Zdeněk Kalista

Autor: Jaroslav Opat - Číslo: 2008/3 (Osobnosti)

Úvaha k osmdesátinám českého historika

Studie, 71/1980.

Historik Zdeněk Kalista se dožil 22. července 1980 požehnaného věku 80 let. Mám před sebou výběrovou bibliografii jeho hlavních, knižně vydaných prací, pozorně ji již po několikáté očima procházím. Nutí k zamyšlení. A hned z několika důvodů.

Bibliografie obsahuje 48 titulů; z toho 37 prací vědeckých, 4 práce ve své podstatě vzpomínkové, 6 knížek básní a knížku epigramů. Seznam jubilantových prací přitom není ani zdaleka úplný. Bibliografie nezahrnuje překlady knih cizích autorů a doslovy či úvody k různým knížkám. Celkem vydal Kalista asi 83 knih kromě velkého množství článků a recenzí.

Již tento kvantitativní výkaz dosavadního životního díla Z. Kalisty je úctyhodný. Vypovídá sám o sobě hned o několika výrazných rysech Kalistovy myslitelské a tvůrčí osobnosti – o její jedinečnosti. Především nám představuje historika, který vstupoval ve svém mládí do české kultury jako básník. A básníkem v nejlepším slova smyslu zůstal i jako historik. Básnictví jako umění svých mladých let uměl integrovat do historie jako vědy. Vypovídá o tom nejen vnější, slovesná stránka Kalistových prací, ale i jeho metodologie, jeho metoda kritiky historických pramenů. Ještě se k této otázce vrátíme.

Bibliografie, kterou máme před sebou, vypovídá dále o hlavním směru Kalistova badatelského zájmu. Je jím období baroka. Baroka vůbec a českého zvláště. V této oblasti českých dějin vykonal jubilant ohromné dílo průkopnické. Zejména jeho pozornost k duchovním dějinám té doby je pozoruhodně podnětná. Jeho práce v tomto směru představují důkladnou, širokou základnu, z níž budou moci vycházet a na ni navazovat, třebas kriticky, všichni další badatelé. Paleta Kalistova zájmu jako badatele nezůstává ovšem omezena jenom na baroko. Svědčí o tom např. hned dvě jeho práce o Karlu IV. (první z r. 1939, druhá z r. 1971), práce o Bernardu Bolzanovi (první z r. 1936, druhá, dvousvazková v němčině, z r. 1979), dvě práce věnované J. Pekařovi, vysokoškolské učebnice českých a československých dějin jakož i studie a překlady z dějin italské renesance. Zcela zvláštní místo v seznamu Kalistových prací zaujímají jeho Cesty historikovy. Jde o práci věnovanou gnozeologickým otázkám historiografie. Patří rozhodně k vrcholům myšlenkového vypětí autora.

O velmi vážných skutečnostech Kalistovy osobnosti, jeho životní dráze, lidských osudech a občanském a vědeckém profilu vypovídá bibliografie jeho prací i tím, co neobsahuje. Čtenář snadno zjistí, že v jeho bohaté tvorbě zeje „proluka“ osmnácti let (1949–1966). Tehdy nepublikoval pod svým jménem nic. Přitom léta proluku ohraničující vypovídají o pozoruhodné a mnoharozporné symbióze osobních osudů Kalistových s cestami, po nichž bylo v té době jít a projít lidu Československa, jakož i o cestách, po nichž se tehdy ubírala československá historiografie.

