaci?

Autor: Michal Kaplánek - Číslo: 2008/4 (Články)

Úvod

Jsme zvyklí hovořit o „předávání víry“. Od pastorálních teologů a náboženských pedagogů se někdy očekává, že poskytnou nějaký recept, který by zabezpečil, aby také současná mladá generace převzala postoj víry předešlé generace. Takové očekávání je ovšem ve svém základě scestné, a to hned z několika důvodů:

1. Poklad víry, který je předmětem tradice (předávání a prohlubování pod vlivem Ducha Svatého), nelze automaticky ztotožňovat s interpretací, která je vlastní pro právě stárnoucí generaci. Je tedy nutné se vážně zamyslet nad tím, co vlastně chceme mladé generaci zprostředkovat.

2. Zatímco se nám může více či méně podařit přiblížit mladým lidem obsah naší víry (fides quae creditur), nemůžeme nějakým instrumentálním způsobem přímo ovlivnit úkon víry (fides qua creditur).

3. Je nutné přijmout, že postoj mladého věřícího křesťana se v mnoha ohledech bude lišit od postoje střední a starší generace. Jako příklad témat, u kterých je možno tento rozdíl pociťovat, můžeme uvést např. výlučnost katolické víry, vztah k církevnímu společenství, uznávání zásad církví hlásaných mravních norem.

4. Náboženská pedagogika může metodicky rozvíjet předpoklady víry a způsob prohlubování náboženské reflexe i praxe, nemůže však poskytovat recepty, které by při své aplikaci zaručovaly církevní socializaci mladých věřících.

Zkusme nejprve krátce reflektovat čtyři základní otázky, které se skrývají ve výše uvedených bodech, a potom se pokusme rozvíjet jednu z možných odpovědí na požadavek evangelizace, který je součástí poslání církve vůči mladé generaci.

1. Cíl našeho úsilí

Prvním sporným bodem je vlastní směr našeho snažení, pokud jde o zprostředkování víry. Jaké je poslání církve vůči mladé generaci v oblasti svědectví slova a života (martyria)? Zde se názory teologů liší podle toho, zda se kloní spíše k názoru, že Boží spásná milost působí i tehdy, když člověk z nějakého důvodu nedospěje k explicitnímu vyznání Krista, anebo se domnívají, že plné přijetí katolické víry je pro spásu podmínkou „sine qua non“. Ačkoli dokumenty 2. vatikánského koncilu (Lumen gentium, Dignitatis humanae) předkládají jako učení církve první mínění („spásný optimismus“), setkáváme se s některými věřícími, kteří nemohou souhlasit s myšlenkou, že by „brána do nebe“ byla otevřená dokořán, a spíše se jim zdá, že je většinou zavřená nebo nanejvýš pootevřená.

Je ovšem vhodné se na tuto teologickou otázku podívat v kontextu, v němž si ji teologové i ostatní věřící kladou. Jestliže se katolická církev v České republice stala během posledních padesáti let menšinovou církví, a místy dokonce skupinou s jistými znaky exkluzivity, nelze se divit, že si její členové během této doby zvykli na mentalitu „zbytku Izraele“. Z toho důvodu si většina našich věřících ani nedělá velké misijní ambice. Toto trauma „malého stádce“ (na pozadí kdysi tradičně katolické většiny) pak vede ke dvěma extrémním pozicím. Pozice extrémního spásného optimismu považuje šíření víry nejen za neúčinné, ale i za zbytečné. Naproti tomu pozice spásného pesimismu považuje většinu společnosti za prakticky „ztracenou“ nejen pro církev, ale i pro spásu. Důsledkem tohoto postoje je tvorba ghetta nebo exkluzivní „katolické subkultury“.

