K Roku svatého Pavla

Autor: Axel Hammes - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2008/4 (Punctum saliens)

Pastoralblatt (Aachen aj.), 7/2008.

Pavel nic neulehčoval ani sobě, ani druhým. Od počátku jsou s osobou a dílem Apoštola národů spojeny těžké konflikty a enormní potíže. Už v Novém zákoně nalézáme první svědectví o sporu, který se rozhořel nad správnou interpretací jeho dopisů. Ve Druhém Petrově listu čteme: „A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa v nich jsou těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, ke své záhubě.“ (2Petr 3,15-16) Autor se vůbec nepouští do obsahových sporů; spokojuje se jen poukazem na svůj naprostý souhlas s Pavlem a důrazným varováním před zneužíváním jeho listů. Pavel provokoval. Od něho vyšly rozhodující podněty k tomu, aby se malá židovská sekta mohla vydat na úspěšné tažení po celém světě a stát se společenstvím církve, obepínajícím celý svět.

Zamyšlení nad Apoštolem národů

Narození apoštola Pavla před 2000 roky má připomenout speciální Pavlův rok. Zahájil ho papež Benedikt XVI. slavnými nešporami 28. června v bazilice svatého Pavla za hradbami. Už pozvání patriarchy Moskvy a celého Ruska Alexije II. na zahájení slavnostního roku stanovilo důležitý akcent: z tohoto roku mají vyjít impulzy pro jednotu a svornost všech křesťanů. Na slavnostní zahájení má v Římě navázat celá řada pastorálních, sociálních a nábožensko-kulturních iniciativ. Pavlův rok by se však neměl vyčerpat v řadě oficiálních kongresů a slavností, ale měl by vést na mnoha místech světové církve k zamyšlení, které by nově objevilo odkaz Apoštola národů.

Pavel poznamenal dějiny církve více než jakákoli jiná postava prvotního křesťanství – počínaje prostou skutečností, že počtem knih tvoří pavlovské spisy největší část Nového zákona a Lukášovy Skutky apoštolů se čtou jako ozvěna Pavlovy osoby a jeho díla. Projekty velkých teologů prvotní církve – Ireneje z Lyonu, Órigena a Augustina – se v neposlední míře profilují v diskusi s Pavlem. Rovnováha se znovu posunuje, když se v reformační teologii prohlašuje nauka o ospravedlnění nejen za střed pavlovské teologie, nýbrž za jakýsi kánon v kánonu. Na Pavlovi se rozdělovali a rozdělují duchové – platí to stále ještě i o konfesích?

Co však může zájem o Pavlovu význačnou osobnost a o jeho náročné listy přinést v dnešní době k oživení naší víry? Co bychom se od něho měli učit v situaci, kdy se církev snaží ve všech zemích o nalezení nových cest k plnění svého misijního úkolu? Nedostáváme se do nebezpečí přetěžování Pavla naším očekáváním? Vždyť všechny jeho dopisy byly původně pojaty jako příležitostné, snažící se o odpověď na konkrétní problémy v obcích. Přesto v nich Pavel vypracoval teologické myšlení, které dodnes vyzývá svou hloubkou a šíří. Zatímco se po dlouhou dobu zajímalo teologické bádání přednostně o jeho nauku, z níž bylo možno sestavit jeho dogmatický systém, pak dnes získal na významu způsob Pavlovy argumentace, jakými strategiemi se vyrovnává s konflikty a jak se snaží získat lidi pro své pojetí víry. V tom se zračí jeho postoj vůči vlastní apoštolské službě, mající významný teologický a spirituální dosah. V tomto ohledu chtějí následující čtyři body dát první myšlenkové podněty počínajícímu Pavlovu roku.

Na počátku křesťanské existence: povolání

Pavel si přináší už mnohé, když dochází k onomu rozhodujícímu zážitku před branami Damašku, o němž obšírně referují Skutky apoštolů na třech místech (srov. Sk 9,1-29; 22,3-29; 26,4-29). Nestojí tu před námi člověk, pro něhož by Bůh nic neznamenal a který by si nevěděl rady s jeho Zákonem. Naopak: své farizejsky vyškolené chápání Písma (srov. Sk 22,3) a přísné dodržování Tóry (srov. Gal1,14n; Flp 3,6) Pavel po svém povolání za Apoštola národů nenechává prostě za sebou jako škodu (Flp 3,7), nýbrž rozhodně je uvádí do hry novým způsobem a především v nové perspektivě. Ať je jeho rozchod s dosavadním způsobem života jakkoli radikální, jedno přetrvává, i když v zásadní proměně: nadšení pro Boha Izraele. Před jeho povoláním se projevovalo jako horlivost pro Tóru, danou Bohem; později se stalo horlivostí pro jednotu nového Božího lidu z židů a pohanů v Kristu (srov. Gal 3,28). Jeho vášnivý boj proti těm, kdo u Galaťanů žádali obřízku pohanů, má právě zde svůj nejhlubší důvod.

