Josef Kružík – Karel Novotný: EMMANUEL LÉVINAS
Autor: Tomáš Tatranský - Číslo: 2008/4 (Recenze)
Josef Kružík – Karel Novotný (eds.), EMMANUEL LÉVINAS. Filosofie a výchova. Fakulta humanitních studií UK, Praha 2006, 288 str., ISBN 80-239-8833-2.
V souvislosti se stým výročím narození významného židovského filosofa litevského původu Emmanuela Lévinase (1906–1995) se českým čtenářům dostává do ruky kniha, která shromažďuje příspěvky, jež zazněly na „levinasovské“ konferenci pořádané Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze v červnu roku 2006.1 Jak naznačuje název knihy, tématem konference byl především pedagogický aspekt Lévinasovy filosofie, nicméně, jak uvidíme, zdaleka ne všechny příspěvky se daného tématu držely, což lze ostatně vysvětlit i faktem, že sám Lévinas se otázkou výchovy zabýval pouze okrajově. Editoři sborníku tuto skutečnost vzali na vědomí a rozčlenili knihu na čtyři části: Fenomenologie, Výchova, Etika a právo a Jinakost druhého.
1 Tato konference bohužel nebyla zařazena mezi akce pořádané pod hlavičkou Un Siècle avec Levinas (viz www.levinas100.org). V této recenzi budu označovat strany týkající se citací z recenzovaného sborníku přímo v hlavním textu, jiné odkazy pak budu uvádět v poznámkách.
Po vstupním textu proděkana FHS UK Zdeňka Pince (který celkový dojem ze sborníku bohužel poněkud kazí, protože obsahuje řadu nepřesných či banalizujících formulací, přičemž poslední tři strany textu jsou navíc ve značné míře plagiátem, jelikož obsahují řadu kryptocitátů z Lévinase, jakož i z mojí knížky o něm2) následují přednášky, v nichž je Lévinasovo myšlení představeno víceméně v konfrontaci s fenomenologickou tradicí. Tuto první část sborníku zahajuje Jiří Pechar článkem Lévinasův vztah k fenomenologii, který předkládá velmi přehlednou synopsi tří Lévinasových děl z jeho raného období. Následuje přednáška Jaroslava Novotného Meze Lévinasovy kritiky Heideggerovy ontologie, která skrze analýzu některých levinasovských aspektů Heideggerova fundamentálního díla Bytí a čas naznačuje, že dluh Lévinase vůči Heideggerovi byl patrně větší, než Lévinas ve svých textech přiznal.3 Následující text – Fenomén mezi intencionalitou a počitkem. Lévinas a Husserl z pera Karla Novotného – je vynikající ukázkou kvalitní srovnávací analýzy na fenomenologické půdě, zatímco příspěvek Ondřeje Švece Afektivní transcendence mimo jiné ukazuje, že etika, kterou Lévinas zakládá, je (ještě) podle Totality a nekonečna vázána na imanenci potřeb, na což poukazuje ambivalentní fenomén erotické lásky, která – jak píše Švec – „naplňuje mou nejpalčivější potřebu, a přesto je zároveň cestou k transcendenci v podobě etického vztahu k neredukovatelně jinému“ (s. 56).4 Text Václava Zajíce Znovu-vyzdvižení metafyziky ve filosofii E. Lévinase a J. Patočky je, řekněme to otevřeně, odstrašujícím příkladem toho, čím by se filosofie neměla stávat: autor se v podstatě omezuje na tvoření esteticky snad působivých, ale poněkud nesrozumitelných variací na různé heideggerovské a patočkovské motivy. První část sborníku uzavírá Richard Zika statí René Descartes – totalita a nekonečno, která se týká výhradně Descarta.
