Některé otázky bonhoefferovské teologii

Autor: Monika Recinová - Číslo: 2008/4 (Články)

Ve dnech 22.–27. 7. 2008 se v Praze uskutečnil Desátý mezinárodní bonhoefferovský kongres na téma: „Teologie Dietricha Bonhoeffera v dnešním světě – cesta mezi fundamentalismem a sekularismem?“ Tohoto kongresu, pořádaného Mezinárodní Bonhoefferovou společností na různá témata související s bonhoefferovským bádáním každé dva roky, se letos účastnilo asi 150 badatelů z 32 národů. Mezi řadou přednášejících bylo možné najít především protestantské teology různých denominací, reflektující aktuálnost Bonhoefferova myšlení z hlediska dnešní teologické diskuse a celospolečenských souvislostí. Smyslem těchto konferencí je domýšlet Bonhoefferovo neuzavřené inspirativní teologické dílo, které bylo přerváno jeho násilnou smrtí, a šířit dál jeho odkaz. Dnešní svět je ohrožován fundamentalismem, jehož hybnou silou jsou namnoze nereflektované náboženské ideologie různého druhu. Z druhé strany ohrožuje západní svět sekularismus, vedoucí až k ateismu, který ve své praktické podobě znamená často devastaci mezilidských vztahů i bezohledné drancování přírody. Aktualita Bonhoefferova myšlení na jedné straně pomáhá demaskovat falešnou náboženskost, která je pouhou zástěrkou čistě utilitaristických, politických a militantních cílů, z druhé strany jeho řeč nikoli o sekularismu za každou cenu, ale odhalení světského významu evangelia jako života pro druhé může napomoci k nalezení autentické lidské a křesťanské existence v tomto světě.

Ačkoli konference studovala všechna Bonhoefferova díla, badatelé se shodovali na tom, že teologicky jsou nejzajímavější a vlastní odkaz Bonhoefferova teologického myšlení představují především jeho Dopisy a listy z vězení. Ty byly v češtině k dispozici již v důležitém samizdatovém vydání a jejich knižní podoba vyšla ve Vyšehradu v r. 1991. V útržkovitých poznámkách z vězení Bonhoeffer nastínil svou tezi o dospělém nenáboženském člověku moderního světa. Položil si otázku, jak zvěstovat evangelium tomuto člověku, pro kterého slovo Bůh a náboženství přestalo mít smysl. Přestože Bonhoeffer načrtl tuto teologii v několika skicách v soukromých dopisech v době svého dvouletého věznění, dostaly tyto poznámky určitou definitivnost a sílu podloženou jeho statečnou smrtí za konspiraci proti Hitlerovi, jehož atentát spolu s dalšími příbuznými a přáteli připravoval. Není zde naším záměrem referovat podrobně závěry jednotlivých panelů konference. Pro speciální zájemce o dané téma budou akta konference v tištěné podobě k dispozici. Namísto toho se chceme pokusit položit Bonhoefferově teologii některé otázky, které by podle našeho názoru položeny být měly, a na základě toho se pokusit o určitou kontextovou interpretaci jeho myšlení.

Bonhoeffer poznal a přijal křesťanství v jeho luteránské protestantské podobě. Směry, s nimiž se dále především setkal, byly naivní pietismus, osvícenská liberální teologie a Barthova nová ortodoxie se svým „pozitivismem zjevení“. Bonhoeffer svým hlubokým vhledem vnímal určitou problematičnost těchto jednotlivých koncepcí křesťanství. Vedle těchto vlivů byl dále formován duchem doby, poznamenaným otřesem první a druhé světové války, prudkým rozvojem vědy a techniky a moderními filosofickými směry s jejich empirismem a agnosticismem. Sám působil jako pastor na předměstí velkých evropských měst a anatomii duchovního světa moderních lidí znal z vlastní blízké zkušenosti. Bonhoefferova teologie vyrostla z jeho hluboké reflexe všech těchto dobových souvislostí. Jejím základem však nebylo pouhé vnější vyjádření myšlení určité významné skupiny jeho současníků. V základu jeho úvah stála jeho vlastní křesťanská víra a zkušenost. Bonhoeffer četl Písmo a také se modlil, jak dokládá řada míst z jeho děl, naposledy jeho modlitby složené pro spoluvězně v cele před popravou. Svou víru také hluboce promýšlel v jejím aktuálním významu. Šlo mu o živou víru, která se projevuje také skutky (drahá milost). Prošel určitým osobním zráním a vývojem a, přestože se zvedají hlasy proti této myšlence, jeho hluboké intuitivní náhledy svědčí pro jeho specifickou mystiku. Myšlenková epocha, ve které Bonhoeffer žil, byla charakteristická zatměním ideje Boha, jak to Bonhoeffer sám vyslovil: slovo Bůh přestalo mít svůj smysl, hypotéza Boha se stala pro moderního člověka nesrozumitelnou. Slovy Nietzscheho a celého jednoho teologického směru, Bůh zemřel.

