Osmdesát pět let od narození Jana Čepa

Autor: Jaroslav Dresler - Číslo: 2008/3 (Kultura)

Studie, dvojčíslo 116–117/1988.

Čím byl spisovatel Jan Čep, od jehož narození uplynulo na Silvestra 85 let? Lexikon české literatury z nakladatelství Academia v Praze, kde je jediná obšírná a do značné míry objektivní informace o této osobnosti první republiky a exilu, ho charakterizuje jako prozaika, esejistu a publicistu. Ve skutečnosti, i když nepsal básně, byl básníkem, jedním z velkých své doby. Každá, i všední jeho věta je svým způsobem dokonalá, mnohé obstojí samy o sobě svým přesným pozorováním skutečnosti, rovnováhou myšlenky a jejího obrazného vyjádření, vzájemnou vyvážeností slov. Bylo v tom vědomé úsilí a přísná jazyková řehole. V doslovu k svému výboru rozhlasových projevů píše Jan Čep stručně: „Autor těchto textů nestudoval soustavně žádnou filosofii. Pokládá se sám především za básníka.“ Byl a zůstal jím také v exilu, kde nejen nepsal básně (kromě překladu Claudelových básní), ale dokonce i k povídkám se vracel jen výjimečně. Také jeho rozhlasové projevy – názvy výborů: Samomluvy a rozhovory, O lidský svět, Malé řeči sváteční a Poutník na zemi – jsou víc poezií než kázáním.

Čím mohl Jan Čep být, jaké možnosti se skrývaly v jeho osobnosti a údělu? V jedné anketě měl odpovědět na dvě otázky: Kým byste býval chtěl být? Kdybyste nebyl tím, čím jste, jaké povolání byste si rád zvolil? Na první otázku Čep odpověděl vyhýbavě: Čím by mě byli chtěli mít moji rodiče. A na druhou řekl: Na tuto otázku nemohu odpovědět nahlas. Byla období a chvíle, kdy si myslel, že by měl být knězem. Nutkání k psaní bylo silnější. Jan Čep sám: „V třicátých letech mi jeden profesor pražské teologické fakulty řekl, že spisovatel má psát.“

Jako demokratický spisovatel v exilu přišel Jan Čep na samém začátku do Svobodné Evropy, kde spolu se svými přáteli – spisovateli Egonem Hostovským, Zdeňkem Němečkem a Ferdinandem Peroutkou – patřil k zakladatelské generaci stanice. Jak je tomu už dávno, co se v největším studiu oslavovaly jeho padesáté narozeniny! Promluvil Pavel Tigrid, Antonín Kratochvil vydal k té příležitosti svou práci Modlitba domova v díle Jana Čepa, připíjelo se na zdraví, mluvilo se o budoucnosti, která je už dávno naší minulostí. Čep zůstal několik let v Mnichově a pomáhal svými zkušenostmi nakladatelského lektora, časopiseckého redaktora a překladatele se styky zvláště do Francie organizovat kulturní vysílání Svobodné Evropy. Shon a hluk redakce však nebyly jeho světem. Odstěhoval se do Paříže, kde v knihovně nad boční lodí katedrály Notre-Dame psal své meditace a své Knihy týdne. Tato jeho právě tak úmorná jako nezbytně nutná práce je téměř neznámá, už také proto, že se Knihy týdne vysílaly anonymně. Byly to referáty o literárních novinkách, které si Jan Čep vybíral v mezinárodních knihkupectvích v Paříži, sotva přišly na pult. Zde mohl uplatnit široký horizont svých jazykových a literárních znalostí, takže v padesátých a na začátku šedesátých let mohl podávat ve svých relacích vůbec první informace v českém jazyce o mnoha dnešních slavných nebo už zapomínaných spisovatelích. Kdo třeba dnes ještě ví, že první českou informaci o první knížce mladičké neznámé Françoise Saganové napsal Jan Čep? Čep recenzoval nové knihy francouzských katolických básníků, ale také Pasternaka, Nabokova, Camuse, Sartra a četných dalších. Bylo to asi kolem dvou set nebo i víc referátů se zevrubnou informací o autorovi a jeho dosavadním díle, s dějovou kostrou a s ukázkami spisovatelova slohu, který Čep věrně a loajálně převáděl do nejlepší češtiny, i když třeba s autorem a jeho stanoviskem vnitřně nesouhlasil. V tomto rozhlasovém řemesle, do něhož Čep rovněž vkládal celé své vnitřní bohatství zkušeností, vkusu a jazykového mistrovství, zůstává dosud v české kultuře – domácí i exilové – nedostižný.

