Služebníci slova

Autor: Tomáš Špidlík - Číslo: 2008/3 (Články)

Problém prvních křesťanských století

Studie, 28/1971.

Apoštol – nástupce proroka

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Nebylo důvodu, proč by si první křesťané teoreticky kladli otázku o kázání Božího slova. Rozuměli svému poslání docela v rámci židovského podání, po způsobu starozákonních kazatelů, proroků (od slovesa rokovat, mluvit).

Židé pak měli o „slově“ a jeho síle hlubší pojetí než jiné národy. Náboženství Starého zákona se může podle slov Kittelových¹ nazvat „náboženstvím slyšeného slova“. Proroci začínají své poselství charakteristickou výzvou: „Slyšte slovo Hospodinovo!“ (Jer 2,4; Am 7,16). Nejzávažnější výtka, které se jim dostává, je ta, že „nechtějí slyšet“ (srov. Jer 7,13; Oz 9,17).

Hebrejský výraz pro slovo, dabar, má hluboký význam. Značí jádro samé věci. Vždyť slovem stvořil Bůh svět (srov. Gn 1). Kdo zachytí slovo, pochopil realitu.

Starozákonní teologie slova se projevuje nejlépe u Jeremiáše. Vyvolen byl za proroka už v matčině lůně (1,5). Dostalo se mu ujištění, že sám Jahve vloží svá vlastní slova do jeho úst. Budou ho tížit, ale i těšit, jsou „jako kladivo, které rozbíjí skálu“ (23,29).

Poslání židovského proroka se tedy opíralo o zvláštní jistotu: Jahve se „vyslovil skrze mne“, „jeho slova jsou na mém jazyce“ (2Sam 23,22). První apoštolové křesťanské doby chápali své kázání stejným způsobem. Byli „svědky Slova“ (Lk 1,2), které se stalo tělem (Jan 1,14), mluvilo lidskými ústy. Šli do světa, aby hlásali to, co sami slyšeli. K tomu jim byla slíbena zvláštní pomoc: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Přivlastňují si všeobecně i příslib, který byl dán pro jistou konkrétní okolnost: „Neboť to už pak nemluvíte vy, ale Duch vašeho Otce mluví skrze vás“ (Mt 10,20).

První dialog s prostředím

Z vědomí přímého Božího poslání pramenilo i sebevědomí prvních křesťanských kazatelů. „Kdo slyší vás, slyší mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou“ (Lk 10,16). Není úkol kazatele, aby se přizpůsoboval světu, jeho mentalitě a náladám. Svět se musí přizpůsobit slovům radostného poselství.

Z toho ovšem neplyne, že by zavírali oči před psychologickým problémem, kterému se nevyhne nikdo, kdo mluví. Každá řeč, má-li být srozumitelná, musí odpovídat schopnostem, chápání, mluvě posluchače. Vždyť už svatý Pavel se omlouvá, že musel mluvit ne jako k dospělým (srov. 1Kor 3,1).

Brzy se ukázalo, že mnoho přizpůsobení vyžadovali ani ne tak prostí a jednoduší, jako spíš lidé, kteří si byli vědomi své kulturní povznesenosti. Co zbylo křesťanským apologetům jiného než mluvit k Řekům řecky? Řečtina však nebyla jen lingvistický pojem. Její výrazy už měly příliš dlouhou kulturní minulost a mnoho filosofických teorií se vázalo k výrazům běžného rozhovoru. Autor listu Židům (11,1) napsal, že víra je „podstatou věcí, které doufáme“. Jak tomu slovu rozuměl, kdo vyšel z athénských škol? Tam mělo slovo „podstata“ význam docela zvláštní, ne vždycky jednotný.

Stěžujeme si někdy, že biblické texty jsou dnešním posluchačům cizí. A přece máme za sebou dvoutisíciletou kulturní tradici stavěnou na Bibli! Jak těžké teprve musely být semitské výrazy ve společnosti velké Římské říše? Vidíme, jak beznadějně posvém jim často rozumějí i ti, kteří měli dobrou vůli vžít se do nich.