Po únoru 1948 byl Kalista jako jeden z prvních učitelů odstraněn z Karlovy univerzity. Vzápětí se stal jedním z terčů pseudovědecké ex offo kritiky; kritiky, která vulgárně, neurvale pálila prakticky po všech vědcích předválečných „škol“ v oblasti společenských věd, pokud se včas nepřihlásili k marxismu a ke KSČ. Kalista tak neučinil. Proto musel i on v době vrcholící vlny perzekucí a politických monstrprocesů zaplatit daň – krutou. 16. srpna 1951 byl zatčen a 5. července 1952 odsouzen za velezradu a podvracení republiky k 15 letům vězení. 3. března 1960 byl z vězení propuštěn před uplynutím uloženého trestu. Po dalších šesti letech, v červnu 1966, byl v plném rozsahu soudně rehabilitován. Dvacetiletá odysseovská cesta byla, zatím, důstojně uzavřena v červnu 1968 na Filosofické fakultě Karlovy univerzity; tam, odkud byl v roce 1948 vykázán. Akademické orgány univerzity rozhodly povolat Kalistu v hodnosti mimořádného profesora k přednáškám z historie. Rozhodnutí mu příslušní činitelé sdělili v budově fakulty. Přednášet však nezačal. Po 21. srpnu to nebylo znovu možné.

Osmašedesátý rok však přesto vytvořil alespoň částečně prostor pro Kalistův návrat k jeho čtenářům – zájemcům o historii i o krásnou literaturu vůbec. V rozmezí let 1966–1971 v Československu vydal 5 vědeckých prací, knížku vzpomínek na své přátele-básníky v letech mladosti, vyšel jeho překlad knihy M. Bellonciové: Lucrezia Borgia, La sua vita e i suoi tempi (česky: Lucrezia Borgia, její život a její doba, Praha 1969) a jiné menší studie.

Tyto vydané práce představují druhou, mocnou vlnu v Kalistově tvorbě. Málokdy se jednomu autorovi podaří v tak krátké době tolikrát a vždy hodnotně předstoupit před své čtenáře, jako se to podařilo našemu jubilantovi kolem jeho sedmdesátky. Zde se vnucuje otázka: kde se brala a bere v tomto fyzicky spíš subtilním než atletickém muži ona nevšední energie a velká mravní síla, která mu umožnila nejen si uchovat duševní svěžest po devíti letech věznění, přenést se po propuštění z vězení přes první, v sociálním ohledu velmi obtížná léta a nakonec se ještě vypnout k obdivuhodné vědecké tvorbě? Zde jsme u jádra tajemství výjimečnosti Kalistovy tvůrčí osobnosti. Nedomnívám se, že je možné je v rámci krátké úvahy objasnit. To je úkol pro Kalistova životopisce, schopného citlivě analyzovat jak dobu, v níž Kalista až dosud žil a tvořil, tak i jeho subjektivní prožívání této doby. Zvláštní význam v takové analýze budou mít bezpochyby léta Kalistova lidského a odborného vyzrávání – léta od konce první světové války do poloviny dvacátých let.

Na potřebu analýzy Kalistova myšlenkového vývoje v oněch letech poukázal již dříve jeho blízký druh a generační vrstevník, docent historie František Kutnar (F. Kutnar, Myšlenkový profil historika Zdeňka Kalisty, v: Labores musei in Benátky n. Jiz. VI, 3–4, 1970, str. 53). Upozornil na dvojí konverzi, k níž v Kalistově myšlenkovém vývoji tehdy došlo: konverzi v oblasti sociálních a politických představ (zde má Kutnar zřejmě na mysli Kalistův vývoj od ateismu zpět ke katolictví a od sociálního, marxisticky orientovaného revolucionářství ke křesťansky chápanému demokratismu) a konverzi metodickou v oblasti přechodu z citového subjektivismu básníka do racionálního objektivismu vědce. Tuto dvojí konverzi nazývá Kutnar – myslím, že vhodně – „vývařiskem“, v němž se dokonávalo Kalistovo osudové vkolejení na dráhu historika, vědce, a v němž se ustalovaly i výrazné rysy jeho občanské fyziognomie.