Vycházíme-li z pozice 2. vatikánského koncilu, předpokládáme spolu s Rahnerem u každého člověka milost víry, která předchází hlásání ze strany církve. Při hlásání víry (misijní činnosti) nejde tedy o popření již existujícího duchovního života jeho adresátů, nýbrž o jeho uvědomění si, zušlechtění a usměrnění. Rahner říká, že úsilí získat někoho pro víru má navázat na to, co už tento člověk v sobě nosí. Jde o to, abychom mu pomohli objevit, že křesťanská víra je naplněním a zdokonalení víry, ke které již sám došel.¹ Církev se na 2. vatikánském koncilu přihlásila k tomuto „spásnému optimismu“, nikoli v nějaké extrémní podobě, nýbrž v konkrétní formulaci víry v působení Ducha Svatého i mimo viditelné hranice katolické církve. Změnu postoje církve vůči světu, tak jak se odrazila v koncilních dokumentech, můžeme spolu s Dřímalem a Alberichem formulovat asi takto:

„Svět neboli celek lidstva během dějin už není chápán jako něco cizího, co Božímu plánu spíše „překáží“, a dokonce ani jako pouhé „působiště“ církve (místo, kam církev přináší evangelium), ale jako skutečné místo realizace Království tím, že i on reaguje na podněty Ducha svatého.“²

Úkol církve můžeme tedy společně s erfurtským biskupem Wankem vidět ve vytváření „rezonančního prostoru tak, aby všichni mohli uslyšet ono zaslíbení dějinného obratu, který Bůh připravil, a aby dokázali dát svému životu nový směr.“³

Tato formulace evangelizačního úkolu církve je osvobozující, protože nás zbavuje křečovité obavy z nezdaru našeho úsilí. Současně ovšem klade vysoké nároky na víru v moc Boží milosti, která působí i tam, kde to netušíme, a v situacích, kde se nám může zdát, že se všechny dosavadní jistoty zhroutily.

2. Úkon víry – osobní odpověď člověka na Boží milost

Současně se zdůrazňováním ortodoxie (vyznávat přesně a nezkráceně obsah víry) se v katolické církvi dostával do pozadí subjektivní rozměr víry (úkon víry, proces uvěření). Přitom právě pro biblické náboženství patří úkon víry mezi konstitutivní prvky. Víra je v Bibli prezentována jako Boží nabídka (Smlouva) vyžadující svobodnou odpověď člověka. Tím se lišilo židovství a ještě výrazněji křesťanství od ostatních náboženství. Náboženství Řeků, Římanů i ostatních národů středomořské oblasti měla totiž charakter zemských kultů. Za zbožné se považovali lidé, kteří pečlivě vykonávali kultovní povinnosti platné na jejich území, příp. pro jejich národ. Nepočítalo se s osobním postojem víry, tím méně se změnou tohoto postoje (obrácením, konverzí).⁴

Naproti tomu židovství vyžadovalo postoj srdce – „věrnost Smlouvě“, která měla sice kolektivní charakter (Hospodin ji uzavřel s celým vyvoleným lidem), ale v praxi se pak vztahovala na každého jednotlivého člena Božího lidu. Ještě výrazněji se prvek osobního rozhodnutí rozvinul v křesťanství, zejména v jeho prvních staletích. Vyznání víry se stalo předpokladem křtu. Pojem víra (pistis) byl prakticky totožný s pojmem obrácení.⁵ Vstup nového člena do křesťanského společenství byl spojován s rozhodnutím pro nový způsob bohoslužby, novou životní praxi, nové postavení ve společnosti a často také pro nový světový názor (u pohanokřesťanů). Z pavlovských textů pojednávajících o novém životě pokřtěných vyplývá požadavek skoncovat s pohanskou minulostí (např. Řím 6,5-11; 2Kor 5,14-15, Ef 4,22-24, Kol 3,10). Podobné výroky najdeme i v dalších starokřesťanských dokumentech (List Barnabášův, Hermův Pastýř, List Diognetovi, Justinova První apologie). Ovšem ne všichni křesťané se věrně drželi nové životní orientace, která nepřipouštěla návrat k dřívějšímu životnímu stylu. Docházelo k rozporu mezi realitou a jednoznačným požadavkem změny života. Tento konflikt se nakonec vyřešil zpřísněním podmínek k přijetí křtu a zavedením praxe pokání.