2 S tím, že Pinc s největší pravděpodobností opisoval pouze z mojí knížky (o níž není v jeho článku ani zmínka), protože všechny tyto kryptocitáty z Lévinasových děl se nacházejí i v ní. Srovnáme-li oba texty (recenzovaný sborník = FV; T. Tatranský, Lévinas a metafyzika, Trinitas, Svitavy 2004 = LM), vyjde nám následující: FV, s. 16, řádky 21–23 = LM, s. 47, řádky 4–7 (s malými obměnami; jde o dva citáty z Lévinase, u Pince nepřiznané); FV, s. 16, řádky 30–32 = LM, s. 34, řádky 18–20 (s malou obměnou); FV, s. 17, řádky 21–23 = LM, s. 47, řádky 13–15; FV, s. 17, řádky 29–31 = LM, s. 49, řádky 7–8 (s malou obměnou); FV, s. 18, řádky 4–6 (kryptocitát z Lévinase) = LM, s. 51, řádky 14–16; FV, s. 18, řádky 7–10 (obsahuje i jeden kryptocitát z Lévinase) = LM, s. 55, řádky 3–4 a 6–8 (s malými obměnami); FV, s. 18, řádky 13–14 (opět jde o nepřiznaný citát z Lévinase) = LM, s. 55, řádky 20–22 (s malou obměnou); FV, s. 18, řádky 17–21 = LM, s. 61, řádky 12–15 a 17–20 (s malými obměnami); FV, s. 18, řádky 23–konec textu (sic!), s výjimkou řádků 33–34 = (s drobnými obměnami) LM, s. 63, řádky 1–2 (citát z Lévinase), 4–7 a 10–11 (citát z Lévinase), 22–24, s. 64, řádek 26, s. 65, řádek 1, a konečně s. 65, řádky 7 a 12–13 (citát z Lévinase).
3 Pozoruhodná je v tomto ohledu též například podobnost mezi tím, co Heidegger říká o vině v § 58 Sein und Zeit (č. překl. Bytí a čas, Oikúmené, Praha 1996, s. 310–319, zvláště s. 314, kde je řeč o tom, že každému provinění předchází „původní provinilost“), a východisky Lévinasova myšlení (podle něhož základním filosofickým problémem je otázka, jak ospravedlnit bytí).
4 Ve svém pozdějším díle se ovšem Lévinas pokusil etický vztah zcela vyvázat ze vší závislosti na imanentní sféře potřeb, jak o tom svědčí např. jeho zmínka o tom, že moje odpovědnost za druhého je základnější než erotická láska (E. Lévinas, Autrement qu’être ou au-delà de l’essence, Le livre de poche, Paris 2001, s. 143, pozn. 1).
Druhá část sborníku se věnuje, jak jsme již uvedli, problematice výchovy. Radim Palouš si nejprve ve svém velice čtivém článku Lévinasova asymetrická intersubjektivita ve výchově všímá fenoménu výchovy, přičemž v závěru svého příspěvku klade důraz na nemanipulovatelnost události výchovy a rovněž na to, že každé pravé poznání je zázrakem, tedy čímsi, co nelze vynutit, nýbrž co se dostavuje jako milost, jako dar. Po textech Naděždy Pelcové (Dům, domov a bydlení), Josefa Kružíka (Paideia nebo(li) bičování: dva póly Lévinasovy filosofie výchovy) a Davida Krámského (E. Lévinas – možné východisko k profesní učitelské etice?) následuje podnětný příspěvek Zuzany Svobodové Překonat vlastní rozum: zapomenout na sebe (surmonter sa raison: oublier de soi), který je pečlivou kontextualizací pasáží, v nichž Lévinas výslovně hovoří o výchově či o Jiném jakožto Mistru. Přednáška Petra Bláhy Utopičnost učitele (variace na levinasovské motivy) pak tvůrčím způsobem vykračuje za levinasovský konceptuální rámec, jelikož autor tvrdí, že výchovu „lze charakterizovat jako zvláštní případ reciproční asymetričnosti“ (s. 125).
