Filosofie a víra ve spravedlivý svět

Autor: Bohumír Janát - Číslo: 2008/4 (Články)

(...) Základní povinností i největší šancí filosofie patrně bude snaha dát člověku impuls k duchovní velkorysosti, snaha odpoutat lidskou mysl od roviny ryze obstaravatelských zájmů, úsilí položit vyšší, hlubší a obecnější otázky, jež překonávají upadlost do úzkostných nejistot, banalit a všedností. Nic jiného v jádru nečinil Sókratés, když v dialogu s kterýmkoli ze svých současníků nejprve vyslechl jeho stanovisko, názory a rozpoložení, zásadně však nezůstával u této roviny a svou otázkou po nejvyšším dobru se snažil orientovat mysl k pravdě, jež pro myšlení a hlavně pro celou živou lidskou bytost představuje poslední a trvalý cíl. „Podstata zla,“ soudí Miguel de Unamuno, „tkví v jeho časnosti, v tom, že nesměřuje k poslednímu a trvalému cíli.“

Obecně sdíleným filosofickým krédem evropských myslitelů od dob renesance by se mohla stát Nietzscheho zapřisáhlá výzva „Zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdo vám mluví o nadpozemských nadějích“. Ve jménu tohoto hesla měla být zdiskreditována metafyzika, odmítnut idealismus, znehodnoceno křesťanství. Na jejich místo měla nastoupit ekonomie, politika, sociologie a veskrze k praktickým účelům orientovaná věda. Filosofii měl být odkázán úkol vyslovit jednou provždy dané obecné poučky typu Comtova zákona tří stadií vývoje poznání, od úrovně teologicko-fiktivní, přes rovinu metafyzicko-abstraktní až k finálnímu stadiu vědecky pozitivnímu. Bytostně tvořivá metafyzická touha měla být vyčerpána v takovýchto, slovy Jana Patočky, „konstrukcích od zeleného stolu“. Nikoliv náhodou se za této situace stává největším nepřítelem filosofie politik, ekonom či otázku po smyslu odmítající vědec, jimž myslitelé typu Nietzscheho dodali étos „věrnosti zemi“ a „pohrdání nadpozemskými nadějemi“ a které nakonec v tichém vzájemném porozumění spojí proud nihilismu vůle k moci. K tomu, aby tento proud neodplavil Evropu v jejím autentickém významu výspy duchovní otevřenosti, věčnosti, transcendence a víry ve spravedlnost, mohou filosofové učinit jediné: stát si na svém, nenechat se umlčet, obelstít a uchlácholit, plnit svou povinnost dotazovat pravý smysl mnohdy lehkovážně vyslovovaných pojmů a vět.

Evropané a duchovní bezdomovci

Pro dokreslení toho, co chci říci, budiž mi dovolen malý exkurs. Letos 25. srpna v televizní debatě na pozvání Svobodné Evropy k tématu „co pro nás znamená cesta do Evropy“ pokusil se filosof Václav Bělohradský dostát své povinnosti. Naznačil, že heslo „návrat do Evropy“ je pro národy zbědované zkušeností komunismu tak trochu zavádějícím sofismatem. Řekl, že komunismus byl legitimním dítkem evropské tradice, poukázal na jeho kořeny v Platónově vizi ideálního státu, v křesťanské eschatologii a v nauce o vykoupení, v myšlenkách francouzských osvícenců a německých romantiků, a též citoval Solženicynovu větu o tom, že Rusové se stali první obětí komunismu. Neudělal nic jiného, než že zpřítomnil širší dějinný horizont dané otázky, poukázal na fakta a otevřel prostor skutečnému zamyšlení. Při řeči filosofa bylo zajímavé vidět pohaslost sebejistých výrazů ve tvářích ekonomických ministrů a bylo též poučné sledovat bezprostřední reakci Vladimíra Dlouhého, reakci muže, který skýtá dost příznačný obraz duchovního bezdomoví: čerstvý kapitalistický konvertita hledající náhradu za vybydlený přístřešek komunistické strany a náhle jakoby překvapený nevstřícností Západu, odborník bez skutečného přesvědčení, který by byl pravděpodobně dobře schopen a ochoten transformovat českou ekonomiku třebas po vzoru myšlenek islámského fundamentalismu v případě, že by, dejme tomu, šíité ovládli středoevropský prostor. Dlouhý s výrazem úcty přijal Bělohradského promluvu. Prohlásil o ní, že je nesena z pozice o mnoho pater vyšší, než je pozice jeho, nicméně ani slovem nereagoval na argumenty, jež i jemu mohly pomoci zreflektovat jeho vlastní minulost a přítomnou cestu: poté, co dal najevo rozhodnutí nepřipustit si k tělu pravdivou otázku, jel už zase dál svou řečí v suverénním sedle toho, kdo ví, co je Evropa, co třeba dělat a kam nutno opět lidi vést.