Poukazem na dvojí Kalistovu myšlenkovou konverzi z počátku dvacátých let postihl Kutnar, myslím, skutečně velmi podstatný moment v procesu formování Kalistovy osobnosti. K zodpovězení otázky po zdrojích energie a tvůrčí síly jubilanta kolem jeho sedmdesátky (i dále po ní), po prožití dlouhé řady těžkých, vyčerpávajících let, je však třeba jít dál. Je třeba se pokusit hlouběji proniknout k podstatě Kalistovy subjektivity, z níž jeho síla a tvořivé schopnosti pramení. Jisté možnosti nám k tomu nabízejí samy jeho práce. Čteme-li jen trochu pozorně např. úvod k jeho Karlu IV. z roku 1971, nemůže nás neupoutat autorovo osobní vyznání v něm obsažené. Na jeho začátku je výrok Kalistova vysokoškolského učitele Josefa Pekaře, podle něhož „základem historikovy práce je láska“. Tímto výrokem měl Pekař ve svých seminářích jistého dne negovat dřívější svoji metodologickou premisu, podle níž měla být základem historikovy práce skepse. V Kalistově nitru je Pekařův pozdější výrok hluboko vryt. Vracel se k němu i při jiných příležitostech. Již v Cestách historikových, ve svých gnozeologických pojednáních, jej připomíná jako jeden z axiomů svých úvah. V úvodu ke zmíněnému Karlu IV. k Pekařově tezi sám dodává: „(...) eros jako tvárná síla lidské duše napomáhá nejen bystrosti postřehu, ale i síle obrazivosti, činí nás vnímavějšími k věcem, jež by pohledu tímto citem nezesílenému unikly, dovoluje nám vžívat se hlouběji v osobnost, kterou pozorujeme, a dává nám chápat mnohé, co bychom snad přešli soudem příliš lehkým.“ Ilustrativně pak Kalista čtenáři sděluje, že počátky jeho citového zaujetí pro osobnost Karla IV. sahají až do let dětských. Karlův dějinný zjev ho vzrušoval již při chlapeckých výletech a toulkách po starých památkách v jeho rodném kraji, zájem o něj byl živen a posilován ve škole poutavými výklady oblíbeného učitele Pánka.

Přirozeně, tyto citové pohnutky se mohly uplatnit a realizovat v odborných vědeckých pojednáních teprve po náležité průpravě k práci historika. Ale uplatnily se. Spolupůsobily při Kalistově rozhodnutí napsat a vydat Dobu Karla IV. (1939). Obohaceny o nové silné prožitky z dalších let života (v tom i negativní prožitky z let druhé světové války – učitel Pánek byl nacisty ubit), tyto city spolurozhodovaly i o napsání nové práce: Karel IV. Jeho duchovní tvář (1971).

Kalistou samým dokumentovaný vztah k jednomu tématu jeho odborného zájmu nám, myslím, umožnil alespoň trochu nahlédnout ke zdrojům oné velké energie, tvořivé síly, z níž čerpal ve své práci i kolem sedmdesátky. Bohužel, přibývající léta života ubírají Kalistovi v poslední době nejen síly fyzické. Pro jeho nadále značně svěžího ducha je zvlášť kruté, že mu silně zeslábl zrak. Přesto se ani nyní, ve své osmdesátce, nevzdává. S velkými obtížemi dále tvoří, píše, třebas již, přirozeně, pomaleji než v letech plné mužné síly nebo ještě před deseti lety.

Podivuhodná byla Kalistova intelektuální energie, s níž vstupoval po vzniku Československa jako mladý muž do života. Jeho kultivovaná citlivost vůči tehdejšímu neklidnému světu, jeho aktivita v řadách levicově orientované mládeže, jakož i schopnost mnohé ze zažitého a ve svém duchu přetaveného vypovědět jako básník, všechny tyto vlastnosti a schopnosti se v závěru jeho vysokoškolských studií vkolejily na cestu, jež ho dále vedla a přivedla k jeho životnímu údělu. V Kalistovi začal vyrůstat jeden z čelných českých historiků. Našel svou novou velkou lásku; vykročil však vstříc i svému pohnutému osudu. Když počátkem třicátých let vydával knížku vzpomínek na prošlá mladá poválečná léta – Kamarád Wolker –, končil úvod k ní slovy o tom, že poválečné mládí „žilo své příběhy opravdově, až do konce opravdově“. Ano, opravdově, bez rezerv opravdově přistupoval Kalista také hned od počátku k historii jako vědě. A protože patřil ke generaci, která zrála a dozrávala ve svobodě první republiky, měl jeho tvořivý duch a básnický talent prostor, aby se mohly plně uplatnit a rozvinout.