V dějinách novověké filosofie, počínaje Descartem, došlo k vytvoření metafyzického konceptu, v němž Bůh vystupoval jako nejvyšší jsoucno. Spolu se zhroucením starého obrazu trojposchoďového světa vlivem moderní přírodovědy, v jehož kontextu byla formulována nauka Bible, spolu s pádem metafyziky s Bohem jako nejvyšším jsoucnem došlo k otřesu křesťanské víry, která byla v dílech mnoha myslitelů vázána na tyto výkladové rámce. Tradiční věrouka a náboženství se staly nesrozumitelnými, nepřitažlivými a nevěrohodnými všude tam, kde se vytratilo povědomí o jejich skutečném významu a duchovní síle.

Moderní člověk učinil velký pokrok, pokud jde o vymanění se ze závislosti na přírodních silách, které ohrožovaly jeho existenci. Svým mocným úsilím, rozvojem věd a techniky ovládl prostředí, které ho kdysi ohrožovalo. S rostoucím zájmem o obstarávání svého světa však ztratil něco velice cenného. Vědomí závislosti na Bohu, svého skutečného místa ve světě, schopnost žasnout a úctu ke Stvořiteli. S rostoucí vzdáleností od přirozené zkušenosti k denaturovanému myšlení ztratil ponětí o duchovním světě. Přestal mít čas, zabývat se neviditelnými věcmi, které se pro něho staly něčím neskutečným a směšným. Tak je jeho existence na jedné straně velice pokroková, na druhé straně vykořeněná a ohrožená novým barbarstvím. V touze uniknout této hrozbě se obrací k novým i starodávným nabídkám spirituality, v kterých hledá únik před hrozící prázdnotou. Jak ukazuje poslední vývoj duchovních dějin západního světa, lidská duše je totiž, přes všechny argumenty moderních myslitelů, nevyléčitelně náboženská.

Tváří v tvář modernímu člověku, který je nenáboženský, protože ztratil přístup k hlubokému pochopení, co je náboženství, Bonhoeffer navrhuje sestoupit k tomuto člověku. Vítá jeho situaci, které přitakává. Přijímá situaci tohoto člověka a pokouší se vyložit evangelium v pojmech a myšlení tohoto člověka. Nechce ho vytrhnout z jeho situace, ale chce mu ukázat autentickou křesťanskou cestu jeho prostředky a v jeho situaci. V odmítnutí metafyzického konceptu Boha jako nejvyššího jsoucna je něco pravdivého. Bůh přece není věc mezi ostatními věcmi, byť věc nejvyšší. Bůh je přece zcela jiný, transcendentní, což znamená, že je jinak, než je oblast podstat. Tuto Boží transcendenci Bohnoeffer interpretuje jako radikální sebe-překročení v existenci pro druhé, které se nejvíce zjevilo v Ježíši Kristu. Krajním zjevením této Boží vydanosti pro druhé je Ježíšova smrt na kříži. Bůh je Bohem tím, že trpí v dějinách pro člověka. Člověk je křesťanem tím, že stojí na straně trpícího Boha.