Jedno je jisté: tzv. zážitek u Damašku je pro Pavla trvalou mimořádnou klíčovou zkušeností, v níž se mu ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus zjevil jako Boží Syn. Z tohoto zjevení však bezprostředně vyplývá jeho zvláštní povolání. To, že se stal křesťanem, má důsledky, které se nezastavují u obnovy vnitřního člověka, nýbrž ukládají mu povinnost ve službě evangeliu. Stal se křesťanem, následoval Boží volání pro jeho lid a v něm, a od počátku se to stalo povoláním (srov. 1Kor 1,26; Ef 4,1.4). Pavel sám se nikdy nepovažuje za absolutní výjimku, kterou by nemohl napodobovat každý křesťan (srov. 1Kor 4,16; Flp 3,17). O apoštolovi jako modelu křesťanské existence ovšem platí: „Předmětem následování není to, co Pavel dokázal sám ze sebe: jeho příkladná existence nebo jeho příkladná snaha o ctnosti, nýbrž právě to, co nedokázal sám ze sebe: jeho apoštolská existence poznamenaná Ukřižovaným.“ (Helmut Merklein)

Životopis víry většiny z nás je dosud určen tím, že jsme se do církve narodili. Radikální proměnu existence, k níž ve křtu došlo (srov. Řím 6, 3-11), musíme teprve dohonit v průběhu dalšího života. Pavlovi v žádném případě nestačí, že jsme přijali svátost křtu, jestliže tím také nezačíná úplně nový život v Kristu, který se aktivně zapojí do budování Kristova těla (srov. 1Kor 14,12). Právě církev v Německu žije podstatně z mnohotvárné odborné služby svých profesionálních pracovníků. To patří jistě k jejím silným stránkám. Nevedlo to však příliš často k tomu, že prohlubování a předávání víry se delegovalo na instituční ruku církve?

Pavel jako misionář

Apoštol národů se cítil povolán nést evangelium až na hranice tehdy známého světa (srov. Řím 15,28n). Poněvadž sám vyrostl v prostředí židovsko-helénistické diaspory metropole provincie, dokázal učinit své hlásání srozumitelným v řeči a kategoriích myšlení helénistického světa. Dopravní síť římského impéria, která právě v té době expandovala, umožnila apoštolovu misijní činnost mezi různými národy. Cítí, že jej Kristova láska nutí (srov. 2Kor 5,14), aby celou svou existenci vrhl na šíření evangelia. Zdá se, že my, evropští křesťané, si teprve znovu začínáme uvědomovat své misijní povolání uprostřed šířící se novopohanské kultury. Od Apoštola národů bychom se měli zaprvé naučit, že misie znamená především osobní angažovanost a rozhodnou oddanost.

Poučný je přitom i postup, kterým chce Pavel získat pro evangelium co nejvíc lidí. Popisuje jej v 1Kor 9,19-23: „Jsem svoboden od všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl Židem, abych získal Židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, jsem byl pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všechno to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.“

Tento text je otevřen pro vážná nedorozumění. Pavel vůbec nechce být náboženským chameleonem, který se oportunisticky bratří s partnery diskuse. Vědomě a intenzivně se však zabýval různými životními světy lidí, s nimiž se na svých misijních cestách setkal. Jeho postup není šikovným taktickým kalkulem, ale plodem nové svobody, darované Kristem. Že taková svoboda nemůže být zaměňována s libovolností, je zřejmé v Prvním listu do Korintu na kritickém měřítku, jemuž se musí podrobit každé hlásání evangelia: na slovu o Kříži (1Kor 1,18-25), které apoštol nechce připravit o jeho sílu intelektuální brilancí nebo přesvědčivou rétorikou (1Kor 1,17; 2,1). Že s tímto slovem byly i pro Korinťany spojeny nepohodlné pravdy, se odráží ve vášnivé disputaci, zachycené v korespondenci do Korintu.

Svědectví praktické teologie

Apoštolovy listy nám staví před oči bystrého myslitele, který dokáže analyticky a systematicky razit prvokřesťanskou tradici. Nicméně Pavel nepíše učená pojednání, jaká známe např. od stoického filosofa Seneky († 65 po Kr.). Po celý život zůstal Pavel hluboce zakořeněn v židovství, a tím v náboženství, které předřazuje otázku správného jednání každé teologické spekulaci. A tak se pavlovské myšlení rozvíjí kolem praktických otázek, vyplývajících z nového života v Duchu a pro soužití uvnitř obcí.

