Opus bonum odpovídá

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2008/3 (Dialog)

Prohlášení ke kritikám

Studie, 81/1982.

[nepodepsaný text]

V poslední době se stalo naše sdružení Opus bonum předmětem různých kritik z různých stran. Předně ze strany československých sdělovacích prostředků. Zaujatý tón, který přichází z této strany, nás nepřekvapuje. Víme, že u současného československého režimu a jeho „způsobu myšlení“ musíme „narazit“. Proto se tím nikterak nermoutíme; spíše naopak; považujeme to za dobré doporučení našeho dobrého díla. Na tu stranu tedy nemáme co vysvětlovat.

Přišly však i kritiky ze strany, z níž bychom to byli sotva očekávali, a to od některých krajanů (byť, po pravdě řečeno, nečetných), sdílejících s námi týž exil a týž odpor k současnému porobení našeho národa. A jelikož chceme věřit, že jde jen o nepochopení našich úmyslů, které nás v naší činnosti vedou, považujeme za užitečné podat krátké vysvětlení.

Pronikneme-li pestrým výrazivem těchto kritik k jejich věcnému podkladu, lze je shrnout do dvou bodů. Za prvé, že „děláme politiku“ (při kteréžto výtce se předpokládá, že křesťanské sdružení by něco podobného dělat nemělo), a za druhé, že se „bratříčkujeme“ či „spřahujeme“ atd. s ex-komunisty, čímž cosi zrazujeme (jako třeba národ, církev, svědomí, mravnost atd.).

Pokud jde o to „dělání politiky“, vyjasněme pojmy. Co to znamená „dělat politiku“? Dělat politiku znamená podílet se na výkonu veřejné moci anebo o takové podílení usilovat. Jelikož však Opus bonum výkon veřejné moci neprovádí a ani po takovém výkonu netouží, protože je sdružením se zájmy a cíli kulturními, nařčení z „dělání politiky“ je bezpředmětné.

Nicméně v určitém smyslu Opus bonum politiku přece jen dělá. V jakém, hned vysvětlíme. Co se týká všech, o tom všichni mají právo, a někdy i povinnost, uvažovat, přemýšlet, hodnotit a případně přispívat k vylepšení. Politika se však týká, ať pasivně či aktivně, všech. Všichni tedy mají právo, a někdy i povinnost, o ní uvažovat, studovat ji, hodnotit; a to nejen v řečech u piva s naběhlou žílou na čele a přeskakujícími hlasivkami, ale pokud možno na úrovni, kultivovaně, studijně, chcete-li, vědecky. Vždyť i politika je součástí kultury. A právě proto Opus bonum jakožto sdružení křesťanských laiků má prvořadou povinnost věnovat se odpovědně i tomuto kulturnímu aspektu politiky či politickému aspektu kultury. Cílem takové činnosti však není dosažení výkonu veřejné moci, ale vytváření kultivovaného, vpravdě lidského a demokratického politického vědomí a smýšlení jako nezbytného předpokladu lidské a demokratické formy spravování veřejných záležitostí. Neboť, jak známo, rozeštvané vzteklé psy lze zvládnout jen knutou. Právě proto se Druhý vatikánský sněm zabýval v tomto smyslu i politikou (srov. Gaudium et spes) a spolu s papeži (bylo by dlouhé uvádět všechny citace) vyzývá křesťanské laiky, aby se angažovali, jak jednotlivě, tak sdruženě, v tomto smyslu a nevyhýbali se rozhovoru a případně i spolupráci se všemi lidmi dobré vůle, dokonce i nevěřícími (srov. GS čl. 21; 90; 93). Nedovedeme si proto dobře srovnat, že když začneme dělat to, k čemu nás sám koncil vyzývá, jsme nařčeni z toho, že „děláme politiku“; a tak ti kritici buď nevědí, o čem mluví, anebo úmyslně kalí vodu, což se nám nechce věřit. Zdá se nám proto, že pokud jde o toto nepolitické dělání politiky, jediná smysluplná kritika se může týkat nikoliv otázky, zda dělat či nedělat, ale pouze a jedině otázky: jak dělat a jak nedělat.