Bonhoefferova nenáboženská interpretace evangelia může oslovit vždy, když se ztrácí význam živého náboženství. Když se zbožnost stane povrchní, zvykovou, nebo ještě hůře: stavěnou na odiv pro získání obdivu nebo sebepotvrzení. Je tragédií moderních duchovních dějin, že vlivem rychlých celospolečenských změn i chyb a selhání lidí církve se křesťanská zbožnost stala mnohdy nevěrohodnou a nepochopenou. Je však otázka, jestli je jedinou cestou její opuštění, které může být ve skutečnosti obrovskou duchovní ztrátou. Je otázka, jestli opuštění pravd víry ve prospěch nenáboženského, světského výkladu křesťanské existence není reduktivním výkladem, který není práv plnosti poselství evangelia o spáse. Kde hledat lék? Spíše než v dílech moderních autorů nebo výhledech do budoucna by mohlo napomoci navrátit se ke kořenům. Bonhoeffer se spolu s dalšími pokusil o určitou interpretaci biblického poselství. Není pochyb o tom, že stojíme před úkolem interpretace evangelia a otázkou nové hermeneutiky. Tato potřeba byla pociťována vždy a klasická dogmata nejsou ničím jiným než právě takovým nereduktivním, rozvinutým výkladem plnosti evangelia. Proto by mohlo být lékem vrátit se k patristickým autorům a studovat jejich filosofický výklad křesťanství. Dát si tu práci a hledat v jejich dílech, která představují výklad křesťanství jazykem staré evropské myšlenkové tradice, smysl, který se pokusili vyjádřit. Jejich přístup vybízí k znovuobjevení „srdce“, ne jenom racionální mysli. Tento orgán člověka, zasutý i u moderních lidí, odkrývá bohatství lidské duše. Patristická teologie je komplexní, rozvinutou křesťanskou odpovědí na záhadu člověka. Právě v kontextu patristické tradice, která vychází z evangelia a chce vysvětlit evangelium prostředky kultury a filosofie, byla formulována všechna dogmata církevního učení. Pro protestantskou tradici bude tento apel jistě tvrdou řečí. Tento problém se objevil již na počátku reformace. Bylo to zastření smyslu pro význam formulací pravd víry, jejich nepochopení a také nevěrohodnost života některých představitelů církve, co vedlo k hledání nových forem výkladu a života víry. Současný evropský duchovní vývoj však poukazuje k tomu, že lidská duše hledá vedle racionální nitrosvětskosti také duchovní přesah. Klasická křesťanská teologie byla kdysi prostorem pro všechny tyto tužby a hledání lidské duše. Není-li toto směřování duše moderního člověka nějak usměrňováno, může na sebe brát podoby, které jsou nerozumné, fundamentalistické nebo jinak nebezpečné. Proto spíše než přitakat k situaci moderního a post-moderního člověka je třeba z ní člověka vyvést. Toto vyvedení se děje novou formou mystagogické katecheze, která učí odkrývat smysl starého a vždy nového pokladu víry. Tak jako tomu bylo kdysi, spásu může přinést nauka církve nově pochopená na základě hlubokého studia patristických otců, osvědčená v životech tolika Božích svědků.

Určitým interpretačním klíčem duchovního rozpoložení charakteristického pro dobu, ve které Bonhoeffer žil, by mohla být metafora temné noci ducha z mystických spisů svatého Jana od Kříže. Zkušenost, kterou Bonhoeffer prožil a promyslel, je autentickou zkušeností, která vyrostla v jeho duchovním směřování. Pro tuto očistnou noc je charakteristická ztráta živého vnímání Boží blízkosti, nechuť k duchovním věcem, zastření smyslu mnoha náboženských forem. Smyslem této očistné noci je podle Jana od Kříže očištění duše a její uvedení k hlubšímu prožívání a chápání víry. Ačkoli je tato duchovní noc tak důležitá, je jen jednou z etap duchovní cesty. Ač může duše v této duchovní noci – ve které má navzdory tomu, že jí chybí duchovní útěcha, dále pokračovat ve všech duchovních cvičeních – setrvávat i dlouhé roky, není tato duchovní noc ještě cílem cesty. Tou je sjednocení duše s Bohem v poznání a lásce. Po této očistné etapě noci ducha přichází postupně svítání, kdy je duše znovu a z hlubších zdrojů osvícena a dochází nového poznání a pochopení pravd o Bohu. Z hlediska takto nastíněné duchovní cesty je duchovní fáze určitého proudu evropského křesťanství 20. století, kterou prožil a popsal Bonhoeffer, možná právě takovou očistnou duchovní nocí celé jedné epochy moderních evropských duchovních dějin. Jako taková však není něčím, v čem by bylo možné trvale se zabydlet a vyvodit z takové fáze cesty důsledky pro celé duchovní směřování. I v této fázi noci má duše vytrvat v plné víře, v níž má očekávat svítání, které přinese plnost. Bonhoefferovi nebylo dáno, aby do konce promyslel a prošel svou cestu. Nevíme, jakým směrem by se v poctivosti svého duchovního života ubíral. Někteří jeho následovníci radikalizovali akcenty, které nastínil ve svých Dopisech a listech z vězení, do podoby ryzí imanence poselství víry, sekularizace a nitrosvětskosti a někteří došli až k ateismu. Tato interpretace důsledků Bonhoefferova myšlení však není, jak bylo výše naznačeno, jediná možná.