Nové zdůvodnění katechetické odpovědnosti církve

Autor: Jean-Claude Reichert - Překlad: Zuzana Svobodová - Číslo: 2008/4 (Praxe)

Études, Septembre 2007. – Přeložili Zuzana a Tomáš Svobodovi.

K francouzské katechetické instrukci

V listopadu roku 2006 vydali francouzští biskupové důležitý dokument k obnově katecheze ve Francii.¹ Dokument byl výsledkem dlouhého procesu úvah, započatého roku 2001, a je tvořen dvěma díly: První předkládá základní orientaci, druhý obsahuje soubor organizačních doporučení. První díl vyjasňuje místo, důležitost a volby, kterými se musí vyznačovat katechetické působení v současné společnosti.² Druhý díl pak promítá tuto základní orientaci do podoby katechetických nabídek, které tak získávají dostatečně konkrétní a rozmanité rysy na to, aby odpovídaly pluralitě situací, ve kterých se dnes pohybujeme, a z toho plynoucích očekávání a potřebných prostředků. Svůj článek s ohledem na jeho rozsah zaměřím zvláště na základní orientaci přijatou dokumentem Texte national.

Co si představíte pod pojmem „katecheze“?

Na začátku zkoumání hlavních tendencí souvisejících s dokumentem³ nechť se čtenář nejprve stane součástí hledání průkaznosti použitých sdělení: Když čtete nebo slyšíte slovo „katecheze“, co si pod ním přesně představíte? Je totiž vždy problematické vstoupit do diskuse bez ověření, jaké asociace slovo „katecheze“ spontánně vyvolává, protože se v průběhu staletí v závislosti na situaci církve ve společnosti, na kulturních proměnách nebo dějinách církve samé nejrůznějším způsobem vyvíjelo.⁴

Podle současného úzu je slovo „katecheze“ spojováno s „dětstvím“. Dané období života obecně považujeme za vhodné k realizaci katechetické práce.⁵ Kvůli této automatické asociaci směřuje zjišťování úspěšnosti katecheze tedy přirozeně k počtu katechizovaných dětí, jako by stupeň katecheze školních dětí vyjadřoval samotnou katechetickou skutečnost. Přitom dnes existuje celá řada potřeb a očekávání, které se projevují v početním úhrnu dospělých, mladých a dospívajících. Jak zde nevzpomenout na téměř 3 000 dospělých pokřtěných ve Francii v roce 2007 a s nimi 10 000 katechumenů, jejichž počet se už několik let nesnižuje. Ale je třeba zároveň připomenout fenomén „znovu začínajících“ dospělých, kteří se opět vydávají na cestu víry v souvislosti se zlomovými událostmi, dále existenci krátkých soustředění víry v duchovní službě mladým či nabídky hnutí, která dokládají, že o víru je potřeba pečovat… To je nyní všeobecně uznávanou skutečností. Je zřejmé, že potřeba katecheze podstatně přesahuje věkové hranice, vždyť naše reakce nekončí mentálním zakotvením.

Přemýšlíme-li o termínu „katecheze“, možná nás také překvapí, když se zároveň ozývá pojem „katechismus“. Nehovořím zde o knize „Katechismus“, která uceleně, uspořádaně a hodnověrně vyjadřuje to, čemu katolická církev věří.⁶ Hovořím o instituci s tou funkcí, kterou jí vtiskla protireformace v reakci na spory s reformátory. Katechismem se tedy nazývá činnost církve, když vyučuje křesťanský lid v jeho náboženství. Z odmítavých postojů vůči katechezi lze velmi často vyčíst, že ji poměřujeme právě podle uvedeného pojetí. Uvědomujeme si, že se dnes katecheze účastní také nepokřtění? Například samotné katecheze dětí se ve Francii účastní už více než 15 procent nepokřtěných.⁷ V současnosti je často katecheze místem prvního – ne-li jediného – setkání s vírou a s křesťanským životem. Představa katecheze jako shromáždění již věřících s cílem poučit je o náboženství, které již znají, je s ohledem na podmínky, v nichž se dnes církev pohybuje, zjevně překonaná.