Nastává tedy svízelná a těžká práce překládání: ne pouhých slov, ale myšlenek do pojmů cizích, svatého poselství do kategorií, které dosud sloužily jen „těm, kteří jsou mimo“ (tak totiž říkali Otcové filosofům a profánním vědcům). Tato práce ovšem nikdy neskončí, co svět bude světem. Přesto však musíme uznat, že to, co vykonali řečtí a po nich latinští Otcové, dostalo ráz jakési definitivnosti. Dali základ křesťanské Evropě, slovníku našich jazyků. Stačilo by jen spočítat abstraktní pojmy např. i v češtině a hledat, kde vzaly svůj původ nebo typický význam!

Povrchní konformismus a jeho krize

Nové dílo doprovází svěží nadšení. Proto se i adaptace pojmů Písma do řecké a latinské kultury zdála věcí snadnou a jednoduchou. První apologeti se přitom dopouštěli chyby, které snadno podléhají řečníci. Podpírají vlastní tvrzení krásnými okřídlenými výroky jiných, vytrženými ovšem ze souvislosti.

Svatý Pavel mluví o nesmiřitelném boji ducha s tělem (srov. Řím 7,14n). Stačilo tu ocitovat stylisticky bezvadné pasáže z Platónových dialogů, ze stoické diatriby nebo z učení Pythagorova, aby se ukázalo, že totéž tvrdí všichni rozumní a moudří lidé. Křesťané se postí? Kdo lépe snesl všechny důvody pro tento asketický postoj než Porfyrios ve svém traktátu O zdrženlivosti od masa? Křesťané se mají varovat nebezpečí „světa“? Vždyť podle téhož Porfyria filosof nemá ani znát cestu, která vede na náměstí. Mojžíš dal Židům Zákon. Ale i Platón věděl, jak dokonalost národa závisí na zachovávání zákonů. Není divu, že pak zakladatele athénské Akademie nazvali „Mojžíšem mluvícím řecky“.

Tento objev podivuhodné shody měl jistě dalekosáhlý význam pastorální a ekumenický. Nemohl však být trvalý. Povrchní irenismus je ostatně vždycky nebezpečný. Říkají-li filosofové totéž co Písmo, kdo může myslícímu člověku zakázat, aby o Písmu diskutoval filosoficky, aby z jeho zásad a tvrzení udělal totéž, co z Platónových dialogů, totiž předmět nekonečných debat? Hereze, sněmy, synody a synodičky, jimiž se hemží pokonstantinovská éra, všechny svědčí o této atmosféře, otrávené duchem helénistické mentality, povrchně vnesené do křesťanství.

Přeložily se základní pravdy víry do řeči vzdělanců a do slovníku doby: podstata, přirozenost, osoba... Divíme se pak, že se nemohli dohodnout, kolik je podstat v nejsvětější Trojici, kolik je přirozeností v Bohočlověku, je-li jedna osoba? Problémy, které se mezi učenými řešily na úrovni akademické, se v prostředí lidovém staly žvaněním a sprostými hádkami. Svatý Řehoř Naziánský znal dobře prostředí Cařihradu; utekl odtud znechucen a unaven.

Velký dialog křesťanství s kulturou starověku měl smutné dohry. Kazatelé tehdy udělali to, co vždycky řečníci za podobných okolností dělají: obrátili kartu. Začali se pečlivě vyhýbat všemu, čeho tak nadšeně používali k svému dobru. Prohlásili, že už nebudou diskutovat o Bohu „aristotelovsky“, že se dají raději „do školy galilejských rybářů“.²

Žádný návrat však není úplný. Historie se nevrací. Nadarmo vyznávají křesťanští kazatelé na počátku homilií svou neznalost (agnósia), neučenost (amatheia), prostotu (haplotés). V tom horlivém ujišťování je cosi násilného a umělého. Stalo se to povinnou literární formou. Skepse byla daleko vážnější, než by se zdálo. Nešlo už jenom o to, má-li se užívat slovníku Písma nebo terminologie světa kulturního. Problémem se stalo slovo samo: Nakolik jsme schopni lidskou řečí vyjádřit tajemství víry, hlásat Boží pravdy lidským jazykem?

