Žít v pravdě, nebo ... ?

Autor: Josef Koláček - Číslo: 2008/3 (Články)

Studie, dvojčíslo 93—94/1984.

Žít v pravdě. Nesloužit lži. Nemlčet k bezpráví. Co proměnilo tyto mravní zásady v dráždivý, kategorický imperativ svědomí, co z nich vytvořilo výbušninu či silnou zbraň, jak říká Václav Havel? Proč se staly mocí bezmocných? Platí jen v atmosféře strachu, jakou vytvářejí totalitní systémy, nebo jsou zdravým krevním tlakem čestného člověka, a to i v otevřené společnosti? Proč se této zbraně nechápou všichni lidé žijící v útlaku a nesvobodě? Touha po pravdě je přece hluboce vepsána do lidské bytosti. Co ji dokáže otupit či umlčet? Když se po první světové válce rodila Československá republika, vepsal si osvobozený národ do státního znaku heslo: Pravda vítězí. Je tenhle mravní rys v charakteru národa ten nejsilnější? Proč „žít v pravdě, jednat podle svého svědomí a říkat to, co si člověk myslí“, proč to najednou působí jako objev Nového světa?

Ale o jakou pravdu jde? Mám-li jí zasvětit svůj život, mám-li podle ní řídit své jednání, mám-li pro ni obětovat svou bezpečnost či osobní svobodu, musím mít jistotu o její svrchované hodnotě. Dávají ji různé filosofie, které ji většinou relativizují, anebo snad ideologické systémy? Ty většinou ústí do institucionalizované lži. Zůstává pravda lidského svědomí, které neunikne žádný člověk. Může před ní utíkat, může si před ní zakrývat oči, může se jí vysmívat, otupovat ji skepsí či teoriemi nejmenšího odporu, ale přesto bez ní nemůže žít. Opravdu? Většinou se lidem zdá, že za pomoci lži, přetvářky a podvodů se žije lehčeji, či aspoň se lze vyhnout tolika trampotám. Proti tomuto pohodlnému mravnímu relativismu stojí Ježíšovo: „Vaše řeč budiž Ano, ano, ne, ne. Co je nad to, pochází od zlého ducha“ (Mt 5,37). Pro věřícího člověka stojí tento příkaz na božské autoritě Krista, ale čím je vázán k pravdomluvnosti ten, kdo v Krista nevěří? Vrozeným smyslem pro pravdu, svědomím. Tento bod osvětluje filosofická definice: Agere sequitur esse; Ordo essendi est ordo agendi; Omne ens in quantum ens est unum, verum, bonum, pulchrum. Člověk jedná podle toho, co je v řádu bytí. Nedílnou složkou jeho bytosti je pravda, dobro, krása. Odtud vyvěrá onen smysl pro pravdu. Ze samého nitra člověka, z jeho bytosti. Proto je mu lež bytostně odporná a musí si ji všelijak přikrášlit, či přesněji, proměnit na „svou“ pravdu, aby ji mohl žít.

***

Osvobozený národ si do státního znaku nic nevepsal. To je pustá nadsázka, jejíž suchý list jsem bezmyšlenkovitě utrhl na nějakém ohlasu oslav osvobození. Ještě teď z toho vane pach propoceného límečku vlasteneckého nadšení táborového řečníka. O hesle rozhodovali vůdcové národa. I tento titul nabobtnal tolika slabostmi a záští těch, kteří jej nosili, že se jeho sněžná bělost v povědomí mění v mazlavou břečku. I tu se dopustili zdánlivě nepatrného podvůdku: místo starobylého hesla Čechů, kteří táhli do boje za vítězství Boží pravdy — pod heslem: Pravda Páně vítězí — vepsali do státního znaku: Pravda vítězí. Chtěli vystačit jen s pravdou, s abstraktní pravdou. Jistěže potřebovala nějaké epitheton, a tedy filosofické, vědecké, umělecké, politické, historické, hospodářské. Pouze tyto „pravdy“ měly formovat charakter národa. Pouze tyto pravdy měly zelenou pro případné vítězství. Osobní Bůh, který je Pravda sama, pramen jakékoliv pravdy, její měřítko a ve své svrchované spravedlnosti i soudce veškerých dílčích pravd, měl být odložen do muzea, do nenávratné minulosti, aby nějak nepřekážel růstu nového, nadějného českého.

***

Bylo heslo „Pravda vítězí“ výrazem duchovní atmosféry národního společenství, formovalo nějak charakter národa? Bylo toho vůbec schopno? Proč to má pravda u člověka tak těžké, aby u něho zvítězila? Je vepsána do jeho nitra, je hlavní tepnou jeho touhy, a neuhasitelné touhy, a přesto se ničemu tak houfně a zarputile nebrání jako právě jí. Trochu to naznačuje definice Tomáše Akvinského: Veritas a quolibet dicatur, de Spiritu Sancto est (Pravda, ať ji říká kdokoliv, je z Ducha Svatého). Křesťané vědí, že bránit se zatvrzele poznané pravdě je hřích proti Duchu Svatému. Stačí však vědět? Stačí i často slýchat „Pravda vítězí“ nebo to čítat pod nohama českého lva na státním znaku či na prezidentské vlajce? Křesťané čtou v Písmu svatém Ježíšova slova: „Nastává hodina — ano, už je tady —, kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Proto je dnes tak palčivý výkřik volajícího na poušti českého duchovního života: „Žít v pravdě.“ Jeho ozvěna je prokrvena mocí Ježíšova slova: Ano, už je tady hodina, kdy opravdoví lidé, ryzí charaktery, lidé živé víry a nezištné a bezvýhradné lásky budou žít před nebeským Otcem v pravdě. Ovocem takového života je radost, pokoj, velkodušnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost, čestnost a v nich ve všech — láska. Jsou takoví, nebo nejsou? Kolik je jich? Naděje ze všech sil volá: Jsou! Musí být! Tisíckrát zraňovaná zkušenost však nemůže napočítat ani „deset spravedlivých“.

***

Prope est Dominus omnibus invocantibus eum, omnibus invocantibus eum in veritate (Žl 145,18). Dokud naši předkové vzývali Boha v pravdě, s upřímností, jaké jen byli schopni, čerpali jistotu, sílu i odvahu a naději z jeho blízkosti. Duch obrozenecké a zvláště moderní české literatury zaséval stále více vzdor. Vzpouru ve jménu osvobození člověka. Nevolat k Bohu, nehovořit s Ním. Přerušit jakýkoliv styk, ano vymazat Ho ze svého vědomí i za cenu, že literatura musí sáhnout k fikci, k novým mýtům, velebit dávno mrtvé pohanské mýty. Předpokladem pro člověka, který vzývá živého a pravého Boha v pravdě, je objektivní poznání, co je on sám a kdo je Ten, k němuž hovoří. Je to namáhavé, je to celoživotní kamenolom, ano, tak těžká práce jako v kamenolomu, ale tak může člověk vydolovat moudrost, či se lépe připravit na dar moudrosti, které se mu dostane od Pána, kterého se poctivě snaží poznat. Ježíš vryl do všech časů i do naší doby vzdoru a ateistické vzpoury toto svítání naděje: „Vytrváte-li v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,31-32). Obrozenecká literatura i současná česká literární tvorba sálá vyprahlostí a žízní po pravdě a je ochotna přísahat, že jenom pravda nás osvobodí, jenomže v zajetí své vzpoury proti Bohu přetíná hlavní kořen. Nechce vytrvat v Božím slovu; chce být jako Bůh. Tvořit z ničeho. Postavit se na místo Boha a rozhodovat, co je dobré a co je zlé. Autoři s pohrdáním odmítají možnost být učedníky Božího Syna. Nechtějí být nikomu poplatni. Jen sobě... a osvobodili člověka? Má český národ více svobody? Jaké ovoce přináší jejich vzpoura? Nebo lze přičítat poměry, v nichž musí dnes český národ žít, někomu jinému, něčemu jinému? Bylo by to čestné? Což není prvním krokem k osvobození nehledat vinu u druhých, nýbrž u sebe? Blízko je Pán všem, kteří ho vzývají v pravdě.