A tím už přecházíme k druhé výtce onoho „bratříčkování“ či „spřahování“, případně „vytváření jednotné fronty v exilu“ a tak podobně. Nejprve bychom rádi všechny ujistili, že k naší činnosti přistupujeme jako křesťané s největší nám možnou odpovědností, majíce neustále na zřeteli: 1. jednak ty evangelijní principy, které nám mají k tomuto problému co říci, 2. jednak ty pravdy, které vyplývají z dějinné povahy lidského pobytu ve světě, 3. jednak ty požadavky, které vyplývají z povahy křesťanského sdružení zakládajícího si na věrnosti katolické církvi.

Nejprve tedy ty evangelijní principy: nenávidět hřích a odporovat mu, ale milovat hříšníka. Odporovat zlu nikoliv zlem, ale dobrem. Vidět napřed trám ve vlastním oku, než se pustím do vytahování smítka z oka svého bratra. Být neustále pamětliv slov našeho Mistra: Nesuďte, abyste nebyli souzeni, a ještě: Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno. Nechtít si proto hrát na soudce, protože denně se modlíme: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Víme, že nikdo není bez viny a že bratru, který proti mně zhřešil, mám odpustit ne sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát. Víme též, že jeden z nás byl bez viny: Ježíš Kristus. Ale ten na nás nežaloval a nežaluje, naopak, vzal naše viny na sebe. Nedistancoval se od nich, ale ztotožnil se s nimi, a tím nás osvobodil od naší hříšné minulosti, což je i příkladem a výzvou pro nás, abychom kromě svých vlastních vin brali na sebe i viny druhých. Víme však též, že vedle Ježíše je u Božího trůnu i Satan, a ten, jak říká Písmo, neustále žaluje. Písmo ho nazývá Žalobníkem. Žaluje po pravdě, protože každý má svůj vroubek; žaluje i po právu, protože se při tom odvolává na Boží zákon, a přece je to žalování ďábelské, protože je to žalování nenávistné. Neustále připomíná hřích, ne aby od něj osvobozoval, ale aby jeho neustálým připomínáním v něm udržoval, případně do něj nazpátek tlačil. Neosvobozuje od hříšné minulosti, ale ve jménu spravedlnosti udržuje nadvládu hříchu.

Za druhé – pravdy, které vyplývají z dějinné povahy lidského pobytu ve světě: Dějiny nelze zastavit. Lidé se mění. Jedna hnutí zanikají, druhá povstávají. Jedna rozdělení zastarávají a ztrácejí na své aktuálnosti, druhá se vynořují a přiostřují. Ideologie, jednou formulované, zůstávají sice stále stejné, ale jen v knihách; život běží svými koryty dál. Na tuto nehybnost ideologií a na proměnlivost světových hnutí poukázal papež Jan v encyklice Pacem in terris (čl. 55). U nás komunismus let padesátých není totéž co komunismus let osmdesátých. Vyčpěl a potuchl. Celá jedna generace dřívějších nadšených svazáků, jež byla oporou režimu, ztratila iluze a prošla více či méně radikálním obratem. Lze poukázat na tolik příkladů. Nechtít vidět tuto proměnu a nechtít této generaci přiznat právo na ni znamená tlačit ji nazpátek do její minulosti, kterou tak či onak, napůl či naplno, vnitřně překonala. Kdo ji do ní tlačí? Předně v Československu vládnoucí moc, která ji chce mermomocí „normalizovat“, a v exilu ti proti-komunističtí radikálové, kteří v ní nechtějí vidět nic víc než zase jen komunisty. Obě strany jim nechtějí přiznat právo na změnu smýšlení. Obě je tlačí do jejich minulosti. Obě tak chtějí více či méně přiznaně zastavit proces, zastavit dějiny. A tak se zdá, že lze vyslovit tuto zdánlivě paradoxní větu: Starý radikální antikomunismus části našeho exilu je dnešnímu u nás vládnoucímu komunismu neškodný, ba víc, aniž si to třeba uvědomuje, je jeho „užitečným idiotem“.