Náboženská výchova a katecheze před 2. vatikánským koncilem byla – a místy stále ještě je – zaměřena především na církevní socializaci. U dětí a mladých lidí, kteří se účastnili aktivit farnosti nebo přijali pastorační nabídky adresované dětem a mládeži, se automaticky předpokládal postoj víry, který měl být upevněn zapojením do církevního společenství. Tento pohled má v sobě dva zásadní nedostatky. Za prvé nepočítá s misijním potenciálem náboženské výchovy, omezuje se tedy pouze na děti z věřících rodin. Za druhé přehlíží skutečnost, že nejpozději během adolescence dochází u dětí k formulaci vlastního postoje k předané církevní nauce a praxi, tedy že právě v této době by mělo dojít ke svobodnému rozhodnutí dítěte ve věcech víry, a to na té úrovni zralosti, které je dospívající člověk schopen.

3. Východisko formování postoje víry mladého křesťana v České republice

Abychom pochopili východisko mladého člověka při jeho rozhodování pro nebo proti vědomému přijetí víry, je vhodné si uvědomit, že mladý člověk v České republice žije v silovém poli tří rozdílných vlivů. Prvním rozhodujícím činitelem je tradice „lidového ateismu“. Je to jev, který lze sledovat asi jenom v České republice a v zemích bývalého východního Německa.

Vývoj vztahu české společnosti k náboženství po r. 1989 jasně dokázal, že rezervovaný vztah velké části společností vůči katolické církvi po r. 1918 a ateistická propaganda komunistického režimu po r. 1948 způsobily nejen snížení počtu věřících a omezení aktivit církve, nýbrž vznik nové sekulární tradice praktického a současně ideologicky odůvodněného ateismu, který nese prvky velmi podobné tradičnímu lidovému náboženství. Tak jako v oblastech tradiční religiozity většinová společnost nezpochybňuje základní platnost náboženských principů a pravidel života, takže se tyto jeví jako samozřejmost, stejně samozřejmý je v České republice ostentativně projevovaný postoj nezájmu o všechno náboženské, který je označován jako ateismus, ačkoli v sobě zpravidla nezahrnuje osobní reflektované odmítnutí náboženství. Klišé typu „náboženství je nevědecký nesmysl“ anebo „církev je zpátečnická organizace“ jsou široce rozšířeným projevem takto tradovaného „ateismu“. Jestliže se tedy v České republice ročně setkáváme s několika stovkami mladých lidí, kteří žádají o křest, je třeba si uvědomit, že tito odvážní mladí lidé se velmi často staví proti tradici, kterou vytvořily generace jejich rodičů a prarodičů.⁶

Při výzkumu motivů mladých lidí k žádosti o křest, který probíhal v r. 2004, se ukázalo, že kromě „ateistické tradice“ jsou v řadě rodin živé také zbytky katolické tradice, což platí i v rodinách, které se staví k církvi a náboženské praxi rezervovaně. Mezi 46 dotázanými konvertity z celé republiky se více než polovina zmínila o tom, že byli jako děti s babičkou nebo s dědečkem v kostele, někteří dokonce uváděli, že rodiče jejich rozhodnutí pro křest přivítali a vnímali je jako v zásadě pozitivní změnu, protože „k tomu jako rodina všichni nějak tíhli“, jak uvádí jedna respondentka.⁷

Třetím faktorem působícím na postoj mladých lidí vůči víře je pluralitní společnost, v níž se všechna náboženství a světové názory považují v zásadě za rovnocenné, aniž by byla všeobecně přijímána racionální nebo jiná kritéria oprávněnosti jednotlivých náboženských či myšlenkových systémů. Tato situace není způsobena pouze prostupností kultur a s ní i výskytem množství světonázorových interpretací na stejném území, ale také postmoderní skepsí vůči rozumu.