***

Žijeme v pravdě? Neuhýbejme šermířsky elegantním krytem do relativismu Pilátovy otázky: Co je pravda? Tím sice skeptik zachrání svou kůži, ale k životu v pravdě se nepřiblíží ani o krůček. Myslíte, že Pilát mohl rychle zapomenout na Ježíšova slova: „Já jsem se proto narodil a proto přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37-38)? I skepse, kterou nosí každý z nás v sobě, se bude snažit vyhnout přímé odpovědi na tu příliš jasnou otázku: Žijeme v pravdě?

Pohnulo se něco v našem nitru? Rozvířila se protichůdná hnutí? Nač jsme pomysleli na prvním místě? Cítili jsme to jako výčitku nebo hned zranění či obžalobu, nebo jako pohlazení maminčina hlasu či jako tatínkovo odkašlání před nezvykle slavnostním: Milý synu, milá dcero! Nebudeme se ukvapovat nějakým předstíraně rozhodným či váhavým „ano“ či ironicky nezúčastěným pousmáním nebo popuzeným „ne“, které ovšem doprovází některá z filosofických či ideologických kadencí. Přiznejme si, že v tom, že nemáme jasno a že se musíme poohlédnout, je jakási divná nechuť pouštět se do takového „šťárání ve vlastním nitru“ v minulých dnech, hodinách, myšlenkách, skutcích. Upřímnost není příjemná. Tušíme, že je v ní cosi osvobozujícího, ale jak bolestivě se zadírá... být z pravdy... být z pravdy... každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. Neberou právě zde výčitky svědomí svou palčivost? ...že neslyším...že nechci slyšet? To by tak bylo, abych něco dobrého nenašel! Přece nebudu nad sebou lámat hůl a dělat ze sebe čtrnáctikarátového škarohlída! Dobrá, klidně popusťme uzdu své chuti nalézt co nejvíce kladných rysů. Bude tomu už rok, co jsem se na schůzi zastal nevinně nařčeného kolegy a vyvrátil podezření, jež ohrožovalo jeho jméno. Tuhle jsem dokázal našemu vrátnému přiznat, že jsem se mýlil, a omluvil jsem se. Spolužákovi z rodného města jsem vrátil půjčku, na kterou už zapomněl, při náhodném rozhovoru ve vlaku jsem nakonec dokázal přiznat, že jsem se jen chlubil a přeháněl, a předevčírem jsem ženě popravdě řekl, proč jsem přišel domů až nad ránem. Dělá mi to dobře, když mi někdo řekne, že jsem čestný chlap, ale že si vzpomenu na tak málo věcí, to jsem nemyslel. Nebo je mé čestnosti jako šafránu? A což teprve dobrota, při níž se mně i druhým jasní tvář a lidé kolem mne okřívají? Anebo otevřenost, která nedovolí nedůvěře ani zapustit kořínky, která odvane strach jako spadlé listí. Sbírám záblesky, hřejivé chvíle, jako klásky na dvakrát pohrabaném strništi. Mohu si oči vykoukat, z paměti už víc nevyždímám, spíše jen naježené: za dnešních poměrů? v tomto nemožném světě? A jako studený průvan se mi dere do vědomí: Kolikrát jsem na svou čestnost doplácel, kolikrát mi moje otevřenost jen uškodila a jak byla zneužita dobrota mého srdce; ještě se mi za zády smáli. V leckterém pohledu dodnes cítím, jako bych měl na čele vpáleno: hlupák! Tím však přiznávám, že kladné rysy, dobré skutky a ctnosti nejsou čistým vzduchem, který dýchám, či světlem, které ze mě sálá. Spíše jen velmi řídké, velmi vzácné záblesky. Z toho tedy vyplývá, že náš všední život je důkladně prosáklý přetvářkou, neupřímností, ba lží, jíž se vyhýbáme nepříjemnostem, zato jí získáváme i výhody pro sebe, aniž nás svědomí zabolí, že jsme přispěli k rostoucí nedýchatelnosti atmosféry nedůvěry. Mistrně si zdůvodňujeme, že přece musíme nosit masky, že je to dnes nutné. Až úzkostlivě se střežíme připustit ke slovu výčitky svědomí, že se míjíme se svým životním cílem.

***

Pod pojmem „lež“ tu nemám na mysli jen vědomé zfalšování údajů při nepravdivém tvrzení či výpovědi, která vede k oklamání druhého, nebo záměrné ideologické obracení faktů naruby, nýbrž to, co se odehrává v člověku, když se celý jeho život stal ne-pravdou. Člověk je stvořen Pravdou, k jejímu obrazu, to znamená má strukturu pravdy, jeho vnitřní život nachází jen v ní smysl, je tepem jejího hledání, palčivostí duchovní žízně. Život ve lži, jakkoliv maskované, jakkoliv ideologicky zdůvodňované, znamená nejhlubší odcizení. Člověk se stává opakem toho, čím má být. Odtud vyvěrá houstnoucí šero, ba temnota jeho zde-bytí. Co je to vlastně „životní lež“, co to znamená lhát svým životem? Zaslechneme-li takové tvrzení, budeme se zuby nehty bránit, že by něco takového mohlo platit o nás. Nejraději bychom slyšeli nějakou definici, při níž bychom mohli slovo po slově vyvrátit, že by se něco takového vztahovalo na nás. My se však nespolehneme na žádnou definici. Přiznáme si, že nás otázka přivádí tak do rozpaků, že vyvolává jakousi divnou nejistotu. Proto se zahledíme do sebe a budeme ze svého života lovit jednotlivé skutečnosti.

