Proti porušování zákonů v oblasti náboženského života (obzvláště katolické církve)

Autor: Radim Palouš, Anna Marvanová - Číslo: 2008/3 (Dokumenty)

Dokument Charty 77 č. 11/82

Studie, 81/1982

Prezidentu ČSSR Dr. Gustávu Husákovi, Federálnímu shromáždění ČSSR, místopředsedovi vlády ČSSR Dr. M. Lúčanovi, Ministerstvu kultury k rukám K. Hrůzy, Praha

Opakovaná vládní prohlášení i prohlášení představenstva kněžské organizace Pacem in terris vyvolávají dojem, že právní postavení katolické církve uprostřed československé společnosti je spravedlivě vyřešeno a že její činnost se vždy setkává s pochopením státních orgánů, které respektují její poslání i specifičnost forem jejího působení – srovnej projev místopředsedy federální vlády Mateje Lúčana 12. 11. 1981 v Banské Bystrici, projev ústředního tajemníka PIT (Pacem in terris) Zdeňka Adlera tamtéž, rozhovor bývalého děkana teologické fakulty v Litoměřicích Ladislava Pokorného v rozhlase (pro Svět 81) o neomezených tiskových možnostech pro katolickou církev v ČSSR.

Proti tomu mluví fakta, která jsou v rozporu s článkem 32 Ústavy ČSSR o náboženské svobodě a s články 18 a 19 Paktu o občanských a politických právech (č. 120-76 Sb.). Všeobecně lze pozorovat další zesílení protináboženské kampaně. Například při školení zdravotního personálu v Severomoravském kraji kladou přednášející hlavní důraz na to, aby dokázali nevědeckost náboženství. Aktivita ředitelů škol proti vyučování náboženství, registrace a kvalifikace žáků podle náboženského přesvědčení jejich a jejich rodičů jsou realizovány stále důsledněji. Diskriminace občanů za projev náboženského přesvědčení stále trvá. Tiskové možnosti pro náboženskou literaturu jsou více a více omezovány. Česká katolická Charita, jediná instituce, v níž je dovoleno publikovat a vydávat pro katolickou církev v ČSR, vydala v roce 1981 jednu teologickou knihu a kostelní zpěvník. Jediný odborný časopis Duchovní pastýř má poměrně nízkou úroveň a neinformuje o stavu teologického bádání v zahraničí. Týdeník Katolické noviny je nástrojem propagandy státní politiky, přináší víc zkreslených politických informací než skutečných událostí z náboženského života u nás i v cizině. Situace na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích je stále tísnivější. Sbor nemá, opět zřejmě záměrně, náležitou kvalifikaci, jmenování profesorů je prakticky v rukou Sekretariátu pro věci církevní při ministerstvu kultury ČSR. Z přihlášených šedesáti kandidátů studia bohosloví v roce 1981 bylo přijato něco málo přes polovinu. Důvody odmítnutí – styk s řeholníky, nedostatek informací o kandidátovi nebo naopak příliš mnoho pro posuzovatele „negativních“. V Bratislavě bylo loni vyloučeno z dalšího studia 12 bohoslovců, kteří byli „vytypováni“ jako organizátoři hladovky v říjnu 1980.

Násilné, právně nepodložené rozehnání a znemožnění činnosti řeholním společnostem v ČSSR v roce 1950 nebylo napraveno, naopak pronásledování řeholníků trvá a propaganda proti řádům se stupňuje. (Viz článek Dr. Bohuslava Čížka Úloha řádů v politice římskokatolické církve – časopis „Bezpečnost“ z 1. 10. 1981). Stupňuje se tlak na kněze, aby vstupovali do provládní, avšak římskokatolickou legislativou nepotvrzené organizace Pacem in terris. Kritika Pacem in terris je chápána jako nepřímý útok proti „socialistickému soužití, proti úpravě vztahů mezi státem a církvemi. Na takové útoky dostanou pádnou odpověď“ (M. Lúčan v projevu citovaném výše). Podobně se vyslovil i pracovník Sekretariátu pro věci církevní Partsch na zasedání Pacem in terris v Olomouci v říjnu roku 1981. Množí se výslechy mladých lidí i jejich údajných vedoucích – inspirátorů: důvodem je náboženské shromažďování.