Rozhodujícím exilovým zážitkem Jana Čepa byla duchovní spoluúčast na nezměrném utrpení jeho přátel, katolických spisovatelů, obětí komunistických monstrprocesů padesátých let. Čep asi už brzy po válce věděl, že bude muset odejít do ciziny. Jako spisovatel nebyl po roce 1945 zprvu bezprostředně ohrožen, ale už i v té době zdánlivé svobody měl první zkušenosti s komunistickou cenzurou. Byl mu znemožněn přístup do rozhlasu, a když se v Praze konal první poválečný mezinárodní studentský sjezd, bylo mu násilně zabráněno, aby měl na zahájení projev. Čep byl nejprve vybrán jako intelektuální osobnost s vybranou francouzštinou a se styky k francouzské kultuře, pak však byl označen komunistickým agitpropem za reakcionáře a konzervativce a na sjezdu nesměl mluvit. Jeho projev vyšel jen v kulturním katolickém časopise Vyšehrad. Na pozadí tehdejších všeobecných frází o zářné budoucnosti lidstva a skvělém národním příští se dnes Čepova slova jeví jako volání na poušti. Čep – řekli bychom z dnešního hlediska – chtěl mluvit – ale nesměl – jako ochránce lidských práv, varující před tím, co by se stalo, kdyby svoboda slova a svědomí byly potlačeny úplně a ne jen potlačovány jako v té chvíli. Nebylo tedy volby, Jan Čep musel odejít do exilu. Nikdo jiný než on sám by nemohl odpovědět na otázku, zda právě zde je možné hledat důvod, proč se jako básník, jako básník v próze, až na několik málo výjimek vlastně už odmlčel.

Zbýval dialog s domovem na vlnách rozhlasové stanice. Jan Čep často uvažoval o mechanismu inscenovaných procesů, hovořil o Dostojevském a Koestlerovi a trápil se – někdy dny a noci – představami utrpení svých přátel, zvláště Jana Zahradníčka. Pro oficiální spisovatele měl jen opovržení. Kdysi se setkal na nějakém sjezdu v Paříži s básníkem Vítězslavem Nezvalem a vytýkal mu osud společných dlouholetých přátel, proti němuž Nezval nic osobně nepodnikl. „A co jste udělali, Jeníčku, vy venku?“ odpověděl mu Nezval bezradně. Co jste udělali vy? Tato slova Čepa jistě krutě zasáhla. Co však může udělat spisovatel, bezprostředně ohrožený ve své svobodě a snad i na svém životě, spisovatel, který odejde do exilu? Jan Čep říkal své „Ne“ k tomu, co se dělo v komunistickém Československu, nejpoctivěji a nejčestněji, jak jen dovedl. Nebyla to snadná polemika pro polemiku a pro obživu, ale slova, jejichž osobnímu přízvuku dávaly zkušenost a intelekt obecnou, národní platnost.

V tomto smyslu zní vyznání víry básníka Jana Čepa takto: „Básník nemůže být nikdy na jiné straně než na straně ponížených a uražených. Tam, kde spisovatelé nemohou nebo nechtějí propůjčovat své slovo němým bolestem a křivdám, nebude brzy básníků – nebo jenom básníci mlčící.“