Nejprve si uvědomíme, že se stále někomu či něčemu vyhýbáme. Máme to sice zdůvodněné – a jak! Já chci mít pokoj. Ty věci, ty události, ti lidé mě jen otravují. Když se člověk někomu či něčemu vyhýbá, ještě nelže ústy. Přesto už zde jsou první semínka, ba víc, první klíčky, „života ve lži“. Snad přitom ani nechová nějaké postranní myšlenky, nic nezkresluje, nic neobrací naruby, jen chce mít pokoj, jen se prostě vyhne. Setká-li se s někým, kdo má nějaké trápení či nemoc, elegantně si ho nevšimne nebo to odbude nějakou rádoby útěšnou bodrostí: Nemám čas. Má tolik důležitých úkolů, práce, starostí. Své dobré důvody vysype z rukávu s ohromující přesvědčivostí. A přitom dosahuje obdivuhodných výkonů. Stává se „někým“ v očích lidí, dělá kariéru. To však nic nemění na základní skutečnosti, že chodí nevšímavě kolem utrpení či nouze druhého, a možná i s blahosklonným či sebevědomým úsměvem na rtech. Ocitá se tak na opačném pólu jediného Božího přikázání, jež vymezuje konkrétní aplikaci našeho životního cíle: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“

Avšak my se stále vyhýbáme právě tomu, abychom milovali. Viďte, při tomto slově máte pocit, jako když při plavání na jezeře se vám nohy zaplétají do vodních řas. A není to jen kvůli omšelosti či ohmatanosti tohoto výrazu. V pozadí je celé smetiště naší nechuti dávat to nejlepší, co máme, a dávat bezvýhradně a nepočítat. Jistě je nutno vidět dál než jen na tu méně sympatickou, lhostejnou či odpornou tvář blízkého člověka. Kam? Na kořeny našeho bohatství. Vždyť všechno, co máme, jsme dostali. Jsme jenom správci, kteří jednou budou muset vydávat počet, jak hospodařili se svěřenými talenty. Vyhýbáme-li se, škudlíme-li, schraňujeme-li jen pro sebe, pak naše schopnost milovat nutně, zákonitě zakrňuje, tep našeho vnitřního života se ochromuje. Ale pak je nutno zahledět se lépe (víra má onu laserovou pronikavost) na toho, komu dáváme. Proč je nám někdo nesympatický, lhostejný, odporný? Člověk dokázal a dokáže snést velkou hromadu pádných důvodů, jenom je podezřelé, že všechny mají krevní skupinu neochoty vzít na sebe nouzi druhého, vstoupit do jeho utrpení, ba jen se mu přiblížit a třeba i mlčky být po ruce. Těžko to lze vyjádřit lapidárněji, než to učinil apoštol Pavel: „Neste břemena jeden druhého, a tak naplníte zákon Kristův“ (Gal 6,2). Mám-li před očima jen člověka, v celé jeho bídě a slávě, pak převáží ve většině případů tlení jeho ubohosti, zatrněné ploty jeho přízemních názorů a přání, a divoké koně odporu a lhostejnosti mají volný výběh. Tak vzniká peklo existencialistů. Avšak s tímto bezvýznamným trpícím, ubohým, banálním člověkem se ztotožňuje Kristus, chce, abychom se s Ním setkávali právě tu. Vyhneme-li se, pak se vyhýbáme Jemu, který je ŽIVOT a PRAVDA.

Vyhnout se rozhodnutí znamená nejednat, přešlapovat na místě, vyčkávat. Vyhnout se rozhodnutí mezi dobrem a zlem přivádí člověka do výsostných vod existenciální nepravdivosti, protože chytračením klesá do nižších vrstev lidské existence — do živoření. Jeho životní moudrostí se stane: „Cos užil, to máš“, jako Kainovo znamení, vpálené do české mentality oním Švejkovým pivem a párkem. Tato moudrost pak vykrystalizovala do nehynoucí fráze — „ukájet hmotné potřeby člověka“ —, a to nejen jako vnadidlo, nýbrž i jako klec, která mu brání dohlédnout a domýšlet, kam takové živoření vede. Apoštol Pavel rozčísne tuto dusivou atmosféru nejnižší úrovně existenciální nepravdivosti lapidárním: „Nemylte se, s Bohem nejsou žerty! Co kdo zasel, to taky sklidí. Kdo totiž seje do svého těla, z těla sklidí věčnou záhubu. Kdo však seje do ducha, z ducha sklidí věčný život“ (Gal 6,7).

***

I jen letmý pohled na lidská díla, i jen povšechné zamyšlení nad lidskými dějinami či krátké ponoření do vlastního nitra dovoluje dojít k závěru, že život člověka, ať se to snažíme vysvětlovat jakkoliv, je úsilí o nekonečné. Křičí o tom jeho vlastní touha, křičí o tom daleko mocněji jeho činnost. Nechce znát hranice. Avšak být stále na pochodu, den co den vyrážet za neznámým, jen tušeným cílem, poháněn vírou, která je vryta do srdce, živen nadějí, která má blíže k ostnu než k vyhřáté posteli, to je těžké snést. Člověk je líný. To raději bude přísahat na švejkovskou moudrost pivečka a párku s křenem. Bude se zuřivě bránit všemu, co na něho klade požadavky. Na to vynaloží veškerý svůj ostrovtip, a nemá ho málo. Rozjaří se, rozezpívá, zavtipkuje, uroní i nějakou slzu do vypitého džbánku piva. Večer se podobá večeru, týden od týdne je k nerozeznání, jednotvárnost civí do tváře jako škleb nějakého čertíka u patky gotického oblouku; život se scvrkává na vyježděné koleje, na to, co člověk „musí mít“, a jsou to většinou plody zrající na stráních hospodských řečí nebo v šerosvitu kavárenských olympů, a na otlučené dopravní značky oněch vyšlapaných cest. Jeho existence ztrácí svěžest, i když po ní vzdychá (zůstane ovšem jen při tom vzdychání), a mizí z ní stopy ducha, i když se snaží blýskat a omračovat citáty, aby sklidil pochvalu, že má ten „pravý esprit“. Avšak za tím se skrývá nepohnutost, strnulost, nechuť vyrazit za tím, co oko nevidělo, za tím, o čem uši neslyšely, za tím, co na jeho mysl dosud nevstoupilo, o čem však v jeho touze trne jakási jizva. Ví, že právě odtud pramení znovu a znovu vlny nespokojenosti, ale mnohokrát si zakáže na to myslet, zabývat se tím, jít tomu na kořen. Ač si to nechce přiznat, doléhá na něho vědomí, že podstatným rysem ducha je překračovat hranice návyků, opustit vyježděné koleje, nespokojovat se s dosaženým. Vždyť lidský duch nese rysy Nekonečného a vzpíná se po nezměrném.

Je tragickým paradoxem lidské svobody, jež je na polednících a rovnoběžkách existence nejblíže božskému bytí, že dokáže v sobě neutralizovat tento transcendentální tlak, umlčet nebo bolestínsky snášet tyto záděry nespokojenosti. Tím se stane život fádním. To je příznak vážného ztroskotání úsilí o plný, bohatý život; nedostatek opravdových hodnot vyvolává horečnaté stavy, všechno se v nitru vzpírá představě, že by měl člověk takhle strávit svůj život. Vrhá se do zábav a dobrodružství, ale sklízí čím dál tím víc životní unuděnosti, jeho city pustnou a jeho srdce duní prázdnotou. V současné době dosáhl nebývalé úrovně průmysl nabízející nejrozmanitější zábavu, zvoucí do vysněných dobrodružství, a přesto rapidně mizí z lidských tváří radost, z lidských niter myšlenkové bohatství, citová hloubka. Vyhasíná touha po velikosti, což pomalu, ale přesto má ničivou moc ochromovat i touhu druhých, jako záření atomového rozpadu. Na území odumřelé touhy po velikosti bují skepse, bezohledná vypočítavost a nihilismus, který je veleben jako jediný moudrý životní postoj. Jeho zastánci systematicky ubíjejí v sobě i v druhých, třeba jen posměchem, zlehčováním, ironií, smysl očekávání toho, co dělá člověka ryzím, totiž naděje na krásu, naděje, že člověk může být lepší, dokonalý, svatý, že je možné setkat se s dobrem, které uhasí žízeň, tu propastnou žízeň lidského srdce, že je možné nezištné přátelství, že lidské srdce je schopno milovat, ano milovat nade všechno Toho, který je láska sama a z něhož všechna lidská láska pochází, a že je možno milovat člověka vedle i naproti jako sebe.