U brány, jíž do chrámu historie vstupoval, jej vítal a první léta provázel prof. Pekař, ředitel Historického semináře na Karlově univerzitě a přední příslušník již druhé generace Gollovy historické školy. Pekař byl nejen velký historik, ale i zkušený pedagog. Svými přednáškami si však zprvu u Kalisty oblibu nezískal, spíš naopak. Mladému studentovi vadila Pekařova poněkud herecká dikce jeho výkladů. Jiné to bylo později v semináři. Věcnost, znalost a citlivé pedagogické vedení seminárních diskusí Pekařem Kalistovi imponovalo. Pekař Kalistu dost často volal, aby jako „marxista“ zaujal stanovisko k diskutovaným problémům. Výklady Kalistovy pozorně vyslechl a nejednou – on, politicky konzervativní Pekař – pozitivně ocenil, pochválil. A tak vysoká profesorova odbornost a názorová tolerance konaly své. Kalista se postupně přestal dívat na Pekaře prizmatem svých výhrad k některým formálním stránkám jeho profesorského projevu a začal si ho vážit jako velkého vědce a citlivého pedagoga. A protože Pekařovi zase imponoval Kalistův talent, jeho zaujetí pro historii jako vědu a opravdovost, s níž k ní přistupoval, začal se mezi oběma věkem od sebe o tři desetiletí vzdálenými muži postupně vytvářet i blízký vztah lidský, který Pekařovo profesorské působení na mladého adepta historické vědy ještě zesiloval. Tak byla psychologicky urovnána cesta i ke kroku pro další Kalistův odborný vývoj v mnohém rozhodujícímu. Pekař totiž, když dozrál čas, aby Kalista začal pracovat na disertaci, navrhl nadanému a talentovanému posluchači jako téma postavu Humprechta Jana Černína z Chudenic. Považoval ji za historicky zajímavou, badatelsky vděčnou a poskytující současně Kalistovi i jisté možnosti k uspokojení jeho uměleckých zájmů a sklonů. Kalista si vyžádal jistý čas na rozmyšlenou a pak Pekařův návrh přijal. V létě 1923 začal studovat archivní prameny k tématu, o rok později práci obhájil. 11. října 1924 byl promován na doktora filosofie. Současně začal pracovat jako asistent Historického semináře. V r. 1931 se habilitoval na pražské Filosofické fakultě jako docent prací Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Úředně byl docentem jmenován v r. 1932. Jmenování profesorem, jež bylo připravováno v r. 1938, bylo zmařeno Mnichovem a nacisty nařízeným zastavením výuky na českých vysokých školách v listopadu 1939. Po roce 1945 nebylo Kalistovo jmenování provedeno pro odpor komunistů, před kterými prezident Beneš ustupoval.

Na přelomu dvacátých a třicátých let začal Kalista publikovat své monografie z dějin českého baroka. Vzbudil jimi zaslouženě pozornost a uznání odborné i širší kulturní veřejnosti, doma i za hranicemi. Stal se jednou z výrazných postav české demokratické inteligence. Počátkem října 1938, po mnichovském diktátu, byl pověřen zástupci vědeckých, kulturních a uměleckých pracovníků, aby napsal protest – výzvu československé inteligence „Celému vzdělanému světu“. Jím připravený text provolání byl po diskusi a drobných úpravách přítomnými představiteli různých organizací schválen, přeložen do hlavních světových jazyků a rozeslán do světa. V domácím denním tisku byl zveřejněn v neděli 9. října. V závěru provolání jeho signatáři světovou veřejnost upozorňovali: „(...) Nejde jen o nás, jde o celou budoucnost evropského lidstva a hlavně malých národů, jejichž existence je založena na pevnosti mravního řádu. A proto apelujeme dnes na svědomí všech, u nichž udržel se doposud sám základ evropské kultury: Uvědomte si, že znásilněním slabšího, zradou a zbabělostí se nikdy nedochází ke skutečnému, trvalému míru. My, představitelé duchovního světa českého a slovenského, prohlašujeme, že se nikdy nevzdáme svých práv k historické půdě, k svobodnému životu na ní (...)“ Zcela poslední věta provolání byla pak již varováním: „(...) vězte, že náš osud postihne i vás, nebudete-li dosti rozhodně odepírati metodám násilí a nátlaku, jimiž jsme byli zdeptáni.“