Poněvadž se teologická recepce Pavla soustřeďovala především na list Římanům a jeho široký výklad o zákonu a ospravedlnění, bylo to fixováno jako střed celého jeho myšlení. Pavel však myslí a argumentuje vždy podle situace, podle problémů vzniklých v obcích a podle zralosti víry posluchačů. Podle apoštolova pohledu tak patří Korinťané – na rozdíl od Filipanů (Flp 4,5) – k těm, kdo dosud nemohou snášet pevnou potravu a jako dosud ve víře nedospělí dostávají od něho mléko (srov. 1Kor 3,1nn). Nezamlčuje, co je u nich málo vyvinuté, nýbrž opěvuje to v jednom z nejoblíbenějších a nejznámějších textů, tzv. Velepísni lásky, kde se v závěru říká: „A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z těch tří je láska.“ (1Kor 13,13)

Tato triáda není zmíněna jen zde, nýbrž na více místech v Pavlových listech (1Sol 1,3; 5,8; Řím 5,1-5; 1Sol 3,10-13; Gal 5,5n). Jako pavlovská „zkratka křesťanské existence“ si zaslouží, aby byla více, jako základní matrice, používána k hlubšímu teologickému porozumění Pavlovým listům. Ve vztahu k Pavlovu eschatologickému schématu ve výrocích jako 1Kor 13,12 lze tuto triádu popsat následovně: „Víra a naděje mohou spolu být v napětí, neboť skrze Krista začalo ve starém eónu něco zcela nového, co bude naplněno teprve při jeho novém příchodu. Věřící žijí v napětí mezi tímto ‚již‘ a ‚ještě ne‘. Láska může toto napětí zrušit, alespoň v určitých momentech.“ (Peter Wick)

Diskrepance teorie a praxe je prastarým nepříjemným problémem, nejen pro teology a duchovní správce. Intenzivní četba Pavlových listů a jejich výklad v kázáních a katechezi byly jimi bohužel často zanedbávány. Přitom by osobám odpovědným za pastoraci mohly pomoci nejen k tomu, aby citlivě a se solidním sociologickým podložením vnímaly dramaticky proměněnou skutečnost, nýbrž aby na ni našly teologicky nosnou odpověď. Pavel dodává odvahu k teologii uprostřed života, vně akademických kruhů. Skutečnost, že nás občas zajímají zcela jiná témata než ta, o nichž pojednává ve svých listech Pavel, může být zaviněna naší zvláštní situací. Ovšem tam, kde se už nevyskytují žádné podstatné problémy, musí se duchovní správci i obce ptát, zda se ještě dostatečně drží věci evangelia.

O Pavlově univerzalismu

Apoštol národů nejen směrodatně ovlivnil teologii, ale též vyprovokoval filosofický odpor, který vyjádřil Friedrich Nietzsche (1844–1900) s nepřekonatelnou ostrostí. Ve svém polemickém spisu Der Antichrist nazývá Pavla „géniem nenávisti“, který zůstává odkázán na víru v nesmrtelnost, aby zbavil svět hodnoty.

Co však měl Pavel skutečně na mysli, když ve vyostřeném sporu s Galaťany sáhl k drastické formulaci „Já se však za nic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět“ (Gal 6,14)? Zdůvodňuje takový výrok nenávist ke světu a životu v něm? Jistě ne. Oč mu skutečně šlo, je pozitivně vyjádřená svoboda věřících v Krista od mocností tohoto světa, které byly smrtí na kříži definitivně překonány. Rozdíly, na nichž spočívají řád a nároky tohoto světa, jsou z perspektivy víry nicotné, protože všichni jsou „jedním v Kristu“ (Gal 3,28).

Z dalšího Pavlova bojovného listu je zřejmé, že apoštolovo hlásání není neseno pohrdáním světem, ale velkou, přímo univerzální důvěrou: „Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali – já a Silvanus a Timoteus – nebyl zároveň ‚Ano‘ i ‚Ne‘, nýbrž je v něm jasné ‚Ano‘.“ (2Kor 1,19) Boží věrnost řekla v události Krista jednoznačný a neodvolatelný souhlas ke světu a k člověku. Ani svět vcelku, ani jednotlivý člověk nemohou být v této perspektivě odloženi ad acta jako beznadějný případ. Pavel vidí prostě všechno zahrnuto do univerzálního proudu naděje, který se naplní teprve tehdy, až bude jednou Bůh všechno ve všem (1Kor 15,28). Tato pozitivní opce pro člověka a jeho spásu, ba pro celé stvoření, by měla jako znamení křesťanského zvěstování proniknout všechno, co se děje v Boží církvi a co z ní vychází.

V Pavlových listech je k dispozici bohatý poklad pro víru, teologii a spiritualitu pro každého, kdo je ochoten k prohloubené četbě těchto intelektuálně a existenciálně náročných textů. Pavlův rok chce být podnětem takového hledání pokladů. Co se může stát, když člověk sáhne po Pavlovi a čte, vypráví působivě svatý Augustin ve svých Vyznáních – jak mu stačila jediná věta: „Dále jsem už nechtěl číst a také to už nebylo nutné. Jakmile byla tato věta u konce, proudila mi taková jistota jako světlo do ustaraného srdce, že všechna noc pochyb zmizela“ (Conf. 8,29).