Pro skeptika, zastánce nihilismu či pro chytrou hlavu, která se zabývá jen počítáním, co jí to vynese, je taková naděje, možnost růstu lidské osobnosti pod tímto sluncem či kategorie milosti něco jako nejpřísnější tabu. Proto zákonitě vítězí neklid srdce, nepřiznaná a umně maskovaná rozháranost. V nitru vytryskne divně kalný pramen tuposti, jež nemá ani na záblesk touhy. Člověk najednou začíná nechápat druhé, jsou mu čím dál tím více cizí, vzdálení, odporní, takže se není co divit Sartrovi, když definuje: „Peklo? To jsou ti druzí.“ K novému, jež by ho mohlo vyrušit v jeho návycích, či dokonce vyhodit z kolejí, se staví odmítavě, ba dokonce nepřátelsky. Jako nové přijímá jen další injekce skepse, jako nové zakouší jen stále silnější dávky nihilismu, objevné vidí v komputerové vypočítavosti. Profylaktické techniky zavádí i do svého duchovního života, aby nedošlo k ničemu, co by narušilo pevný rámec jeho „živoření“, co by jím mohlo otřást. Všechno je v něm zaměřeno na výkon, na výdělek, na kariéru, na úspěch, na vliv či známosti. Je docela možné, že se takový člověk v životě uplatní. Mnozí ho budou považovat za velmi schopného člověka, jenomže při bližším styku nás ovane nemile plísňová malichernost, kde bychom očekávali ozón velkodušnosti. V jeho názorech se ti druzí scvrkávají na kolečka či stupínky pro jeho nohy. Za gejzíry historek a vtipů o slabostech druhých, za mefistovskými záblesky ironických šlehů zeje prázdnota jeho myšlení. Není v něm ani potuchy, že člověk má ve své podstatě něco propastného, že tento konečný tvor nese v sobě něco nekonečného, že nejhlubší hlubinou jeho bytí je Bůh.

***

Malicherné bytí nezakusí blaženost oddanosti; jako nakažlivého bacilu se hrozí představy, že by mělo dát samo sebe. Takový člověk je uhranut hlodající domněnkou, že ho vlastně všechno ohrožuje, že si svou existenci nemůže dokonale zajistit, přestože jeho úzkost je stále ve stavu nejvyšší pohotovosti. Nikdy nepochopí, ale také nezakusí, že víc dávat přináší mnohem větší blaženost než přijímat. Před jitřní zvěstí, že ztrátou vlastního bytí by se otevřel Boží milosti, zazdí dveře i okna. Tak vzniká v živořící existenci hluboký a mnohdy nepřiznaný odpor k lásce, ale i ke všemu, co vyžaduje přemáhání sama sebe, co zavání obětí. Tu a tam se vracející pokušení nezištně milovat udupává tyranským drilem návyků. Tekuté písky svého života obezdí ideologií nenávisti a křečovitě si namlouvá, že mu dává pevnost, nesmiřitelnost a slávu dobyvatelů. Zatím však tato domnělá pevnost je pouze strnutí, zkostnatělost. Živořící existence se stává krok za krokem těžkopádnou, bezmyšlenkovitou a vůbec „mrtvou“. Setká-li se s ryzím člověkem, zakouší, jak je duchovně bezmocná. Zde je také pramen onoho „mystéria iniquitatis“, proč jsou nenáviděni jedinci, kteří nechtějí nic jiného než činit dobře, sloužit a milovat, proč musejí být zesměšňováni, špiněni a zatýkáni, kde se bere tolik zášti likvidovat je a vymazat jejich stopu z vědomí všech lidí. Tato vnitřní bezmocnost vyvolává v takových lidech pocit nejistoty (denodenní nejistoty tyranů a všech totalitních režimů!), i když navenek v nepřehledné situaci nebo při řešení krkolomných problémů zachovají chladnou hlavu. Přesto je dere vědomí, že nejsou na výši vlastních otázek života.

Avšak taková hlubinná a dobře maskovaná nejistota přináší své ovoce. Pomalu se sráží, ba zhušťuje do všudypřítomného strachu, z něhož pak žár konkrétních poměrů vydestiluje existenciální zbabělost. Člověk se stává ustrašeným ve vlastním slova smyslu: ztratil odvahu dávat, milovat, dát se obdarovat, otevřít se pravdě, dobru a kráse; jen křečovitě lpí na své zimomřivé existenci. A tím, že lpí na sobě, ztrácí sebe. Jako vlhkost v drolící se zdi vzlíná do takového života studící rozladění a rozkladná špatná nálada, všelijak zastíraná ostentativní veselostí a jakousi kolovrátkovou bezstarostností. Pokouší-li se člověk jen „si žít“, ukájet pouze své hmotné potřeby, tedy přesněji řečeno živořit, pak usiluje o něco, čeho žádný člověk není schopen: být dokonale povrchní; to znamená popřít v sobě, ba dokonale umrtvit, svou touhu překračovat úzké hranice své existence, zřeknout se své velké výsady být nespokojený s dosaženým, čekat na to, co má ještě přijít, být otevřený pro to, co je větší než jeho dosavadní měřítka. Kdo se toho zříká, vzdává se samého života.

***

Už z tohoto fenomenologického náčrtu existenciální nepravdivosti lidského bytí vystupují ostré kontury příznaků života ve lži. A je pochopitelná ona škrtící nechuť, která se v člověku zvedá, musí-li vidět ve veškeré nahotě, čím vlastně většinou je, jaké málo honosné síly v něm převládají. Není se co divit, že před tím zavírá oči, že se od toho odvrací, ba začne i popírat, že by něco takového mohlo platit o něm. To však je pouze další projev prolhanosti jeho života.

V jednom bodě může tato škrtící nechuť působit blahodárně. Zanícená rána nebo ochromující nemoc také zalarmují v člověku zbývající síly, které najednou vědí, že cesta ke zdraví vede opačným směrem. Tak může z hlubin našeho srdce vytrysknout touha po opravdovosti. Od touhy k jejímu uskutečnění je obrovský výškový rozdíl. Vrcholek se ztrácí v mracích. Malomyslnost pohotově našeptává, že neexistuje. Skepse opírající se o nějaké jméno slavného nihilisty dotvrzuje: „Bláhové snění! Zanech vší naděje! Podívej se jen kolem sebe!“ A právě když se rozhlížíme a pozorujeme, střelka našeho svědomí se podivně chvěje v blízkosti otázky: Jak vypadá člověk, který nejen hovoří o pravdě, nýbrž ji i žije? A protože pravda je dobro, jehož podstatným rysem je, že se samo sdílí, tedy takový člověk vyzařuje pravdu, takže ti kolem něho ji bezprostředně i beze slov zakoušejí.