Jestliže střední a starší generace formulovala svůj postoj k víře jako přesvědčení, které kontrastovalo s přesvědčením většinové společnosti (ať už se u obou částí společnosti jednalo o přesvědčení reflektované nebo jen tradované), současní mladí lidé formulují svůj postoj víry spíše jako „uvěření“, které je sice výsledkem osobního procesu, ale přitom nenese znaky „přesvědčení“ (toto slovo se ani jednou neobjevilo v rozhovorech s mladými konvertity!), spíše by se dalo charakterizovat jako „příklon ke křesťanství“, což můžeme chápat jako důsledek postmoderního hypoteticko-reflexivního přístupu k realitě.

4. Evangelizační prostředí z hlediska pastorální teologie mládeže a náboženské pedagogiky

V působení církve pro mládež a skrze mládež můžeme na základě Všeobecného direktoria pro katechizaci rozlišovat několik hlavních oblastí a forem,⁸ a to především působení „ad extra“ a „ad intra“. Zatímco působení „ad extra“ se orientuje zejména na diakonii, která je současně základním svědectvím víry a v oblasti výchovy může v sobě zahrnovat také senzibilizaci vůči sprituálním hodnotám, případně první evangelizaci, působení církve „ad intra“ v sobě zahrnuje jak katechezi, tak další náboženské vzdělávání věřících.

Pokud tedy očekáváme od pastorální teologie mládeže (teologický aspekt) a náboženské pedagogiky (pedagogický aspekt)⁹ konkrétnější pomoc v orientaci při plnění evangelizačního poslání církve vůči mladé generaci, je třeba se vrátit k pojetí evangelizace podle Evangelii nuntiandi, v němž se odrážejí dva výše naznačené směry působení církve. Církev totiž podle Pavla VI. musí evangelizovat především sebe samu, což je předpokladem autentického hlásání evangelia navenek. Evangelizační poslání církve tedy předpokládá, že prostředí, v nichž se realizuje náboženská výchova (u dětí z věřících rodin máme na mysli především rodinu a farnost, případně skupinu mládeže), bude současně evangelizované i evangelizující prostředí. Pokud hovoříme o evangelizovaném prostředí, máme na mysli prostředí otevřené působení Ducha Svatého, tedy i změnám životní orientace podle evangelia v konkrétním dějinném kontextu. Takové prostředí musí být především prostředím, v němž se poslouchá a reflektuje jak Boží slovo, tak i znamení času. Pokud má být výchovné prostředí evangelizující, musí být především otevřené (přijímající), dále prorocké (učící) a podpůrné (upevňující).

5. Naslouchající a reflektující prostředí

Karl Rahner konstatoval už začátkem 70. let zánik „homogenní křesťanské společnosti“ a tvrdil, že církev budou v budoucnosti tvořit lidé, kteří se „navzdory svému okolí propracovali k osobně jasnému a promyšlenému rozhodnutí víry“.¹⁰ Jestliže se jeho předpoklad zániku nosné tradice, která by udržela vazbu širokých vrstev na církev, splnil v Německu (a v západní Evropě vůbec), je ztráta určujícího významu tradice v České republice ještě výraznější, ačkoli sekularizace české společnosti má zčásti jiné společenské příčiny, než tomu je na Západě. Tento trend trvá, přestože můžeme i u nás najít ještě malé ostrůvky tradiční zbožnosti. Tento trend trvá i navzdory postupně stoupajícímu společenském zájmu o spiritualitu v širším slova smyslu, který se projevuje zvýšeným zájmem o sekty a nová náboženská hnutí (ačkoli tento zájem je u nás následkem „ateistické tradice“ menší než v jiných zemích a má spíše charakter pověrčivosti).