Hodnota lidského slova

Ve 4. století po Kristu vyvstává tedy v církevní oblasti problém, který přibližně tolik století před naší érou řešili v Athénách na poli profánním: otázka o hodnotě slov, lidské řeči. Sókratés, Platón a Aristotelés vybojovali vítězně boj proti skeptikům o platnost a hodnověrnost lidského myšlení. Jsme schopni poznávat pravdu, máme společné pojmy. Rozumíme si, protože je mezi námi homologia, jednota idejí, myšlenek, pojmů. Bohužel však není mezi lidmi jednota řeči, slovních výrazů. Odkud se ta různost bere? Je skutečně vnější zvuk (fóné) výrazem vnitřní myšlenky? Může se duchovní idea přenášet hmotným jazykem?

Teorie, kterou Platón klade do úst Sókratovi v Kratylovi,³ je dost pesimistická. Podobně jako je viditelný svět matným odleskem světa idejí, tak jsou i slova jenom typ a nedokonalý obraz našich myšlenek. Ne každý je ostatně schopen slova tvořit! Podobný výklad, i když propracovanější, podali i stoikové. Zato Aristotelés je ještě skeptičtější. Vnější výraz je cosi docela libovolného. To, že slovo růže znamená růži, je pouhá dohoda mezi námi. Totéž slovo by mohlo znamenat i cokoli jiného. Těžko tu hledat přirozený vztah.

Nic v těchto teoriích nebylo povzbudivého pro křesťanského kazatele, který je povolán stát se „ústy Krista“, „půjčit svá slova do služby věčného Slova“.⁴ Jejich obtíž byla dokonce mnohem hlubší. Platón vidí všecku slabost lidské komunikace jenom ve slovech. Myšlenka sama je silná, pravá, jednotná ve všech (je tu homologia). Problém křesťanský je však jiný: Jakým způsobem jsme schopni postihnout Boha myšlenkami? „O Bohu víme, že je, ale nevíme, co je.“⁵ Tak zní pověstná formulace kappadockých Otců proti Eunomiovi a všem racionalistům té doby. Z neobsáhnutelného Božího tajemství je nám známo jen něco málo.

Co pak zbude z toho mála, co víme, pokusíme-li se to vyjádřit slabým a nejasným zvukem lidské řeči? Jak tedy hlásat Boží slovo? Apoštolové se rozešli do světa a s velkým nadšením všude hlásali poselství evangelia. Mezi prvními mnichy už čteme mnoho příkladů, jak asketi od této povinnosti utíkali. Zdála se jim nad lidské síly. Proto se také zásadně bránili kněžství.

Stalo se však to, co se často stává v dějinách církve, že velcí klasičtí kazatelé vyvstali právě v tomto prostředí, že se jimi stali ti, kteří vzdorovali, utíkali, odpírali. První klasickou knížku O kněžství⁶ napsal mnich Jan z Antiochie, aby uhájil své odmítavé stanovisko, svou neschopnost být hlasatelem Božího slova. Nepomohlo mu to. Brzy se stal tím, čím ho nazýváme: Janem Zlatoústým, nejproslulejším řečníkem mezi Otci. Svatý Řehoř Naziánský je takřka jeho současník. V jeho řeči O útěku⁷ se vracejí podobné důvody jako u Jana, mnicha z Antiochie. Vysvěcen na kněze proti své vůli, uprchl a nechtěl kázat. A přece i jeho nazývá tradice Řehořem Bohoslovcem, tím, kdo vydal svědectví Bohu Slovu.⁸ On je také jeden z prvních, kdo prožívá problematiku křesťanského kázání v podrobnostech a snaží se najít teoretické i praktické řešení.