Vědecky pracoval a své práce publikoval Kalista i za války. Vedle několika dalších prací z dějin baroka vydal i monografii o svém, v lednu 1937 zesnulém, učiteli J. Pekařovi, jakož i výbor z jeho prací. Nejzávažnějším dílem, jež tehdy napsal a po válce v r. 1947 vydal, jsou ovšem jeho, námi už zmíněné, Cesty historikovy. Svým obsahem jsou Cesty vlastně filosofickou výpovědí, vyznáním autora k otázkám metody a metodologie historikovy práce; jsou výpovědí, které ani více než tři desetiletí od jejího zveřejnění neubralo na závažnosti, na její vědecké hodnotě. Vzhledem k výrazné subjektivitě Kalisty-historika považuji za vhodné se u této knihy alespoň krátce zastavit.

V úvodu práce vyzvedává autor potřebu každého pracovníka vypracovat, ujasnit si ve vhodnou chvíli, po získání nezbytné sumy odborných znalostí a zkušeností, svůj vlastní vyhraněný metodický systém jako předpoklad kvalitní práce ve svém oboru. Přitom nechápe smysl svých úvah jen úzce odborně jako historik. Adresuje je českému čtenáři s přáním, aby mu byly podnětem k přemýšlení i o jeho vlastním povolání, aby si i on vybudoval, ujasnil stanovisko k problematice svého života. Potřebu takového ujasnění zdůvodňuje autor čtenáři již nejen jako historik, ale i jako uvědomělý občan, milující svou zemi: „Neboť na tom konečně závisí především budoucnost našeho milovaného národa, jak uvědoměle a promyšleně bude každý z nás, jeho mužů a žen, plniti životní úkol jemu daný, s jak jasným a tvrdým vědomím bude přikračovati k práci na dědičné líše.“ Svého druhu apelem k posilování charakterové pevnosti příslušníků národa ve zlých letech okupace byla i Kalistova kniha Cesty ve znamení kříže. Sledovala tento účel především samotným líčením hrdinných osudů misionářů-Čechů v dalekých zemích v 17. a 18. století. Tento svůj záměr vytkl autor výslovně v úvodu knihy, když psal – v roce 1941 – že „zejména dnes“ jsou českému čtenáři potřebné příklady heroického života povah pionýrských, nesentimentálních a nepodléhajících, zaujatých ohněm svého vnitřního nadšení, schopných překonávat všechny nepřízně místa a času.

Práce historikova je činnost tvořivá; to je základní, výchozí bod Kalistových úvah. Základnou tvoření je mu pak historikovo vědomí. Potud se vyslovuje bez výhrad a jednoznačně pro subjektivitu historie jako vědy. Bez ní je mu historie jako věda, stejně jako každá tvořivá činnost, nemyslitelná. Neodmítá klasické Rankovo wie es eigentlich gewesen ist, ale je mu samo o sobě málo, neuspokojuje se jím. Žádá víc. Historik není a ani nemůže být jen reproduktorem toho, co bylo. „Historik,“ soudí Kalista, „který by se omezil prostě na reprodukci svého pramene – byť i sebepečlivější a přepisující jej se všemi spřežkami a jinými odlišnostmi starého pravopisu – nebyl by ještě historikem“ (str. 34). Historik musí podrobit svůj pramen kritice, musí zkoumat nejen jeho autentičnost a věrohodnost, musí podrobit kritice i jeho obsah, zkoumat okolnosti jeho vzniku, jeho zamýšlenou i reálnou funkci, jeho další osudy apod., to vše ještě před vlastním sepisováním historické práce. A již tato přípravná činnost není možná bez aktivní, tvořivé subjektivity historika hodného tohoto jména. Kalista jde dokonce dál a očekává od historika tvůrčí fantazii. Ovšem fantazii zodpovědného vědce, usilujícího o co nejvšestrannější a nejhlubší, nejpřesnější, prostě maximálně pravdivé poznání minulých skutečností. Fantazii nespoutanou úctou a respektem k historickým faktům kategoricky odmítá. Historiky, kteří touto fantazií nahrazují či nahrazovali chybějící jim znalosti, vyplňují či vyplňovali tak svou nevědomost, nazývá noblesně „historiky primitivního rázu“. Kalistou požadovaná fantazie je fantazií vědce, fantazií, která je inspirována objektivními reálnými fakty a jimi je současně i limitována. V mezích daných těmito fakty, dějinnými skutečnostmi, se má a musí projevit, uplatnit historikova subjektivita jako předpoklad jeho tvůrčí a tvořivé vědecké práce. Subjektivitu tyto meze nerespektující a svévolně je překračující nazývá „přílišnou subjektivitou“ a odmítá ji jako nevědeckou. Uznává ji jen jako metodu tvorby básníka, ne však historika-vědce (str. 139).

