Jiří Žůrek: PROLEGOMENA K ČETBĚ VLADIMÍRA BOUBLÍKA A ANALÝZA STĚŽEJNÍCH TÉMAT JEHO MYŠLENKOVÉHO ODKAZU
Autor: Tomáš Káňa - Číslo: 2008/4 (Recenze)
Jiří Žůrek, PROLEGOMENA K ČETBĚ VLADIMÍRA BOUBLÍKA A ANALÝZA STĚŽEJNÍCH TÉMAT JEHO MYŠLENKOVÉHO ODKAZU. Krystal OP, Praha 2008, 320 str., ISBN 978-80-87183-01-4.
Obsáhlá monografie je disertační prací pod vedením Prof. Ctirada Václava Pospíšila, Th.D., která byla obhájena v roce 2007 na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci.
V úvodu díla nám autor Žůrek poodhaluje něco ze svého života vyprávěním o prvním kontaktu s dílem českého teologa exulanta Vladimíra Boublíka, dále o svém teologickém růstu, kdy doznává, že mu bylo dopřáno hlubokého teologického nadechnutí až na půdě olomoucké teologické fakulty při tvorbě licenciátní práce, ze které vznikla práce disertační, plným titulem uvedená výše. Autor v ní pojednal jak o životě česko-římského teologa Vladimíra Boublíka, profesora fundamentální teologie na Lateránské univerzitě v Římě, a to kritickým způsobem, vycházeje hlavně z archivních materiálů, tak se pokusil zasadit dílo do kontextu tehdejšího teologického myšlení, na rozhraní předkoncilní a pokoncilní doby. Neměl však v úmyslu podat vyčerpávající prezentaci Boublíkova učení. Žůrek také uspořádal v zásadě kompletní seznam Boublíkovy bibliografie a poznamenává, že stěžejní Boublíkova díla, s výjimkou práce o predestinaci, v posledních letech již vyšla v naší mateřštině.
První kapitola nám podává ucelený pozoruhodný životopis nadaného teologa V. Boublíka. Životopis nás informuje i o poměrně rychlém postupu, který se pak jemu, mladému teologovi, na římské půdě podařil. Na první pohled by někoho mohlo naplňovat hořkostí, že on, který by mohl být označen za hrdinu antikomunistického odboje, nakonec s režimem bojujícím programově proti svobodě ducha a církvi, kolaboruje. Leč nakonec je třeba dát zapravdu Žůrkovi, který danou věc hodnotí s odstupem a lidsky objektivně: 1. Boublík spolupráci nepodepsal. 2. Chtěl prospět církvi doma v Čechách. 3. Také chtěl usnadnit situaci matce a příbuzným. 4. V duchu nové linie Jana XXIII. šel cestou dialogu a ne konfrontace. 5. Domněnka hrající pro jeho obhajobu, že spolupráce byla řízena Vatikánem, a tedy pod kontrolou církve, se nemůže potvrdit kvůli nepřístupnosti Vatikánského archivu.
Ve druhé kapitole se nám prezentují Boublíkovy teologické spisy s důrazem na jeho osobitá témata, a to konkrétně na predestinaci, „teologii očekávání“, „teologii smrti“ a teologii náboženství. Poprávu je Boublík považován za zakladatele nového teologického oboru, teologie náboženství. Jeho spisy (napsané česky, italsky, francouzsky, německy i latinsky) povětšinou směřovaly ke studentům (především ke studentům teologie na Lateránské univerzitě) a také k lidem, kteří měli touhu po vzdělání ve víře. Proto mají pedagogický charakter. Kněžím, bohoslovcům a těm, kteří si chtěli rozšířit svůj teologický obzor v tehdejším Československu, trpcícím nedostatkem jakékoliv náboženské a teologické literatury, věnoval Boublík v češtině díla dvě, a to Boží lid a Setkání s Ježíšem.
Ve třetí kapitole nám Žůrek představuje prameny Boublíkova teologického myšlení, což jsou převážně teologové a nové teologické školy druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století, ale také sv. Pavel, sv. Augustin a bl. Jan Duns Scotus.