Tu a tam se setkáme s lidmi, v jejichž přítomnosti je nám dobře, rojí se v nás nové a nové myšlenky, v našich přáních, touhách, záměrech najednou svítá, zrak se nám pročišťuje a my vidíme přátelství či lásku na dosah ruky. Jindy ne, jen při tomto setkání. Mají snad moc vzbuzovat v nás přátelství či lásku? Ptáme-li se proč, začínáme tápat. Nejvýše nahmátneme jako opěrný bod: dokáží bezvýhradně přijmout. V jejich blízkosti máme hladící dojem otevřeného srdce, které přijímá naše bytí do sebe. Nic od nás nechce. Nesnaží se u nás dosáhnout nějaké protekce nebo výsady. Nechtějí nikoho k sobě vázat. Jejich nevtíravý zájem rozvazuje jazyk, jejich uctivé mlčení dává křídla. Nezkříží let myšlenky, nepřetrhnou větu, jako šumění lesa stojí stranou. I když jsme mnohokrát pochybovali o tom, zda existuje ryzí radost, i když jsme o tom napsali články a vědecké studie, přesto v jejich blízkosti najednou máme podivnou jistotu, že radost je na dosah ruky, že z nich sálá, že je svatozáří jejich vnitřní velikosti. A tato velikost jim dodává vzácnou neohroženost. Bez ní by totiž nemohli bezvýhradně otevřít svou duši druhému. Protože příliš dobře vědí, že to není žádná vrozená vlastnost nebo vypěstovaný a zušlechtěný talent, zůstávají prostí jako říčka, která vděčí prameni a přítokům za svůj hravý proud. Otevřeli se Kristu a nepřestávají velebit tu chvíli milosti. Vyrůstají z Krista jako větve z hlavního kmene. Jejich moc vzbuzovat přátelství a lásku, jejich radost i neohroženost, jejich sklon být raději v ústraní i jejich vnitřní velikost pochází z Krista. Je to jeho ovoce, které na nich pouze uzrává. Žijí v Kristu stejně samozřejmě jako žijí ve světě. Jádro jejich osobnosti právě proto nepodléhá vlivu toho, co je ve světě i v člověku úděsné, před čím jiní malomyslní nebo se chvějí úzkostí. Jejich odolnost vůči úděsnému v člověku se projevuje tím, že nechovají v sobě urážky ani křivdy, považují za zbytečné je byť jen připomínat, ba víc, nepotřebují urážky ani odpouštět. V tepu jejich lásky stále šumí ozvěna slov Ukřižovaného: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Snad mají schopnost dívat se na všechny obtížené jhem zášti očima Krista. On jim také dává sílu nepovažovat urážku za nějakou urážku, nemstít se za křivdu či násilí. Tak vzniká i roste ona nezištnost, jež ohromuje, ale i dráždí všechny egoisty.

***

Často takoví lidé bezvýhradné upřímnosti nezanechávají po sobě díla, o nichž se mnoho píše či mluví. Mnohdy zmizí jejich jas ze světa jako poslední paprsek zapadajícího slunce. Zcela prostě a tiše vstupují do věčné slávy. Avšak ve svědomí těch, s nimiž se v životě setkali, působí dál jako duchovní moc. Právě tím, že nás neodsuzují, soudí nás svým životem v pravdě, jak dokázali žít v Kristu na těchto polednících. Palčivě se vrývá do našeho svědomí, jak rozlišovali, co je správné a co ne, jak nesouhlasili, když nemohli souhlasit, jak nám bralo dech, že nikdy nepronesli slova odsouzení, ba ani ten nejjemnější radar našeho citu nezachytil, že by nás i jen v myšlenkách odsuzovali. Nejvýš se mlčky vzdálili. Do spadaného listí prázdných řečí vpadne jako jistota, že to je opravdový soud, neboť je prokrven mlčením Božího milosrdenství. Soudní síně světa něco takového neznají, anebo to zažijí tak zřídka, že vrývají vysoko do zdi znamení, kam až sahala voda při té mimořádné povodni. Oni nás totiž soudí tím, že bez jakéhokoliv zdůrazňování stojí na tom, co objevili, k čemu se dopracovali, co nahlédli; stojí za pravdou, ale nevnucují nám ji. Zcela jim chybí ono odpudivé „Já to vím lépe“.

Každý pokus vidět ostatní očima Krista je utvrzuje v přesvědčení, že mohou objektivně soudit jen sami sebe. Je to jako výstup po převislé skalní stěně, avšak tím se v nich utužuje úchvatná nevtíravost, jinak též podstatná čistota. V jejich tichém, ba uklidňujícím pohledu lze vytušit, že viděli Svatého svatých, jak to slíbil těm, kteří mají čisté srdce, ba že na něho patří ve všech věcech, že ho vidí i v nás, zatímco my tápeme a vzpíráme se byť i jen takové představě. Žasneme, kde se v nich bere ta samozřejmost a logika: Protože On je svatý, cítí se vázáni touto vrcholnou lidskou skutečností — svatostí. Vtiskuje jim to docela jinou mentalitu. Starají se jen o Něho, jen jak by se Jemu líbili, přesně tak jako zamilovaní. Ostatní věci neberou vážně. Nestarají se o hromadění peněz, rozdají, co jim přijde do rukou, nemyslí na to, z čeho budou živi zítra nebo za rok. Boří nám naše umně zkonstruované domečky z karet, o nichž jsme předpokládali, že jsou životními jistotami.

Člověk žijící v pravdě se nepotřebuje utvrzovat tím, že rozdává soudy nalevo, napravo. Jeho prostotou a jeho průzračností je důvěrný vztah ke Kristu. V něm jako ve sluneční výhni tají všechny obavy, taví se krunýře svírajících úzkostí i strachů z lidí a jejich zloby. Dívá se na ně s lhostejností jako na kamenné tygry a draky před vchody do buddhistických chrámů. Taková svatá bezstarostnost dává člověku jasnozřivost upřímného srdce. To však není sváteční šperk, nýbrž trpký úděl prorocké osamělosti. Tu a tam je vnitřně puzen vyslovit pravdu, ne tu pohodlnou z knih, přednáškových sálů či obrazovek, ale tu krvopotnou: jít za druhým a říci mu do očí: Žiješ ve lži. Předstíráš něco lidem i sobě. Strašně si nalháváš. Ničíš to málo dobrého, cos dosud v životě vykonal. Zaslepilo tě tělo, obloudil tě svět, ošálil tě satan... STŮJ! Už ani krok dál! Dál je tarpejská skála rytířů nicoty. Všichni končí sebevraždou. Nedozírně úděsná je sebevražda ducha. Připravuješ si ji každým dalším krokem. STŮJ! Vrať se! Volám tě ve jménu života... ŽIVOTA. Náhle jej to napadne jako osvícení. Musí svítit. Každé slovo je roztavená pravda, řeřavá. Má vnitřní jistotu, že musí poznané sdělit, jinak ten druhý ji od nikoho neuslyší. Světlo, které je v něm od onoho osvícení, mu dodává zvláštní sílu. Vyzařuje z něho. Dráždí nakažené lží, hledajícím přináší úlevu.