Když vymezuje meze historikovy subjektivity, věnuje Kalista značnou pozornost skutečnosti, že historik není při své práci sám (str. 48). Není sám v současnosti, v níž žije a pracuje, není sám v minulosti, kterou nežil, k níž se obrací, o jejíž poznání usiluje a jejíž minulý život má a chce svou prací zobrazit, „oživit“. Tím začíná nejobtížnější, nejnáročnější část historikovy tvořivé práce. Prvním předpokladem jejího zdaru je historikova schopnost si pomocí svého kritického vědomí náležitě ujasnit rozdíly mezi dobou, v níž sám žije, a dobou minulou, kterou zkoumá. Ať již zkoumá chování a život jednotlivých sociálních, národnostních, náboženských nebo jiných kolektivit, nebo životy a osudy jednotlivců, musí úporně usilovat o jejich poznání a pochopení prizmatem hodnot doby, kterou zkoumá. Musí stále dbát o to, aby minulost nezkoumal a neposuzoval spektrem hodnot doby své, přítomné. A právě zde, v této oblasti, spatřuje Kalista prakticky nekonečný prostor pro uplatnění historikovy subjektivity, pro jeho kritické vědomí a svědomí. Pojednání o nich tvoří jádro i osu celé knihy. Hlavní kategorií, kterou přitom kriticky sleduje, je mu historikovo „prožívání“ zkoumaných skutečností a dějů minulosti, jeho nutnost a přednosti, ale i jeho úskalí. „Prožívání je,“ píše, „vlastní počátek tvořivé činnosti historikovy, je unum necessarium, bez něhož tato činnost v podstatě není možná“ (str. 147). Současně však varuje před přílišným subjektivismem, před „prožíváním“, jež překračuje hranice historických skutečností, nerespektuje je a vytváří si „skutečnosti“ své, umělé. Připomíná v této souvislosti různá romantická období v dějinách západoevropské vzdělanosti, v tom i romantismus 19. století v Čechách s jeho extrémními produkty, rukopisnými podvrhy.

Při odmítání romantického subjektivismu jako metody historikovy práce nepřijímá Kalista za správnou ovšem ani pozitivistickou reakci na něj, jak ji přinesla druhá polovina 19. století a jejíž přežívání viděl kolem sebe ještě v době, kdy své Cesty historikovy psal. Kalista oceňuje pozitivismus Gollovy školy jako sice pochopitelnou, ale „upřílišněnou“ a „pro věc samu“, tj. pro historii jako vědu, nezdravou reakci na hříchy romantismu. Hájí právo na uplatnění historikovy subjektivity v mezích daných objektivními zkušenostmi zkoumaných dějinných jevů; odmítá jako škodlivou pozitivistickou skepsi v nazírání na možnosti uplatnění této subjektivity. Mnohé nasvědčuje tomu, že v Kalistových výkladech těchto otázek se odráží i Pekařova, Kalistou zažitá, promyšlená a pochopená, metodologická zkušenost – Pekařův přechod od zásady „základem historikovy práce je skepse“ k zásadě, podle níž je základem této práce láska. Ostatně Kalista na tento Pekařův vliv sám výslovně upozorňuje.