Často se také katecheze jako dění zaměňuje s organizací, která ji má na starosti. Neříkáme snad „lid katecheze“, a přitom stejným způsobem zaměňujeme aktéry s věcí samou? Je také rozšířený názor, že chceme-li nalézt model katecheze, stačí pozorovat, co dělají katecheté se svou skupinou dětí. Zvykli jsme si – snad kvůli tomu, abychom odstranili tento rozpor – označovat osoby pověřené vedením katechumenů ke křesťanským iniciačním svátostem jako „provázející“ – „accompagnateurs“ (a nikoli „katecheté“ – „catéchistes“)?⁸ K tomu, aby se ospravedlnilo šíření odlišné katechetické praxe, než která je v současné době se slovem „katecheze“ spojená, by bylo žádoucí nové slovo.⁹ Připomeňme zde zároveň situaci v souvislosti s malými dětmi. Na mnoha místech jsou zváni děti i rodiče ke společným schůzkám, aby se lépe obeznámili se slovy víry a s gesty křesťanského života. Z toho může dále čerpat rodinné prostředí. Jak se ukazuje, vhodnější než termín „katecheze“ (catéchèse) je pojem „probouzení“ (éveil).

Všechna podobná zjištění poukazují na to, že termín, který se biskupové rozhodli dát do titulu svého díla, trpí odcizením. Bylo by možné zvolit jiné slovo než „katecheze“? Zdá se to být složité, až nemožné. Přesto by bylo vhodné nalézt prostředek, jak pojem, který spojujeme se slovem „katecheze“ spontánně a z historických ohledů, náležitě rozšířit. V současné době totiž její funkce přesahuje dosavadní přístup církve, pokud jde o instituční rámec, věkové zřetele i formy katecheze.

Odpovědnost vůči lidem

Slovem „katecheze“ dokument francouzských biskupů neoznačuje především „činnost“, instituci organizovanou speciálně pro zajišťování této služby či organizaci specificky zaměřenou na určitý věk života; hovoří spíše o tom, že církev má „katechetickou odpovědnost“, které se nesmí zříkat. Tak jako výraz „rodičovská odpovědnost“ popisuje péči, kterou muž a žena jako rodiče věnují vývoji nebo růstu svých dětí, existuje podle biskupů „mateřská péče“, kterou má církev zaměřit na osoby, které klepou na její dveře a hledají, čeho se mají v životě jako věřící držet. V katechezi, říká Texte national, církev „uvádí do společnosti Krista v srdci věřících. Ona vyživuje, podporuje a upevňuje rozkvět života víry. Provází je růstem jejich křesťanského života (…)“.¹⁰ Pohled je jasně obrácen k procesu, a je třeba umožnit, aby se tento proces završoval ve vnitřním životě lidí.

Právem se říká, že v centru zájmu katecheze je již dávno péče o lidi – již mnoho let od doby, kdy byla zavedena pravidla pedagogické činnosti, kam se počítá i náboženské vyučování. Tato starost vůči lidem vzešla ze snahy církve uspět u ostatních: nastupující generaci „předat“ dědictví vědění, přesvědčení, poznání, náboženských postojů. Začalo se hovořit o „krizi přenosu“ a důvodem obliby tohoto označení bylo, že pojmenoval zklamání mnohých z toho, že přenos, který tito lidé chystali pro druhé, už nefungoval. Uvedené pojetí katechetické odpovědnosti bych spíše nazval „technikou“. Vychází z myšlenky, že církev je „odpovědná konat“ vůči lidem.