Za třetí pak – požadavky vyplývající z povahy křesťanského sdružení. V podstatě se tyto požadavky dají shrnout do jednoho jediného: postoj služby; služby církvi a národu, či lépe, církvi v našem národě; nejde o dvě různé služby, které jsou souběžné, nebo by si mohly dokonce i protiřečit. Jde o jednu jedinou službu, neboť nelze sloužit církvi v národě, aniž se slouží skutečnému dobru národa. Církev si dnes jasněji než kdy jindy uvědomuje, že jejím posláním ve světě není utvrzování a umocňování časného vlivu její viditelné instituční stránky, ale ochrana, udržování, hlásání a šíření hodnot Božího království, mluveno jazykem evangelia, či hodnot lidské důstojnosti, mluveno jazykem Jana Pavla II. (srov. Redemptor hominis). Opus bonum, které se chápe a chce být součástí církve, se proto snaží poctivě a nezištně otevřít právě takové službě.

Co to pro nás znamená? Touto otázkou už přecházíme do poslední části naší odpovědi, v níž chceme nastínit důsledky, které ze shora zmíněných principů vyplývají pro naši činnost. Jde nám především o naši národní kulturu, o její umělecké, lidské a křesťanské hodnoty, o jejich udržování a prohlubování, vědomi si toho, že kultura je páteří národa. Vytvářet vedle jiných exilových seskupení a pokud možno spolu s nimi alespoň jakýsi prostor a podmínky pro takovou kulturotvornou činnost, to je náš úmysl a cíl. To se samozřejmě týká i onoho politického aspektu kultury či kulturního aspektu politiky. A opět opakujeme a zdůrazňujeme, že to děláme nikoliv jako lidé politiky, sdružení v politické instituci, ale že to děláme jako lidé kultury, sdružení v instituci kulturní.

A právě pro tento kulturní charakter naší takzvané „politické“ činnosti odpadají jako zbytečné a neopodstatněné mnohé opatrnostní kalkuly, které by se jinak, při činnosti opravdu politické, nemohly jen tak lehkomyslně přecházet. Nesestavujeme vládu, nevytváříme vládní koalice, nezakládáme politické strany, neuzavíráme politické aliance. Taková činnost sice může být v našich podmínkách docela kratochvilná, ale naprosto zbytečná. Proto si nehrajeme na generály bez vojska. Děláme kulturu, což v sobě zahrnuje i politický aspekt kultury. Nic víc. Proto ta „jednotná fronta“, kterou nám někteří kritici předhodili, je nejen velmi vzdálená metafora, ale – uvážíme-li, co jednotná fronta opravdu byla, totiž forma či formule vlády – je to metafora matoucí a zavádějící, takže by se mohla stát, kdyby se jí nadále mělo používat, metaforou zlovolnou (tzn. pocházející ze zlé vůle).

Uváží-li se tyto okolnosti a tyto předpoklady naší činnosti, Opus bonum právě proto, že je institucí kulturní, nemá zábrany obrátit se na všechny, kdo mu neobrátí záda. Každý zastupuje jen sám sebe a reprezentuje ho jen jeho řeč a chování. Máš nám co říci? Pověz! Všichni tě vyslechnou a uváží, cos pověděl. Tvá řeč bude tvým nejlepším doporučením, neboť, jak známo, čím je srdce plné, tím ústa přetékají. Nu, a tak právě proto a pro všecko to, co jsme předtím řekli, Opus bonum nehodlá při svém vedení založit odbor mravnostní policie či kádrové oddělení (samozřejmě opačného znaménka), jež by zkoumalo morálně-politicko-ideologické ledví všech, kdo se nějak hlásí k účasti a spolupráci na jeho podnicích. Nikdo nás neustanovil soudcem nad svědomím. Jediným kritériem, kromě zcela elementárního měřítka vhodnosti či nevhodnosti, je odborná kvalifikovanost. Vždyť jde přece právě o to vyslechnout a uvážit různá mínění lidí, kteří své promyšlené mínění mají, i když se třeba neztotožňuje s mým. V konfrontaci s „jiným“ se zažehuje nové poznání, objevují se nové aspekty, otevírají se nové obzory. Kultura je dialog; a politická kultura též, snad víc než co jiného. Kdo chce zůstat zabarikádovaný ve svém ideologicko-politickém kamrlíku, prosím, zazlívat mu to nebudeme a tahat ho z něj taky ne. Ale on ať nám nepředhazuje zrádcování jen proto, že otevíráme okna a děláme průvan. Ať se chová k nám jako my k němu. Co nechceš, aby jiní činili tobě, ty nečiň jim.