Především však musíme pozvednout hlas na obranu těch, kdo byli a jsou trestně stíháni a vězněni za svou náboženskou činnost. Lze bez nadsázky konstatovat, že rok 1981 byl rokem církevních procesů. 24. 11. 1981 potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Olomouci proti katolickým kněžím a laikům Jaroslavu Krumpholcovi, Františku Líznovi, Josefu Vlčkovi, Josefu Adámkovi a Rudolfu Smahelovi. Skutečným důvodem bylo vydávání a šíření náboženské literatury (tato literatura neměla ani v nejmenším protistátní charakter). Obě soudní instance však soudily podle § 118 tr. zákona za nedovolené výdělečné podnikání (ve výpovědi obžalovaní konstatovali, že jejich činnost byla nikoliv výdělečná, ale právě naopak, že bylo potřeba často dotovat z vlastní kapsy), aby byl skryt pravý důvod odsouzení a případ měl ráz hospodářské trestné činnosti. Jezuita Pater František Lízna byl potom 21. 1. 1982 odsouzen k dalšímu trestu za údajnou trestnou činnost podle § 112 tr. z. (poškozování zájmů republiky v cizině). V září byl v Lounech podmíněně odsouzen Pater Josef Kordík, který pokračoval ve své duchovenské činnosti, protože mu odnětí státního souhlasu nebylo sděleno zákonným postupem. V červenci 1981 byl v Plzni zatčen dominikán Pater Jaroslav Duka, dělník ve Škodovce. V listopadu byl odsouzen na 15 měsíců, když mu bylo dokázáno, že jedenkrát sloužil liturgii bez státního souhlasu. Krajský soud potvrdil rozsudek dne 19. 2. 1982. V souvislosti s Paterem Dukou byl bezpečnostními orgány dne 27. 10. 1981 přepaden charitní domov v Kadani, kde žije cca 80 řeholnic dominikánek důchodkyň. Policie v počtu čtyřiceti příslušníků, ozbrojených a provázených psy, byla uvedena církevní tajemnicí. Prohlídka pokračovala i druhý den. Byly zabaveny psací stroje, dva úředně povolené cyklostyly, oficiální i samizdatově vydané náboženské tiskoviny (opět zcela bez protistátního obsahu) a rozmnožované modlitební texty pro každodenní modlení. Hubený výsledek tohoto násilného činu přiměl orgány k rozšiřování dezinformací a nepravdivých zpráv (hovořilo se o větším množství nepoctivě nabytých cenných předmětů, o přítomnosti šesti Poláků, o instalaci vysílačky apod.). Podobnou akci provedly policejní orgány týž den v kněžském domově důchodců v Moravci. Do akce se zapojilo 120 policistů a milicionářů se psy. V domově žijí staří penzionovaní kněží, o něž se starají řeholní sestry. Opět byly zabaveny náboženské tiskoviny, některé vydané svépomocí (stěží lze o těchto případech hovořit jako o samizdatu v běžném slova smyslu), v několika případech i osobní věci a tuzexové poukázky, které legálně věnovala kapitulní konzistoř v Brně. Znovu se vynořily difamace a pomluvy. O den později (29. 10. 1981) byly provedeny prohlídky na farách v Hoštce u Litoměřic, ve Štětí a v Bečově u Mostu. Administrátor, Pater Radim Hložánka, byl zatčen a byl mu zabaven cyklostyl a náboženské tiskoviny. V Liberci byl v únoru 1981 po třech měsících vazby propuštěn Pater Josef Bárta a je stíhán na svobodě za to, že šířil své teologické spisy a vedl semináře pro zájemce o teologii.

Oficiální hodnocení náboženské literatury ukazuje „odborný“ posudek Dr. Jaroslava Hájka ze Sekretariátu pro věci církevní v Praze. Podle tohoto posudku je například trestným činem opisování řádně vydaného biblického textu z jakékoliv příčiny, třeba i pro soukromou potřebu. Může prý být aplikován zákon č. 93 z r. 1949 o rozšiřování neperiodického tisku nebo § 178 tr. zákona o maření dozoru nad církvemi.