V Texte national však biskupové hovoří o katechetické odpovědnosti, která pomáhá provázet na cestě, kterou lidé musejí jít sami. Ale nepokládejme tuto věc za něco, čím není, totiž za daň všudypřítomné subjektivitě. Nejde o provázení po cestě, kudy lidé chtějí jít podle vlastní vůle. Texte national opakovaně upřesňuje, že jde o zajištění, aby lidé byli konfrontováni s prostředkujícím činem, jímž se Bůh sám dává lidem: s Písmem, „kde se Bůh ukazuje jinak, než si to kdokoli myslí podle sebe“; s živou tradicí podle „čtyř způsobů, kterými se vyjadřuje křesťanský život – s vírou vyznávanou, slavenou, žitou, jejíž součástí je modlitba“. A nakonec, aby byli konfrontováni s liturgickým a rituálním místem, „kde církev pro sebe a v celém svém duchovním bohatství tříbí víru, na které je založena“.¹¹ Katechetická odpovědnost církve tedy slouží procesu přeměny, v němž musejí mít lidé možnost žít od okamžiku, kdy byli uvedeni na cestu víry.

Tento způsob přemýšlení o směřování a vkladech vázaných na funkci, která se označuje slovem „katecheze“, v mnohém čerpá z intuice, jež určuje praxi katechumenátu. Ve skutečnosti církev už tuto formu „mateřské péče“ ověřuje v katechumenátu dospělých. Tato zkušenost ji vede k tomu, aby pečovala o cestu, po které mají mít lidé možnost se ubírat. Co je vlastně katechumenát? V každém případě cesta zkušenosti označená etapami a slavnostmi, na které „se ukazuje pokrok i neúspěch, zastavení i nová vyjití, přechody pouště i vykročení vpřed“,¹² a též sama zkušenost této cesty v nitru lidí, kteří se nechávají „utvářet“, vracet zpět, zkrátka neuzavírají se obrácení. Katechumeni mohou absolvovat tuto cestu proměny, dají-li k dispozici svůj čas, místní vazby a vztahy. Takto je církev uvádí do křesťanského života, čímž zároveň zcela konkrétně uvádí ve skutek svou „katechetickou odpovědnost“, která ji niterně konstituuje jako církev.

Jde totiž o toto: Rozšířit katechumenátní pojetí, fundovat katechetickou odpovědnost mimo samotnou praxi katechumenátu, organizovaného pro dospělé žádající křest; nalézt formy rozličných katechetických nabídek, které by měly společné to, že opustí pojetí, kdy se katechumenát chápe jako specifická činnost.¹³ Ale jak pokročit tímto směrem, když je praxe katechumenátu ještě široce ignorována? Ve skutečnosti jsme daleci toho, aby byl katechumenát začleněn do společného dědictví křesťanských společenství. Katechetickou odpovědnost tak, jak ji chtěl objasnit Texte national, pak bude možné rozvíjet, bude-li katechumenát posunut pokud možno do středu života církve; a pro katechumenát sám to pak bude znamenat, aby nezůstával – či aby se dokonce nestával – specializovaným jednáním na okraji společenství křesťanů.

Jde o církevní život

Přesně k tomuto bodu Texte national formuluje všeobecnou směrnici, která bezpochyby nejlépe odpovídá dnešku: podnět, aby se katechetická odpovědnost stala součástí církevního života, a to v míře dostatečné k tomu, aby poskytla „výživné prostředí“ pro zkušenost víry.¹⁴ Pokud jde o „technickou“ stránku odpovědnosti v katechezi, je největší starostí najít osoby, které se zhostí úkolu, jenž je jim svěřen, ačkoli na straně společenství křesťanů může převládat pocit, že se ho katechetické dění netýká. Je naopak složité nabídnout a usměrňovat cesty víry, pokud by osoby k této cestě pozvané a na ní doprovázené neměly možnost těchto událostí se dotýkat, navštěvovat společenství a setkávat se s muži a ženami, které vidíme z této víry konkrétně žít, modlit se, vyznávat ji, skrze liturgii se v ní upevňovat, kteří jí vydávají svědectví volbou způsobu života... Francouzská instrukce nevyzývá k definování toho, co je „křesťanské společenství“, nebo dokonce k vytyčování jeho limitů a hranic, spíše vyzývá ke skloubení katecheze v různých rovinách, kde se vyjadřuje církevní život.¹⁵ Právě v tomto smyslu hovoří francouzští biskupové o „katechetické odpovědnosti“ církve.