Jak Boublík ve svém myšlení recipoval II. vatikánský koncil, nám prozrazuje kapitola čtvrtá, v níž se autor zaměřuje na hlavní koncilní dokumenty, Lumen gentium, Dei Verbum, Gaudium et spes, Nostra aetate a Ad gentes, které exilový teolog výslovně cituje. Na tomto místě si poslužme slovy 91. strany dané kapitoly: „Druhý vatikánský koncil nebyl, jak by si někdo mohl myslet, klíčovým momentem pro teologii V. Boublíka. V jeho myšlení neznamenal žádný ‚přelom‘ a mnohé z koncilní nauky Boublík nechal spíše bez povšimnutí. S koncilem souzní tam, kde se koncilní teologie inspiruje stejnými zdroji jako Boublík. Dovolíme si dokonce tvrdit, že i kdyby koncilu nebylo, teologie V. Boublíka by se rozvíjela ve stejných liniích.“
V páté kapitole získáváme strukturální pohled na Boublíkovu fundamentální teologii, kterou, jak víme, přednášel na Lateránské univerzitě. V jeho nových skriptech fundamentální teologie bylo přínosné zavedení Blondelových myšlenek, tedy imanentního přístupu do tohoto oboru teologie, což modifikuje klasický manualistický přístup dokazování Ježíše jako legáta Božího na základě jeho vnějších zázraků.
V šesté kapitole nás autor knihy velmi podrobně seznamuje s christologickými a soteriologickými tématy v Boublíkově díle. Pro zajímavost, Žůrek například ponechává ve své monografii Boublíkův pojem „odmytizování“ namísto dnes běžně užívaného pojmu „demytologizace“. V této části nejsou bez zajímavosti Mysteria carnis Christi, což je jedním ze znaků Boublíkova nového christologického přístupu. Kdo chce znát dobře Boublíkovo myšlení, nemůže přehlédnout jeho specifické pojednání o spáse.
Sedmá kapitola nás nejprve všeobecně uvádí do antropologie Boublíkovy doby a pak prochází jeho antropologické pohledy na predestinaci Krista, predestinaci jednotlivců, protologii, přirozenost a milost, a na teologii smrti.
Poslední kapitola nese titul „Teologie náboženství“ a popisuje předmět, metodu a východiska této nové teologické disciplíny, dále náboženskou zkušenost jako východisko, cestu od této náboženské zkušenosti k náboženstvím, a také charakteristické prvky Boublíkovy teologie náboženství jako praeparatio salutis (anonymní katechumenát proti Rahnerovu pojmu anonymních křesťanů), praeparatio bonae mortis, a model vzájemné zástupnosti.
Obsáhlá část knihy s názvem „Přílohy“ má více než 90 stran. Zde se nám nabízí tematicky a chronologicky uspořádaný souhrn vzácného svědectví k životu Vladimíra Boublíka, které je uloženo v různých archivech. Jsou to dokumenty k jeho prvnímu a druhému věznění, dokumenty k prvnímu pokusu československé rozvědky o jeho „rozpracování“, dále výňatky z korespondence dokumentující jeho útěk z Československa, pobyt v Nepomucenu a první roky kněžství, materiály dokumentující Boublíkovu pomoc československé delegaci na II. vatikánském koncilu a dokumenty svědčící o jeho spolupráci s československou rozvědkou mezi léty 1964 a 1974. V následné části knihy s názvem „Zkratky“ se například dovídáme názvy jednotlivých archivů, ze kterých Žůrek čerpal.
Bibliografická část nás kromě běžně uváděné použité literatury, včetně dokumentů magisteria, seznamuje s publikacemi dokumentujícími Boublíkovu akademickou dráhu a se samotnou Boublíkovou činností – uvádí jeho knihy, stati a články, recenze (spolu s 29 recenzemi, které Žůrek při své badatelské práci objevil) a anotace. Není bez zajímavosti také soupis pramenů nevydaných – převážně archiválií, mezi nimiž se například uvádí i Boublíkův rukopisný deník.
Publikaci nechybí ani rejstřík jmenný a autorský. Knihu uzavírá résumé v anglickém a francouzském jazyce, shrnující hlavní přínos a podstatné myšlenky díla.
Máme-li po přečtení Žůrkovy monografie přistoupit k hodnocení, nezbývá než potvrdit jeho vysoce odborný, precizní přístup zvláště k životopisné a bibliografické části práce, a také vyslovit obdiv k množství sesbíraných archiválií. Po technické stránce (citace, členění díla, prameny a literatura, úvod a závěr díla) není co vytknout. Nezbývá než bez nadsázky prohlásit, že kdo se dnes chce zabývat česko-italským teologickým obrem V. Boublíkem, nesmí k němu opomenout prostudovat prolegomenické dílo teologa J. Žůrka.