Řehoř Naziánský – „služebník Slova“

Řehoř, básník mezi Otci, se cítí povolán sloužit Bohu slovem. Chce být básníkem, zvučící citerou ve službě Slova,⁹ chce zpívat o nejsvětější Trojici, andělech, lidech, Božím zákonu...¹⁰ „Cítím,“ píše, „jak se mi tlačí slova ven jako sladké víno uzavřené v sudu nebo vzduch vehnaný do bronzové roury.“¹¹

Je to sice povolání zvláštní, jsou to city básníka. Ale ty mají základ v lidské přirozenosti. Každý člověk má dar slova, jako odlesk Božího tajemství, v němž z Boha Otce vychází věčné Slovo. Kdo tedy žádá od jiného slovo, žádá nejkrásnější dar, to nejlepší, co máme.¹²

Měl-li tak vysoké pojetí lidské řeči, pak se nedivíme jeho neobyčejné citlivosti v případech, kdy cítil zneužívání slov. Zdá se, že trpěl přímo fyzicky prázdnými diskusemi, lacinými výklady Božích tajemství od těch lidí, pro které rozhovor o Bohu je „příjemné žvanění po dostizích, divadlech, šansonech, pitkách a nemravnostech“.¹³

Kdo tedy smí o Bohu mluvit a jak? Je to zvláštní poslání pro některé. Plyne to z pravdy o mystickém těle Kristově, kde má každý jedinec svou funkci. „Jeden je jako ucho, druhý jako jazyk (...) Jeden učí, druhý se dává poučit.“¹⁴ Kdo je tedy ten, kdo má učit? K hlásání Božího slova nestačí jen lingvistické, rétorické a dialektické schopnosti. Takových je mnoho, co nosí „dlouhé vousy“, aby se zdáli učení, a dělají „taneční výkony se slovy“.¹⁵

Lidské slovo, ať už je jakkoli vyumělkujeme, zůstane stále slabým nástrojem. Chybí-li nám výrazy k tomu, abychom popsali velké zážitky života na zemi, tím více oněmíme před skutečností Boha. „Žádný dech nepojal všecek vzduch, žádný duch nepochopil podstatu Boha a žádné slovo ji dokonale nevyslovilo.“¹⁶

Kazatel však musí přesto mluvit o božských věcech. Jaké je řešení? Musí být nejdřív hluboce přesvědčen o tom, že na to lidské schopnosti nestačí. Bůh sám se však vyslovil ve svém Slovu, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi (srov. Jan 1,14). Jeho příchod však předcházel Jan Křtitel. On byl „hlas (fóné) předchůdce Slova (Logos)“.¹⁸

Takové tedy má být poslání i křesťanského kazatele. Půjčovat svůj „hlas“, tj. své lidské schopnosti, „Slovu“, tj. Boží síle, která se v nich vyjádří. Jinak by mluvil naprázdno. Jeho první povinnost je tedy „zharmonizovat svá slova s Duchem“.¹⁹ Vyvstává však hned praktická otázka. Kdo si může být jist, že Duch Svatý doplňuje jeho lidskou slabost? Je tu dvojí podmínka: morální a hierarchická. Duch Svatý nemůže užívat pokažený nástroj,²⁰ slovo, které je daleko od praxe.²¹ Nemůže osvěcovat, kdo sám není osvícen.²²

Duch však osvěcuje jednotlivce v církvi, a to podle funkce, jakou kdo zastává. Víc a víc se Řehoř přesvědčoval o tom, že poslání kázat je funkce kněžská, toho, kdo je pastýř, a ne ovce.²³ Řehoř sám utíkal zpočátku od této povinnosti, ale pak si uvědomil její závažnost a pronesl tato nadšená slova:

„Otevřu široko svá ústa a vdechnu Ducha (Žl 118,131). Dám Duchu to, co mám, sebe sama, své skutky, svá slova, svůj oddech, své mlčení. Ať mě má, ať mě vede, ať uvede do činnosti mou ruku, mé chápání, můj jazyk (...) Nejsem takový mluvka, abych si přál mluvit, když mně Duch nařizuje chránit mlčení, ale nejsem zas tak mlčelivý a tak nechápavý, abych si dal závoru před rty, když okolnosti vyžadují příhodné slovo. Zavírám a otvírám svou bránu Mysli, Slovu a Duchu (tj. Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému), kteří jsou jedno svou božskou přirozeností.“²⁴