Vzhledem k uvedené pozici se Texte national nespokojuje s připomínkou, že katecheze je dílem církve – že ji církev organizuje ze své odpovědnosti a realizuje svým jménem.¹⁶ Spíše hovoří o péči, kterou musí církev jakožto církev vynaložit vůči lidem, tedy cítit se odpovědná za vše, z čeho sestává její život, za všechny roviny života, které sama jako křesťanské společenství oživuje. Je jasné, že křesťanské společenství katechetickou odpovědnost vykonává na základě svého „povolání k tomu, aby bylo místem živoucím, kde se člověk rodí z víry“.¹⁷ Ale všem je zřejmé, že tato orientace – byť sebelépe přijímaná – zároveň zůstává ohromnou výzvou. Volá po zevrubné obnově života křesťanských společenství, uvyklých více na organizaci svých aktivit než na to, aby rozvíjela příležitosti ke sdílení víry. Proto v dokumentu francouzských biskupů znovu zaznívá výzva papeže Jana Pavla II.: „vytvářet církev domovem a školou společenství“.¹⁸

Na tomto místě naší reflexe je užitečné rozlišit tři termíny, které se v současném jazyce často užívají nerozlišeně: poslání, odpovědnost a mise/misie. Je posláním církve, aby „přinášela evangelium“.¹⁹ Církev nikdy neexistuje jen pro sebe samu nebo jen kvůli obstarávání svých členů, přičemž by „úlohu evangelizace“ delegovala na někoho jiného. Evangelizace je pro církev jejím raison d’être, a toto poslání může zastřešit opět jen jako církev, tedy skrze různost a vzájemné doplňování rozličných rovin svého života. „,Evangelium je přinášeno‘ konkrétním životem církve s jejími shromážděními, institucemi, s její účastí na rokování světa, jejím uměním a památkami, veškerými lidmi, její koktavostí, jejími stíny, nejrůznějšími rysy tělesnosti i viditelnosti.“²⁰ Odsud vychází přesvědčení spisu Texte national, že katecheze se nemůže situovat až za poslání církve jít jako církev vstříc lidem či vedle tohoto poslání; zároveň je však třeba dodat, že katecheze je pouze jednou podobou daného poslání církve „přinášet evangelium“, a že tak církev není zproštěna katechetické odpovědnosti.

S ohledem na poslání celé církve a všech v církvi existuje odpovědnost, která je ryze katechetická. Spočívá v odevzdání sebe do služeb procesu transformace, aby lidé měli možnost žít podle cesty víry, na niž jsou pozváni. Ale stejně jako neexistuje jediný způsob, jak rodiče uvádějí ve skutek svou rodičovskou odpovědnost, neexistuje ani výhradně jediný způsob jednání, v němž by se vyčerpávala katechetická odpovědnost církve. Ve druhém svazku dokumentu volají francouzští biskupové po tom, aby byla předložena „katechetická nabídka“, složená z různých postupů katecheze: organizování podle životních etap, podle místa života, organizování domácích společenství, organizování katechumenátu podle povahy svátosti. Mluvíme zde tedy o odpovědnosti sdílené, kterou žádná instituce nemůže uskutečňovat jen podle sebe a výlučně. Naopak, podílet se mají nejrůznější instance církve, každá ve službě, která je jí vlastní.²¹ Stejné katechetické odpovědnosti, definované ze své podstaty a podle svých opěrných bodů, se mohou zhostit různé služby církve, přičemž každá jí propůjčí konkrétní a specifický způsob realizace.