***

Až se začne toto světlo oblékat do červánků a ukládat své paprsky do zešeřelých záhybů všednosti, přejede po vědomí mráz myšlenky, jak si mohl troufnout říci bez obalu celou pravdu. Hledá v sobě, vzpomíná na odstíny v pohledu i v hlasu druhého, ale ke svému údivu naráží pouze na stopy bázně, ba hrůzy, posvátné hrůzy před svatým. Divná bázeň, říká si, když je jak rozkvetlá jabloň radosti, ba rozezpívaná a roztančená jásotem: její průzračnou posvátností tak úchvatně září bytí. Člověk vzal na sebe odvážně vyslovit pravdu. Odvážně... V každé pravdě se lidský duch setkává s Tím, který je, se Svatým svatých, každou pravdou otevírá věčnosti tepnu svého času. Vzniká cosi pevného a neotřesitelného, šlehají plameny ohně, který nestravuje, protože je v něm Duch pravdy, protože je to zase láska a nezištnost.

Ač to není napsáno ve svatých knihách tohoto roku dějin spásy, žhne tu hořící keř na úpatí Sinaje naší doby. Boží vyvolení padlo na takového člověka jako na Mojžíše. Rozmlouvá s Tím, který přebývá ve světle nepřístupném, ač slova klopýtají o jeho slabosti. Je živým svědomím druhých, je Božím hlasem, který proniká i zabarikádovanými dveřmi jejich srdcí, ač se to lidsky nedá vydržet. Stojí na křižovatkách váhání i strachů svých blízkých i vzdálených jako vyslanec pravdy. V jeho blízkosti ta lidská váhání, kompromisy a strachy musejí doznat barvu: mají na čele vpáleno znamení zbabělosti. Je to odlesk Posledního soudu, jenomže tu ještě vládne čas. A odhalení se mohou ještě skrýt do zášti a volat: Hory, padněte na něho! Nebýt jeho, žili jsme v pokoji. Nikdo se ho neprosil, aby se vměšoval do našich záležitostí. My máme svou pravdu. Ať si tu svoji nechá. Zvedne se to náhle jako příboj z deseti, sta, tisíce odmítnutí okoralých úst a i Mojžíše našich dní přepadá skleslost, nejistota, pokušení. Vidí najednou s otřesnou jasností, že i pro něho je malý krůček k pádu. Tápavě hledá Boží ruku, a než ji nahmátne, dýchnou na něho očistcová muka. Ptá se sám sebe jako při flagelaci: „Řekl jsem hojivou pravdu? Nebyl jsem příliš tvrdý? Nechtěl jsem mít pravdu jen já?“ Ozvěna z jeho svědomí mu přináší sebemenší hrst prachu, který tam nemuselo vytřást jeho Já, protože bylo navzdory velkým slovům přece jen přijato.

***

Apoštol Pavel, který tu a tam dokázal úžasně hluboko nahlédnout do lidského srdce, kladl svým duchovním synům a dcerám v Efesu na srdce: „Žijme pravdu v lásce“ (4,15); to znamená být pravdou, říkat ji a konat ji, ale v lásce, tak jak to umí, kdo chce dávat to nejlepší, co má. V lidském nitru, v myšlenkách, citu i vůli, je všechno tak prokrveno sobectvím, že toho může člověk dosáhnout jen za cenu stálého tříbení vlastního úmyslu, prověřování sama sebe. S tímto sobectvím se musí potýkat na počátku každého záměru, každého díla, aby vyústilo do nezměrné lásky. Tak vzniká vnitřní pravda, kterou nelze nazvat jinak než pokora. Pokora totiž je pravda, podle absolutního kritéria, jímž je Boží vševědoucnost. Právě tím, že se člověk snaží být pravdou pro druhé a nakolik se o to snaží, poznává, že sám nestačí plnit požadavky, jež klade na druhé. Zde se opět jednou a čím dál tím častěji dotýká jizev prvního NE, vmeteného do tváře Stvořitele. Nahmatává i vlastní jizvy, leckteré i zanícené, ještě nevyhojené. Na oranisku jeho bláhových snů a tuh vyrůstá skromnost, křehká až k pozoufání. I jen lehký mrazík pýchy by ji mohl spálit. Člověk začíná být trpělivý sám se sebou i s druhými. Pošilhává sice stále po ovoci pravdy, mnohokrát dostane na ně chuť, ale vzpomínka na strniště jizev mu dává odolat; nechává je tiše uzrát. Tím jeho existence sílí, takže je s to vydržet napětí, jež nosí v sobě, mezi tím, čeho by chtěl dosáhnout a co už má. Jak často ho pronásleduje i pohání pocit prázdných rukou a promrhaného času! Jako knuta ho šlehne ve svědomí jasné poznání, co měl vykonat, a co skutečně dokázal udělat. Nejvíce se však zažírá propastný rozdíl mezi tím, jaký by si přál být a jaký skutečně je. Z takového vnitřního napětí vyrůstá trpělivost s druhými; ne nějaké zbabělé přikyvování ke všemu, i ke lži, přetvářce a neřesti, nýbrž ryzí ohled na druhé, úcta k Božímu obrazu, vtisknutému a žijícímu v druhém, a dobrota srdce.

Není to krkolomná smělost? Říkat pravdu a nebýt pravdou? Zde právě prosvítá nejhlubší zkušenost lidské existence, jež se snaží být pravdou pro druhé. Takový člověk zakouší cosi závratného: musí být pravdou, ale nemůže jí být. Obojí je hluboce zakořeněno v jeho existenci, jako by to byl vdech a výdech jeho bytí. Co se odehrává v člověku, který zakouší, že je pravdou, ačkoliv jí není? Zakouší Boha. Naplňuje se tu něco, čemu lidské představy sahají sotva po kotníky, co otřásá celou existencí jako při vrásnění nových horstev. Cosi naprosto jiného vpadá do světa milimetrů a gramů. Lidskými silami toho nelze dosáhnout ani to vytvořit. Člověk musí rozdávat z prázdných dlaní. Ač se to zdá absurdní, fakt je, že to opravdu může. Kdo to jednou zakusil, pak už — jak mi říkala babička na smrtelné posteli — nemusí věřit, že je Bůh, on ví, že je Bůh. Ve své vlastní bezmocnosti, jež se náhle, jako z vnitřního popudu, nezaslouženě proměnila v sílu, s jistotou poznává samého Boha. Tato přijatá milost proměňuje lidskou duši. Pravda, kterou je člověk s to vylámat ze skal své existence, je odleskem Pravdy, kterou je Bůh sám.