Též na Slovensku se množí perzekuce kněží i laiků. Odsouzení kněží P. Antona Zlatohlavého, P. Gabriela Povaly, P. Štefana Javorského, laika Güntera Rompfa jsou dokladem celkového postoje státních orgánů k činnosti katolické církve. K těmto skutečnostem je dlužno přičíst další, které se vyznačují brutalitou a sadismem. Koncem října odvezli z pracoviště čtyři „neznámí“ muži Stanislava Adámka, dvacetiletého syna odsouzeného Josefa Adámka, do lesa u Tišnova, kde mu nehorázně vyhrožovali zabitím, udeřili jej brutálně do hlavy a polili kyselinou máselnou. Přinutili jej utíkat před jejich autem a dvakrát naznačili, že jej přejedou. Poté odjeli a Stanislav Adámek musel jít 20 km v noci na nejbližší železniční zastávku. Neobjasněny nebo problematicky objasněny zůstávají dva případy „sebevraždy“ – ing. Coufala a Pavla Švandy. Tento stav přirozeně posiluje nedůvěru vůči ujišťováním a slavnostním proklamacím státních orgánů o vytváření nové společnosti, v níž vládne spravedlnost a v níž jsou si všichni rovni bez ohledu na svůj původ a přesvědčení. To, co deformuje mezi jiným literu a ducha zákonů a oficiálně přijatých dohod a paktů týkajících se náboženských svobod, nejsou vždy nutně v naší zemi platné zákony, nýbrž jejich svévolný výklad, jaký např. skýtá oficiální komentář k československému trestnímu právu. Československá soudní praxe se přitom při posuzování trestných činů řídí nikoliv celkovým smyslem všech přijatých zákonných předloh (ústavou, pakty, československými zákony aj.), nýbrž jen komentářem k tomu či onomu užitému paragrafu. Např. vysvětlivkami k § 178 (maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi), které nejsou v plném souladu např. s článkem č. 18 Paktu o občanských a politických právech, který byl po schválení všemi příslušnými oficiálními místy uveden v platnost dne 23. 3. 1976. Pro porovnání citujme některé „vysvětlivky“, tak jak byly publikovány v oficiální příručce pro výklad trestního zákona (Trestní zákon – Komentář, Praha 1980, str. 607–608). Citujeme: Paragraf 178 praví: Kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon dozoru nad církvemi nebo náboženskou společností poruší ustanovení o hospodářském (podtrženo námi) zabezpečení církví nebo náboženských společností, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Z vysvětlivek: Úprava státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi spočívá v podstatě na zásadách, že duchovní mohou působit jen se státním souhlasem a že jak duchovenskou, tak kazatelskou, popřípadě jinou činnost mohou konat osoby, které získaly státní souhlas a vykonaly slib, dále, že předchozí státní souhlas je nutný pro každé ustanovení nebo volbu do funkce, jejíž výkon spočívá v duchovenské nebo podobné činnosti. Z hlediska odpovědnosti za trestný čin podle § 178 není rozhodné, zda jednání pachatele souvisí s činností církve (náboženské společnosti) povolené nebo zakázané. Tohoto trestného činu se mohou dopustit též i osoby, které vykonávají duchovenskou nebo kazatelskou činnost a nejsou duchovními církve nebo náboženské společnosti, nebo které vykonávají jinou činnost, v níž se zasahuje do výkonu státního dozoru nad církvemi nebo náboženskými společnostmi. Pro ilustraci lze připomenout, že existují případy, kdy soud za trestný čin proti § 178 považoval rozhovor na náboženské téma nebo společnou modlitbu v soukromém bytě (odůvodnění: byla to „duchovenská činnost“, při níž okolnosti znemožnily státní dozor).

Charta 77 upozorňuje kompetentní orgány na hrubé porušování československé ústavy, mezinárodních paktů a úmluv v oblasti náboženských svobod a žádá, aby všechny případy nezákonného náboženského útisku a pronásledování byly napraveny, aby zákony platné v naší vlasti a omezující mezinárodní pakty a lidská práva byly přinejmenším komentovány a opatřeny vysvětlivkami v tom smyslu, aby náboženské svobody, garantované ústavou a pakty, ve skutečnosti nelikvidovaly, nýbrž naplňovaly jejich smysl a ducha.

V Praze dne 10. 3. 1982

Dr. Radim Palouš, mluvčí Charty 77

Anna Marvanová, mluvčí Charty 77

Ladislav Lis, mluvčí Charty 77

Václav Malý, člen kolektivu mluvčích Charty 77

Na vědomí:

Papeži Janu Pavlu II., Vatikán

Kardinálovi Dr. Františku Tomáškovi, Praha

Kněžské organizaci Pacem in terris