Je pochopitelné, že při takovémto otevřeném postoji se snadno přihodí nehody jako aféra Hodic. S tím nutno počítat. Kdo se ze strachu před takovým možným potřísněním zavře do sebe (neboť to je osvědčený způsob, jak se vyhnout takovému nebezpečí), nikdy nic neudělá. Posedlost čistotou je vždycky sterilní; a na určitém stupni, jak známo, se stává případem pro psychiatra. Budou možná i další Hodicové. Co na tom? To nás od dobrého díla neodradí.

Proto Opus bonum bude i nadále s pomocí Boží a s pomocí obětavých lidí pořádat kulturní podniky, které se nelekají ani ožehavých otázek politiky; přičemž kromě přehrady mezi oficiální mocí a ostatkem národa doma a v exilu, která tu přízračně a bolestně trčí do našeho lidského prostoru, nechce uznávat, stavět či udržovat žádné jiné přehrady. Ta jedna stačí. A ta jednou musí padnout. Zajisté ne sama od sebe a ne bez nás. A doufejme, že ne nějakým kataklyzmatem a všeobecným krveprolitím. Jak jinak, to není snadné říci, ale jedno je jisté, že nezbytným předpokladem nastolení pořádku, v němž by lid nebyl jen objektem, ale subjektem politiky, je vysoká kultura lidská a politická.

Když Masaryk říkal, že demokracie je diskuse, jistě neměl v úmyslu redukovat demokracii na diskusní klub, ale chtěl naznačit, že demokracie není možná bez ochoty a schopnosti k dialogu a bez oněch psychologických, lidských a mravních kvalit, které předpokládá. A když Pavel VI. udělal dialog programem svého pontifikátu, jistě věděl, co dělá a proč to dělá.

Dialog, pro který chce Opus bonum vytvářet prostor a předpoklady, má: a) umožňovat vzájemné osobní poznání, překonávání nedůvěry a navazování přátelství; b) má být školou poznávání a prohlubování našich národních a evropských kulturních tradic a hodnot; c) má být přípravou a průpravou ke kultivované a opravdu kulturní výměně názorů, týkajících se i otázek politických, neboť, opakujeme, i politika je součástí kultury, a běda, přestane-li jí být a stane-li se výlučnou doménou několika politických machrů, jak je tomu u nás s bezvýznamnými přestávkami více než tři, ba čtyři desetiletí; d) má vést k hledání toho, co je nám v naší různosti společné, a ukázat, kde, na čem a jakým směrem můžeme spolupracovat; a toho společného je mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Máme za to, že právě tohle je činnost mírotvorná, jíž se v evangeliu připisuje blahoslavenství: blahoslavení mírotvůrci...

Tato naše činnost je už dostatečně známá a došla uznání jak v českém exilu, tak u mnoha význačných církevních osobností v Československu i v zahraničí, tak u četných osobností západoevropské kultury a politiky. Doufáme, že toto vysvětlení přispěje k odstranění oněch nedorozumění, s nimiž jsme se v poslední době setkali. V případě, že by nešlo jen o nedorozumění, ale o cosi hlubšího a horšího, pak přiznáváme, že by nás to bolelo, velice bolelo, ale nerozházelo. Víme, že není učedník nad mistra. I ten, který byl bez viny, byl osočen: hle člověk jedlík a pijan vína, přítel celníků a hříšníků, Samaritán, posedlý zlým duchem, narušovatel Zákona, rušitel Sabatu, podvratník navádějící neplatit daně císaři a usilující stát se králem, rouhač vůči Chrámu a Bohu. Nicméně Moudrost došla uznání u moudrých.