***

Takové napětí tíží, ale zaněcuje nezadržitelnou touhu po nezměrném; takové napětí drtí, ale zároveň vrhá člověka do Otcovy náruče; takové napětí pálí, neúprosně proměňuje všechno jepičí v prach, takže obstojí jen to, co je ryzí. K tomu člověk potřebuje božskou sílu, jinak to nevydrží a zběhne od praporu. Velkodušnost je v lidském nitru odpůrcem života ve lži. Kdo totiž vydrží dostatečně dlouho takové napětí své existence (a vždy je to dílo milosti, jíž se otevřel), v tom zazáří absolutní bytí ve světě. Lidská bytost je proniknuta, ba až rozžhavena světlem nekonečného Boha. Tahle vyhlídka odpovídá nejhlubší touze lidského srdce, jenomže stojí jako odsouzenec před popravčí četou skeptických námitek. Příliš často se setkáváme s opakem; a když ne, tak jen se záblesky. Komu z nás bylo dáno setkat se s člověkem, v němž zazářilo absolutní bytí, který je rozžhaven světlem nekonečného Boha? A v záhumní této otázky duní kopyta výčitek svědomí: Neřekl Kristus: „Tak sviť vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je v nebesích“? Opěrným bodem našich nejistot a malomyslného tápání jsou evangelijní úryvky o zmrtvýchvstalém Kristu. Při jejich meditaci můžeme vytušit, ba i nahlédnout, jak je to dáno člověku, který se otevře milosti, jak se promění lidské bytí v průzračnost absolutna. Prostými slovy je zde líčena radikální proměna bytí. Před adorujícím a meditujícím lidským duchem se rozevře bezmeznost prostoru, času a síly a světla. Tento člověk — Ježíš — se stal „světlem k zjevení pro pohany a slávou izraelského lidu“ (Lk 2,32), stal se doxa neboli, vyjádřeno hebrejským termínem, kabod, tj. vyzařováním božského světla či vyzařováním nekonečné Boží moci. Nejrozsáhlejší pokus o vylíčení této skutečnosti v celé světové literatuře najdeme v knize Zjevení (1,12-16): „Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těchto svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou okolo prsou zlatým pásem. Jeho hlava a vlasy jasné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako ohnivý plamen, jeho nohy jako z mosazi vyžíhané v peci, jeho hlas jako hukot množství vod. A v pravé ruce držel sedm hvězd, z úst mu vycházel ostrý dvojbřitý meč a tvář zářila jako slunce v plné síle.“

***

Po promeditování všech zpráv o zjeveních zmrtvýchvstalého Krista můžeme aspoň náznakově pochopit, co to znamená, že se člověk stal tak průzračným, že je skrze něho vidět Boha. Snad schůdnější cestou je všímat si, jak prožívali apoštolové setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, jak je naplnil svou jistotou, takže se stali jeho svědky, tzn. jak začali vyzařovat do světa Kristovu pravdu. Apoštol Pavel to zažil na sobě a v listě Efeským (1,18) uvádí tři charakteristické rysy té radikální proměny, jakou působí setkání s Ježíšem Kristem. Bůh, Otec slávy (opět ona doxa — vyzařování božského světla, či kabod — vyzařování Boží moci), dává lidem, apoštolům i věřícím, Ducha moudrosti a zjevení, aby ho správně poznávali, a illuminatos oculos cordis vestri — osvícené oči jejich srdce. V bezprostředním styku s Ježíšem (apoštol Jan to pak vyjádří ve svém prvním listě: „to, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali“ — 1,1) učedníci zažili, jak to je, když Boží sláva (doxa —kabod) zazáří na lidské tváři Ježíše Krista, jejich Mistra a Pána.

Při tomto zážitku upadli nejprve do úžasu. Co jejich oči nikdy neviděly, o čem se ani v náznacích či dávných bájích z hlubin historie nedoslechli, co ani v nejodvážnějším snu se nedotklo jejich podvědomí, co fantazie nezahlédla ani na horizontu svých nejdivočejších příbojů, to stálo před nimi v osobě Ježíše. Bůh a člověk v jedné osobě. Vyzařování božského světla v těle a s tváří podrobenou všem zákonům hmoty. Kristus udělal z apoštolů jednou provždy lidi naplněné bezmezným úžasem. Jejich slova i jejich martyrium jsou toho svědectvím. Úžas apoštolů se stupňoval až do ohromení. Tento nazaretský tesař, vyzařující božské světlo, zasáhl přímo do srdce jejich úzkostlivé a malicherné charaktery. Od prvního „Ano“, od prvního kroku za Ním, když je kategoricky vyzval: „Následuj Mne!“, nějak řeřavě věděli, že si s ním nelze zahrávat. Vyhledal si je. Jeho tajemství je přepadlo jako orel svou kořist. Nezdržuje se konvenčními otázkami. Míří do ohniska: „Synu, jak je to s tvým srdcem? Petře, miluješ mne? Miluješ mne víc než tito?“

A to je ono sladce drtivé ohromení: Ježíš se zjevuje člověku. Dá se poznat, takže pak musí přiznat jako emauzští učedníci: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám smysl Písma“ (Lk 24,32)? Uvědomím si, že Kristus mě hledá, že má o mne osobní zájem, že mě svou láskou zavazuje k vnitřní pravdě, která mě prověřuje. Člověk stojí v plamenech zkoušky. Musí se neustále tříbit, jaký má poměr k této pravdě, jež není jen poznatkem či nějakým přírodním zákonem, nýbrž božskou Osobou; jaký má poměr k této pravdě, která se stala člověkem, která před hrdelním soudem prohlásí: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37). Ježíš vede všechny své učedníky křížovou cestou této zkoušky, vede je temnotou ohrožení, osamělého zápasu, vnitřních pochyb, odvahy víry, ale i pokušení, dává jim zakusit, jak napřimuje, když dokážou „přesto“ či navzdory všemu doufat. Apoštol Pavel to pak vyjádří lapidárně „sperare contra spem“, doufat proti veškeré naději, a v druhém listě Korintským (13,5) požaduje ode všech křesťanů, aby se takhle bolestně prověřovali a tříbili: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže jste před ním neobstáli.“

***

Kdo obstojí ve zkoušce, a podrobných příkladů je v evangeliích dost a dost, ten si do hloubi své bytosti uvědomí, jak ho poznaná pravda, či lépe řečeno, jak ho poznání Krista, který je pravda, zavazuje a že jeho hlavní životní povinností je, aby se stal svědkem pravdy, která usměrňuje proud jeho myšlení i vnímání a která je měřítkem i vrcholem jeho cítění, jeho plánů i jejich uskutečňování. Zjistí, ba až ho ohromí objev, že nemůže dělat nic jiného než jít za absolutní pravdou, jež mu zazářila v Ježíši. Na ničem jiném nezáleží. Všechny hodnoty, kterým věnoval svůj zájem, nadšení, schopnosti, úsilí a čas, ztrácejí svou oslnivost; společenské postavení, hromadění majetku, ideologie, známosti, ba i lidská láska ukazují svou krevní skupinu vymezeného času a ze skály pomíjivosti, do níž udeřila milost holí poznání, tryská živá voda pokorného vyznání: „V čem jsem však dříve viděl pro sebe prospěch, na to se teď kvůli Kristu dívám jako na škodu. Ano, vůbec všechno považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něho jsem se toho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a být s ním spojen“ (Fil 3,7-8).

Otevřít se Kristu, přijmout bezvýhradně Ježíše za pramen svého života, za ohnisko své lásky, znamená vydat se božsky nezměrné moci, která přetavuje celou lidskou existenci. „Kdysi jste byli tmou, nyní jste světlem v Pánu“ (Ef 5,8). Lidské srdce, to často tvrdé a netečné, se zaněcuje, hoří; učedníci jdoucí do Emauz objevili toto označení po setkání se Zmrtvýchvstalým jako praslovo svého velikonočního zážitku: „Což nám nehořelo srdce, když s námi po cestě mluvil“ (Lk 24,32)? A právě takové „hořící srdce“ je přesvědčivým svědectvím Kristu ve světě. Musíme svou nanicovatou existenci proměnit ve světlo, nikdo z nás se nemůže vyhnout povinnosti „být hořící“. Naše průměrnost a malomyslnost se bouří. Je to téměř nesnesitelný úkol. Je to nad lidské síly. To je ovšem jenom částečná pravda. Lidskou slabost a polovičatost napřimuje ono autoritativní „chci“, jež Pán nad námi vyslovil ve svém velekněžském testamentu, v předvečer své smrti na Kříži. Toto „chci“ má tutéž moc jako slovo Stvořitele na počátku času: „Budiž světlo... a bylo světlo“ (Gn 1,3). Zná nás lépe než my sami sebe, a přesto z nás chce udělat svědky svého dobra a dědice svého království: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před stvořením světa“ (Jan 17,24).