Jde o život učedníků

Ve věci zaměření katecheze ve Francii, podle stanoviska tamních biskupů, nyní zbývá osvětlit aspekt bezesporu nejdiskutovanější. Vše je obsaženo ve slovu „iniciace“. Tímto slovem totiž Texte national podtrhuje volbu, kterou francouzští biskupové vzhledem k aktuální situaci ve Francii vnímali jako nezbytnou.²² V předmluvě formulují: „Všem, kteří na církvi požadují víru, dnes rezolutně navrhujeme cestu iniciace, (…) postup partikulární, ale v církvi tradiční.“²³ A dále: „Pro charakteristiku čistě katechetické odpovědnosti současné církve volíme výraz,pedagogika iniciace‘.“²⁴ Použití slova „iniciace“ je kvůli jeho mnoha významovým asociacím samo o sobě ošidné. Ale užití výrazu „pedagogika iniciace“ není o nic méně choulostivé, protože by si lidé mohli myslet, že jde o pouhou volbu „metody“. Ve skutečnosti však slovo samo a jeho celá konstrukce připomíná, že ve věci katechetické odpovědnosti jde o život učedníků.

Oproti současnému úzu, který chápe iniciaci z hlediska technického pojetí přenosu,²⁵ Texte national formuluje pojetí katechetické odpovědnosti s ohledem na všechny, kdo jsou v křesťanském kontextu zvyklí časovat sloveso „iniciovat/zasvěcovat“ v trpném rodě. V křesťanském systému jsme my iniciováni/zasvěcováni Bohem, který jako první z nás činí příjemce daru, jímž je on sám. Skutečnost, že tento dar je zadarmo, vytváří základ křesťanské spirituality. Křesťanská víra nevyvstává z nějakého poznání, v němž by druzí měli být tajně utvrzováni. Nespočívá ani v podrobení se zákonu, který by se měl z tohoto titulu vyučovat. Ani nejde o dodržování předpisů kvůli tomu, že „je to psáno“. Křesťan žije svůj život věřícího v systému cesty, na níž se nechává skrze někoho utvářet. Katecheze tak nemůže existovat bez svobodného souhlasu s vykročením na cestu za zemřelým a zmrtvýchvstalým Kristem. Čistě katechetická odpovědnost tedy tkví v tom, že se dáváme do služeb možnosti, aby tak i další lidé mohli jít stejnou cestou. „Je-li základem křesťanské identity velikonoční tajemství, křesťanský život se stává odpovědí vděčnosti, díkůčiněním za úplný a nepodmíněný dar, přijatý z Kristovy oběti. Právě zde nachází pedagogika iniciace svůj opěrný bod.“²⁶

Katechetická odpovědnost tedy zahrnuje práci, která se neodvíjí od stejného východiska jako v době, kdy se katecheze chápala jako technický prostředek k tomu, aby druzí porozuměli předmětu víry. „Katecheze,“ říkají francouzští biskupové na jediném místě, kde ji definují, „spočívá v nabídce křesťanského společenství těm, kteří se svobodně chtějí účastnit jeho zkušenosti a jeho porozumění víře.“²⁷ Práce katechetické odpovědnosti se opírá o křesťanskou zkušenost, to znamená o víru, v níž je neoddělitelná od církve, která ji nese a žije v ní, nebo přesněji, o víru, která je zkušeností cesty, po níž jde církev za svým Mistrem a Pánem.²⁸ Tato myšlenka byla formulována již před deseti lety v Listu francouzským katolíkům jako „základní povinnost“. V dnešní společnosti, říkají tu francouzští biskupové, bude složité nabídnout víru z pozice, kdy se někteří domnívají, že již znají to, co se ostatní musejí ještě učit. Své poslání otevírat Písma nebude moci církev vykonávat, aniž by se sama uváděla „do stavu iniciace“,²⁹ psali zde francouzští biskupové. Nebude moci dobře zvěstovat, aniž by pro sebe samu usilovala o vnímání a přijímání novosti evangelia, které chce zvěstovat. Z tohoto hlediska je volba „pedagogiky iniciace“ v souladu s vůlí francouzských biskupů svěřovat katechetickou odpovědnost.