Kalistovo volání po prostoru k uplatnění subjektivity v historikově práci není voláním po něčem, co by mělo jeho práci usnadnit. Opak je pravdou. Uplatnění subjektivity pro něj znamená uvolnění cesty k co nejhlubšímu, nejvšestrannějšímu a nejcitlivějšímu poznání zkoumaného. Na jednom místě svých úvah říká, odmítaje přístup k dějinám podle zásady die Weltgeschichte ist Weltgericht, že historik se musí častěji řídit francouzskou moudrou radou: „Tout comprendre c’est tout pardonner“ (str. 202). Kalista si je vědom, že takto chápaný a jím vyznávaný přístup k poznávání historické pravdy nemůže být nikdy zcela ukončen. Historik se nikdy nezmocňuje zkoumaného objektu úplně (str. 126–127). Cesta za pravdou pomocí subjektivního prožívání je Kalistovi „ustavičným zápasem mezi subjektivním a objektivním“. Je si plně vědom, že tato metoda s sebou pro badatele nese rys téměř tantalovského věčného neuspokojení. Považuje ji však zároveň za nejspolehlivější a nejefektivnější cestu vedoucí k poznání historické pravdy. Badatel, který se pro tuto cestu rozhodne, musí přistupovat ke zvolené historické „látce“ s láskou a, obrazně řečeno, s dobře připravenými nástroji; vědom si toho, že jen tak je možno zvolenou látku zpracovat pečlivě, s citem, bez porušení jejích přirozených hodnot, objektivní pravdy, kterou v sobě skrývá a o jejíž poznání mu jde.

Kalista by ovšem nebyl sám sebou, kdyby o všech těchto otázkách neuvažoval současně jako básník, umělec. Umělecký cit předpokládá už tehdy, když uvažuje o historikově prožívání. Má mu napomáhat na jeho cestě za poznáním pravdy zkoumaného jevu. Tím víc mu vystupuje umělecká složka historikovy práce do popředí, když jde o slovesné vyjádření jejích badatelských výsledků. Vyslovuje se pro to, aby historik usiloval o osobitý, plnokrevný výraz svého díla, aby byl „zasvěcencem skutečného umění slovesného“ (str. 73). Připomíná, že nejhodnotnější odborné práce byly zpravidla i slovesně zpracovány na vysoké úrovni; je si současně vědom, že sebelepší slovesná forma nemůže nahradit obsahovou hodnotu díla, to, jak pravdivě o minulosti vypovídá.

Kromě zde naznačených otázek subjektivity historikovy práce řeší Cesty historikovy i další důležité metodologické problémy. Podnětné jsou Kalistovy úvahy o objektivitě či subjektivitě myšlenkových struktur v historii, o jejich významu pro periodizování dějinných procesů, o klasifikaci společenských věd ve vztahu k historii, o problémech integrace historických faktů, o působení historických zákonů aj. Nelze zde provádět výklad těchto nejvýš zajímavých otázek. Překročilo by to rámec naší úvahy. Zastavme se jen ještě alespoň krátce u závěrečné části knihy. Autor si v ní klade otázku smyslu poznání historie pro život člověka a společnosti.

V souladu s filosofickými východisky svých úvah odmítá teleologické přístupy k historii, snahy přisuzovat minulým dějům fatální, „zákonitý“ smysl, činit z nich železné determinanty událostí následných. A Kalistova pozitivní odpověď na položenou otázku? Je ve svém jádru prostá a – moudrá. Smysl historie jako vědy, a tedy i smysl historikova snažení spatřuje v obohacování a rozšiřování lidského vědomí (str. 207). Touto odpovědí se kruh Kalistových gnozeologických úvah v jistém smyslu uzavírá. Na jeho počátku byla minulost a před ní stojící historik se svým vědomím, láskou a vůlí tuto minulost poznat, vytvořit její pravdivý i slovesně hodnotný obraz; na konci pak historik s obrazem minulosti již hotovým, odevzdávajícím ho lidem jako zdroj a prostředek k obohacení a rozšíření jejich vědomí.