Jestliže čtu dnes – po více než 35 letech – Rahnerovy úvahy o církvi, ozývají se ve mně pochybnosti o správnosti druhé (pozitivní) části jeho prognózy: Kde jsou ti křesťané, kteří se „propracovali k osobně jasnému a promyšlenému rozhodnutí víry“? Možná se v Německu „přetavila“ určitá skupina tradičních křesťanů skrze odvážnou kritiku a reflexi vlastního života i církevní praxe k tomuto „reflektovanému křesťanství“, rozhodně však tvoří menšinu. Zatímco mnozí katolíci očekávali začátkem 90. let návrat širokých vrstev obyvatelstva k tradiční víře, osobně jsem spíše očekával postupný nárůst počtu křesťanů reflektujících svoji víru. Bohužel neexistují žádné solidní výzkumy, které by se zabývaly poměrem mezi „tradičními“ a „reflektujícími“ křesťany. Domnívám se ovšem, že procentuální převaha tradičních křesťanů oproti těm, kteří se pro svoji víru uvědoměle rozhodli, nadále trvá. Současně ale zřejmě klesá absolutní počet členů církve.

Jestliže postmoderní doba požaduje na člověku vlastní volbu v mnoha oblastech života, platí to bezesporu také při volbě náboženství, příp. při zaujetí postoje k převzatým hodnotám. Problémem, který se někdy projevuje výraznou dezorientací při takových rozhodnutích, je absence rozumových i jiných kritérií pro vlastní rozhodování. Rodiče, pedagogové, příp. pastorační pracovníci musejí tedy hledat způsoby, jak vytvořit pro mladé lidi prostor, v němž budou nad svým životem – a tedy i nad svojí vírou či nevírou – přemýšlet, a současně jim pomáhat upřesňovat kritéria pro vlastní rozhodování. Předpokladem osobního i skupinového přemýšlení o otázkách víry je dialog, který má hned několik dimenzí: dialog věřícího člověka s Bohem, dialog se společností (vnímání aktuálních společenských trendů a problémů a reakce na ně) a dialog osob ve skupině (v rodině, ve farnosti, v okruhu přátel). Tento dialog probíhá ve vzájemném naslouchání a odpovídání. Proto můžeme toto prostředí – jakožto prostředek výchovy k náboženské zralosti – označit jako prostředí, které „naslouchá a reflektuje“.

Proti této koncepci je možné namítnout, že nelze od všech členů společnosti očekávat stejně hlubokou reflexi, takže hrozí nebezpečí, abychom uplatňováním tohoto principu nevytvořili z křesťanů jakousi „elitní skupinu“. Tomuto nebezpečí se můžeme vyhnout tím, že zohledníme věk a intelektuální úroveň konkrétních mladých lidí a přizpůsobíme tomu formu i hloubku reflexe.

6. Učící a upevňující prostředí

Pokoncilní přesunutí akcentu z ortodoxie na ortopraxi neznamená opomenutí závažnosti obsahu víry. Jde spíše o změnu uspořádání pastoračních priorit v rámci poslání církve. Ve společnosti se dnes setkáváme s mladými lidmi, kteří trpí nedostatkem orientace a absencí životních jistot. Ocitají se v nebezpečí, že pocit životní jistoty najdou v autoritativních sektách nebo sekulárních hnutích mimo církev anebo ve fundamentalisticky zaměřených skupinách a hnutích uvnitř církve. Rodiče, pedagogové i pastorační pracovníci nemohou tedy ani zastávat, ani předstírat (!) indiferentní postoj vůči názorům i jednání mladých lidí, pokud je v rozporu s hodnotami evangelia. Současně se ani nemohou vyhýbat explicitnímu svědectví vlastní víry, přestože primárním svědectvím je spíše svědectví života. Prorocké poslání církve i opora, kterou mladí lidé u rodičů a vychovatelů (byť někdy se smíšenými pocity) hledají, vyžaduje, aby rodiče a vychovatelé reprezentovali hodnoty evangelia, a to takovým způsobem, aby byly pro mladé lidi pochopitelné a akceptovatelné. Nemohou být tedy předkládány formou norem, o nichž se nediskutuje, ale uplatněním vlastního přesvědčení v otevřeném dialogu s mladými lidmi anebo při stanovení pravidel společné činnosti.