„Jiný rozsévá a jiný sklízí“ (Jan 4,37)

Volba pedagogiky iniciace, byť jakkoli ospravedlněná, by se však mohla ještě zdát jako oportunní výběr, jednoduše motivovaný složitými podmínkami současné situace a v soutěži s jinými – zajisté náležitými – možnostmi tedy postavený přímo na jejich roveň. Takový pohled by však zapomínal na to, že zmíněná volba pochází z duchovní zkušenosti, kterou církev ve Francii v současné situaci ustavičně prochází. Je pravda, že ve Francii, v „zemi staré křesťanské tradice, se mnozí dospělí a mladí vzdálili církvi tváří v tvář církevní instituci“. Počet katechizovaných dětí alarmujícím způsobem klesá;³⁰ instituce katecheze se musí inzerovat různými oznámeními, díky nimž je viditelná i ve společnosti; „zároveň je u mnoha našich současníků patrná skutečná duchovní žízeň“.³¹ Katolická církev dnes vychází vstříc požadavkům té skupiny lidí, kteří nepřicházejí sami od sebe, kteří se neúčastní života církevního společenství, kteří místním křesťanům nejsou často ani známi. V situaci, kdy zjišťuje minimální účinek toho, co sama dokáže, činí katolická církev ve Francii zkušenost žence tam, kde sama nerozsévala.

Tato duchovní zkušenost církve ve Francii je přímo spjatá s důležitou skutečností, že v jejím středu jsou přítomni katechumeni. Dlouho byl katechumenát městským jevem, spojeným s kosmopolitním prostředím velkých měst; nyní je realitou malých vesnic a malých venkovských křesťanských společenství. A zde je další, opět konkrétní zkušenost, kterou církev činí, že víra není automaticky to, co vytvářejí její instituce, ale dar, který Bůh sám překvapivými cestami ustavičně vkládá do srdcí mužů a žen tohoto času. Mnoho malých křesťanských společenství, která dobře vědí o svých nedostatcích, dnes s podivem zjišťuje, že „je to Ježíš Kristus, který iniciuje,“³² a že jsou ve skutečnosti odpovědná za vyživování víry, povzbuzování, doprovázení těch, kteří přijímají toto obdarování a sklízejí z něho první plody.

Texte national například právě na základě této duchovní zkušenosti vyzývá k přijímání daných požadavků ve víře. Zatímco nárůst rozdílu mezi očekáváními lidí a tím, jakou důležitost své nabídce přikládá církev, by mohl vést křesťanská společenství k upevnění svých pozic prostřednictvím nejrůznějších předběžných podmínek, biskupové svou volbou pedagogiky iniciace předkládají výzvu k jiné formě pastorálního vztahu: „Je třeba umožnit těmto lidem, aby formulovali své existenciální otázky, umět naslouchat jejich požadavkům, přijímat jejich zjištění a zároveň hledat očekávání, touhu po Bohu, která už v nich byla probuzena Duchem Svatým, a to ještě předtím, než se započne s katechetickou prací.“³³ Zatímco se církev dlouho zabývala prací rozsévače, dnes zjišťuje, že jí náleží odpovědnost žence, který spoléhá na Krista rozsévače a který s ním dochází útěchy. Církev by mohla zastřešit pravdivou volbu, kterou se rozhodla uplatnit, právě v této rovině služby zaměřené na cestu, na níž Kristus sám musí mít možnost působit v roztříštěných a často překvapivých příbězích lidí – volbu „odhodlaně nabízet cestu iniciace“.³⁴