To, co Kalista dále jen stručně naznačuje, vypovídá velmi srozumitelně o jeho aktivním, tvořivém vztahu nejen k historii a slovesnému umění, ale k životu vůbec. Konstatuje, že bez obohacování svého vědomí by jak člověk, tak lidská společnost ustrnuli ve svém vývoji, protože by nebyli schopni reagovat na stále nové popudy, které život neustále s sebou přináší. Proto považuje neustálé obohacování a rozšiřování lidského vědomí přímo za fyziologickou nutnost jak pro jednotlivce, tak pro společenské celky. A je obsaženo již v logice Kalistova nazírání na minulost, že její poznání slouží lidem ne k opakování toho, co bylo, ale jako podnět k novým tvořivým činům. „Skutečnost historická se neopakuje, ale stává se podnětem ke skutečnosti nové, k vykročení ze zakletého okruhu dosavadních představ a pojmů, k dalšímu rozšiřování lidského vědomí“ (str. 214, kurzívou od autora úvahy). V tomto a podobném duchu formuluje Kalista i ostatní názory na poslání dějin a smysl historikovy práce.

Na počátku svých Cest viděl Kalista historika jako svobodným vědomím nadaného tvůrce, sklánějícího se v pokoře jen před realitami minulosti, na jejich konci pak ponechává svobodného člověka a svobodnou společnost, očekávaje, že budou ve svobodě a ke svobodě neustále přetvářet realitu přítomnosti. Svými gnozeologickými úvahami o métier historika vytvořil bezesporu pozoruhodné teoretické dílo. Vypověděl jím však také velmi mnoho o sobě samém – ať již to měl v úmyslu či nikoliv. Představil se odborné i širší kulturní veřejnosti nejen jako všestranně vyzrálý specialista, historik, ale i jako svobodný myslitel širokého a hlubokého záběru. Připomeneme-li si pak na tomto místě znovu jeho krédo, že základem historikovy práce je láska, a že patřil ke generaci, která své mládí žila „až do konce opravdově“, pochopíme také prapříčinu toho, proč byl jeho životní úděl v zemi, v níž se narodil, kterou měl a má tolik rád a pro niž, pro její kulturu, od počátku svých mladých let odevzdaně pracoval, tak těžký.

Láska k historii a až do konce opravdový přístup k životu doprovázely Kalistu nejen v době jeho mládí. Pomohly mu přežít, uchovat si nezlomenou mysl i v dlouhých letech věznění. A nejen to. Žalář dal jeho staré lásce ještě vyzrát, vyrůst, zesílit. Po letech vzpomínal, že to byly především pohledy do minulosti, „do světa přešlého“, které ho posilovaly. „Zvlášť, když přítomnost se zdála tvrdší, než je možno unést, vracely se moje myšlenky rády do refugia dní slunečných – byť i časem už daleko odplavených“ (z úvodu ke knize Tváře ve stínu). Zde máme také odpověď na otázku, kterou jsme si položili v úvodu této úvahy: odkud čerpal a stále ještě čerpá Kalista i ve vysokém věku energii k tak nevšedním tvůrčím činům. Nyní již není těžké ji zodpovědět. Vyrůstala z jeho věrnosti sobě samému, z jeho vytrvalé, velké, léty utrpení ještě posílené lásky k historii a z jeho tak nevšedně opravdového přístupu k životu.

Kalista je nejen vynikající český historik, ale i velká mravní osobnost vůbec. Nelze nelitovat těch dlouhých let, kdy nemohl působit jako vědec a zkušený pedagog při výchově nových generací historiků. Útěchou je, že jeho dílo zůstává současníkům i příštím generacím, aby těšilo, obohacovalo i podněcovalo k nové tvorbě ty, kdož si k němu sami najdou cestu. S hlubokou úctou a vděčností vzpomínají vzácného muže u příležitosti jeho životního jubilea jeho čtenáři, přátelé a obdivovatelé.