Častým nedostatkem, s kterým se v církvi setkáváme při předkládání obsahu víry, hodnotového žebříčku a etických norem, je absence přijatelných argumentů ze strany autority. Nelze očekávat, že mladí lidé přijmou nějaké učení, tím méně nějakou morální zásadu jenom proto, že ji předkládá autorita. Spíše naopak. Poctivá argumentace je proto nezbytnou součástí náboženské výchovy, a to jak v oblasti obsahu víry, tak i v oblasti morálky.

Vzhledem k tomu, že formování postoje víry je dynamický proces probíhající v závislosti na vývoji jedince, je nutné základní učení a praxi církve periodicky reflektovat v různých období života, podobně jako je tomu ve školních vyučovacích předmětech. Tak jako prvňáčkovi stačí v matematice prosté sčítání a odčítání, na druhém stupni řeší rovnice a na střední a vysoké škole logaritmy a derivace, podobně se náboženské vědomosti (a v návaznosti na ně i postoje) v každé vývojové etapě života podrobují reflexi. Zkušenost totiž ukazuje, že odklon mnoha lidí od náboženství, v němž jako děti vyrůstali, má své příčiny právě v tom, že jejich náboženské představy – díky absenci pozdější reflexe náboženských otázek – zůstaly i v dospělosti na úrovni dětské víry, takže v mnoha případech byla s racionálním poznáním nekompatibilní „dětská víra“ zavržena, anebo se stala zvláštní součástí života, zcela oddělenou od každodenního života.

Nakonec je třeba připomenout, že přes stále rostoucí individualizaci, je to právě společenství věřících, které skýtá mladému člověku oporu v jeho postoji víry. Opravdovou oporou je ale právě jen to společenství, které je současně naslouchající, reflektující i učící.

Závěr

Pokud považujeme se svatým Pavlem poznání Krista za nejcennější dar, máme touhu se o tento dar dělit, a to zejména s těmi, na nichž nám záleží. Mezi ně patří naši blízcí, ale také ti, vůči nimž cítíme zodpovědnost, tedy také mladí lidé, zejména ti mladí, kteří by se bez naší pomoci dostali do velkých těžkostí. Motivem pastorace mládeže a náboženské výchovy je tedy láska – touha po dobru pro milovaného člověka. Proto také ve středu zájmu církevní práce s mládeží nestojí církev jako instituce, ani její rozšíření, ale mladý člověk, kterého Bůh zahrnuje svou milostí a vede k sobě. Cílem našeho úsilí tedy je, aby se mladým lidem „život vydařil“,¹¹ což ovšem chápeme integrálně, totiž z hlediska fyzického, duševního a duchovního dobra každého člověka, tedy jak v časné, tak v eschatologické dimenzi. V tomto našem úsilí vycházíme ze situace, v které se mladí lidé nacházejí, a z otázek, které si kladou. Mezi těmito otázkami jsou také náboženské otázky a mladí lidé mají právo, aby nezůstali sami při hledání odpovědí na tyto otázky. Přitom se snažíme vycházet z toho, co už mladý člověk v sobě má, k čemu sám došel. Nechceme indoktrinovat, ale nabízet. Vzhledem k tomu, že žijeme v době, která klade vysoké nároky na schopnost vlastní volby všech jejích členů, snažíme se, abychom v církevní práci s mládeží vytvářeli prostředí, v kterém mladí lidé naslouchají sobě navzájem, společnosti i Bohu a učí se reflektovat svůj život. V nás dospělých mají oporu, která spočívá nejen v našem přátelském vztahu k nim, nýbrž také v tom, že jako vychovatelé reprezentujeme evangelijní hodnoty a pomáháme mladým lidem tyto hodnoty rozvíjet.