Člověk dostává sílu být světlem jako milost: nemůže si ji vypočítat nebo vydupat. Je-li jí hoden, přepadne ho, zaplaví jako povodeň, zavalí jako lavina. Lidská bytost stojí v plamenech ohromení a úžasu. Je naplněna ohněm. To je vlastní smysl oné události, kterou koktavě líčí Skutky apoštolů (2,2-3): „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden.“ Tyto záblesky Boží velebnosti a viditelná znamení jeho působení mají podobu jazyků. Člověk, který se stal světlem, musí mluvit. Musí povstat a vyjít do světa plného temnot, aby v něm vydával svědectví o pravdě, kterou je Kristus.

***

Vrozená lidská skepse se staví nedůvěřivě k takovým tvrzením, i když se v lidském srdci zachvěje struna přitažlivé velikosti. Jejím argumentem je člověk, s nímž sdílí svůj všední den. Takovým člověkem všedního dne byl i Štěpán, mladý nadaný muž, který postavil svůj život na pravdě. Je nositelem ducha, který pochází shůry. Za to je vydán napospas moci, která pochází zdola. Je souzen jako buřič, rouhač, rušitel veřejného pořádku ohrožující bezpečnost celého národa. Náhle však spatří skutečnost: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici“ (Sk 7,56). A tu se jeho tvář stane palčivým svědectvím pro jeho protivníky. Jeho tělesné rysy už nedokáží skrývat světlo, které v něm žhne, a oheň, který ho spaluje: „Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něj podívali a viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla“ (Sk 6,15). Andělská tvář, to znamená protržení opony tělesných rysů všemi nenáviděného vězně, odsuzovaného k smrti, a předznamenání jeho vítězství nad ní. Je to zároveň symbol pro sílu křesťana, který přemáhá svět. Vítězství světla, svítícího v údolí stínů smrti.

Světlo či hořící srdce ve Štěpánovi nebyl pouze vizuální jev. Tak vyzařovala u něho i u apoštolů a Kristových věrných všech dob síla, kterou jim Pán dává shůry. Ta pak spálí či roztaví opatrnickou ustrašenost, zbabělost a strach, jež dosud tyransky ovládaly jejich jednání, a zaplní lidskou bytost svatou neohrožeností, protože zažili a protrpěli pravdu Krista. Mohou a smějí říkat pravdu všem lidem, protože to není jejich pravda. Ježíš, jejich zmrtvýchvstalý Pán, je poslal, aby ji hlásali všemu stvoření. Mají proto právo svobodně mluvit, ale jen kvůli tomuto poslání, kterým stále poměřují svou věrnost. Ta jim dává domovské právo pobývat na území svaté svobody slova, jež nabývá opět svou nezměrnou moc (parrhésia).

Učedník, kterého Pán miloval, apoštol Jan, až otřesně zakusil, že můžeme od nynějška, to je od smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, svobodně mluvit s Bohem, že Ježíšova láska k nám, dokázaná prolitím krve, překlenula onu nedostupnou vzdálenost mezi hříšným lidstvem a Svatým svatých, že nás smířila s nebeským Otcem: „Milovaní, jestliže nás naše srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu (parrhésia), dostáváme od něho, oč bychom ho žádali, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí“ (1Jan 3,21-22). Další rys těch, kdo žijí v Kristově pravdě, načrtne Jan těmito slovy: „Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho“ (1Jan 5,14-15).

***

Kdo zažil všepronikající moc světla, jež přetváří osobnost člověka, který se setkal s Kristem-Pravdou, ano se zmrtvýchvstalým Kristem, komu se rozhořelo srdce, když k němu Ježíš po cestě mluvil, kdo protrpěl ono přetavení vlastní ustrašenosti, když dostal sílu shůry, ten nepotřebuje definici či výklad svaté neohroženosti. Pro putující za pravdou, pro hledající vytyčuje apoštol Pavel: „(...) kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2Kor 3,16). S kategorickou nesmlouvavostí téměř definuje: Hlavním úkolem křesťana je vyslovovat svobodně pravdu, hlásat ji ústy i životem, vždyť skrze existenci křesťana se Bůh otevírá světu. Jeho život, ano ten každodenní, prodírající se trním a hložím protivenství a slabostí, pak vyzařuje velebnost Boha do světa. Nelze tu nepřipomenout úchvatnou definici svatého Ireneje: „gloria enim Dei vivens homo, vita autem hominis visio Dei“ (Adversus haereses 4,20) — Boží slávou je živý člověk, a život člověka je patření na Boha. Zde je zdroj síly člověka, křesťana, aby dokázal neohroženě vydávat svědectví pravdě. Apoštol Pavel přirovnává prosté občany v Korintu k Mojžíšovi po jeho setkání s Tím, který jest, s Jahvem: „A na nezakryté tváři nás všech se odráží jako v zrcadle Pánova velebnost, a tak se přetvořujeme stále víc a více k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Pán, který je duch“ (2Kor 3,18). Toho, kdo domýšlí řečené, chytá závrať: člověk, pochybující, vnitřně rozervaný, neklidný a vnitřně nejistý, je zalit, naplněn Boží velebností, stává se pro své bližní Kristem, věrným obrazem Syna člověka, kterého nebeský Otec poslal, aby spasil lidstvo. „My hlásáme pravdu zcela otevřeně, a tak si získáváme přízeň všech těch lidí, kteří nás posuzují podle zásad svědomí před Bohem“ (2Kor 4,2), neboť: „nehlásáme sebe, nýbrž kážeme, že Ježíš Kristus je Pán (...) neboť Bůh nám dal poznat světlo své slávy na Kristově tváři“ (2Kor 4,5-6). Nejen u Pavla, nýbrž u každého křesťana nesmí zmizet z vědomí i rub lidské existence: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi“ (2Kor 4,7-10). V utiskovaném, izolovaném, diskriminovaném, spoutaném a pošlapávaném člověku proráží záplava světla pravdy. Do dusné atmosféry tyranie lži a násilí vstoupí bolestné, ale hrdě mocné „a přece, navzdory všemu, proti veškeré naději“, takže člověk není s to podlehnout malomyslnosti, i v nejhlubší opuštěnosti lidmi najde Toho, který mu dává sílu. Není nikdy poražen.

Jen tak může vznikat ve světě pevný postoj pocházející od Boha, lidé rovné páteře, nezlomné charaktery, kteří ilustrují tajemný smysl Ježíšových slov: „Což nemusel Mesiáš to všechno vytrpět a tak vejít do své slávy“ (Lk 24,26)? Žít v pravdě, která vyvěrá z Boha, vydávat svědectví Kristu-Pravdě je nezdolná radost. Je to však radost, která se rodí v protivenstvích: „I vy máte nyní zármutek, ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a tu vaši radost vám nikdo nevezme. V ten den se mě už nebudete na nic ptát“ (Jan 16,22—23).