Za obzorem sebejistoty

Hledáme-li identitu Evropy v myslitelích stojících mimo kánon Nietzscheho titánské řehole (v každém národě se jich najde dost, z českých jmenujme Komenského, Masaryka či Patočku), pak u nich shledáváme, že věrnost zemi neznamená zradu nebes, že jejich víra ve spravedlnost nikdy neustoupila před tristní realitou doby, že obráceni k věčnosti dokázali i účinně, konkrétně a v pravý čas jednat a ve svých myšlenkách a činech zpřítomňovat hodnoty vpravdě trvalé. Jen stěží vynalezne naše civilizace novou hodnotu a přidá ji k sedmi základním, ke čtyřem klasickým (kardinálním), jež tvoří prozíravá moudrost, skromnost, statečnost a spravedlivost, a ke třem teologickým, jež jako víru, naději a lásku přineslo křesťanství. Tyto hodnoty jakožto zvykem a vytrvalostí upevněné ctnosti tvoří jádro Evropy a jsou předpokladem toho, co jedni pojmenovávají jako trvale udržitelný život a co jiní nazývají životem věčným. Tuto desku hodnot lze těžko rozbít, předělat, doplnit. Lze však proti nim postavit a nechat vítězit jejich antipody: krátkozrakou pošetilost, chamtivost, nemužnou ústupčivost, zlovolnost, skepsi, rezignaci a nenávistné sobectví.

V aktu takovéhoto rozhodnutí pro jednu či druhou cestu člověk asi opravdu zakládá svět. Sneseno do roviny politické, zde je namístě Kosíkova idea demokracie metafyzické, která demokracii vede dál za úroveň sociální, v níž jde v jádru o spravedlnost rozdílení zdrojů pro uspokojování stále narůstajících potřeb, dál k úrovni, kterou též mínil Masaryk, když mluvil o demokracii jako o názoru na život, v souladu s nímž pak člověk zakládá a utváří lidský svět. Lidské zakládání světa má však jeden problém. Svět je pro člověka nějakým způsobem vždy již zde, člověk jej nestvořil, člověk jej neřídí, svět má svůj velký bod alfa a velký bod omega, svůj rozbřesk i eschaton, své velké a neodvolatelné dějiny, svou budoucnost, jež dost možná tají bytostně novou kvalitu. Člověk svým rozhodnutím nicméně zakládá svůj svět, či spíše svůj domov na břehu toho, co je věčné, či na straně toho, co je pomíjivé. V limitovaném čase pozemského pobývání rozhoduje otázku věčnosti.

Nejsilnější argument moderní doby proti metafyzice, idealismu a křesťanství zněl: nevěrnost tomuto světu, zrada pozemskosti, obětování přirozeného nadpřirozenému. Platónovo podobenství přirozeného světa jako jeskyně spoutaných zajatců v šerosvitu stínoher, věta Pavla z Tarsu o tom, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem, či Komenského zásada pohrdání světem (contemptus mundi), to vše jako by opravdu vyjadřovalo podstatný negativní moment vzhledem k tomu, co je jako struktura lidské vrženosti zdánlivě jednou provždy přirozeně dáno. Moderní doba ve jménu svého „pozitivního“ ideálu reagovala různými projekty sekulární eschatologie, tedy onou nešťastnou myšlenkou, že lze vytvořit spravedlivý svět na zemi výhradně lidskou silou. Pád komunistického totalitarismu, který byl jedním z nejvypjatějších projektů sekulární eschatologie evropského ducha, povzbudil liberální myslitele v názoru odmítajícím ve jménu svobody jednotlivce myšlenku spravedlnosti, ideu transcendentních mravních zásad a samotný princip víry v konečné vítězství dobra. Nicméně i liberalismus má svou metafyziku ve své ideji eternizované každodennosti hospodářských a politických cyklů (od voleb k volbám, od poklesu ke konjunktuře, od konjunktury k recesi); má svou vizi světa vpodstatě neměnné lidské přirozenosti, v níž dobro a zlo budou spolu věčně zápasit, a má i svou víru ve své božstvo, kterým je pro dnešní liberály uhlazeně vykreslený Moloch Trhu. Ten má zachránit jednotu světa před jejím rozpadem do izolovaně individuálních zájmů a zajistit jakés takés fungování spravedlnosti tam, kde uvažování o spravedlnosti v obecně lidském mravním a duchovním smyslu je takřka zapovězeno.

Snad právě v konfrontaci s těmi, kdo věří v ekonomii a adorují trh (a které by dnes znovu Václav Černý nazval „vládci přítomné chvíle“), je třeba osobním i politickým způsobem otevírat skutečnost, že Evropa vždy ve svých zejména těžkých okamžicích stála na těch, kdo cítili transcendentní původ lidské mravnosti a kdo věřili ve spravedlivý svět. Hybnou silou této víry nebyl prospěch, ba ani povinnost, jako spíše v člověku nevykořenitelná a všechny fatální reálné nutnosti překračující naděje.