Třetí část otevírá Sophie Loidolt svým anglicky psaným textem “Dreading murder more than death”: Lévinas on alterity and judging („Hrozit se vraždy více než smrti“: Lévinas o jinakosti a souzení), v němž srovnává pojetí spravedlnosti a soudu u Lévinase a Hannah Arendtové. Následují příspěvky Lydie Fialové (Etika v medicíně: autonomie a zodpovědnost), Jiřího Hoblíka (První smrt aneb Gilgameš a Lévinas), Martina Šimsy (Lévinas a diskurzívní etika) a Aleše Nováka (Kirké filosofů. Morálka, metafysika a nihilismus). Článek Marka Skovajsy Lidská práva v myšlení Emmanuala Lévinase, který patří mezi nejpreciznější texty recenzovaného sborníku, jasně prokazuje, že u Lévinase je spravedlnost bytostně spjata s odpovědností. Rolí lidských práv v Lévinasově myšlení se zabývá i text Petera Breziny Lévinas: impulsy pro právní myšlení.
Poslední oddíl sborníku obsahuje, navzdory jisté tematické roztříštěnosti, vcelku velmi kvalitní příspěvky. Jakub Čapek ve svém vynikajícím eseji Různost je věcí „náhody“ analyzuje některé předpoklady i důsledky kontingentní povahy každého našeho setkání s jinakostí. Václav Umlauf ve svém rozsáhlém článku Hermeneutické násilí, nebo originalita pohledu? provádí inspirativní rozbor některých souvislostí mezi Lévinasovou etikou, Derridovou dekonstrukcí a myšlením pozdního Heideggera. Následuje příspěvek Petra Kouby Lévinas a Deleuze: dva odlišné přístupy k exterioritě a výborná přednáška Alice Klikové Lidskost či nelidskost zážitku alterity?, která kriticky hodnotí Lévinasovu snahu překonat Husserlovu fenomenologii. Rovněž Taťána Ospálková nabízí ve svém textu Waldenfelsovo cizí a Lévinasův Jiný tvůrčí pohled na Lévinase. Článek Martina Vrabce Robinson aneb život bez druhého je zajímavým pokusem ukázat postupnou dezintegraci subjektu žijícího v naprosté samotě. Sborník uzavírá nápaditý příspěvek Josefa Fulky Jsem z tebe celá bez sebe: Lévinas a Proust, který upozorňuje na to, že Lévinas se ve své filosofii mohl alespoň částečně inspirovat četbou Prousta, a navíc bere vážně všechny ty extrémní rysy Lévinasova myšlení přítomné v jeho stěžejním – byť do češtiny dosud nepřeloženém – pozdním díle Autrement qu’être ou au-delà de l’essence (Jinak než být aneb za hranicemi esence), s nimiž si řada interpretů dost dobře neví rady. U pozdního Lévinase hraje totiž zásadní úlohu psychopatologická terminologie s pojmy jako obsese, perzekuce, trauma i šílenství.
Co říci na závěr? Recenzovaná monografie navzdory svým slabším stránkám ukazuje, že Lévinas patří k těm myslitelům, kteří nepřestávají inspirovat a provokovat k samostatnému myšlení, a to i v Čechách. Je třeba ocenit, že zvláště některé studie srovnávající Lévinasovo myšlení s fenomenologickou a hermeneutickou tradicí, přítomné ve sborníku, mají skutečně vysokou úroveň. Možná by nyní stálo za to obrátit více pozornosti k tomu, jak se s Lévinasovým myšlením vyrovnávají současní autoři, kteří se od klasické fenomenologie a hermeneutiky spíše distancují (ostatně podobně jako sám Lévinas), a stejně tak by bylo nepochybně užitečné pustit se do důkladného zkoumání vzájemných vztahů Lévinasova myšlení, judaismu, křesťanské teologie a z ní vycházející antropologie a etiky.
